Silniční kolo centrem Jeseníků o letním slunovratu 2025

Na sobotu 21.6.2025 jsem si vymyslel zajímavý výjezd do horského masivu, který – v Šumperku máme tak říkajíc za rohem, tedy Jeseníků. Ač tedy ne do nejvyšších poloh, přesto se na chvíli ocitnu i v těch tisícových polohách, ačkoliv spíše přechodně.

Nějak mě v předchozím týdnu lákala myšlenka vyjet si na Červenohorské sedlo, ale odhodlání se nějak nedostavovalo a protože na sobotu nebyl vymyšlen žádný program, bude to sólo jízda.

Vyrážím po splnění ranních povinností (tedy hlavně polití rajčat) kolem deváté směr Krásné, Hraběšice. Za kolejovým přejezdem mě dohání trojice cyklistů, jeden z nich mě oslovuje s dotazem kam a jak, a dokonce naznačuje, že se skoro známe (jednou z trojice je dcera další společné známé), tak prohodíme pár slov, s tím, že si udělám malý průzkum, není-li už náhodou otevřená hospoda u Krásné přehrady. Je. Ranní posilnění před kopcem neuškodí, zejména při faktu, že hodlám minout motorest na Skřítku. Nejbližší další občerstvovna je totiž až po nějakých 20 km.

Od přehrady následuje téměř strmé stoupání do Hraběšic a dál přes Traťovku k Hvězdě. Právě na Traťovce dojíždím zmíněnou Trojici a z části souběžně jedeme k „Hvězdnému“ rozcestí č. 1. Tu jedničku tam dávám, protože to není jediná Hvězda cestou. Tady se loučíme, výletníci míří k blízkému Rabštejnu, já ještě dál na kopec po lesní asfaltce po úbočí Bílých a Černých kamenů. V těchto místech se silnička dostává téměř k výšce 900 m, takže je za mnou převýšení necelých 600 m.

Neopomenu učinit pravidelnou zastávku u Krtince, zvláště teď když je slušná viditelnost. Bohužel přírodní vyhlídka už pomalu ale jistě zarůstá, ale naštěstí ještě něco se vyfotit dá. Od Krtince je to už poměrně nedaleko k samotnému Skřítku, tedy přesněji rozcestí Pod Bílými kameny a s tím pádem k silnici č. 11, tedy Praha–Ostrava. Úsek k hranici Moravskoslezského kraje je víceméně ve stabilní výšce kolem 870 m, a i mírný západní vítr zjednoduší pohyb kýženým směrem ke klesající fázi silnice. Celkem to fičí ke Žďárskému Potoku, kde dám hlavní cestě vale odbočkou u motorestu Zastávka, tedy aktuálně „Formance u staré čarodějnice“. Cedule hlásá že se vaří až od 11 a protože chci zastavit o něco dál, hospůdka zůstane bez mé účasti.

Stavím ale u blízké rezervace U Slatinného potoka, doufaje, že objevím nějakou tu orchidej, bohužel ale louce dominují jen květy rdesna s občasnými příměsemi poměrně nevzácných rostlinek. Možná, kdybych zašel více do chráněného území, nějaký prstnatec bych objevil, ale zas tak zdržovat se nehodlám. Přeci jen už je nedaleko kýžená zastávka na Severce, tedy přesněji hospůdky u Staroveského skiareálu. Ačkoliv mi paní nabízí i něco k snědku, vystačím si s jedním Bernardem, hutnější stravu doufám až při další osvěžovně.

Od Staré Vsi mířím do lesa a tím pádem značenou cyklotrasou 6077. Trasu příjemně provází bystřina Stříbrného potoka a zřejmě i díky ní jsou tu vhodné podmínky pro kytky, které mi chyběly u Slatinného potoka. Už brzy narážím na celkem nesmělé narůžovělé špičky vstavačů. Pokud není člověk botanik, přesně to neodhadne, ale nejspíš jde o poměrně hojný prstnatec fuchsův, jenže ten má kropenaté listy. Tak že by to nakonec byla pětiprstka žežulník?

Snad to za mě někdo vyřeší. I tak člověka potěší, že jich roste kolem cesty poměrně dost.

Před Liščí skálou cesta odbočuje od Stříbrného potoka a kratším stoupáním se dostávám na dohled Vyhlídky, přesněji tedy horního konce Nové Vsi u Dolní Moravice. Sice tedy pro tentokrát rozhlednu vynechám, ale nevynechám oblíbenou roubenou restauraci, přemýšlím utratit-li hotovost, ale dá se tu platit QR kódem, což se mi jeví jako výtečná náhražka v podnicích, kde nepřijímají přímo platební karty. Ovšem musíte mít v telefonu patřičnou „apku“.

