Toulání okolo Čertových skal

Na poslední loňský říjnový den jsem si naplánoval pocourání kolem skalních útvarů v okolí Lidečka a velmi dobře jsem učinil. Průběh prosluněného pátku byl totiž již od brzkého jitra dirigován taktovkou pozdního „Podzimku“ a nabídl svět ještě plný barev a vůní pozvolna odcházejícího (a pro mne nejhezčího) ročního období. Přesun do místa startu proveden ze Zlína busem a krátce před půl desátou výstup u cedule „Lidečko, zastávka.“ Odtud již po svých tunelem pod tratí a krátkým stoupáním za poslední stavení a zahradu místní zástavby. Za nimi se z křižovatky polních cest otvíral první výhled na největší atraktivitu Lidečka – na unikátní hradbu Čertových skal, lemující naproti železniční trati nad říčkou Senicí a hlavní silnicí úpatí mohutného masívu vrchu Kopce (699 m). Nutno dodat, že tento výhled je dnes již poněkud přerostlý stromy a daleko hezčí se otvírá výš z pastviny, kudy k nedalekému lesu stoupá polní cesta. Ještě před přestěhováním do Zlína jsem se touto lokalitou rád toulával a okolní krajinu se snažil zachytit objektivem Practiky. Po letech, kdy už jsem vlastnil digitál, to ale nebylo možné. Při poslední návštěvě byla totiž „polňačka“ zatarasena neprostupnou dřevěnou ohradou, za níž se na svažitém travnatém svahu pásl valašský národní dobytek – ovce. Dnes jsem ale k mé velké radosti spatřil, že oplocení zmizelo a cesta je nám pěšákům zase volně přístupná!

Na 150 m dlouhou a až 25 metrů vysokou pískovcovou zeď Čertových skal je možno potěšit se pohledem i z oken projíždějících vlaků anebo automobilů. Je sice pěkný, ale v žádném případě nejlepší, neboť od hlavní komunikace, bývalého Motorestu a i z úpatí kopce skály vidno z podhledu. Daleko hezčí a i když na dálku - přesto už takový ten z „očí do očí“, se otvírá z křižovatky cest za posledními domy Lidečka nad železničními kolejemi z travnatého úpatí vrchu Stráž (620 m).

Jenže ani tohle panoráma není dokonalé a obdivovatele ruší jisté „nadbytečnosti“, jakými jsou např.dráty a sloupy el.vedení a z louky vyčnívající vzrostlé stromy. Tohle vše jsem ale dnes eliminoval chůzí po polní cestě, která napřed mírně stoupala pastvinou k východu, pak se již po vrstevnici stočila k půlnoci a na konci louky vbíhala do lesa. Přitom tady platila přímá úměra: čím výš jsem po lučině vystoupal, tím krásnější a ničím nerušený se mi z ní na Čertovy skály a jejich malebné kopcovité okolí otevřel pohled. Pochvaloval si jej i můj fotoaparát, neboť díky zoomu se mohl radostně polaskat i těmi největšími detaily skal.

 
Po dostatečném poobdivování a nasycení se výhledy jsem se konečně odpoutal a zamířil do blízkého hvozdu. Tady se polní komunikace změnila na vrstevnicovou cestu lesní a o kus dál mne čekal šok v podobě z části nově vyrubaného hvozdu. V minulosti jím kryté seskupení a mně dobře známé seskupení několika skalek se mi nyní představilo v negližé, naštěstí blízká „Muzikální Příšera“ a nad ní ze stěny mrazového srubu výrazně vystupující „Čertův zub“ byly dosud stíněny korunami smrků. Možná to málokdo ví, ale také tyto Čertovým skalám protilehlé skalní výchozy a další podobné „kamení“ nejen v blízkém okolí, ale různě po Valašsku, jsou dílem satanáše. Ale ve skutečnosti byla prapříčinou všeho, jak už to tak na světě bývá – ženská!

 

Ta lidečská se jmenovala Rozina a byla dcerou mlynářky. Cérka měla velké problémy: toužila po ženichovi, a proto vymetala všechny zábavy v okolí. Na žádné ji ale nikdy nikdo o taneček nepožádal. Proto si jednou naštvané cérčisko pomyslelo, že chce tancovat třeba i s čertem! Její přání bylo splněno a v tu ránu ji vyzval jakýsi cizí urostlý myslivec. Tu noc spolu celou strávili na tanečním parketu a dalších dnech láskou poblázněnou Rózu nápadník navštěvoval i u nich doma. Jen do kostela s ní nikdy nechtěl jít, což hněvalo její mamču a ta si navíc jednou všimla, že Rozinin budoucí ženich má na jedné noze namísto boty kopyto! To už věděla, která bije... a když se nápadník vyslovil, že si chce Rozinu na druhý den odvést sebou, vyslovila podmínku. Pokud stihne přes noc do prvního ranního zakokrhání kohouta přehradit říčku Senici tak, aby její voda namísto na Vsetín tekla opačným směrem do Lidča, bude po jeho. Jinak céra zůstane u mamy a on už se tady nikdy neukáže!

