Velká pardubická

Velká pardubická 

Známí pozvali na 124. Pardubickou. I když koně považuji za jedny z nejkrásnějších zvířat, přiznávám, že o závody těchto krasavců jsem se nikdy nezajímala. Písničku Miroslava Matouška s názvem Taxis si broukám sice léta, ale o rozměrech, historii i nebezpečnosti  této nejznámější z překážek pardubického závodiště jsem také nevěděla. Do slunečného nedělního dostihového odpoledne  (12. října 2014) jsem znala jméno pouze jediného dostihového jezdce - Josefa Váni. Informace  o Velké pardubické steeplechase ( jednoho z nejtěžších evropských dostihů) se tedy podrobněji sbíraly až po jejím zhlédnutí. 

Vidět na vlastní oči osminásobného vítěze Josefa Váňu, legendu pardubického závodiště (ale i dalších evropských překážkových dostihů) v sedle hnědáka Tiumena, bylo zážitkem. Závodů se účastnil už po osmadvacáté-letos s číslem 15. I když tento  dvaašedesátiletý žokej doběhl z celkového počtu dvaadvaceti závodníků jako šestnáctý, přitahoval velikou pozornost diváků.

Slovo steeplechase pochází z Irska. V 18. stol. zde poprvé probíhaly dostihy  plnokrevníků na 6 km trati od jednoho kostela ke druhému  (překlad steeplechase = věž a honba).

Překážkové dostihy jsou v současnosti dostihy na určitou vzdálenost, v nichž se překonávají různé příkopy a živé ploty.

Na Pardubicku má chov koní i sport dlouholetou a pestrou  tradici. Kůň (bílý „půlkůň“) je  symbolem Pardubic.  Závodní dráze předcházely v pol. 19. stol. parforsní hony. Byly to předem připravené štvanice. Za pomoci psů jezdci na koních  sledovali prchající zvěř a zdolávali  u toho určité překážky. Honba se dle způsobů překonávání rozlišovala na francouzskou nebo anglickou. Zábava se přesunula i do Čech. Šlechtici a důstojníci z vojenských posádek, ovlivněni stylem anglické aristokracie, se k tomuto druhu povyražení i příslušně oblékali. Postupně se z jezdeckých radovánek několika nadšenců staly proslulé každoroční akce. První honbu na jelena pořádal v roce 1836 Oktavián Kinský. Plnokrevníky i psy si dovezl z Anglie. Kníže František Liechtenstein se v roce 1841 zasloužil o uspořádání první  štvanice na Pardubicku. Do Pardubic, jež  se staly  střediskem parforsních honů Rakousko - Uherska  (s malými přestávkami) až do roku 1913 se sjížděla šlechta z celé Evropy.

Účastníci parforsních honů přinášeli do městečka značné peníze a podporovali tak jeho  rozvoj. Z tradice honů se zrodila Velká pardubická.

Honby pořádaly v různých obdobích různé osobnosti, mimo jiné i princ  E.T. Taxis (1832-1892),  sportovec, který usiloval o zvýšení sportovní i společenské úrovně honů.

K jeho jménu se váže název nejslavnější překážky Velké Pardubické. Po  prvním ročníku dostihů  se stal princ Taxis oponentem těch, kteří chtěli tehdy "Velký příkop"  pro jeho náročnost zrušit. Jako „Taxisův  příkop“ byla překážka oficiálně označena v roce 1892.

Kromě sportu byl a je dostihový závod také společenskou událostí (u nás s nejdelší tradicí).

Pardubická má kořeny v Anglii. První nejtěžší dostih na světě - Velká národní - v anglickém Liverpoolu  (The Liverpool Grand National Steeplechase), konaná  29.2.1936, inspirovala i další země v Evropě k postavení drah.

Závodní dráhu v Pardubicích zřídil Dostihový spolek už v roce 1856. Konaly se na ní dostihy,  ale  Pardubická se poprvé  běžela až  5.  listopadu 1874 (u jejího zrodu stáli Oktavián Kinský, princ Emil Fürstenberg a hrabě Max Ugarte). Na dostizích si výborně vedli koně, kteří se účastnili již výše zmíněných parforsních honů.

Letos oslavila Pardubická 140. výročí vzniku. Závody se nekonaly v období  první a druhé světové války, v roce 1968 (kvůli srpnové okupaci Československa) a  jednou kvůli nepřízni počasí.

Současný ráz závodiště vznikl až po válce. Trať  Velké Pardubické, jejíž povrch je především travnatý (ale nachází se tu i oranice), je dlouhá 6,9 km a koně na ní musí překonat 31 překážek. Z těch náročnějších jsou to např.  Velké zahrádky, Velký anglický skok, Hadí příkop, Popkovický příkop, Francouzský skok, Irská lavice, Havlův skok a další. Jedním z nejtěžších skoků  a nejznámější překážkou je Taxisův příkop, který se dnes skáče jednou v roce  - při Velké Pardubické.

