Uherskobrodskými dědinami Šumice, Rudice a Přečkovice

Poslední turistickou procházku „neznámem“ jsem roku 2025 uskutečnil začátkem měsíce listopadu ve slunečném dni s doznívajícími barvami a vůněmi podzimu. Tentokrát naplánován přechod třemi obcemi ležícími poblíž Uherského Brodu. Do něj odjezd ráno ze Zlína už v 6.00. Protože jsem v busu seděl vpředu napravo od řidiče, změnila se jízda nahoře na kopci u Doubrav, kdy jsme projížděli po odlesněném hřebeni před a za Velkým Ořechovem, na nějakou dobu i na cestu vyhlídkovou. V Uherském Brodě mi další spoj navazoval až za půl hodiny. Po svačině jsem z nádražní budovy vyšel ven, kde byla teď před osmou ranní přímo neskutečná „kosa.“ Aby se tělíčko alespoň trochu zahřálo, musel jsem se okolo nádru svižně procházet. Pak už odjezd jen do několik kilometrů vzdálené velké obce Šumice (1600 obyvatel), jejíž zástavba se rozkládá po obou březích říčky Olšavy.

Když jsem ještě žil v Brumově, letěla tam za mých mladých let jistá hláška. Překvapenému a notně vyvalenému lidskému jedinci se návratu do „normálu“ vypomohlo hanlivým rčením: „Co čumíš jak šumické tela?“

Absolutně nechápu, proč bylo v minulosti tak rozšířeno, protože obyvatelé Šumic se za svou minulost opravdu stydět nemusí a dnes žijí v hezky upravené obci s takovou občanskou vybaveností, o jaké se jejich předkům ani nesnilo.

 

První písemná zmínka o vesnici se v kronikách objevila LP 1380. Před začátkem 17.století tu stálo již 110 chalup, dva mlýny, hospodářský dvůr a krčma. Pak zdárně se rozvíjející vesnici postihl dlouhý sled válečných pohrom. Kupodivu ji tolik ani nepoškodilo válečné běsnění třicetileté války, ale následné vpády z Uher. Postupně v oblasti jihovýchodní Moravy řádila vojska Rákócziho, vzbouření Valaši, Turci a Tataři. Ti poslední přímo v Šumicích zavraždili 48 osob a uloupili 138 krav, 38 koní a více jak 1150 ovcí. Turecké a tatarské hordy nejen že zabíjely a kradly, ale také znásilnovaly ženy a do otroctví sebou odvlekly hodně mladých lidí. Další podobné excesy se odehrály ještě v dalších letech, ale všechny ukrutnosti ves kupodivu přestála a život šel prostě dál.

Místní se sice i nadále věnovali práci v zemědělství, ale už v 19.století je početně převálcovali místní řemeslníci. Ačkoliv obec nese ve svém znaku dřín obecný, kterážto dřevina se na okolních pastvinách dodnes v hojném počtu vyskytuje, měla by tam být spíše namalována „zednická lžíce.“ Zatímco blízké Bojkovice prosluly jako centrum zvěroklestičů (miškářů), Šumice se zase staly vsí zedníků. Roku 1911 jich zde totiž bylo rovných 216! Byli velice šikovní a obec proslavili nejenom po celém Rakousko - Uhersku. Zednící a jejich pomocníci „helfři“ za prací odcházeli po svátku sv.Josefa a do rodné obce se ze světa navraceli až v listopadu na svátek sv.Kateřiny.

Kromě prací po Rakousku a v Uhrách (v Budapešti postavili známou tržnici) pobývali i v Německu, kde odvedli zajímavé stavby např. v Hamburku. Šumické mladé ženy a dívky zase odcházely jako služky do Vídně a mnohé se tam i vdaly.

Dnes – jak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit, zabírá střed obce veliké veřejné prostranství. Díky své úpravenosti a okolním honosnějším stavbám nemá vzhled typické vesnické návsi, ale rovnou náměstí, jehož jižní a východní stranou prochází hlavní silnice. Hlavní část ústřední plochy je vyplněna parčíkem, ze kterého vystupuje majestátní hmota kostela Narození Panny Marie. Chrám mne poněkud zmátl svou „stoprocentní“ historickou podobou. Ve skutečnosti vznikl přestavbou kostela pocházejícího z druhé půle „století páry“ až LP 1999 (!) a o rok později byl slavnostně vysvěcen. Vedle svatostánku stojí dřevěný a kamenný kříž a pískovcová socha sv.Jana Nepomuckého.

