Roháče na sněhu

20:30 - Že jsem radši nezůstal doma!!! Batoh mám těžkej jako obézní prase, boty mě tlačí a na nádraží byla spousta smradlavejch a dotěrnejch houmlesů. Jeden z nich se pokoušel hučet do krásné mladé slečny, která čekala na lavičce v hale na vlak, asi chtěl peníze nebo sex. Z veřejných záchodků ale vyběhla paní s trubkou od vysavače, tou ho začala mlátit do hlavy a polsky mu nadávat drsnými kletbami. Hnala ho až dolů k pokladnám a možná, že ještě dál, ale to už jsem neviděl, protože mě zaujala parta jiných bezdomovců, která okamžitě naběhla na momentálně nehlídané záchodky. Asi to byl nějaký důmyslný plán.

21:00 - Těšil jsem se, že ve vlaku do Prahy najdu někoho, s kým si budu moci zahrát třeba piškvorky. Ve všech kupé se už od Rokycan ozývá bujaré veselí, pištění mladých nadržených dívek, ochotných se zasmát jakékoliv kravině a cinkot zálohovaného skla. Jen u mě sedí nějaký Ital. Přišel, pozdravil a usnul. Chtěl bych teď být u své Andrejky. Andrejka je v tuhle chvíli na baru s Blankou, zatímco já poslouchám italské mlaskání a projíždím Hořovice.


Expres Šírava u Strečna

21:15 - Ital se probudil a odešel do vedlejšího kupé za děvčaty, ach jo.

21:17 - Už abych byl v Praze, přistoupí Radek, veselo bude, víno bude... Víš proč jedu sám jen s Radkem, milý deníčku? Ne? Tak já ti to povím. Protože na světě existují lidé, jako Petr Zýka. A tenhle Petr Zýka napsal na nástěnku na web - hned pod mojí pozvánku, jestli nechce někdo jet s námi, že máme v autě ještě jedno místo - že nechce nikoho odrazovat, ale že je v Roháčích zima, sníh a laviny. Takže Andrejku to samozřejmě odradilo. Taky už jsem měl telefonát od babičky, která se to nějak domákla a přesvědčovala mě, abych nikam nejezdil, že když zůstanu doma, upeče mě dort. Vzápětí volala maminka, které ty laviny stoprocentně napráskala babička, ať nikam nejezdím, nebo mě dá přes držku. Měl jsem se před lety přestěhovat mnohem dál a nedávat těm dvěma telefonní číslo. Takže jedeme s Radkem sami a vlakem.

21:25 - Zaseklo se topení. Ač je páčka na symbolu modrého, tedy studeného teploměrku, horko je tu jako v sauně. S páčkou nejde pohnout.

21:46 - Utrhnul jsem páčku.

21:33 - Právě odešla průvodčí. Složitě jsem jí vysvětloval, proč tu máme s Italem takové horko a proč je stržená regulace. Taky že za to nemůžu. Nevěřila mě a chtěla mě roztrhat kilometrickou banku.

22:45 - Jsem v rychlíku Šírava. Radek hrotil situaci a objevil se až dvě minuty před odjezdem, tedy v době, kdy už jsem se začínal silně potit, protože celý vlak vypadá jako hromadný exodus romské většiny. Naštěstí je Radek samý sval, holohlavý a vypadá, že se právě vrací z neonacistického shromáždění. Taky mluví se silným ostravským přízvukem, už se tolik nebojím. Do kupé, kde jsme měli místenky, se nacpala horda cikánů se spoustou tašek, smrdí, dělají bengál a vypadají výhružně. Sedl jsem si vedle, kam sice nemáme místenky, ale krčí se tu zbylá bílá menšina z celého vaku. Vítají mě chápavými úsměvy.

22:50 - Radek má na sobě kraťasy, něco musím dělat špatně.

23:16 - Pardubice. Nějací lidé, rodina - otec, matka a dvě dcery se hrnou k nám do kupé, protože sem prý mají místenky. Na kupé nic napsáno není. Místenky ale opravdu mají. Vzniká tím tak trochu zapeklitá situace, protože lidé, kteří s námi v kupé již sedí, mají ty samé místenky na ta samá místa. Nastává hromadné porovnávání místenek stylem každý s každou. Je to tak, všichni mají platné místenky. Ještě že my s Radkem sedíme na sedadlech, na která nikdo místenky nemá a tak si nás moc nevšímají a perou se o zbylá místa.

