Z cestování po (bývalé) Jugoslávii VI.

Večer se opět naloďujeme na palubu nočního vlaku. Tentokráte cestujeme rychlíkem do bulharské metropole Sofie, proto pokračování tohoto seriálu naleznete pod názvem Bulharské a rumunské intermezzo.

Společnost nám v kupé dělají dva sympatičtí Poláci. Navazujeme slovanskou družbu. Ti dva cestují celou Evropou a po západním putování se nyní vydávají prozkoumat také kraje východní. Nás velmi těší, že jako svou první zastávku na daleké cestě udělali v Praze. Chceme ještě obstarat nějaké to pití na oslavu shledání, ježto však nevlastníme již žádné dináry a eura nepřijímají, nepochodíme. Je to také trochu má chyba, vím. Nenadálou potřebu jsem musel vyřešit na místních záchodcích. Protože šlo opravdu o urgentní případ, vtisknul jsem obsluhujícímu stodinárovou bankovku, že se-po jeho ujištění-vyrovnáme posléze. Žial nevrátil mi tolik, co měl.

Ještě pár slov k našemu spoji. Jde o typické balkánské spojení. Dva vozy spojeny s další soupravou do Skopje, co se v Niši odpojí, aby pokračovala dále. Jízdní řád udává lůžko i lehátko spolu s vozy k sezení. Realita ovšem vypadá na jeden vůz spací s jednou dvojkou. Tak se ve čtyřech uvelebujeme. Průvodčí po nás dvou Češích žádá místenku. A když nedostává tu, máme zaplatit dvě eura každý. Striktně odmítáme, protože víme, že není povinná. A nedáme se. Tak odchází s nepořízenou.

Na srbsko-bulharské hranice dojíždíme s klasickým zpožděním dvou hodin. Rezolutní konduktér nás nutí dát sedačky do původní pozice, když předtím sraženy tvořily ideální letiště. Nejspíš se mu nezamlouvá představa místa pro přistání letadla ve vlaku.

Ale po hranici již brzy následuje Sofie, o níž pojednám příště tak, jak budiž řečeno výše.