Ačkoliv nejsme v tom pravém kraji, halušky mi připadají tak jaksi k horám náležející, ačkoliv jak jsem poučen s výletů do jiných končin, vlastně to ani pravé halušky nebyly. Halušky by byly se zelím, když je uzené jsou to střapačky, ale tady to byly obě dohromady. Důležitá je snad skutečnost, že po určitém vyhladovění to byla slušná laskomina.

Vracím se zpět na trasu, což znamená mírně vyjet asi k 2 km vzdálené Mravencovce a pak se spustit do Karlova a Malé Morávky. Kupodivu mě v obou horských centrech nic nezaujalo, co by stálo k zastávce, takže od Rychty pokračuji vzhůru kolem Kopřivné na horní konec Malé Morávky, za kterou se postupně, ale čím dál strměji silnice zvedá k Hvězdě, tedy dnes č. 2. Tato Hvězda je daleko profláklejší, protože se vlastně jedná o záchytné parkoviště pod Praděde, přesněji tedy zastávce busů kyvadlové dopravy k Ovčárně, odkud se už musí ta nejvyšší naši Moravskoslezskou horu dojít pěšky (no kdo si připlatí, může dokonce až na samotný Praděd vozidlem).

Nějakou dobu jsem tu zase nebyl, zvláště když ty zimy jsou čím dál mizernější, tak to oslavím kofolou i s novou dřevěnou čarodějnicí.

Samotná Hvězda sice leží na dohled Karlovy Studánky, ale správně leží na katastru Malé Morávky, kam ostatně spadá valná část rekreačního areálu pod Pradědem, tedy vše kolem Ovčárny, Figury nebo Barborky. Patří sem pak i Petrovy kameny, jen o Praděd už se dělí s Loučnou a myslím že i Bělou (pod Pradědem).

Dolů ke Karlovce nedávno položili silničáři nový asfalt, tak to frčí hezky, abych se zastavil u geologické expozice (pro tur. Vizitku) a nakonec neodolám a u vodopádu si dám ještě kafe k posilnění před dalšími, vlastně nejvyššími kopci trasy.

První tisícovka je oficiálně rozcestí na silnici k Vidlím, označená jako Kóta 1003, ale můžete se setkat i s pojmem Videlské sedlo (tady je těch variant více, můžete se setkat i s výrazem Sedlo Lyry, a např. Videlské sedlo je oficiální název pro následující sedlo s křížem...). Stoupání je naštěstí spíše střední, ale poměrně táhlé, od horního konce Karlovy Studánky necelých 200 m do výšky. Zhruba kilometrová část silnice je tu hojně obskládaná parkujícím auty, tedy názorný příklad jevu, zvaného „overeturismus“. A to ještě nejsou prázdniny.

Ačkoliv jak se praví i v mapách, Videlská silnice se v zimě neudržuje, pro tentokrát ale platí, že silnice je v dobrém stavu, zřejmě neuplynula dlouhá doba, kdy zde pokládali nový povrch.

Od kótového sedla následuje svižný, ale celkem příjemný sjezd do údolí Střední Opavy, tedy i do samotné osady Vidly, ale hned znovu do kopce, tedy k Videlskému kříži. Tentokrát je převýšení menší, cca 150 m. Na počátku stoupání je silnice z části ohrazená betonovými svodidly, místní potok tu řádil v loňském září a ne vše se dál za půl roku opravit. Kromě kříže, přístřešku a rozcestníku na sedélku víc není, ale to co následuje stojí trošku za zmínku. U klesání je sice jen značka klesání 11%, i tak je to pěkný sešup, ostatně ukazatel na cyklocomputeru hravě překonal údaj 62 km/hod, dál už jsem raději i brzdil. Klesání se začíná mírnit za druhou pravotočivou serpentinou a k okraji Bělé už dojíždí ve snesitelném sklonu.

Poblíž Videlského kříže pramení řeka Bělá, která svádí valnou část vody ze severozápadních hřebenů Hrubého Jeseníku (z části i Rychlebských hor) dál do Kladské Nisy, Odry a do Baltu. A ta o zářijových povodních projevila svou sílu, takže četné úseky silnice 450 jsou opět opatřeny betonovými zábranami, než dojde k úpravám koryta řeky i poškozených krajnic.

V rozcestí v Domašově odbočím na silnici 44, tedy závěrečný nejvyšší slíbený kopec. Nicméně dopřeji si ještě kratší zastávku na Staré poště, tedy hostelu s restauraci ve Filipovicích pod tamní sjezdovkou. Až celkem překvapivě „snadno“ mi to jede vzhůru, ta tuhost karbonového kola se vskutku projevuje hlavně v kopcích, čili se ani moc nezdržuji nějakými zastávkami k focení, nakonec nejedu tu poprvé.

O to víc času si dopřeji na lehátku u chaty Červenohorské sedlo. Pak následuje už jen sjezd do Koutů a k domovu. Za zaznamenání snad stojí ještě viditelné stopy po havárii v poslední zatáčce pod sedlem, kde se minulý týden zabil nějaký motorkář, paradoxně v relativně přehledném místě…