23:18 - Místenková krize stále v plném proudu. Průvodčí se pokusil o útěk, ale byl dovlečen zpátky, aby celou situaci vyřešil. Vybral si tu nejméně pravděpodobnou variantu - otevřel cikánské kupé vedle a požádal tamní obyvatele, aby uvolnili prostor. Bodře se mu vysmáli. Nabádá je, aby byli rozumní. To se mu zase smějeme my všichni od nás z kupé, protože slova cikán a rozum nám v daný okamžik nejdou moc dohromady. Průvodčí je velký naiva. Myslím, že po něm jeden z nic hodil i plechovku od paštiky nebo láhev od rumu.

sobota 27. září 2008 - Horizontální krize

00:05 - Pod různými výhrůžkami, nejčastěji vlakovou policií, se podařilo průvodčímu cikány nakonec z kupé vyhodit. Bohužel, prostor je zcela neobyvatelný, je tam šílený smrad, Odpadky, nakouřeno atd.. Cikáni na protest proti rasové diskriminaci táboří na chodbičce před kupíčkem. Chodbička zcela neobyvatelná.

00:59 - Zoufale nemůžu usnout. Už kvůli kraválu z uličku.

01:30 - Stále nemohu usnout.

02:00 - Furt ještě nespím.

02:10 - Konečně se mě podařilo usnout.

02:11 - Do našeho kupé vtrhla nová průvodčí a zařvala, že se právě změnila vlaková četa. Něco ji muselo přivést na myšlenku, že tady sedí samí sluchově postižení a retardovaní.

02:12 - Místenková krize, druhá část - nová průvodčí odhaluje po delším pátrání jádro pudla: ti naši lidé s místenkami, co tu od začátku sedí, mají místenky na včerejší den. V podstatě už v Žilině 24 hodin jsou. Popravdě - zdáli se mě od začátku takoví tišší.

02:15 - Zoufale nemůžu usnout.

02:53 - Stále nemůžu usnout, jsem v depresi. Vyzkoušel jsem už všechny myslitelné polohy, jaké jdou v kupé pro osm lidí zaplněné sedmi lidmi provést, takže mám nadvakrát zlomený krk, vykloubená obě ramena a na pravé tváři obtisknuté logo ČD z hliníkového košíčku na Odpadky. Všichni ostatní v kupé slastně spí.

03:20 - Jsem stále vzhůru. Jeden cikán provokativně leží na chodbičce před naším kupé a opilecky spokojeně spí. Smrdí až dovnitř. Nemůžu usnout pravděpodobně ze strachu, že by mě zase někdo vzbudil, třeba slovenská průvodčí, až se budou zase střídat na hranicích vlakové čety.

04:01 - Konečně jsem usnul. Okamžitě se začaly střídat vlakové čety a slovenská průvodčí mě vzbudila. Svět se se mnou houpe, mám mžitky před očima v hlavě začínám slyšet hlasy, které říkají: Skoč, skoč, skoč...

05:30 - Usínám! Jsem vyčerpaný.

05:47 - Pípá budík na telefonu, který jsme raději nařídil, abychom nepřejeli Liptovský Mikuláš. Když jsem se rozkoukal, zjistil jsme, že stojíme v Liptovském Mikuláši.

05:51 - Skáčeme s Radkem z rozjíždějícího se vlaku na perón, většinu svých věcí včetně bot držíme zoufale v náručí. Nikdy jsem neměl cestování vlakem moc rád.

05:59 - Díváme se na autobusovém nádraží, jak nám odjíždí spoje do Žiarské doliny. Před minutou.

06:01 - V těsném sousedství vlakového a autobusového nádraží nalezen obchodní dům, Coop. Je sobota, šest hodin ráno, tma jako v pytli. Mají otevřeno.

06:20 - Jsme zpátky na autobusovém nádraží, další spoj nám jede za deset minut. Logisticky to máme skvěle zvládnuté, jsme nepřekonatelně dobří.

06:21 - Nechal jsem doma kolíky ke stanu.

06:32 - Sedíme ve vytopeném autobusu a díváme se na zasněžené vrcholky Roháčů. Za námi sedí kluk, má taky batoh a na něm mačky. Trochu jsem znejistěl.

07:50 - Jsme najezení a připravení k výstupu vzhůru na Baranec (2184 m.n.m.). Na konečné autobusu, kde jsme vystoupili, je cedulka s nadmořskou výškou 920 m.n.m. Radek tvrdí, že je lepší nastoupat nahoru hned na začátku, aby se potom člověk nerozptyloval.