Naproti kostelu se na jihovýchodním rohu veřejného prostranství nachází objekt, v jehož přízemí se nachází Šumický hostinec a pošta. V patře pak Šumické muzeum vystavující více jak 420 exponátů pocházejících z časů dávno minulých. Nachází se v něm údajně (bylo zavřeno) „selská jizba“, expozice šumického kroje a „hospodářská místnost“ vybavená předměty a nářadím, které šumičtí předci používali při své práci. Expozice o místních zednících se teprve chystá.

V parčíku jsem ještě obhlédl zajímavý Pomník obětem světových válek, který od svého vzniku sám prošel četnými peripetiemi. Původní krásný pískovcový pomník padlým z 1.světové války byl po té druhé rozebrán, neboť bylo rozhodnuto, že jej nahradí nový společný. Zhotovil jej kamenosochař Stehlíček z Bojkovic a slavnostní odhalení se uskutečnilo 28.října 1948. V průběhu let z něj zmizely některé části, po sametu vandalové zničili sousoší dvou plačícíh dítek a sám pomník se ocitl v natolik dezolátním stavu, že musel být celý nákladně opraven. Kopii sousoší a mísy s planoucím ohněm vytvořil z hořického pískovce sochař Jan Zhoř ze Starého Města.

Západní stranu rynku lemuje několikapatrový objekt moderní školy, na té severní se nachází Obecní knihovna Šumice, „Restaurace Dolní“ a na nároží stojí zajímavý objekt Kulturního domu. Byl vystavěn roku 1962 a jeho fasádu zkrášlily plastiky šumického rodáka Miloše Němce. Jako školní tělocvična pak sloužil v období, kdy byla ta stará vrácena v restituci a nová ještě v Šumicích nebyla zbudována. Poté se objekt vrátil k původnímu účelu a dnes slouží opět kultuře. Kromě hlavního sálu se v něm nachází kavárna a vestibul je využíván k pořádání výstav - např. historických fotografií. Na čelní stěně kulturního domu bylo zřízeno pietní místo se třemi pamětními deskami. Na první je připomínán Josef Tlach, účastník Slovenského národního povstání v roce 1944, který dosáhl hodnosti generálmajora.

Pak už jsem z rynku zamířil k blízkému pěkně upravenému hřbitovu s kaplí upravenou na otevřené kolumbárium. Od žalova pak po lávce přes tok Olšavy a přesun k bývalému válcovému vodnímu mlýnu, u něhož bylo na vrcholku ocelového stožáru umístěno čapí hnízdo. Já se tu bohužel ocitnul v době, kdy už tito krásní velcí ptáci dávno odletěli na svou půlroční dovolenou do teplejších krajin, a tak si mohl zdola prohlédnout jen jejich opuštěný příbytek.

Další mé kroky směřovaly zástavbou k severnímu konci Šumic a dál po zpevněné cestě úzkou dolinou potoka Ovčírky k řadě za sebou poskládané soustavě pěti rybníků. Bývalý chovný rybník č.3 o rozloze 0.394 ha byl přebudován na mokřad, na nějž obec obdržela stoprocentní dotaci. Rybník a část přilehlého žlebu prošel úpravou do co nejpřirozenější přírodní podoby, vhodné pro život chráněných obojživelníků.

Na toto území navazuje remízek s další malou vodní plochou a mokřadem, jenž jsou součástí Přírodní památky Ovčírka. Byla vyhlášena roku 2013. PP s mokřadem a tůňkami, rozkládající se v nadm.výši od 237 do 280 m na celkové rozloze 10.22 ha, spadá jako evropsky významná lokalita pod NATURU 2000.

Vyskytuje se zde kriticky ohrožená populace skokana ostronosého a další chráněné druhy žab, k nimž patří kuňka ohnivá a žlutobřichá, skokan zelený a štíhlý, rosnička a ropucha zelená. Dále v PP žije čolek obecný a štíhlý, mlok skvrnitý, ještěrka a ropucha obecná a užovka obojková. Pravidelně zde hnízdí kachna divoká a volavka popelavá a v prostoru přírodní památky poletují četní motýli, šídla, vážky a jiný vodní hmyz.

