Srpen 2025 – kolem Třeště, pt. 1

16.8.2025

Tradiční srpnový cyklozájezd měl tentokráte svoji základnu v Třešti, městečku jižně od Jihlavy, tady v kraji Vysočina. Stejně jako loni, předloni, (předpředloni atd.) je sraz poblíže šumperského kulturáku, kolem 8.00 dopravce Vobus z Hanušovic přistaví autobus s vlekem, nejdřív se naloží kola bez motoru, po té ty s motorem. Nutno podotknout, že té první kategorie postupně ubývá, té druhé utěšeně přibývá. Letos si ale Vokurkovi (majitelé dopravního prostředku) pořídil novější přívěs s jiným způsobem naložení, bicykly se nemusí zbavit předního kola, takže to jde poměrně rychle (nakládání). Rozšiřující se dálniční síť už umožňuje celkem plynulejší pohyb za cíli nevšedních dnů, projevuje se to hned u krajské Olomouce, kde už je částečně zprovozněný „obchvat“ kruháče u Globusu, takže tam nevidíme nijaké kolony (ačkoliv okolí je v létě ještě rozkopané definitivně má být hotovo v prosinci).

Jediná zastávky je pak u jedné z benzinek za Prostějove, trošku hapruje objezd, spíše průjezd Brnem a trošku se motáme u Jihlavy, ale v Třešti jsme celkem včas, kolem 14.00.

Ubytování je – skoro tradičně – v internátu zdejší střední školy, prostě naráz za rozumnou cenu něco přes 30 lidí je celkem problém. S Marcelou se rozhodujeme, připojíme-li se ke hochům a pěší výpravě po pamětihodnostech Třeště, nebo si uděláme vlastní program. Přiznám se, že někdy od začátku prázdnin jsem přemýšlel o výletu do Telče, díky celkem masivní zpravodajské reklamě o znovuotevření expozice Jana Zrzavého. Kámošku to celkem taky láká, už jen z faktu, že kdybychom vyrazili s klukama, je to tak trošku výprava po hospodách (tomu se sice nebráníme, ale příležitostí ještě bude dost).

Volíme tak vlastní program, jen na posilněnou si uděláme zastávku v centru města a pak nejkratším směrem do Telče. Tam míří silnice 406 a díky sobotnímu odpoledni, kdy je zákaz jízdy kamionů je jízda jakž takž snesitelná, do cíle je to podle ukazatelů asi 13 km, podle cyklocomputeru dokonce trošku míň. A protože je to bez větších terénních vln, povětšinou jedu v čele (Marcela už má taky motor).

Od celkem dávného zájezdu do Dačic je oblíbenou zastávkou Vinotéka v ulici Na Baště u Štěpnického rybníka, kde si dopřejeme doušku sladkého portského i bílého vína, než se vydáme do víru unescového centra. Nevím čím to je, loni v Třeboni měli na náměstí jakýsi jarmark (foodfestival), teď přijdeme sem a tady je taky trh, ne tedy potravní festival, ale takový trh hlavně pro turisty, nabízí se všechno možné, od pochutin, oblečení, různé bižuterie aj. Nechybí kejklíři, hasiči s ruční stříkačkou a řada dalších atrakcí. Ty spíše jen tak letmo proběhneme a spěcháme k zámku, Zrzavého výstava je v jednom z tamních prostor, samotná výstava je naštěstí tak akorát, prohlídka zabere (podle vkusu) něco přes půl hodiny, tak se ještě můžeme opět vydat na náměstí, k nějakému posezení. Cestou jsem zahlédl vstup na jakýsi dvorek, který vypadal, že by mohl být oproti náměstí poněkud klidnější. Vlastně jsem si pořádně nepoznamenal číslo domu, ale na dvoře nás přivítal sympatický pán poměrně slušnou češtinou, nicméně patrné bylo, že nejde o rodilého domorodce. Nabídl nám čepované z místního minipivovaru Trojan, příliv dalších informací by vydal za menší reportáž. Dvorek s malou galerií byla ale tak sympatický, že i Marcela si dopřála malé pivo. Tak jsme zjistili, že pán je původem Nizozemec (výrazu Holanďan se bránil), žije zde asi 20 let a podle všeho je v našem „chudém“ státě více než spokojen. I to nefiltrované pivo se dalo, tak raději po druhém kousku besídku končíme a vydáváme se k přechodnému domovu.

Bude to za doprovodu cyklotrasy 5091 směrem k Mysliboři, Sedlejovu a poměrně výraznému kopci za Panenskou Rozsičkou. To už je Marcela většinou první, je do kopce s podporou elektromotoru přeci jen rychlejší, ale kolegiálně čeká. Nenápadně jsme minuli pramen Moravské Dyje, který snad navštívíme někdy jindy.