09:10 - Počasí je střídavé, chvíli svítí slunce, ale nad námi visí mraky a mlha, oboje se porůznu přesouvá v závislosti na momentálním větru. Jsme v kosodřevině. Krpál jak svině. Oproti Radkovu ujištění, že touhle pozdně podzimní dobou budeme v Roháčích sami, je tady veliká spousta lidí. Většina z nich má malé baťůžky a euforicky hopká kolem nás vzhůru. My táhneme batohy s plnou zimní výbavou, opíráme se o hole a funíme. Hole jsou úžasná věc - ulehčují nohám a dá se s nimi hrozit na rychlejší turisty. Radek se nějakým těžko pochopitelným způsobem proměnil v databanku a neustále mě informuje, co nás čeká za nejbližším kamenem. Asi ho tou trekovou holí majznu po hlavě.
Holý vrch, první odpočinek

09:50 - Mraky všude okolo, najednou je zima jako na Sibiři. Jedni lidé s sebou mají psa. Určitě se jmenuje Šarik, nebo tak nějak. Nedivil bych se, kdyby tady vzhledem k počtu lidí byly nějaké závody do vrchu.

10:06 - Ony tady skutečně jsou závody do vrchu!!! Asi 45 nadšenců tu soutěží v běhu na Baranec. Odstartovali zespodu v 9:30 a teď kolem nás probíhají svalnatí a štíhlí mužové a ženy v tretrách, trenýrkách a tričku. Na Ukrajině mě demotivovaly stařenky, co sbíraly borůvky ve výškách, kde my uvažovali o kyslíkové masce, v Norsku kolem mě na feratkách poskakovaly malé norské děti, v Karavankách nás předbíhali důchodci s francouzskými holemi a tady mají závody! Mě snad šlehne!

10:30 - Stoupáme dál na Baranec. Z Holého vrchu, jakéhosi předmostí Barance, vede stezka jen kosodřevinou a kamenitou sutí po úzké hřebenové ztezičce. To je ale kámen úrazu, protože musíme neustále uhýbat rozfofrovaným běžcům a občas prostě není kam.

11:03 - Proud běžců neustává. Ti rychlejší z nich už se vrací z Barance zase dolů, takže se vzájemně potkávají a nám jde o život dvojnásobně. Oproti logice, která velí sestupovat opatrně, šetřit klouby a dávat pozor na nebezpečné kameny, to ti šílenci perou dolů ještě asi čtyřikrát rychleji, než makali nahoru. Skáčou přitom jako kamzíci několikametrové skoky z kamene na kámen.

11:15 - Nějací borci s sebou mají chytré hodinky, takže jejich majitel neustále hlásí, kolik je stupňů, kolik hodin, jaká je nadmořská výška a jaké jsou souřadnice GPS. Občas i jaké je počasí, ale jeho kamarádi mu vysvětlili, že je kretén, to že přeci vidí.

12:00 - Vrchol Barance už je na dohled. Už nemůžu. Zlobí mě pravé koleno a je hodně znát, že jsem se minulé dva měsíce skoro nehýbal. Potkali jsme nějaké ochranáře s vysílačkou, jeden z nich, když viděl na mém batohu karimatku, žertovně prohodil, že je asi nahoře nějaká technopárty. Nezabil jsem ho jenom proto, že s sebou měl psa.


12:13 - Jsme tu, na vrcholu. Okolo je hustá mlha, není vidět na krok, jen občas tu a tam prosvitne výhled na hluboká údolí všude okolo nás. Taky je tu spousta sněhu a lezavý vítr. Zamrzají mi uši, asi bude hodně pod nulou. Lidi se mačkají na každém volném místečku, je to nechutné. Mlha je čím dál tím víc hustější a hnusnější, Radek vesele plánuje, kam půjdeme teď, což v sobě zahrnuje všechny kopce, na které je občas mlhou vidět. Mění plán s každou minutou. Já bych šel nejraději už domů, už jsem nespal přibližně 37 hodin, když nepočítám tu třináctiminutovku ve vlaku při míjení stanice Vrútky.

12:29 - Lezeme dolů severní cestou. Všude je spousta sněhu, mlha, není vidět na krok a stupačky jsou zledovatělé. Nesnáším hory a Roháče ze všeho nejvíc!

12:40 - Sedlo mezi Barancem a Smrkem, vytahuju karimatku, navlékám se do všeho, co mám u sebe a usínám. Na chvilku vylezlo sluníčko. Radek rezignuje a jde se kochat výhledem do Žiarské doliny.


Baranec z pohledu zpátky ze sedla k jihu - Sen o Roháčích - Ostrý Roháč

13:40 - Probouzím se. Na místě, kde byl Radek, jsou jen jeho zapíchnuté trekové hole. Asi konečně spadnul dolů a bude klid.

13:41 - Nespadnul, kochá se o kousek níž. Jsem už trochu vyspalý a nálada jde nahoru, už ho nechci zabít, už by mě stačilo ho jen zmrzačit.

