Rozhodnete-li se vyrazit snejméně šestnáctikilovým batohem na zádech směr rumunské pohoří Rodna, pevně si zašněrujte pohorky, nakupte müsli tyčinky a instant polévky všech možných příchutí, přibalte mapu, nepromokavou bundu i opalovací krém a hlavně se obrňte nezlomně pozitivní náladou. Rumunsko je totiž zemí, kde nic není nemožné...

To mě poprvé napadá, když ve vlaku namísto toalety nalézám jen vpodlaze prorezlou díru, skrz kterou sleduji rychlostí sto kilometrů vhodině ubíhající koleje. Aha a není tohle nebezpečné? Teprve později mi dochází, že více než nebezpečné, je to zkrátka typicky rumunské.

Uprostřed rumunských Karpat

Munţii Rodnei neboli pohoří Rodna se nachází na severu země nedaleko hranic s Ukrajinou. Existuje tu sice docela spolehlivé turistické značení, ale směrníky jsou zašlé, barvy značek vybledlé a veřejné mapy dávno opršely, aby už roky do zbylých železných cedulí náruživí turisté vyrývali mimo svých jmen a letopočtů i série kosočtverců nejrůznějších velikostí. Ale i tak patří Rodna knejoblíbenějším destinacím vysokohorských turistů, zejména pak těch českých.

Členitá krajina národního parku nabízí nespočet výhledů snově zahalených do oparu mlhy, průzračná jezera i zelené louky, na kterých se pasou stáda koní, krav i ovcí. Za celý den tu nikoho nepotkáte, slyšet jsou jen vaše kroky, dech a tlukot srdce.

Cesta vlakem tam a zpátky

Na ty nejlepší výšlapy do rumunských hor se i dnes cestuje vlakem. Mnohahodinová jízda zČech - s prudce sestupnou tendencí kvality přepravy - vás obrní a připraví na vše. Nevysvětlitelně: většina vlaků vRumunsku jezdí uprostřed noci.

Vpůl čtvrté ráno čekáme na spoj, nejede. Nikdo přirozeně neumí anglicky, snažíme se dopídit, co se děje, ale podle Rumunů se neděje nic. Těhotné i matky skočárky, poklimbávajícími holky vminisukních a kluci vkalhotách srozkrokem u kolenou i důchodci, ti všichni pokojně čekají, my čekáme nepokojně, ale nic jiného nám nezbývá.

Vmezičase se snažím najít veřejné WC, krásné modrobílé cedule - jisto jistě schválené Evropskou unií - připevněné před exkluzivně páchnoucí čekárnou mě dovedou až ktomu, čemu se tady říká WC - rozpadlé betonové buňce, která už na dvacet metrů vyhrožuje případným svým návštěvníkům odérem nezlomné kvality. Neodvážím se tam, bestiální puch je ale důkazem, že se dříve odvážili mnozí jiní.

Zcela proti jízdnímu řádu si to vlak přivalí do stanice. Nastane zmatek, kdy se snažíme nacpat do vagónu, nešlápnou na po nádraží pobíhající slepice a ke všemu zjistit, zde onen vlak jede tam, kam my potřebujete. Nikdo nic neví.

I když jezdí většina vlakových spojení vnaprosto nesmyslné časy, kupé jsou plná. Co deset minut do nich nakukují různí prodejci. Je libo semínka na loupání, sýr, třešně nebo sušené ovoce? Raději odolejte širokému výběru pochutin, krátko ani dlouhodobé střevní potíže nejsou nejlepším suvenýrem.

Rumunský kraj, rumunský mrav

Při cestování vlakem po Rumunské zemi je nutné myslet na to, že každý cestující musí mít klístku přikoupenou ještě rezervaci sedadla. A s těmi se nepokrytě kšeftuje, zapomeňte na možnost nákupu on-line, to tu neexistuje. Jste-li cizincem, nezbude vám nic jiného, než jednoduše přijmout fakt, že každý se na vás zkusí nějak obohatit, a to i cosi řvoucí obézní ženská za okýnkem nádražní pokladny. Nerozumíme ji, ona nám také ne. Křičí stále hlasitěji a opakovaně nás žádá, abychom za rezervaci zaplatili dvakrát vyšší cenu, než stál samotný lístek. Proč? Rumunští důchodci nás i naše batohy špehují zlostnými pohledy a já se jen tiše modlím, abych vtéhle končině nemusela zůstat déle, než je bezpodmínečně nutné.