 

Za odpočinkovým altánem končila zpevněná cesta, která mne sem přivedla z Šumic a já tu „přestoupil“ na široký chodník cyklostezky vedoucí v délce 1400 m nahoru do Rudic.

Její první část nejprve stoupala zvlněným terénem přes les a na jeho konci se nacházela odpočinková dřevěná lavička. Naproti ní je nad chodníkem na nízké mohyle z kamení umístěn Pomník šumickým sedlákům. Skládá se ze dvou za sebou umístěných „patníků.“ Na horním vyším a dřevěném je stará fotografie a nápis: „Na památku šumických sedláků a koní, kteří v potu tváře z kamení chleba dobývali.“ Pod nápisem jsou dvě podkovy. Další ve větším počtu umístěny na spodním kamenném podstavci.

Za hvozdem cyklostezka mírně stoupala mezi pastvinami a po chvilce jsem narazil na další přístřešek. Nachází se zde i tzv. „Kámen přátelství“ s pamětní deskou na počest stavby Cyklostezky Šumice – Rudice, zbudované roku 2022.

Pak už chodník o něco větším stoupáním pokračoval otevřeným terénem a nabídl výhledy na okolní pastviny, pole a protější zalesněný hřeben. Při svém konci cyklostezka minula další odpočinkové místo s velkou rámovou plastikou lidské aorty a o kousek dál na temeni kopce už chodník vyústil do první ulice obce Rudice.

 

Ves je rozložená na odlesněném hřebeni asi 12 km severovýchodně od Uherského Brodu. V minulosti v této lokalitě lidé žili již v době halštátské. Z této éry ve vsi při kopání studny nalezeno bronzové kopí a na trati Pod Vinohrady žárové hroby se střepy amfor z černé keramiky. První písemná zmínka o vsi se v análech objevila roku 1350. Tehdy byla spolu s dvorem majetkem Petra z Vlachovic. Jeho potomci či příbuzní byli vlastníky až do 16.století. Později se majitelé střídali.

K nejvýznamnějším patřili Ořechovští z Honbic, Jan Lysek z Brandýsa, Kounicové a posledním feudálním pánem zde byl Jiří kníže Lubomirský. Poté rudické a světlovské panství odkoupila Pozemková banka v Praze. Roku 1928 byla při pozemkové reformě půda i s okolními lesy rozparcelována a Rudicím zůstal jen bývalý hospodářský dvůr.

Obyvatelé se v minulosti živili převážně zemědělstvím a prací v lese. Mnoho mladých si hledalo job jinde a party zedníků odcházely až do Budapešti a Vídně. Zajímavostí je, že se zde ve středověku na rozloze 15 ha nacházely vinice, ale v třicetileté válce zanikly. Roku 1947 došlo k úplné elektrifikaci obce. Tehdy byly Rudice ještě zemědělskou obcí, ale brzy nato si mnoho místních začalo hledat práci v okolních průmyslových podnicích a veřejných službách. Sbor dobrovolných hasičů v Rudicích vznikl 1908 a Tělovýchovná jednota Sokol v roce 1922. Dnes v malebné obci vystavěné ve svahu a na temeni odlesněného kopce žije asi 440 obyvatel a příchozí odjinud tu narazí na množství zajímavostí i památek.

 

První zajímavostí, kterou jsem ve spodní části Rudic viděl, byla černá Pamětní deska umístěná na domě č.p.89. V květnu 1944 v něm při přestřelce s četníky zahynuli dva členové paravýsadkové skupiny CARBON – rotný František Kobzík a nadrotmistr Josef Vanc.

(V srpnu téhož roku se na přilehlá pole nad obcí zřítil sestřelený americký letoun B17 a k lesu dopadly těla dvou členů posádky – Josepha Marinelliho a Rusella W.Meyncka. Pochováni byli na místním hřbitově a na jejich rov umístěna vrtule z letounu. Při osvobozování Rudic pak padli dva rumunští vojáci a při bombardování zahynula Františka Surá i se svými dvěma dětmi.)