14:00 - Smrek (2071 m.n.m.), mlha ustoupila, je krásně vidět, stále je ale příšerná zima a fouká vítr. Strhuje mě Radkova Euforie, plánujeme budoucí výpravy. Z těch nejméně odvážných bych rád uvedl cestu Bajkalsko - Amurskou magistrálou do Mongolska. V té sušence muselo něco být.

14:24 - Žiarské sedlo (1917 m.n.m.). Máme na výběr - buď sestoupit do Žiarské chaty a tam přespat ve stodole za mírný poplatek a dopřát si pivo, což je lákavé, nebo se vydat opačným směrem a nejprve sestoupit do Jamnické doliny a pak vystoupat na Jamnická plesa, kde bychom přespali pod širákem (když nemáme ty kolíky ke stanu). Vítězí Jamnická plesa. Sice je nevidíme přes nějaký boční hřeben, ale Radek tvrdí, že se jen trochu sleze dolů, pak malinko nahoru a jsme tam. Podle mapy to je 5 a 1/2 hodiny, ale nechci mu kazit radost. Počasí už je pěkné, mraky skoro nejsou a je vidět část Vysokých Tater. Chvíli dokonce pod dojmem z hezkého počasí zvažujeme výstup na Ostrý Roháč, ale pak si nadáváme do pitomců, že nás to byť i jen napadlo, je celý pod sněhem a právě z něj padá velká lavina, je to ohlušující řev na celé údolí.

Radek v Žiarskom sedle, na pozadí Ostrý Roháč - Žiarské sedlo, v mracích kousek Hrubého vrchu a Jarabiny - Sjíždění do Jamnické doliny

15:20 - Jsme na sestupu do Jamnické doliny. Chvíli jezdíme po sněhu, chvíli jdeme potůčkem, nejvíc sněhem. Už klesáme nějak podezřele dlouho a nevypadá to, že by to nějak končilo. Podíval jsme se do mapy, ale vrstevnic je tam jen trochu. Chyba byla v mém předpokladu, že jsou vrstevnice po 10 metrech, jako na Seznamu. Udělil jsme si důtku s výstrahou. Jsou po 50 metrech.

16:50 - Stále ještě klesáme. Pravé koleno mě bolí jako čert při každém kroku. Jsme už pod kosodřevinou a stále to vede dolů. Oznamuju Radkovi, že mu na plesa peču a že spíme dole v lese, hned jak bude nějaká rovinka. Radek přiznává, že bychom už každou chvíli měli narazit na rozcestí s modrou značkou, pod kterým je kousek Koliba. Když se ptám, jestli tam fakt mají halušky s bryndzou, vysvětluje mě, že v tomto případě je koliba něco jako nouzová útulna, kde se smí pololegálně přespat.

17:20 - Jsme na rozcestí. Naklesali jsme cca 700 výškových metrů. Mám nohy na hadry. Na špinavý, rozedřený hadry.

Konec Jamnické doliny pod Žiarským sedlem a Jamnickými plesami

17:21 - Na rozcestí sedí pod stříškou odpočívadla tři mladí lidé. Ptáme se, jestli neví, kde je tu zmíněná koliba. Svorně tvrdí, že asi někde tady bude, ale že v Tatrách se v žádném případě nesmí spát a oni že už odchází z hor a budou spát někde úplně jinde. Je to věc, tohle podezřívání všech všemi z toho, že ten druhý je ochranář.

17:30 - Mladý pár odchází a podezřele si nás prohlíží. Zcela určitě to jsou ochranáři a čekají, až se podřekneme, aby nás mohli pokutovat za nedovolené bivakování. Cha! Nejsme naivní.

17:32 - Kluk, co s námi ještě zůstal na odpočívadle, přiznává, že spal nahoře u Jamnických sedel, a že ho ráno jeden ochranář vzbudil. Pokutu prý ale nechtěl, měl asi rozum. Pak nám poradil, že koliba je asi půl kilometru směrem dolů do doliny a odešel.

17:40 - Vaříme si večeři. Vyndal jsem vařič, ešus a nasypal do vody gulášovou polévku. Vzápětí jsme s Radkem oba zjistili, že nemáme ani jeden lžíci. Druhá taková zásadní věc jako stanové kolíky. Příště si určitě zapomenu batoh nebo boty. Rozplakal jsem se sám nad sebou.

17:50 - Polévku jsem rozmíchal análním kolíkem a otázku konzumace vtipně vyřešil pomocí obalu od paštiky značky Májka. Ještě že jsem nekoupil tu kulatou, to bych se pocintal.

17:50 - Stejně jsem se pocintal. Jsem neuvěřitelný prase.