Na peróně nacházím koš na tříděný odpad. Jeho víko je rozděleno na tři části - papír, sklo a plast -, po zevrubném prozkoumání ale zjišťuji, že veškerý odpad padá do jednoho jediného plastového pytle, Rumuni si zkrátka podmínky Evropské unie interpretují po svém a neotřele.

Trafika u nádraží je zavřená, samoobsluha téměř prázdná, čekárna vybydlená, telefonní budka nefunkční a směnárna má polední pauzu, od 10:30 do 14:30...

Stopování na rumunský způsob

Jen pro opravdové odvážlivce a nezlomné dobrodruhy je vRumunsku možnost stopovat. Zastaví vám téměř každý, je tu totiž zvykem, že stopaři řidiči dobrovolně zaplatí, aby se mu odměnili za jeho ochotu. Ovšem někteří zvychytralých se nebojí inkasovat i dvakrát více, než by stála stejně dlouhá cesta v soukromém kočáře s čtyřspřežím. Vten moment pomáhá jediné: bankovka vruce a vrtění hlavou - víc prostě nemám a nedám.

Na vlastní kůži

Hned první den nás vyváží vysoko do sedla pohoří Rodna skupinka veselých pastevců vpřetopeném kombíku, platit nechtějí, ovšem batohy máme značně od ovčího trusu, co už...

Ke konci pobytu riskujeme stop ještě dvakrát: poprvé nám staví moderní rumunská žena ve středních letech řídící vůz sod kraje ke kraji prasklým čelním sklem. Bezpečnostní pásy uvnitř vozu sice nenacházíme, ale jsme jí za svezení vděční, crčí znás voda, tři dny pršelo, a nejbližší civilizace je dvacet kilometrů, potřebujeme rychle do nějakého hotelu - uschnout. Na sedadle spolujezdce sedí starší žena vtradičním rumunském kroji se šátkem na vlavě a širokou sukní. Křižuje se a taky je proč: neustále jedeme vprotisměru a zatáčky bere řidička stakovou razancí, až se mi tají dech.

Do třetice narážíme na vychytralého rumunského kšeftaře. Za kilometr si účtuje jak šestimetrová limuzína, což řešíme kamennými tvářemi a neoblomným pohledem, nakonec nám zlostně vyrve bankovky zruky a shlasitým vyhrožováním mizí vdáli. Že mu nefungoval tachometr, pod zadním sedadlem byla díra skrz naskrz a pravé zadní dveře se neustále samovolně otevíraly během jízdy, to už mi přišlo tak nějak - no jakoby téměř rumunsky normální.

Vysoko nad mračny

I když uvidíte, ucítíte a prožijete během cesty do a zRumunska mnohé, zážitek zvysokohorského treku pohořím Rodna za to stojí. Daleko od běsnících davů, pod štíty velikánů Pietrosul nebo Ineu si uvědomíte, že i ticho může být hudbou, že i samota může být požehnáním. Vnárodním parku je kdispozici několik málo chatek na přespání - jak jinak bezútěšně smrdících. Na dvě jsme narazili i my, jejich zem byla pokryta zrezlými konzervami, obaly od českých tatranek a pudinků vprášku. Tábořiště vyhrazené pro stany na tom bývají o dost lépe, najdete tu kamenné větrolamy a blízký zdroj vody - i když mnohdy jde o zbytky loňského sněhu, takže převařování vše jistí.

Při výstupu zúdolí se připravte na agresivní ovčácké psy, jejich vychování velí chránit stádo. A právě vy budete narušitelem, a toho je nutné zastrašit. Bez stáda jsou ale ztěchto zákeřných psisek docela milí voříšci, kteří se nebojí připojit se kturistické výpravě odměnou za nějaký ten zbytek žvance. Toho, který se připojil knám, hluboce zmámilo prošlé pomazánkové máslo. Ovšem většinou - jak rychle se tihle psi objeví, tak rychle se i ztrácí, nestojí o soucit ani pohlazení, chvilku si užijí vaší společnosti, aby při prvním dešti zmizeli vranní mlze.

Balkánské snění

Rumunsko je zemí pro silné nátury sromantickou duší. Nebojíte-li se a netrváte-li umanutě na dvoulůžkovém pokoji s vlastní koupelnou a polopenzí, vyrašte směr pohoří Rodna. Ale rychle! Hádám, že už brzy se tento ráj na konci světa změní na sportovní areál pro občany bohatších států Evropské unie. Rumunsko má velký komerčně nevyužitý potenciál, který jednou, až si ho jeho obyvatelé uvědomí, prodají za pakatel. A pak už to nebude, co to bývalo - takové to krásně bláznivé rumunské dobrodružství.

Článek by napsán pro časopis HOUSER.

Fotogalerie