Ještě před vstupem na hlavní ulici se mi dostalo vřelého přivítání od dvou místních (ne lidí) ale koček. Ta první černobílá seděla u vchodových dveří a žalostně při pohledu na mne mňoukala, až do chvíle, kdy jsem ji pohladil. Druhým čtvernožcem byl zajímavě do hněda zbarvený štíhlý kocourek, který ke mně odkudsi přiběhl a vrněl a vrněl. Tohoto umazleného kočičáka jsem se nemohl vůbec zbavit, a protože mne hodlal doprovázet dál i po hlavní silnici, byl jsem nucen na něj zadupat, aby jej náhodou něco nepřejelo!

O něco dál byla u hlavní svažité ulice v přilehlém parčíku umístěna trojdílná plastika Přesličky, nainstalována při příležitosti 650. výročí vzniku obce. Autorkou díla se stala vídeňská sochařka Milada Zahnhausen - Kratěnová.

O kousek výš u cesty stojí Pomník obětem 1.světové války. Ta byla pro obec hrůznou pohromou, neboť v ní padlo 29 rudických mužů a 9 navrátilců se stalo doživotními invalidy.

Naproti obchodu „Potraviny Večerka Rudice“ se nacházelo vydlážděné prostranství, které zdobí plastika zvaná Střed Světa. Údajně tu v Rudicích žil jeden „mudrc“, který při svých cestách do okolních sídel zjistil, že do nich cesta trvá vždy přibližně stejně dlouho a z toho vyvodil, že jsou Rudice středem zeměkoule.

Poblíž skulptury v současnosti stojí zbrusu nová hospůdka, která nemá název, není ještě ani vyznačena na mapách.com a v době mé procházky obcí byla zavřená.

 

Nejvýraznamnější památkou Rudic je barokní kostelík sv.Václava, vypínající se spolu s okolním hřbitovem na návrší nad svažitým středem obce v nadm.výši 314 m. V Rudicích stávala samostatná fara spolu s kostelem zasvěceným sv.Urbanovi již ve středověku, ale za husitských válek obě stavby zanikly. Po dalších ničivých vpádech nájezdníků z Uher byl svatostánek postupně i s farou obnovován.

Roku 1789 přestavba v pozdně barokním duchu dokončena a stalo se tak za majitele panství Václava Antonína Kounice, kancléře císařovny Marie Terezie. Chrám byl bez věže, ta k němu přibyla až v pozdějších časech. Kostel byl zasvěcen sv.Václavu a té době ve vsi vznikla i farní škola.

Do později dostavěné věže chrámu zavěšen zvon odlitý v dílně zvonaře Jana Antonína Bera LP 1735. Zvuk nových varhan se interiérem kostelíka poprvé nesl roku 1912. Obyvatelé Rudic spadali pod nezdenickou farnost, rudická vznikla až 1862. V současnosti není trvale obsazena a kněz sloužící o nedělích mše svaté sem musí dojíždět. Přes vánoční svátky bývá v interiéru umístěn krásný vyřezávaný a pohyblivý betlém, zapůjčený od autora – místního řezbáře Jana Vysloužila.

 

Za kostelem se u silnice nacházelo sídlo Obecního úřadu a Obecní knihovny. Stále stoupající silnice byla z obou stran lemována moderními obytnými staveními. Na nejhořejším konci obce se nacházela autobusová točna.

(Místní zajímavostí je i minerální pramen, který je možno vyhledat v horní části Rudic u zástavby pod silnicí. Jelikož je známý svým „petrolejovým“ odérem, jeho návštěvu jsem si prozíravě odpustil, protože jsou mi daleko milejší přírodní vody s přirozenější příchutí.)

Namísto podivné kyselky jsem si ze silnice nad obcí raději vychutnal výhled na vzdálené Bílé Karpaty. Pak už jsem po okresní komunikaci pěšmo pokračoval do blízké vesnice Přečkovice. Silnice mírně stoupala mezi poli a pastvinami po plochém temeni odlesněného kopce a za táhlou zákrutou pak už po rovině v nadm.výši 375 m zamířila k blízkému lesu. Na rozhraní hvozdu a pastviny stojí kus odtud Pomník Rusella W.Meyricka, bombometčíka ze sestřeleného amerického letounu B-17G, jehož tělo zde bylo nalezeno.