18:01 - Přichází nějací lidé. Všichni mluví slovensky a podezřele si nás prohlíží. Jeden z nich se ptá, kde budeme dneska spát. Je to určitě ochranář. Tvrdíme, že už jedeme domů a spát budeme ve vlaku a spěšně balíme. Ještě že neviděli otevřený oheň na vařiči.

18:15 - Koliba nalezena. Je plná lidí, je jich asi 15. Mezi nimi jsou skoro všichni, které jsme před nedávnem potkali a kteří tvrdili, že jedou domů a budou spát ve vlaku. Místo pro nás ještě je, ale protože jsem těžký individualista, jdu spát za kolibu do lesa. Je vcelku teplo, ne míň jak 5 nad nulou. Radek mě přesvědčuje, ať spím vevnitř, že mě v noci určitě sežere medvěd.

18:30 - Jsem zavrtaný ve spacáku, držím v dlani Šťovíka (maskot mončičák, pozn. red.) a těším se na medvěda. Z chaty se ozývá bujaré veselí. Usínám.

neděle 28. září 2008 - Sníh

03:12 - Musel jsme vylézt ze spacáku a jít se vyčůrat. Je šílená kosa. Při čůrání jsem si uvědomil, že jsem jen v trenýrkách, bosý a že jsou kolem asi medvědi. Pak jsem si ale řekl, že jenom blbnu, že tu žádní medvědi nejsou. Když jsem se vracel do spacáku, minul jsem ceduli, na které se psalo, že je tu medvědů spousta, a ať nikdo určitě nebivakuje venku, že jde o život. Asi se mě to zdálo. Znovu usínám. Zdá se mě o tom, že přišel medvěd a přátelsky se bavil se Šťovíkem, že jsou prý hodně vzdálení bratranci. To je koneckonců fakt.

08:00 - Radek mě budí. Soukám se ze spacáku a jdeme se nasnídat. Polovina lidí z koliby spí opileckým spánkem, druhá se balí, aby se vydala tam, co my - nahoru na hřeben s cílem vylézt na Hrubý vrch(2137 m.n.m.).

08:45 - Jsme po snídani, zpestřené mým humorným výstupem - vzal jsem si od Radka fotoaparát a šel požádat všechny o fotku, že ji potřebuju do protokolu o pokutě za noční bivak v kolibě. Nikomu kromě mě to vůbec nepřišlo vtipné.

09:15 - Vystoupali jsme nad včerejší rozcestí a pokračujeme dál Jamnickou dolinou. Podzim se překonává, slunce taky. Oproti včerejšku je slunečno, nikde ani mráček, jasno a neuvěřitelné horko, mám na sobě jenom tričko a stejně se potím jako čuně. Už vím, co v noci odpuzovalo medvědy. Cesta vede chodníčkem výš a výš, postupně opouštíme les, pak kosodřevinu a nakonec jsme u rozcestníku na Jamnické plesá, nebo nahoru na hřeben. Jediná zakazující cedule tu oznamuje, že cesta je uzavřená po 1.11 a to ještě není, takže jdeme vzhůru.


Jamnická dolina, před námi Volovec - Šťovík byl s námi, ale moc toho nenachodil

10:30 - Stoupáme pěkným polem plným sněhu, které bych se laicky nezdráhal nazvat lavinovým. Moc se mě to sice nelíbí, protože tady už několik lavin evidentně spadlo, ale parta před námi na dohled také vesele stoupá, sníh je lehce přemrzlý a stupačky do něj vysekané lidmi před námi. Statisticky, když už tu lavina spadla, neměla by podruhé akci opakovat. Připadám si jako na ledovci, firn se krásně leskne. Kdybych špatně stoupnul, asi by se svezl až dolů. Z party před námi se odělila jedna paní a usedla na kámen, jeden z mála ve svahu. Všude už je jenom sníh. Když jsme ji dolezli, řekla, že se bojí dál a tak tu chvíli počká, až si její bláznivý přítel s tou partou nahoře dokáže, že na to má, vrátí se k ní a pak budou pokračovat traverzem na Žiarské sedlo přes Volovec. Já se taky bojím a taky si připadám jako šílenec, že sem lezu, ale když ono je tu tak krásně... a navíc: středně silná lavina se přeci dá odpružit.