Letošní 124. Velkou Pardubickou navštívilo cca 30 000 návštěvníků. Po hodině a půl posunu šnečím tempem v nekonečné koloně aut jsme  za 150,- Kč (lehce otrávení) ustájili dostavník v blízkosti dostihového areálu. Na akci byla vyhrazena silnice  směrem na Chrudim. Chvála  řidiči nejen za odvoz, ale i  za téměř svatou trpělivost. Možná bychom na závodech byli dříve, kdybychom auto nechali poblíž ve městě a na akci přišli po svých (tak jak to dělalo mnoho jiných pěškochodců, kteří nás po celou dobu čekání v koloně nemilosrdně  „předbíhali“). Vysmátí byli též ti, kteří přijeli téměř k areálu (a  ještě s 50%  slevou)  vlakem , trať totiž vedla rovnoběžně se silnicí, na které jsme čekali frontu.  V areálu letiště, nacházejícím se  též v těsném sousedství dostihového závodiště, byla vyhrazena také místa na parkování (s možností odvozu k závodišti autobusem – kyvadlovkou). Tuhle informaci jsme si ale, bohužel, předem nezjistili. Další odlehčení  peněženky proběhlo u vstupu (190,- Kč). 

Sponzorem dostihu byla Česká pojišťovna. Poskytla dotaci ve výši 4,800.000,- Kč. Generálním partnerem se stala poprvé v roce 1991 a každoročním sponzorem je od roku 1995.

Rekordmanem Pardubické je kůň Železník (zvítězil 4x, v letech 1987-1989 a 1991) a mezi žokeji dosáhl nejvíce vítězství Josef Váňa, který vyhrál 8x  (4x  se Železníkem, v roce 1997 s koněm Vronsky a v letech roce 2009, 2010 a 2011 v sedle Tiumena). I mezi trenéry je tím nejúspěšnějším Josef Váňa  (jeho svěřenci 9x zvítězili). Jedničkou v čase je klisna Sixteen, která absolvovala s Josefem Bartošem v sedle v roce 2008  dostih za 08:58,99 (doposud jediný závod ujetý  pod 9 min.).

V tribunách krytých i nekrytých si za různé poplatky zajistilo výhled mnoho diváků. Cena se pohybovala od 190,- Kč nahoru. Např. v  lóžích se vyšplhala až  nad 3. 500,- Kč. Procházela jsem se prostorem pod tribunami a pozorovala se zájmem garderobu mnohých žen, obzvlášť pak pokrývky jejich hlav. Klobouky různých tvarů a barev jsou  v souvislosti s Velkou pardubickou odjakživa nezbytným doplňkem oblečení. Některé dámy vypadaly jako strašidýlka a vzbuzovaly úsměv, ale jiné byly opravdu parádně sladěné.

V prostorách hlediště pod tribunami se před vrcholem závodů mačkala hlava na hlavě.  Bzučelo to i u sázkových pokladen. Hlavní dostih byl zahájen až na druhý pokus v 16:35 hod. Měli jsme poměrně štěstí, dostali jsme se až  těsně k dráze.  Odstartovalo dvaadvacet účastníků, cílem proběhlo sedmnáct koní.

Seznam všech zúčastněných koní a žokejů je (z  novin) naskenován ve  fotogalerii.

 

Na předních místech se umístili:

1. Orphee des Blins (Jan Faltejsek – stejně jako v roce 2012 a 2013),

2. Al Jaz ( Josef Sovka),

3. Klaus ( Jaroslav Myška).

Až ze zpráv doma jsem se dozvěděla, že obávaný Taxis (6m široká a  cca 1,5m vysoká  překážka z živého plotu) pohřbil klisnu Zulejku a zranil žokeje Josefa Bartoše, dvojnásobného vítěze Velké pardubické. Také dalším dvěma závodníkům a jejich koním zničil Taxis naději. Každý sport má svá rizika.

 

Musím přiznat, že více než  samotné zápolení jezdců na závodních koních, zaujalo, s jakou  noblesou a grácií se v čase mezi  závody předváděli nádherní koníci, zapřažení do  historických kočárů.

Přestože se jelo (z  mého pohledu) tematicky do úplného neznáma, poznala jsem něco zcela odlišného ve srovnání s dosavadními zážitky.

 

Poděkování   Ilči a  Jarovi za pozvání na výlet do Pardubic.

 

Čerpáno z:

Mimořádná příloha MF DNES z 10.10.2014

http://www.vpcp.cz/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_pardubick%C3%A1