Výlet na Šerák přes keprník na Červenohorské sedlo
Sluneční paprsky skrz okno šimrají mé tváře jako ještěrky, které se honí na rozpáleném kameni. Přiznám se, že si rád pospím, spát ale v tak krásném dni? To je hřích. V daný moment se mi vybaví hláška, kterou jsem v posledních dnech někde zaslechl a to ta, že kdo spí, nežije… Asi na tom něco bude, takže šup z postele. Jeden, dva kroky a žaludek mi začne nadávat, že se nudí a měl bych ho zaměstnat na pár hodin nějakou ranní dobrotou. Asi zvolím klasiku jogurt, rohlíky a kakao.
Sedím na terase, rtuť teploměru se pomalu už vyšplhala k číslu 26. „To bude zas pařák“ zamručí na souseda sousedka, která ven vychází pouze se soumrakem. Žaludek spokojeně chrochtá blahem, že je opět v rachotě a já přemýšlím co s načatým dnem. I když vím, že teplota se bude pohybovat kolem 30, láká mě nějaká příjemná horská vycházka, kde je mnohem příjemněji než dole v údolí. Pravdou je, že i nějaké to smočení ve vodě by nebylo k zahození, ale neznám nic lepšího než je pohled na vrcholky hor, kopců, kopečků připomínající moře, se kterým si pohrává jemný mořský vánek. Pohledy do údolí dávají zas pocit létání a absolutní volnosti.
Cíl je jasny, 9 km dlouhá procházka ze Šeráku (1351 m) přes Keprník (1423 m), Vřesovou studánku (1333 m) a Červenohorské sedlo (1023 m). Je 10 hodin, 27 stupňů, sousedka už je zabedněná, jak kdyby měla přijít třetí světová. Já s tatíkem vyrážíme směr Ramzová. Jelikož bydlíme v cípu javornického výběžku, tak cesta netrvá ani tak dlouho, ale 20 minut čekání na semaforu mi dává pocit, že cestáři se inspirovali věčně ucpanou D1 a chtěli to vidět na vlastní oči i na jesenicku. Příjezd okolo 11 h mi připomínal v jindy v poklidné horské vesničce prodírání ulicemi v centru Prahy. Po vyčerpávajícím začátku mého výletu jsem se musel osvěžit zlatým mokem v restauraci poblíž lanovky.
Hodinka relaxace a nasávání místní atmosféry, a už se blížím k nově postavené čtyřmístné lanovce. Cena se mě zdá i s vysokohorskou přirážkou nadprůměrná, myslím si ale, že jízda stojí určitě za to. Pár slov o tom jak se na horách chovat prohodí nějaký zarostlý šoumen s vysílačkou, a už nasedám na pohodlnou sedačku. Lanovka by měla měřit něco okolo 3 km a měla by převyšovat 600 m. Cesta na Černavu (1104 m), kde se nachází přestupní stanice, utíká celkem rychle, protože jí celou prokecám s tatíkem. Z Černavy na Šerák vede už pouze stará jednosedačková lanovka. Ze začátku se párkrát zhoupnu a žaludek má co dělat aby udržel snídani. Když je nebezpečí zažehnáno, začnu namáhat své hlasivky a hulákat na lesy a taky na tatíka. Jenže ten dělá, že mě neslyší a raději někomu datluje smsku. Zajímalo by mě, kdo z nás propíše víc zpráv…a to bylo vždycky řečí „ Vaše generace se neumí bavit, jen internety, sms, mms a další sss…“. No nic, hlas mi začíná přeskakovat, tak přestanu hulákat a otáčím se do zadu, abych si vychutnal nádherná panoramata. Ramzová se mi vzdaluje, v mírném oparu je vidět masív kralického sněžníku, vidět je i centrální hřeben Rychlebských hor s nejvyšší horou Smrk (1125 m). V nížině podemnou dominují větrné elektrárny v Ostružné a za nimi leží nádherné turistické a lyžařské středisko Petříkov. Po pravé straně se mi začíná objevovat Keprník a Vozka (1377 m). nádhera, pocit volnosti se neudržitelně dostavuje.