11:10 - Jsme na rozcestí na hřebenu (neumím odhadnout výšku, ale hodně, něco mezi 1900 a 2000 m.n.m.). Hřeben je neuvěřitelně úzký, sedlo miniaturní, že by se nevešlo ani na poníka, je krásně vidět do Polska, od teď půjdeme celkem dlouho po slovensko-polské hranici podél hraničních patníků z první republiky. Něco jako na Ukrajině v okolí Hoverly. Dokonce i stejně vypadají. Zatímco do teď Radek vesele stoupal plný energie přede mnou a já vysíleně funěl za ním, teď se role obrátily. Mě se stoupá lehce, doháním tu partu před námi, Radek funí pode mnou a chce umřít.

Malá lavina, za kterou začal firn - Stoupání lavinou - Hřeben mezi Volovcem a Hrubým vrchem (slovensko-polská hranice)

12:00 - Stále jasno, jsme na Hrubém vrchu (2137 m.n.m.). Výhled jako z pohádky. Parta, co šla před námi, svačí. Taky bych svačil, ale pytlík bon-parů jsem sežral už v autobuse cestou k Roháčům a nic jiného takhle pohotovostního s sebou už nemám. Radek má batoh narvaný sušenkama, ale mám svoji hrdost. Dokonce tu je i signál Vodafone, což považuji za lokální anomálii. Nad námi je ještě jeden vrcholek - Jakubina (2194 m.n.m.), ale my směřujeme trochu jinam, na Klín. Když kluci odešli, vaříme si těstoviny z Dobrého hostince a rozpouštíme sníh, abychom měli vodu, která nám rychle dochází, každý už jsme vychlemtali své tři litry a moc jí už nemáme. Viděl jsem to v jednom filmu o horolezcích, to s tou rozehřátou vodou. Fotíme se a relaxujeme, protože je tu krásně. Za chvíli dorazili polští turisté, jen nalehko, za to s mačkami. Asi bych si je měl taky pořídit. Ale na druhou stranu, co s polskými turisty...

12:50 - Dopisuju deník, Radek domývá ešus. Konstatujeme, že rozehřátý sníh se sice dá pít, ale je to vcelku hnus, protože to chytlo nějakou spáleninu ze dna ešusu. Kluci, co odešli, už se blíží k vrcholu Končistá (1994 m.n.m.). Klesání po úzkém zasněženém hřebeni jim jde jen pomalu. Už to jdou skoro hodinu, skvěle na ně shora vidíme.

Polsko jako na dlani

13:10 - Zvedáme se a odcházíme, před námi už odešli i Poláci. Kde se vzala, tu se vzala mlha hustá tak, že by se dala krájet. Nevidíme na krok, ale dobře si pamatujeme, kudy jdeme, že je to na jednu stranu hluboko na Slovensko a na druhou hluboko do Polska, pěšinka má asi metr, někdy i méně. Sníh je zledovatělý, nad námi krouží havran. Možná je to sup.

14:30 - Jak se mlha objevila, tak zase zmizela, jsme na Končisté (1994 m.n.m.). Opět skvělý výhled do Polska i na Račkovské plesá pod námi. Popoběhli jsme kousek dolů do Račkovského sedla (1958 m.n.m.) a někdo, byl jsem to tuším já, navrhl, abychom nesestupovali do koliby pod Klínom, jak jsme měli původně v plánu, ale když už je takhle hezky, abychom vyšplhali na Klín (2172 m.n.m.) a pak že se uvidí.

15:15 - Jsme nahoře na Klínu. Neuvěřitelné, ale vyšplhali jsme na něj přesně za uvedený čas na směrovce. Radek cestou tepelně zkolaboval, takže se musel posadit a chladit se o sníh, vedro je díky sálajícímu slunci jako v prádelně, už máme oba spálené obličeje. Na vrcholu je polský turista, má jen trenýrky, tričko a batoh s plechovkou piva. Zasněně, podobně jako my, hledí dlouho kolem sebe a kochá se. Vsuvka pro znalce polštiny: ano, sloveso kochat znamená v polštině to samé, jako u nás milovat a ano, je to humorné, ale polský horolezec nemasturbuje, jen se dívá kolem sebe a obdivuje krajinu.


Stoupání na Holý vrch - Horal Radek mhouří oči proti slunci - Račkovské pleso, je tak hluboké, že zatím nezamrzlo

15:59 - Udělalo se mě špatně od žaludku a koukám, kde je nějaká toaleta. Nikde. Vytvořil jsem tedy výškový rekord ve volné přírodě.

16:15 - Konec kochání, je třeba vymyslet, kde budeme spát. Radek chce setoupit na kolibu pod Klínom (okolo 1500 m.n.m.), já prosazuji myšlenku sestoupit jen do Gáborova sedla (1890 m.n.m.) a tam přespat nadivoko pod širákem, když tedy nemáme ty kolíky ke stanu. Radek se silně zdráhá a vykládá desetitisíce důvodů, proč ne. Přesvědčí ho až má připomínka, že ještě včera chtěl podobně spát u Jamnických ples a to je ještě o něco výš.