Já ale pokračoval dál okreskou, lemovanou z jedné strany stěnou lesního stromoví a po chvilce chůze narazil na poněkud neobvyklý krucifix. Jeho prostou kamennou podobu členil jen do něj vetknutý úzký kříž a cedulka s nápisem „Neznámý německý voják.“

(Při pátrání na internetu jsem zjistil, že v těchto místech byl před koncem druhé světové války umístěn německý polní lazaret a voják byl pravděpodobně příslušníkem Luftwaffe.)

Pak už několika serpentinami přes les (přičemž mne nevím proč začalo dosti bolet pravé nožisko) sestup do údolí na hlavní silnici a začátek další dědiny.

Přečkovice se 150 obyvateli jsou sídlem ležícím v údolí potoka Kladenky a od roku 1980 místní částí asi 3 km vzdálených Bojkovic. Vesnice je v kronikách poprvé zmiňována před koncem 14.století. Za uherských válek zpustla a znovu byla obnovena až před polovinou století šestnáctého. Stala se součástí světlovského panství, od roku 1633 patřila rodu Serényiů – vlastníkům blízkých Luhačovic. Přečkovice nejprve spadaly pod nezdenickou farnost, od roku 1784 do nově vzniklé farnosti v bližších Rudicích. V minulosti nahoru na kopec docházely i děti do školy, což se změnilo před koncem „století páry.“ Místní zřídíli vlastní školu a ta zbrusu nová vystavěna roku 1908. V současnosti musí školáci za vzděláním dojíždět do Bojkovic.

Přečkovice mají dodnes ráz zemědělské obce obklopené pastvinami a lesy, v minulosti se někteří obyvatelé živili zvěroklestičstvím. Silnice z Bojkovic přes Přečkovice a Kladnou - Žilín do Luhačovic byla vystavěna roku 1898. Komunikace do Rudic za první republiky v roce 1923.

Ve vesnici jsem mnoho památek neviděl (k jejich součtu mi bohatě stačity prsty jedné ruky), zato patřily k těm zajímavějším.

První z nich se nacházela na zahradě domu č.p.79 hned u silnice. Jednalo se o hodnotné barokní dílo, mající podobu sloupkovitých Božích muk. Kamenná sakrální stavbička se skládá ze stupňovitého soklu, z něhož vystupuje vysoký a štíhlý toskánský sloup (doplněný v horní části nikami) a zakončený latinským rovnoramenným krucifixem. Neznámý umělec tato muka zrobil roku 1746.

Další přečkovickou památkou, stojící jen 10 m od sloupkovitých božích muk (ale už mimo zahradu přímo u silnice), je kamenný Památník padlým v 1.světové válce. Ze čtvercového soklu se vypíná vyšší členitý hranol, na němž je umístěno velmi kvalitní sousoší Piety spolu s křížem, částečně zahaleným rouškou vzkříšení. Na počest místním padlým v 1.světové válce byl památník místními dobrodinci zbudován roku 1920.

 

Pak jsem minul zahradu se zajímavou helloweenskou výzdobou... a protože mi do příjezdu spoje zbýval sdostatek času, odskočil jsem si od zastávky busu do středu vsi obkouknout místní kapli, zasvěcenou Panence Marii. Její originální podoba mne zaujala již před pár lety, kdy jsem ji zahlédl z okna autobusu, kterým jsme se se ženou domů vraceli z Bojkovic. Hezky zblízka jsem si ji ale mohl prohlédnout až dnes.

Malá otevřená sakrální stavba byla spolu s přilehlou zvonicí uprostřed vesnice vystavěna v polovině 18.století. Vlastní obdélníková kaple tvoří přední část objektu a svým honosným průčelím, podpíraném po stranách sloupky a zakončeném obloukem, je obrácena k hlavní silnici. V interiéru je za sloupky umístěna soška Panny Marie a za ní na stěně v kulatém rámu obraz českého krále. Podle podoby panovníka zobrazeného pod nosem s knírkem se domnívám, že se jedná o Jiříka z Poděbrad. Sakrální prostor zdobí kombinace bělostné a modré omítky, díky čemuž působí velmi příjemným dojmem. Otevřená kaple i její sousedící uzavřená část jsou kryty společnou sedlovou střechou. Vysoká dřevěná hranolová věž zvonice (mající spíše podobu sušárny na mokré hasičské hadice) je zakončená jehlancovitou plechovou stříškou opatřenou červeným nátěrem.