Světová vesnice - Hoštice

7. července 2009

Jako sponzor českých hradů a zámků jsem se vypravila na Zámek Kratochvíle. Bylo úterý a zámek byl uzavřen! Prý když je den po státním svátku, tak to je jako pondělí. Asi dvacet zájemců včetně mě kroutilo nevěřícně hlavami. Co teď? Že bych přesedlala ze vznešené turistiky na pokleslou? Bože můj, někde tady by mohla být světová vesnice - Hoštice u Volyně. Pátrám v paměti - paní Růžičková chtěla, aby ji Standa Tříska zavezl k holiči do Volyně nebo do Bavorova. Tam by to někde mělo být. Nejsem Jihočeška, v navigaci to teda nemám a v prastarém socialistickém autoatlasu taky ne. Tak kde to panebože je? Za netolicemi jsem na první šipce odbočila na Bavorov a přes rozvodněnou Blanici tedy projela samými serpentinami do Bavorova. Ospalá vesnice, kde nic - tu nic. Ani holič! Stejnými okreskami teda hledám aspoň tu Volyni. Krásné náměstí, sgraffiti na radnici. Hurá, mapa na náměstí! Konečně je mám - Hoštice u Volyně. Vyrážím směr Strakonice. A už je to tady!

Nádražíčko ve svahu, kde právě zastavoval motorák ze Strakonic, ale průvodčí přesto vykřikoval "Nezastavujeme, máme zpoždění!" Šipka vede přes koleje nahoru. Nelže, neboť po dvou kilometrech zastavuji na návsi Michala Tučného. Naštěstí tu není žádný autobus, tak to jde. Ale je tu opravdu všechno pěkně dokola. Zámeček (nově renovovaný, nepřístupný, prý v soukromém vlastnictví). Kostel i hřbitov (farář Otík, Cecilka ani Keliška přítomni nebyli), na hřbitově odpočívá Michal Tučný. Dům s jelenem. No nádhera! Všude šipečky - jestli chcete do JZD, pokračujte dále za vesnici. Tak tedy jedu dál a opravdu. Je tam! Ovšem neměli nealkoholické pivo. Za mnou se přiřítilo dvacet motorkářů a proti mě jde sám pan režisér Zdeněk Troška. Vyvalovala jsem oči a přemýšlela, jak ho požádat o autogram, aby to nepovažoval za obtěžování. Najednou se na něho sesypali hoši a dívky v kožených mundúrech, já jsem měla navěšeny na ruce patery digitální foťáky a že "pane Troška, vyfoťte se s námi!", tady paní nás vezme! Pan Troška byl fantastický, já cvakala foťák jeden za druhým ovšem vypočítavě, výměnou za to, že mě někdo z nich s panem režisérem vyfotí. Obchod byl uzavřen, ještě jsem poprosila o fotku zblízka, mrkla jsem na pana Trošku, že "per pasporto", on mrkl na mě, a že souhlasí, protože má taky nejraději "kozí pohlednice". Chechtali jsme se všichni! Úžasný! Ještě jsem se pochlubila, že jsem viděla "jeho Rusalku" ve Státní opeře a že mám na zítra vstupenky na otáčivě hlediště do Českého Krumlova na jeho inscenaci "Čarostřelce". Popřál mi, aby nepršelo a už volal, že spěchá, že toho má moc. Chvíli jsem zírala, než jsem pochopila, co se stalo. No stalo se! Žádná primadona, žádné přehlížení publika - prostě super člověk. Já totiž miluji "vypravěče" a to on teda je. A taky miluju opery!

Neodolala jsem, abych se nepochlubila rodině a kamarádkám a hned jsem rozeslala čerstvé foto jako MMS. Ti zírali!

Jo mimochodem - ten Čarostřelec byl překrásný, nepršelo a když v prvním jednání myslivečtí mládenci lijí čarovné koule, tak se v dáli v Novohradských horách blýskalo.

NO ŘEKNĚTE SAMI, NEMÁM JÁ ŠTĚSTÍ? (Sic, nenašla jsem začarovaný mlýn ani splav, ale to teda zase až příště!)