17:02 - Gáborovo sedlo. Sestup byl nepříjemný, sníh je silně zledovatělý, hřebínek místy jen 20 cm, pod námi skalnaté srázy dolů do Polska. Šli jsme pomalu, co krok, to zapíchlá hůlka a třikrát kontrola. Zase je tu hezky a pěkně vidět, tentokrát se nám ukázaly celé VYSOKé TATRY. Nejlíp je ovšem vidět Bystrá, tam polezeme zítra. V Gáborově sedle jsme našli příjemnou proláklinu přímo na hřebenu - je krytá z obou stran skalami a je vidět jen z Bystré, z Klínu ne. Aby ochranář byl ráno za svítání na Bystré, musel by odspodu vyrazit okolo jedné v noci a takoví magoři to snad nejsou.

Klín a v pozadí Bystrá - Zimní momentka ze začátku října

18:00 - Jsme po večeři, okrájel jsme brambory, rozsekal cibuli, uvařil to všechno s gulášovou polévkou a pomocí Májka lžičky jsme se nadlábli. Teplota prudce klesá až na nulu, takže nepříjemně mrzne. Rozehřáli jsme ještě nějaký sníh na poslední kávu, načež nám svorně oběma došly plynové bombičky do vařiče. Znovu jsem se sám nad sebou rozplakal. Kdyby tu byla Andrejka, určitě by měla jak kolíky, tak lžíci a náhradní bombičku. Umiňuju si ale, že nahlas to nikdy nepřiznám, jsme přeci muž a mám své ego.

18:30 - Stmívá se a teplota dále klesá, odhadujeme to tak na -7, možná -8 stupňů. Radek nešetří obavami, že a) zmrzneme, b) sežere nás medvěd, c) sežerou nás ochranáři, d) bude pršet a remcá a remcá. Udupávám sníh, rozkládám pod nás stan, karimatky a spacáky a na nás tropiko. Radek furt remcá.

18:45 - Zalézáme do spacáků. Dávám si dovnitř i boty, abych ráno nemusel do ztuhlých a zmrzlých bagančat. Radek ne, prý má kvalitní koženou obuv. Ze začátku je ve spacáku teplo, pak se prokousává chlad odspoda. Radek mě non-stop informuje, jaké nebezpečí nám aktuálně hrozí. Usínám. Probouzím se. Radek chrápe jak dřevorubec. Padají hvězdy, asi tak dvacet.

20:00 - Radek je přesvědčený, že vidí naproti na svahu medvěda. Vytahuje fotoaparát a nedbaje omrzlin si ho fotí a pak na displeji zoomuje. Není to medvěd, je to kamzík.
20:30 - Radek je přesvědčený, že na protějším svahu vidí ochranáře. Není to ochranář, je to další kamzík.
20:31 - Radek dumá nad tím, co tam ti pitomí kamzíci v noci a v zimě dělají. Vysvětluju mu, že něco prostě dělat musí a občas je při tom jako my někdo vidí.
20:45 - Radek je přesvědčený, že slyší bouřku. Je to jen letadlo.
21:12 - Radek je přesvědčený, že na něj káplo. Nekáplo, má jen bujnou fantazii.
23:00 - Dávám si špunty do uší a usínám, Radek je myslím o něčem přesvědčený, ale už ho nevnímám.


Vhodně umístěné rozcestí na Holém vrchu - ani z jedné strany nejde přečíst cedulku bez velkého rizika pádu do Polska - Cestou na Končistou - Hřebínek mezi Hrubým vrchom a Končistou

Siesta po obědě - Šťovík a Roháče alias Na hranici - Končistá


Pod Klínom - Sněžní duchové - VYSOKé TATRY


Klín


Soumrak nad Roháči

pondělí 28. září 2008 - Časná, Ranní, Bystrá

06:00 - Svítá, probouzím se a mám tendenci odběhnout do koupelny. Zima jak sviňa, Bystrá je krásná, tyčí se přímo nad námi. Mráz nepolevuje. Budím Radka. Přestává chrápat a tvrdí, že celou noc nespal. Chvíli se přesvědčujeme, že je to opravdu nutnost a pak se soukáme ze spacáků.

06:30 - Jsme sbalení a připraveni vyrazit. Oblékací proces byl peklo, ale na rub. V rukavicích bota zavázat nejde, bez rukavic zmrznou prsty za chvíli tak, že taky ne. Navíc Radkovi zmrzla kvalitní kožená obuv na kost, mě se jen mrazem zastavil mobil. Slunce postupně ozařuje vrcholky a hřebeny, je nádherně jasno. Snídáme každý jedno jablko a mizíme po anglicku z místa činu, za nocleh jsme právě ušetřili 4000,- Sk. Včera taky. Jsme boháči.