Čert navečer zakroutil všem lidečským kohoutům krky (na toho, kterého si mlynářská vdova tajně schovala v komoře, ale nepřišel). Pak už si vyhrnul rukávy, lítal po kraji semo tamo, nabral si vždy celou náruč obrovských kamenů a z nich začal stavit zeď přehrady. Jak už to tak v pohádkách s dobrým koncem bývá, nebyl čert zrovna nejchytřejším chovancem pekla. Namísto, aby nejprve přehradil říčku, začal se stavbou z úbočí kopce a čas se mu rychle krátil. Když pak těsně před před svítáním letěl zpět s finální várkou kamení, mlynářka z úkrytu vytáhla svého kohoutka. Mladý kokrhel otevřel zobák, zapěl svůj bojový ranní pokřik... a čert, když to uslyšel, musel odletět s nepořízenou pryč. Přitom to kamení ze své náruče rozhodil nejen do okolí dnešních Čertových skal, ale i dál různě po Valašsku. Tak vznikly další skalní útvary, kterých se v minulosti lidé báli a dali jim proto přízviska po rarachovi...

 

Po obhlídce „Čertova zubu“ a přilehlých skalek jsem se vrátil na křižovatku lesních cest a strmým odlesněným svahem po jedné z nich sestupoval k železniční trati a tunelovitému podchodu pod ní. Tady se mi díky převýšení nad kolejemi z prudce spadající paseky otevřel naprosto fantastický a mnou dosud neviděný pohled na protější hradbu Čertových skal! (Pravda, trochu tomu vadily dráty el.vedení, ale ty se přece dají doma při úpravě snímků ořezat, ne?)

Pak už zbytkem hvozdu sestup k tunelu, nazpět k Motorestu po mostě a přechod přes velmi frekventovanou silnici. Stálo tam odpočivadlo využité mnou ke svačině a mezitím kolem mne nahoru k Čertovým skalám prošly dva starší páry seniorů. Zanedlouho jsem jim byl v patách a spolu s nimi zblízka obdivoval tu až neskutečnou a přízračnou skalní hradbu, táhnoucí se našikmo kopcem k jihozápadu. Pomalu jsem si úpatí stěn prošel až na její konec a přitom zavzpomínal na nejranější mládí.

 

Čerťáky byly prvními skálami, které jsem kdy v životě na vlastní očička spatřil. Stalo se tak na konci školního roku, kdy jsme my prvňáčci jeli na výlet do ZOO Lešná. Při pohledu z okna busu jsem jimi byl naprosto ohromen. Když jsme pak na druhý den měli nakreslit to, co se nám na výletě nejvíc líbilo, ostatní děcka patlala na výkresy obrázky různých zvířátek a jen já namaloval hradbu skal. A aby se to soušce učitelce víc líbilo, přikreslil jsem na obrázek ke sluníčku ještě duhu a na nebe hvězdy. Po právu byl sice tento můj výtvor odměněn pětkou (navíc bez hvězdičky!), což už ale mou počínající lásku ke skalám pranic neodradilo. Však jsem se také už ve věku 14 let stal členem vsetínského Horolezeckého oddílu a v několika dalších letech se účastnil nejen akcí na cvičných skalách, ale strávil i jeden úžasný letní týden v táboře Horolezecké mládeže Severomoravského kraje ve Vysokých Tatrách. Nejčastěji jsem ale navštěvoval právě tyto Čertovy skály u Lidečka.

Pověst o jejich vzniku je sice moc pěkná, bohužel se s ní ale neztotožňují geologové. Ti totiž tvrdí, že ta dlouhá skalní stěna široká místy jen 2.5 až 5 metrů vznikla vypreparováním schodovitě nad sebou umístěných pískovcových kvádrů a monumentální skalní lavice je součástí magurského flyšového pásma. Je výrazným krajinotvorným prvkem a od roku 1966 i Přírodní památkou. Skalní hradba se ve svahu vypíná mezi nadm.výškou 450 až 490 m. Bizarní stěna je členěna svislými a horizontálními puklinami, dále pak pseudoškrapy, skalními výklenky a ve své nižší zadní části, kudy prochází výhledová tur.trasa, místy i voštinami.

Z hradby výš k nebesům výrazně vystupují čtyři bloky – Hladká, Čertova stěna, Plochá a Kolébka, kterýmižto názvy byly obdařeny horolezci. Ti tady na stěnách mají už 84 vyznačených cest.

 

Po vyšplhání se chodníkem k poslednímu útvaru a výhledu na Lidečko Čerťáky opouštím. Další moje kroky vedly lesní cestou vstříc skalnímu uskupení na vrchu Láz a před tím, než začala komunikace stoupat, nepřeběhla mi přes ni srna, ale jedna mourovatá lidečská kočka!

Cesta mírnějším stoupáním pokračovala k rozcestí, odkud stoupala strmým svahem boční komunikace na vrchol Kopců s pseudokrasovými jeskyněmi. Já ale pokračoval pod nejvýchodnějšími svahy Vizovických kopců stále dál vzhůru údolíčkem. Následoval hodně prudký výstup k hřebenu, přitom se mi při zpětném pohledu v hledáčku fotoaparátu objevila výseč Pulčínska. Pod hřebenem jsem protnul první louku a zarostlým chodníkem vyšplhal k té druhé větší, na níž se v létě konají tábory křesťanské mládeže. Zůstalo tu po nich posezení u dřevěného kříže a od laviček se otvírající krásný výhled na příhraniční kopcovitou valašskou krajinu. Aneb širokoúhlé panoráma od Hradiska a vesnice Pulčín s přilehlými javornickými vršky až po mohutnou hradbu Královeckého hřebene přináležícím Bílým Karpatům.

 

Po kratším výdechu pokračování na horní konec louky pod strmý svah s prvními skalkami na Lázu (718 m), jak tento bezejmenný vrchol ve své brožurce o „Geologii Valašska“ označil jeho tvůrce Martin Janoška. (Na mapách se ale v jeho blízkosti vyskytuje lokalita jménem Čerňava.) Tak jako vždy, když šplhám do tohoto kopce, pokouším se na jeho začátku znovu a znovu nalézt skalní tunel, který jsem tu viděl při své první návštěvě. Jenže se mi to od té doby nedaří. Prostě jakoby naprosto zmizel z povrchu zemského! Buď byl zasypán listím a zeminou, anebo jej díky počínající stařecké demenci hledám na úplně blbém místě!

Výš ve svahu – jen kousek pod pitoreskními skalkami, začíná nová paseka a zbytky klestí po útoku dřevorubců na hromadu snášejí tři lesní divoženky. Ještě než k nim dojdu, otáčím se, bych si vyfotil protější Krajčici (730 m), jejíž kužel výrazně vyčnívá z hlavního hřebene Vizovických vrchů.

 

Pak už se, dosti ufuněn z výstupu, zdravím s lesními pracovnicemi a tu se ta jedna najednou na mne lépe podívá a říká: „A nejste vy náhodou ten Franta Lysáček, který mi dělal mistra na učňáku a svého času u nás v Tarahůnoch chodil se slečnou XY?“

No řeknu upřímně, že jsem na ni zůstal čučet jak zjara , protože cérka od těch časů notně změnila podobu. Když ale prozradila jak se jmenuje, přece jen jsem si vzpomněl. Patřila totiž k prvním ročníkům, které jsem tehdy učil. Zároveň jsem se odzvěděl spoustu novinek, k nimž patřila i jedna velmi smutná. Tu galánku, se kterou jsem kdysi chodil, pojal za manželku můj spolužák a kamarád ze střední školy stojící u slavičínské zbrojovky a ten prý vloni nenadále umřel!

Ještě jsem chvíli s ženskými splkl, přijal pozvání – až se tudy zase budu toulat, na kafé dolů do Lidečka, pak už se rozloučil a chvátal dál. Nad pasekou jsem si prošel pásmo bizarních skalek s ohromnými kulovitými dutinami, které jsem kdysi objevil na čundru s nejmladším bráškou a jimž jsme tehdy dali jméno „Žraloci.“ Na nejvyšším ostrohu obkouknutí skalní studánky, naplněné po dlouhé době po nedávných deštích zase až po okraj vodou, pak sestup lesem k té „opravdické" studánce. Od ní už po modré turistické trase kousek po hřebeni k nedalekému rozcestí Láz. Zajímavé je, že je tento úsek cesty vždy (a to i za sucha) bahnitý... a to už jsem tudy procházel x krát!

Na rozcestí jsem si vybral komunikaci, klesající hvozdem do 2 km vzdálené osady Mužíkov, za níž je v údolí Senice u hlavní silnice umístěna stejnojmenná zastávka autobusu. Cesta byla místy bahnitá, což mne zdrželo a při pohledu na hodinky byl nucen kvůli zrychlení přesunu vyměnit chůzi za indiánský běh. To ale příliš nepomohlo a za osadou jsem zkusil ten poslední kilometr překonat normálním během. I tak mi to bylo prd platné, a když jsem dokusal na zastávku, zjištěno, že mi bus před rovnýma pěti minutama ujel! A že ten další jede skoro až za dvě hodiny...

Od vzteku jsem si nejprve zapálil a díky obohacení mozku životodárným nikotinem rozhodl, že tu nebudu sedět jak piškót, ale projdu se po nově zbudované cyklostezce „Beblava“ okolo břehů Senice do nedaleké Lužné.

A tak se i stalo...