Serpetinami na Vršič, túra na Mojstrovku
Probudili jsme se do nádherného svěžího rána. Všichni ještě spí, ale nám je líto každé chvilky, kterou bychom mohli zbytečně promarnit. Jdeme se ještě jednou projít a kochat se. Pak se pustíme do přípravy snídaně a jídla na cestu. K tomuto účelu je v domě několik kuchyněk a jídelen. Motá se nás tady několik rodin dohromady, přesto přípravy jednoduchých pokrmů probíhají v přátelské atmosféře. Starší muži čtou čerstvé noviny a dělí se s námi o zprávy o českých turistech na slovinském pobřeží.
Před polednem vyrážíme po silnici, která vede kolem Triglavského národního parku, jenž zaujímá téměř celou plochu slovinské části Julských Alp o rozloze 848 km.Rozkládá se mezi obcemi Bled, Bohinj, Bovec, Jesenice, Kobarid, Kranjska Gora a Tolmin. Patří mezi nejstarší národní parky v Evropě. V roce 1908 vznikl první, bohužel neuskutečněný návrh profesora Albina Belarja. Roku 1924 byl ustanoven Alpski varstveni park (Alpský chráněný park) v Dolině Triglavských jezer (1600 ha). Za Triglavský národní park byla Dolina Triglavských jezer prohlášena v roce 1961 (2000 ha). 27. 5. 1981 přijala Skupščina Republike Slovenske zákon o Triglavském národním parku (84 805 ha).
Projíždíme kolem skokanských můstků střediska zimních sportů Planica a malého jezírka Jasna na řece Velika Pišnica, před námi se tyčí vrcholy Razor a Prisojnik. Pomalu stoupáme v serpentinách nahoru, napočítali jsme jich 50. Cestou potkáváme slabší automobily, které namáhavou cestu vzdaly, nebo zchváceny odpočívají. Míjíme Ruskou kapličku, kde je pohřbeno 400 ruských zajatců z 1. světové války, kteří budovali první cestu v údolí Velké Pišnice na nejznámější sedlo Julských Alp Vršič a nalezli svou smrt pod lavinou. Naše auto celkem v pohodě vyšplhalo do sedla a zdolalo osmisetmetrové převýšení.
Po chvilce hledání se nám mezi spoustou aut podaří zaparkovat. Jdeme se projít kolem chat Tičarjev dom, Tomaž nás upozorňuje na další „památky" z 1. světové války - bunkry a muniční sklady. Kolem nás se vypínají alpští velikáni na jedné straně Prisojnik a za ním Razor, naproti nim Malá a Velká Mojstrovka. Ze stěny Prisojniku nás sleduje tvář dívky. Příroda si opět pohrála a vytvořila na tomto místě antropomorfní skalnatý obraz, který Slovinci nazývají Ajdovska deklica.
Zdá se, že kopec Vršič je cílem všech turistů, kteří přijíždějí do Slovinských Alp. Zanechávají po sobě svá jména nebo jména svých blízkých vyskládaná z bílých kamenů. Po namáhavé práci se mohou občerstvit v chatě Poštarski dom. Také my si zde rozbalujeme své svačiny, vlastně už oběd, pijeme čaj, fotíme a jsme hrdí na svůj sportovní výkon. Naši alpinisté nám ukazují rodinnou horu Mala Mojstrovka. My máme v Tatrách zase Velkou Svišťovku.
Po chvilce mi dojde, že se ode mě očekává mnohem hrdinštější výkon. Nejsem připravena psychicky, vzpomněla jsem na každoroční dovolené ve Vysokých Tatrách, kde nám mí předkové vtloukali do hlavy, že na túru se musí vyrazit brzy ráno, a teď je pravé poledne. Moji fyzickou zdatnost má hodně lidí sklon přeceňovat. Zdá se, že se z toho nevykroutím. Navíc jsou mi vnuceny Alenčiny pohorky. To nechci vidět, v takovém parnu a v cizích botách se škrábat na dvoutisícovku.
Tomaž nasadil vražedné tempo, nestačíme mu, a tak na nás vždy obětavě čeká. Trvalo celou věčnost, než jsme se vydrápali do sedla. Občerstvili jsme se, napili, fotili a já se rozhodla, že tady zůstanu a počkám. Asi jsem dost zklamala, ale nelituji. Usadila jsem se v sedle a vychutnávám nádherný rozhled na obě strany - náš známý Prisojnik zase jinak, jmény popsaný Vršič a na něm si hraje Alenka s Katkou. Pak se obrátím na druhou stranu a mému pohledu dominuje druhý největší vrchol Mangrt. Začne mě zajímat také mé nejbližší okolí, rostliny a alpské květiny. Na mém prstu přistane malý fialový motýlek. Snažím se tuto chvilku štěstí užít a zapamatovat na dobu, až bude hůř. Myslím, že vůbec nemusím litovat, že jsem v potu tváře Mojstrovku nepokořila.
Začíná mě znepokojovat naše zpáteční cesta. Sem to trvalo hodinu a půl, dolů to bude horší. Za chvilku se přiřítí Tomaž, který má za sebou sportovní výkon a další čárku v zápisníku alpinisty. Tvrdí, že dole budeme za pět minut. Jsem zmatena. Snaží se mi vysvětlit, na co mi vlastně půjčovali ty boty. Mezitím mi manžel zmizel v prachu a skutečně za pět minut přistál dole. Co ale bude se mnou? Tomaž mi ukazuje, jak našlapovat přes paty a klouzat po kamenech. Je to prý ohromná legrace, mám si to užít. Nakonec se nám podařilo překonat moji vrozenou nešikovnost a já se velikánskými kroky řítím dolů. Je to fakt paráda.
Dole jsme si umyli nohy a dali malé pivo.
Mysleli jsme, že to je vše, co nám naši přátelé mohou pro tentokrát ve svých velehorách ukázat, a že nás čeká už jen cesta zpět do Lublaně. Jak příjemně jsme se mýlili!
Z Vršičského sedla jsme během několika minut dojeli k chatě Koča pri Izviru Soče, tedy k chatě u pramene Soči. Je to typické alpské stavení se záplavou červených muškátů, kolem protéká divoká horská bystřina. Tomaž nás zve k ochutnání typické slovinské domácí kuchyně a jde objednat několik jídel. Večeři nám milá paní domácí servíruje venku u řeky. Sliny se nám jen sbíhají. Na talíři voní pokrmy, které nejdřív Alenka pojmenovává. Výbornou domácí klobásku se zelím si musíme objednat ještě jednou a na závěr něco sladkého, slovinské štruklji, starý lidový pokrm. Jsou to malé záviny, které se vaří, nebo vaří a pak zapékají, nebo jen pečou. Uvnitř můžeme nalézt náplně sladké: tvaroh, jablka, sušené ovoce, nebo slané: uzené, pohanka, brambory.
Po posilnění musíme ještě na malou procházku k pramenu Soči. Cesta trvá asi čtvrt hodinky a mé nohy odpočívají v letních sandálech na suchý zip. Těsně před cílem však musí člověk zdolat malou překážku, aby si tu nádheru zasloužil.
Procházka totiž končí ocelovými lany, kterých se musíme přidržovat a přitom hledat vhodná místa pro nohy. Já jsem živým důkazem toho, že i v nevhodné obuvi se to dá zvládnout. Na konci čeká další nádherný přírodní úkaz - krasový pramen s hlubokým smaragdovým jezírkem, které má dno pokryto alabastrově bílými kamínky. Na zpáteční cestě se rozhlížíme kolem a můžeme obdivovat okolní vrchy Ozebnik, Bavški Grintavec a další rodinnou horu Jalovec. Ovšem túra na Jalovec je mnohem náročnější než to, co jsme dnes podnikli.
Tomaž má pro nás ještě jedno báječné překvapení. Domluvil tady pro nás nocleh! Jsme nadšeni, protože jsme zde zůstali sami, všichni turisté už odjeli. Nám se ale ještě nechce jít do chaty, jenom Alenka musí jít uložit Katku. Po opláchnutí v potoku do nás vjel nový život a veškerá únava je pryč. Pomalu se začíná šetřit a nás to táhne do údolí.
Kamarád vypráví, že dolina Zadnja Trenta je takový zapomenutý kout Julských Alp. Všichni osadníci, kteří se zde pokoušeli zapustit kořeny, to nakonec museli vzdát, protože toto údolí je každým rokem zasypáváno lavinami, na jaře zaplavováno přívaly vod a také je téměř po celý rok odříznuté od okolního světa. Stavení, která zde zůstala zachována, si koupili lidé z Lublaně a využívají je v létě jako chaty a chalupy a při přestavbách musí původní ráz exteriérů zůstat zachován.
Při naší romantické večerní procházce si užíváme božského klidu, zobeme obrovské borůvky, sledujeme zapadající slunce, které barví okolní štíty pestrou škálou odstínů hnědé přes rezavou ke zlaté, modré, fialové... Celá dolina patří jen nám.
Fotogalerie
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Trenta
Půjčovna autPříspěvky z okolí Serpetinami na Vršič, túra na Mojstrovku