Svítání nad Roháči

07:00 - Rozcestí v Bystrém sedle (1950 m.n.m.). Buď můžeme vylézt na polskou Blyšť (2169 m.n.m.) a pak po hřebeni na Bystrou (2248 m.n.m.), nebo rovnou traverzem na Bystrou. Po krátké poradě usuzujeme, že když není spojnice mezi Blyští a Bystrou na mapě, je to možná nahoře neprůchodné a volíme traverz po velkém firnovém poli.

07:30 - Traverzujeme nebezpečný úsek - sníh je zcela zamrzlý a my máme k dispozici jen vysekané stupačky od člověka, co tu prošel před námi s mačkami. Skoro se na nich nedá udržet, pod námi je příšerná hloubka do Gáborovej doliny. Asi tak 60-70 stupňů sklon. Radek prý cítí nezvyklý příval adrenalinu. Já jsem na sebe naštvaný, že to vůbec podnikám, když na to nemám vybavení.

08:15 - Vrchol Bystré, přežili jsme to. Je úplně jasno a my jsme v celých horách, kam až dohlédneme, úplně sami. Objímáme se a pláčeme dojetím, pořizujeme společnou fotografii, vyměňujeme si adresy a slibujeme si pokřtít naše děti po tom druhém. Já ale kecám, dceři bych nikdy jméno Radek nedal.

ízké Tatry - Rozcestí pod Bystrou


Pod vrcholem Bystré - Vrchol Bystré, fakt se nedržím za koule, to je jen optický klam

09:00 - Máme za sebou sestup z Bystré po příjemném hřebenu, slunce pálí na plné pecky, je horko a krásně. Chvílemi jedu po zadku, firnová pole to občas dovolují, s bržděním je to o dost horší. Radkovi to nejde, má na zadku kevlar, tak musí ťapat.

09:10 - Uletěla mě karimatka. Skočil jsem po ní, ale okamžitě jsme se začal po břiše s batohem na zádech klouzat k okraji hřebenu. Zabrzdil jsem díky tyčkám zapřeným pod sebe do sněhu. Radek mě fotí. Řvu na něj, že je kretén, že mě jde o život. Vytahuje mě se svojí trekovou holí a stydí se.

10:15 - Náročný sestup cikcakem mimo značku, kterou jsme prostě nenašli, mezi skalami o 200 metrů níž k Bystrým plesům. Podjely mě nohy a doslova jsem zabrzdil koulema o šutr. Starosti o křest dětí už si dělat nemusím.

Hřeben, po kterém za chvíli budeme scházet dolů do Mikuláše

11:50 - Sestoupali jsme Bystrou dolinou až k Tatranské magistrále. Dolina byla úžasná, hlavně díky barevnému podzimu, který je v plném proudu. Potkali jsme jen babičku, která sbírala ve stráni borůvky, a dřevorubce, kteří jezdili po TANAPu lesním traktorem a zcela ho tak ničili. Ochranáři jsou prostě paka na třicátou.

12:55 - Právě teď nám měl jet autobus z Pribiliny. Hnali jsme na něj Tatranským podhůřím jako o život, absolvovali jsme jeden stop Škodou 120, ale autobus nikde, přitom informace od Andrejky jsou vždy pravdivé. Chyba byla ve zcela nepravděpodobném faktu, že tato malá, zcela zanedbatelná vesnička má dvě nezávislé autobusové linky, z nichž každá má svoji vlastní zastávku a tyto zastávky jsou od sebe vzdálené půl kilometru. Byli jsme včas na té špatné.


Radek dělá pokusy s dlouhou uzávěrkou - Radek dělá pokusy s vegetací

13:00 - Sedíme kousek od té špatné zastávky u vrátnice Liptovskej Dediny, což je skanzen tatranských staveb. Na prohlídku nemáme chuť, zničili jsme si nohy během na autobus. Chuť máme na sýr, kterého mají vedle ve stánku asi 30 druhů. Následuje opulentní oběd složený ze 30 druhů sýra, několika piv a tyčinek Mila. Je hezké být zase v civilizaci.

14:05 - Jsme na správné autobusové zastávce. Je uprostřed křižovatky typu trojúhelník. Nějaký místní pomatenec sedí vedle nás na trávníku a neustále k nám cosi huhlá. Už je nám trapné dělat, že ho nevidíme.

14:10 - Cesta domů, která už ale nemá s horami moc společného.

Opouštíme hory