Šerák, překrásná hora s impozantními výhledy a překrásnou a velmi příjemnou horskou chatou. Cestou k chatě, po levé straně spatříte Obří skály, Sokolí hřbet při dobré viditelnosti i Borůvkovou horu. Nahoře opět lidí jak na Václaváku. Páry, skupinky, rodiny ale mladých moc vidět není, asi sedí u počítače nebo v lepším případě leží u vody. Je škoda, že dnešní doba je tak uspěchaná a „postižena“ moderními výdobytky, mladí si raději stáhnou fotky na internetu než by museli někam chodit. Po příchodu k chatě se naskytne neobyčejný pohled na Jeseník, Lázně-Jeseník, na údolí, kterým se táhne Česká Ves, na Nysské a Otmuchovské jezera ležící v Polsku, na pásmo Orlíku či na Keprník. Je to jedno z nejhezčích míst, které nabijí svými výhledy, svou atmosférou…
Čtyři knedlíky a pivo, pár pohledů do kraje a loučím se s tatíkem. Ještě pár rad, kde všude se mám zastavit a mizí za horským porostem. Natěšený a nabytý plný energie vyrážím s batohem na zádech směr Keprník. Sluníčko mi griluje pravou stranu těla (ještě, že jsem se nenatřel…), do protisměru opět skupinky, rodiny, starší páry, já jdu sám. Na Keprník, ač je to třetí nejvyšší hora Hrubého Jeseníku, stoupák je celkem mírný, žádná střecha, kdy na konci táhnete jazyk po zemi, ale velmi příjemné stoupání končící okouzlujícími výhledy. Je tu informační tabule, tráva, skály, nějaké křoviny, opalující se turista... Po menším kochání vyrážím opět na cestu. Provoz řídne, potkávám už jen pár turistů, dvě pěkné turistky řešící asi srdeční problémy podle jejich italské komunikace… Příroda je kouzelná, terén je nenáročný, žádný sešup, žádná střecha, ale velmi pohodová procházka. Určitě stojí za zmínku informační tabule, které jsem čas od času potkal. Určitě si je přečtěte, velmi zajímavé čtení.
Od krásného rozcestí Pod Keprníkem, kde se můžete vydat dále po žluté, směrem na Vozku a dále pak do Brané, už nepotkávám nikoho. Ponořuju se do svých myšlenek, které se mi honí v hlavě jak mraky po nebi, míjím strom za stromem, keř za keřem, kámen za kamenem. Menší vyrušení z mích myšlenek nastává, když narážím na romantické místo nacházející se zhruba v polovině trasy mezi Keprníkem a Vřesovou studánkou. Nachází se zde rašeliniště. Je dost zajímavé, že rašeliniště vznikne i v tak vysoce položeném místu, proběhne mi hlavou. Přečtu si pár řádků o místní fauně a floře a už jsem opět ponořen do sebe. Klesání střídá stoupání, pravá strana mého těla by se už mohla podávat s chlebem a hořčicí a podemnou se začínají otvírat prudké srázy směrem na šumperskou stranu.
Jediné co potkávám je pár zvonků vousatých, jenž mají Jeseníky ve znaku, a už se ocitám na místě, kde stála dříve horská chata, která lehla popelem v 80. letech 20. Století. Jediné, co připomíná tuto chatu je informační tabule a krásná kaplička, kterou lze navštívit. Škoda, toužím po menším stínku a nějaké té horské prémii v podobě chmelového nápoje. Místo toho dopíjím poslední zbytky vody, kterou sebou táhnu. Teplota vody se přibližuje teplému čaji, a proto raději opět vyrážím na cestu s vidinou, že mě čekají ještě 3 km a budu v cíli. Začínám potkávat páry, skupinky nikdo nejde sám jen já. Cesta je široká, v zimě tudy vede běžkařská trasa, výhledy na Praděd, vodní elektrárnu Dlouhé stráně, Šumperk, takže se jde dobře a v cíli jsem poměrně rychle… Žaludek opět žádá o práci, proto zamířím do místního občerstvení. Vzhled zařízení mi připomíná, jak kdyby zde nevěděli, že před 20 lety proběhla revoluce, ale tak když nejsou peníze, tak jak to pak má vypadat že… Tatík, který mě zde počkal, se zubí s pivní pěnou pod nosem, panuje dobrá nálada a den pomalu končí… Kam vyrazím příště?
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut