Sarajevo – když se válka stane historií

Je jen málo míst na světě, jejichž zmínka v nás vyvolá zvláštní chvění, spjaté s nostalgií a opatřené rouškou tajemství. Sarajevo je jedním z nich. Stejně tak je jedním z měst, které dokázaly založit úspěšný turistický průmysl na dědictví mnoha válek, kterých bylo svědkem.

Je libo navštívit muzeum Ferdinanda d´Este, zřízené nedaleko místa, kde byl zastřelen? Nebo se projít „Třídou snajprů“? Zalézt do úzkých tunelů, kterými se za obležení dovážely zásoby? Možná vám jenom postačí si koupit propisku, vyrobenou z nábojů do kalašnikova.... Možností je mnoho a zábava se najde jak pro nadšence do válečnictví, tak i pro méně vyprofilované návštěvníky města.

Dějiny hlavního města Bosny a Hercegoviny jsou pohnuté. S obyvatelstvem, složeným z Bosňáků Chorvatů a Srbů; katolíků, pravoslavných a muslimů, se konfliktům nedalo vyhnout. Ostatně, právě toto výbušné složení zapříčinilo, že se v dějinách mluvilo o Balkánu jako o soudku se střelným prachem. A že vybuchoval často.

Na pomyslné šachovnici Evropy se Sarajevo ocitlo přesně mezi rakousko-uherskou monarchií a Osmanskou říší, která jej poprvé dobyla v roce 1435 a Evropě se vrátilo až rozhodnutím Berlínského kongresu v roce 1878. Mezitím bylo ale několikrát zničeno, vyrabováno a vypáleno všemi stranami. To je hlavním důvodem, proč už zde nenajdeme hrad, pevnost a vůbec většinu středověkých staveb. Dnešní doby se dočkalo poměrně nevelké centrum s mešitami a kostely, spletitým tureckým trhem Baščaršija a typickou dřevěnou fontánou, okupovanou stovkami holubů.

Město je krásnou mozaikou architektur a kultur. Turecký styl se míchá s, nám dobře známým, rakousko-uherským, staré středověké město přechází plynule do moderního. A celým městem se, jako kouzelná stuha, linou díry po kulkách, které zdobí fasády řady budov. Několikrát mě při procházce po Třídě snajprů napadlo, jestli na opravy prostě chybí peníze, nebo se město rozhodlo si rozstřílené fasády ponechat jako připomínku nedávné minulosti a jako lákadlo pro turisty.

Poslední evropský konflikt (když nepočítám ten stávající na Ukrajině) se stal jakousi „exotikou“ pro západní Evropany. Francouzi s oblibou plánují dlouhé cesty v karavanech, aby se projeli po silnicích, obklopených minovými poli, a podívali se po náhorních plošinách na hranicích, které jejich obyvatelé opustili před dvaceti lety. Je to pro ně už dálný východ, na kterém z mešit volají muezzinové k modlitbám a jídla mají zvláštní, kořeněnou chuť. Jen málokdo z nich tady cítí nějakou evropskou sounáležitost tak, jak by ji cítil třeba v Německu. Jediné, co tady Evropu připomíná, je bezvízový vstup a občasná cedule, hlásající příspěvky z evropských fondů na rekonstrukce historických míst, ale i opravy míst veřejných. A že jich bylo třeba.

Možná se válečný turismus může zdát trochu morbidní, ale je to to největší eso v rukávu, které teď Sarajevo (a potažmo Balkán) vůbec má. Ze starého města nezbylo tolik, aby přilákalo velké množství návštěvníků. Zbývá tedy okouzlující, chvění vyvolávající jméno, díry po kulkách a muzea, nacházející v okolí zásobovacích tunelů. Takže vlastně proč ne. Když si každý návštěvník, který tráví dovolenou v Bosně a Hercegovině, za deset euro koupí suvenýr z kulky, kterých je v zemi pomalu více, než chleba, nejen že pomůže místní ekonomice, ale i pro ty kulky se najde lepší využití.

Autor: Lenka Hrabalová, píše pro CK Mundo