Výlet na valašský Olymp, na Soláň

Začátkem srpna jsme ve všední den s manželkou využili příjemného (byť trochu horkého) počasí k návštěvě vrchu Soláň, na němž jsme společně byli na podzim zhruba tak před desíti lety. Samozřejmě, že se tenhle dnešní výlet nedal srovnat s krásami přírody v jeseni, ale i to léto má svá plus, k nimž například patřily ty nečekaně daleké a skvostné výhledy.

Ze Zlína odjíždíme brzy ráno do Vsetína a tady se krátce stavujeme v cukrárně. Poté dalším autobusovým spojem do středu Velkých Karlovic, kde po čtvrthodince čekání nástup do busu, který nás vyveze na ten náš slavný valašský kopec. Silnice naň od Jezerného stoupá slušnými serpentinami kopírujícími trasu bývalé solné stezky. K Janině velké nelibosti nejedeme až nahoru pod Čarták, ale vystupujem již na zastávce „Soláň, Bzové“, odkud je to k němu skoro 2 km. Žlutá značka z hlavní komunikace nejprve neúprostě stoupá kol paseky po úzké silničce vzhůru do kopce a žena se při pohledu na ni rázem mění v hudrujícího krocana. Já raději na nějaký čas vyhlásím „Bobříka mlčení“, předběhnu ji a vyčkám až nahoře v lese. Tady se k naší žluté připojuje zelená značka a další naše trasa povede buď jen mírným stoupáním anebo po vrstevnici až k hlavnímu cíli.

Po chvilce čekání se ke mně za klapotu turistických holí doplazí udýchaná Jana, a když vidí, kudy půjdeme dál, zadusí v sobě jízlivé komentáře. Hned nad lesíkem totiž přicházíme k prvnímu pasekářskému stavení a za ním se krajina díky okolním svažitým horským lukám našim zrakům doširoka otevře.

 

(Nechci, aby si někdo myslel, že má žena nenávidí kopce a hory /pravý opak je pravdou!/, jenže za těch víc jak dvacet tři let, co jsme spolu, má čím dál větší problémy s koleny. Když jsme se poznali, chodili jsme spolu úplně normálně na dlouhé túry. Tehdy jsme ale ještě byli mladí, zdraví a „krásní,“ nyní je již všemu jinak. Žena nejprve začala mít problémy s ostruhami na patách. Po jejich odsekání v nemocnici to bylo nějaký čas dobré, pak ale přišla na řadu kolena. S těmi jsem začal mít problémy i já, ale naštěstí to vyřešily laparoskopické operace obou vzbouřivších se nožních příslušenství a prozatím si na omezený pohyb v terénu nemůžu stěžovat. Jana byla též na operaci obou a kvůli stále se zvyšujícím problémům s chůzí by si potřebovala dát s jedním z nich repete. Jenže pan dochtor to řeší injekcemi, z nichž ta poslední výživová /a drahá/ jaksi nezabrala...)

Po chvilce chůze otevřenou pasekářskou krajinou přicházíme k dalším usedlostem. Mají podobu líbivých chalup a jejich zahrádky potěší oči zvědavých poutníků různými ozdobnými titěrnostmi. Nad i pod cestou jsou vystaveny bizarní odřezky kmenů stromů vylepšené dalšími nádstavbami, na zahrádkách se nacházejí vyřezaná dřevěná zvířátka, malá zvonička a další dílka chalupářského lidového umění. Stojí tu také tur.rozcestník a u něj krásná dřevěná skulptura mladého ogara držícího v náručí ovečku. Žlutá odtud odbočuje přes pastvinu nahoru k lesu a na hřeben Soláně, my pokračujeme po asfaltce po zelené a trase NS přes hřeben Soláň k dalším stavením a rekreačním chalupám. Cestou míjíme stylové ubytování v podobě „Chaty Pohody na Soláni“ a o kousek dál téměř již hotový nový penzion. Na dalším rozcestí nad sebou vidíme hmotu „Horského hotelu Soláň.“

Jana pomalu pokračuje po silničce dál a já to tam vyběhnu zblízka prozkoumat.