Postupně jsme vyjeli celkem do slušné výšky přes 650 m, takže k Třešti máme pěkný sjezd, i večerní nákup v Penny poblíže našeho příbytku. I večírek se vyvedl, prostor v internátu je celkem dost a nikdo si nestěžoval. Přesněji internát školy i s přilehlými prostorami je natolik rozlehlý, že jsme si klidně mohli udělat večírek v jídelně, vzdálené od obytných prostor. Samotný školní areál je téměř na konci Třeště a navíc i poměrně vysoko, takže nehrozí případný konflikt rušení nočního klidu s místními obyvateli.

 

17.8.2025

Už jsme poněkud věkově zkušenější, takže bujaré večírky do tří nebo čtyř ráno už dávno neprovozujeme, stačí mírně po půlnoci a na kutě. Někdo si jde ještě zapálit poslední cigaretu (kuřáků už také ubylo), tím pádem se budím relativně brzo a abych se zbůhdarma neválel, jsou (jedu výtahem) do přízemí k malé ranní procházce. Jak se tak potloukám kolem školy, upoutá mě betonový poutač, oni tady mají Arboretum, vstup je poblíž vrátnice školy a protože v té je ranní služba, vyzvídám dá-li se vstoupit. Dá, paní půjčí klíče a můžu se kochat v lůně přírody. Parčík je to tak středně velký, v období prázdnin, když nejsou studenti trošku zanedbaný, ale k vidění je i tak celkem dost.

Snídaně je v celých 8.00 a nabídka je vcelku ucházející, ne přímo lukulské hody, ale nikdo si nestěžuje (salámy, sýry, džemy apod., i něco sladšího).

My jsme si s Marcelou včera odbili návštěvu Telče, takže i tentokrát máme vlastní trasu, na velkou partu si počkáme do zítřka. Cílem neděle bude krajské město. Abych se přiznal, Jihlavu příliš neznám (jsme na to dva), kdysi dávno jsem sem jen dojížděli od Velké Bystřice na vlak, další náhled byl pro změnu při dalším výletu na Českou Kanadu (kam taky jinak), to jsme přeci jen hodinku zůstali, tak letos snad nakoukneme kousek k dalšímu.

Nejdříve se ovšem musíme do Jihlavy nějak dostat, volíme výpadovku směrem k severu, tím směrem teče Třešťský potok, místní tu mají i kousek cyklostezky, kterou si projedeme ale jen v závěru kolem osady Nový Mlýn, kde se cyklostezka mění v běžnou polní cestu s Českomoravskou trasou 16 a souběžnou č. 5129, vlevo od nás je nějaký mokřad, který přechází ve vodní plochu Jezdovického rybníka. Vodní plocha je protáhlého tvaru, délky něco přes kilometr, poblíže Jezdovic se pak cesta přimyká přímo k břehům rybníka, tudíž máme i důvod se chvíli pokochat vodní hladinou, pozorujíce i nějaké vodní ptactvo.

Pár desítek metrů za rybníkem přejíždíme přes památkově chráněný most, trasa se přimyká k železniční trati, část úseku je dokonce samostatná cyklostezka, ale v následující vesnici Slavice opustíme Třešťský potok a místní komunikací, stále Českomoravského značení do táhlého kopce. Inu Vysočina. Převýšení je něco přes 100 metrů kolem zástavby vesnice povědomého názvu Popice, více známe ale ty stejnojmenné poblíže Znojma, tady jsme už vlastně v Jihlavě, kam správně ves spadá, po táhlém sjezdu je tu pak Pístov, téměř už předměstí krajského města, kam nás přivádí cyklostezka kolem garáží a dál předměstským parkem kolem Koželužského potoka (i ulicí U Koželuhů) vlastně přímo pod opevnění historického jádra Jihlavy.

Hradby kolem historického jádra města vznikaly v průběhu 13. století. Chránit byl samozřejmě co. To chráněné se skrývalo pod zemí jak v Jihlavě, tak kolem dokola. Vysočina bývala ve středověku centrem dolování stříbra a hlavním zdrojem bohatství Přemyslovců dávno před tím než se začalo kutat kolem Kutné Hory. Tomu odpovídaly i zde sídlící hornické instituce i původní mincovna. Význam a prosperita dolování trvala zhruba do konce 14. století, kdy se středisko stříbrného prospektorství přesunulo do středních Čech.

I tak zůstala Jihlava významným centrem na Vysočině, hradby s dál rozšiřovaly, město se stalo pevností, která byla zrušena v polovině 18. století. Do současnosti se hradby dochoval y v několika úsecích s jednou dosud stojící bránou Matky Boží.