Od roku 1866 tady stávala stanice valašských strážců zemských hranic - portášů. V 19.století byl objekt přestavěn na zájezdní hostinec, který ve dvacátých letech minulého století navštěvovali významní malíři, spisovatelé a hudební skladatelé. Rád tu pobýval např.Jan Kobzáň, Alois Schneiderka, Jan Drda, Jiří Mahen a František a Marie Podešvovi. Tehdy hospodu provozoval Jura Vašut a za druhé světové války ji už vedla jeho dcera Jindřiška. Roku 1941 bylo k objektu přistavěno křídlo, jež obýval malíř Alois Schneiderka. V šedesátých letech Jindřiška Vašutová hostinec prodala a v křídle po Schneiderkovi bydlel malíř Karel Hofman, která v něm měl i ateliér. Posléze hostinec prošel stavebními úpravami a majitelé se střídali. K.Hofman si ve stráni nad ním nechal vystavět vlastní stavení známé dnes jako „Valašský ateliér u Hofmanů.“

Bývalý hostinec prošel rozsáhlou rekonstrukcí a proměnou na „Horský hotel Soláň“ s Wellness centrem a vlastním bazénem. Po boční silničce je od jeho kolegy „Čartáku“ okolo galerie „Zvonice“ vzdálen jen několik set metrů. Vedle hotelu byla zbudována novější dřevěná kaple s vyhlídkovou terasou a parčíkově upravený svah poblíž schodiště k hotelu ozdobily plastiky dvou valašských umělců – Aloise Schneiderky a Karla Hofmana, zhotovené ze dřeva.

 

Alois Schneiderka byl malíř, který se narodil roku 1896 ve Valašském Meziříčí a zemřel 1958 ve Velkých Karlovicích. Absolvoval Akademii výtvarných umění ve Vídni a až do roku 1929 působil jako vedoucí opery v jugoslávském Splitu. Poté se oženil a spolu se svými bratry Josefem a Ludvíkem, kteří byli rovněž malíři, cestoval po Itáli, Nizozemí a Španělsku. V roce 1931 se stal kulturním atašé pro Bulharsko, kde restauroval byzantské památky. V roce 1939 se vrátil na rodné Valašsko a žil tu až do své smrti samotný na Soláni. Proslul hlavně svými obrazy Beskyd za mlhavých a deštivých dnů.

Karel Hofman byl akad.malíř. Narodil se 1906 v Jablůnce nad Bečvou a zemřel roku 1998 ve „Valmezu.“ Vyučil se malířem porcelánu a poté v této profesi pracoval v dílnách bratří Jaroňků v Rožnově pod Radhoštěm. Následovalo studium na Akademii výtvarných umění v Praze a na Škole krásných umění v Římě, které ukončil roku 1935. Poté působil jako pedagog v Baťově škole umění ve Zlíně a po válce na uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Od roku 1959 už se věnoval jen vlastní práci ve svém ateliéru na Soláni. Jeho tvorba sestávala z krajinomaleb, portrétů,grafiky a vytvořil i několik monumentálních fresek. Roku 1976 se stal zasloužilým umělcem.

Po obkouknutí všech zajímavostí se vracím na silničku a Janu doženu před reprezentativním místním novodobým objektem Zvonice, jejíž interiér slouží jako galerie. Nad ní se – naproti „Horskému hotelu Čarták“, na louce nachází tzv. Galerie v přírodě, oblažující zraky návštěvníků souborem ze dřeva vyřezaných soch.

Tady se naše cesty na nějaký čas oddělí. Zatímco ona si v klidu nafotí vše, co ji zajímá a potom mne zůstane čekat v hospůdce „Valašský šenk U Valů“ pod silnicí, já si odskočím k vrcholu Soláně. (Sice by moc ráda šla se mnou, ale v koleni už jí dost píchá a bojí se, že by zpáteční sestup nezvládla.)

Silnička nad Čartákem, doprovázená červeným tur.značením a trasou NS proběhne lesem a poté stoupá úbočím velké louky pod vrcholem Soláně na vlastní hřeben. Nejsem sám, kdo se z pastviny kochá výhledem na protější masív Radhoště. Činí tak i nedaleko ode mne odpočívající pasekář kosící louku u baráku... a spolu s námi také početné skupinky turistů, spěchajících nahoru na soláňských hřeben anebo z něj scházející. Lidí je tu v dnešním krásném dni snad víc jak much! My, co „turistujeme“ po silničce, z ní ale máme hezký výhled i na protější stranu, kde celý obzor vyplňuje táhlý hlavní hřeben Javorníků. Dalekohled anebo zoom fotoaparátu dokonale přiblíží horské rekreační středisko Kasárňa a nad ním vystupující nejvyšší vrchol tohoto pohoří.

Za vyhlídkovou loukou cesta vběhne do lesa, dotkne se hřebene a mírným stoupáním se přiblíží k hornímu okraji lyžařských sjezdovek FIS a vleků. Nyní se zde hned u přístupové silničky vypíná také napůl zděná a napůl roubená pohádková chaloupka (uvnitř dokonce s pěknými modrými kachlovými kamny) sloužící jako občerstvovací zařízení. Nese jméno Bistro Gigula a při našem výletě před deseti lety jsme si o něm mohli ještě leda tak zdát. Jak jsem uvnitř vypozoroval, hladovým návštěvníkům jsou nabízeny polévky, nakládaný hermelín, utopenci s chlebem, párek s rohlíkem a borůvkové knedlíky s tvarohem. K mlsání domácí dorty a zmrzlina, k pití káva, horká čokoláda, nealko nápoje, omezený výběr piv, svařák a grog. Přes sezónu je otevřeno denně, mimo ní pak od pátku do neděle v době od 9.00 – 16.hodin.

Z bistra se přes velké prosklené okno otvírá nádherný výhled do okolní krajiny, ale daleko víc si jej užijeme z venkovní terasy a louky před bistrem. Panoráma zahrnuje hřebeny Vsetínských vrchů a nad nimi v řadě za sebou vystupující největší vrcholy Beskyd, počínaje Radhoštěm a končící Lysou horou.

 

Přemlsán výhledy jsem pak zavelel k návratu, ale při něm mne napadlo ještě navštívit vlastní vrchol Soláně (861 m), na kterém jsem dosud ještě nebyl. Ze sedélka na hřebenové silničce k němu vybíhala lesní cesta. Krátké ale „výživné“ stoupání bylo z této strany podvrcholového svahu bohatě kompenzováno pohledem přes mýtiny na stavení „Horské chaty Soláňky,“ část sjezdovky Skiareálu Soláň a zalesněné boční hřebeny Vsetínských vrchů. A hlavně za nimi na okázale vystupující (jak na módní přehlídce!) modravé pásmo beskydských velikánů s velkou částí protilehlého Radhoště, temenem Tanečnice, Čertova mlýna, Kněhyně, Smrku a Lysé hory. Vrcholový palouček nabídl to samé, jen ještě v poněkud širokoúhlejším panorámatu.

Odtud jsem pod velkým jeřábem popošel ke kamennému pomníku s reliéfem dvou kraviček sklánějících se k napajedlu a kochal se od horního konce velké louky pohledy směrem k východu, jihu a západu. Tady za vrcholem se nachází horní konec lanovky boční sjezdovky, končící u umělé vodní nádrže ve Skiareálu Soláň. Za ním byla hluboko v údolí vidět část osídlení obce Hutisko-Solanec. Pode mnou pod loukou procházela silnička k Čartáku a nejbližší obzor všude kolem byl tvořen vrchy hlavního hřebene „Vsackých Beskyd“ a bočních hřebínků spadajících dolů ke Vsetínské Bečvě. Protilehlý horizont pak vyplňovala dlouhá hradba hlavního hřebene Javorníků.

K sestupu na silničku jsem zvolil tu lučinu a cestou dolů se radoval, jaké jsem u nás na Valachoch „objevil“ další krásné vyhlídkové místo.

Janě čekající na mne na plně obsazené terase „Valašského šenku U Valů“ už se po mně určitě stýskalo (dal jsem si při svém odskoku s návratem načas) a navrhla, jestli bychom tu i nepoobědvali. Bohužel to už nešlo: za dvacet minut nám měl jet bus dolů do Velkých Karlovic, a tak jsem hlad zahnal žejdlíkem piva. Ve Velkých Karlovicích jsme se stavili v nám již dobře známé „Restauraci u Muzea“, ale tentokrát z ní odcházeli poněkud rozčarovaní. Jídlo tu bylo stále vůči ostatním okolním pohostinným zažízením „za hubičku“, jenže bylo jakési sterilní a moc jsme si na něm nepochutnali. Od karlovského muzea pak pomalý přesun okolo dřevěného kostelíka Panny Marie Sněžné k vlakové zastávce a na spoj do Vsetína jsme ani moc dlouho čekat nemuseli...