Jihlava značně utrpěla za švédského plenění v období 30tileté války. Další rozvoj městu přinesly zásahy Marie Terezie, kdy se město proměnilo díky textilní výrobě.

Nejblíže od našeho příjezdu je vstup na náměstí Znojemskou ulicí (patrně zde bývala stejnojmenná brána, s výpadovkou do jihomoravského sídla). Na rozlehlé Masarykovo náměstí to není daleko, to je jako skoro všechno v Jihlavě do kopce (podle směru odkud se sem vydáte). První kroky vedou do Hvězdy (nebo Zlaté hvězdy), už byl nejvyšší čas k malé zastávce a rozmyšlení kam dál. Jihlavě hodláme věnovat nějakou zhruba hodinku. Takže celkem logicky padá volba obejít objekt brutalistního Prioru a podívat se na barokní kostel sv. Ignáce z Loyoly. Kostel je k potěše oka i ducha otevřen, takže možné je nahlédnout do interiéru stavby z let 1683-89. Jednolodní interiér je pro nás zajímavý poněkud temným klenutým stropem. Přítomen je nějaký místní znalec (snad i duchovní), který přichází s teorií, že jde o očouzení od lamp a svící, ale klidně to může být i jinak. Pěšky procházíme náměstím k uličce Mincovní (u bývalé královské mincovny) která míří k hlavnímu městskému chrámu, gotickému sv. Jakubu Většímu, zde se spokojíme jen náhledem

přes zasklený vstup (dá se sjednat placená prohlídka). Pak směrem do Decathlonu. Ten jsme naštěstí viděli včera, takže musíme k výpadovce na Brno, Marcela si chtěla pořídit nějakou bundu (neděla byl trošku chladnější), tak z dlouhé chvíle si dopřeji jakousi čokoládovou tyčinku.

Stejnou ulicí Brněnskou se vracíme do centra, ale objevili jsme malou zkratku před vstupem do jihlavské Zoo (prý dosti pěkné), čili se opět ocitáme na náměstí. Vzpomínám, že před léty jsme byli na obědě v pivovarské hospodě, tak po paměti hledám, kudy k místu. Trasa nás vede kolem části hradeb s minirozhlednou u Mahlerova parku (s pomníkem hudebního skladatele), to už tuším, že jdeme správně, dá se sedět v interiéru i na zahradě, obsluha slušná, strava chutná.

Podle náhledu do mapy mě celkem lákalo část trasy vzít kolem Jihlavy, tedy myšleno řeky, cyklotrasa je poblíže pivovaru, znamená to pokračovat ke kolejím a podjezdem do říčního okolí. To je zde zaplněno různým sportovišti, hřišti, kurty a jinými vynálezy. Částečně i cyklostezkami, které nás navádějí opět na trasu 16, tedy Českomoravskou. Okolní městská zástavba se postupně mění v různé oplocené areály, někde to jsou zahrádky, ale je tu dosti průmyslových objektů. Samotná Jihlava je tu ještě poměrně malou řekou a dál se kroutí meandrem za Malý Beranov, kde už konečně okolí nabírá přírodnější a přívětivější ráz (v Jihlavě to říční okolí moc půvabu nepobralo). Za zmínku stojí rozsáhlý kamenný zához rybího přechodu poblíž osady Petrovice s ženijním mostem ing. Baileyho. To už je na dohled Luká nad Jihlavou, kde (po posezení) řeku opustíme.

To znamená i žádná cyklostezka, ale po silnici. Tou je č. 404 s ní cyklo č. 5215. Řeka je tu celkem dosti zařezaná v údolí, tedy zase kopec, první kilometr relativně prudší, dál jen táhlé stoupání, až někde u Komárovic se dostáváme do nadmořské výšky kolem 600 m, tam se nalézá i širší okolí. Zkratka míří do vísky Uhřínovice, kde končí jakási slavnost (byla tu pouť), ale výčep ještě hasiči nezabalili, tedy kratší zastávka a dál po polní cestě. Ta je poněkud neuspořádaná, takže u pomníčku, který připomíná dílo největšího Čecha (JdC) nesprávně pokračujeme k chatové osadě, ale naštěstí nás dobří lidé nasměrují zpět na kýženou cyklotrasu. Další místní znalec poměrů naznačí, že lepší než žlutá značka do Sokolíčka je naznačená přímá lesní asfaltka k silnici 402 do Stonařova, je to pěkný sjezdy, který – logicky pokračuje zase do kopce.

Samotný Stonařov je opět pod kopcem to značí poslední kopec k osadě Pouště, následný závěrem do „naší“ Třeště. Večerní program v obdobném ražení předešlého dne.

Pt. 2

Pt. 3