Rätikon (Prattigau), Švýcarsko
Rätikon (Prattigau), Švýcarsko 6. až 9. července 2005 „Populární a velmi vyhledávané pohoří leží na severní hranici Švýcarska. Vymezení pohoří je dáno na severu hranicí s Rakouskem a Lichnštejnskem, na jihu údolím Prättigau“ (Ivo Petr, Švýcarské Alpy). Tak nevím, co si mám pod pojmem velmi vyhledávané pohoří představit. My jsme zhruba na 30 km přechodu potkali všeho všudy dva turisty. Ostatní lidé, na které jsme sem tam mávli nebo je pozdravili byli místní farmáři. No, těch nepřesností nebo špatných informací je o Rätikonu v průvodci více, a to významějšího charakteru. Každopádně Hory jsou to krásné. Nápad k přechodu tohoto pohoří přišel velmi náhle. Martin s Hansem měli v plánu lezení v této oblasti a my jsme se o možnosti projít si během dvou dnů toto malebné pohoří po celkem lehké turistické cestě Rätikon Höhenweg dočetli až cestou autem v průvodci. Máme na dvoudenní přechod tři dny, takže jsme se rozhodli využít poslední den k výstupu na Falknis (2.562 m n.m.), který by měl být snadno dostupný a nachází se na západním konci pohoří na hranici Švýcarska a Lichnštejnska. V průvodci je přechod popsán ze západu na východ, my půjdeme opačným směrem. Středa, 6. července Na hranicích do Švýcarska podáváme otevřeným okýnkem celníkovi naše pasy. Zatímco my se na něj snažíme upřímně usmívat, on si nás prohlíží nedůvěřivým a podezíravým pohledem. Shodujeme se na tom, že by asi dostal výpověď, kdyby nějakého cizince přivítal s úsměvem. Cestou se snažíme koupit turistickou mapu Rätikonu, ale zjišťujeme, že mapy v měřítku 1:25 000 nemají zakreslené turistické cesty; ty jsou v padesátkách, ale my už jednu, i když nedokonalou, máme. Navíc se nám nechce dávat 20 Franků za mapu, ve které není zanesené turistické značení. Jediné, co v obchodě s Vláďou obdivujeme, jsou nádherné celoodpružené biky za 2.500 a skoro 5.000 Franků. Ale bikovat jedeme až příští týden, teď budeme chodit. Z obchodu tedy vycházíme s nepořízenou a pokračujeme v cestě přes St. Antönien úzkou silničkou plnou serpentin na parkoviště do osady Partnun na východě Rätikonu. Cestou se zatahuje, a když už se po jídle balíme, začíná nejprve drobně a potom více pršet. O půl páté odpoledne, ve chvíli, kdy se loučíme s kluky a odcházíme od auta, se spustil slejvák naplno. Nenecháváme se odradit, schovávám se pod pončo, Vláďa pod novou bundu a jdeme vzhůru po silničce. Po několika metrech ji opouštíme a dáváme se vyšlapanou pěšinou v travnatém kopci nahoru směrem k chatě Carschinahütte, prvním to orientačním bodem zakresleným v mapě, kterou máme k dispozici. Pěšina se pod přívaly vody pomalu mění v bahnitý potok a bláto nám mlaská pod botami. Kapuce ponča mi neustále padá do očí a musím ji přidržovat, když se chci podívat na okolní skalní stěny, které se cudně halí před našimi zvědavými zraky do stoupajících mračen páry. Procházíme přes nádherně a sytě zelené louky plné různobarevných květů, ze kterých nedokážu pojmenovat ani jediný. Rozhlížím se kolem sebe a pomalu si uvědomuji, kde to vlastně jsem. Kolem nás se rozprostírají zelená prostranství zprohýbaná četnými kopci a terénními vlnami. Do zelených luk se místy zakusují pouze trsy nízkých kosodřevin, pár stromů je pouze v nižších polohách. Dřevěné seníky nepravidelně poházené po kopcích dotvářejí pro nás skoro až exotický ráz KRAJINY. Celá tato scenérie je lemována 200 až 300 metrů vysokými rozvrásněnými skalními stěnami. V některých vidíme v různých výškách otvory a jak od Hanse víme, jde o jeskyně, kterých je tu prý velký počet. Zdravíme se s protijdoucím mladým člověkem, kterého evidentně déšť zaskočil a znechuceného splavuje shora, zatímco my se drápeme proti tomuto proudu. Jenže ten déšť stále přidává a já tuším, že to takhle dál nepůjde. Proto, když jen o několik metrů míjíme jeden ze seníků, se rozhoduji k němu sejít a schovat se tam. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou přestává pršet. Dokonce se přes mraky snaží dostat sluneční paprsky. A vcelku úspěšně. Nám se otvírá nádherná scenérie na okolní přírodu, travnatá zvlněná prostranství a okolní skály. Tomu se prostě nedá odolat. Bereme foťáky a vyrážíme ven. Musíme na film zachytit co se dá. Vybíráme ty nejlepší pohledy a kompozice. Trhající se mlha postupně odhaluje rozsáhlé údolí a kousek pod sebou vidíme malé jezírko. Já se pokouším vyjít za sluncem, zapadajícím za blízký kopec, abych se podíval, kam bude pokračovat naše další cesta. Ale stoupání se mi zdá nekonečné, a tak se vracím dolů k seníku. Asi po hodině na mě padají znovu dešťové kapky, které nás zahnaly zpět pod střechu. Vybalujeme karimatky, spacáky a vaření. Je jasné, že dnes už dál nepůjdeme. Celou noc bylo zataženo a ve střídavých prudkých návalech přicházel déšť. Čtvrtek, 7. července Ráno vstáváme až v devět hodin. Dřív to ani nemělo cenu, protože stále prší. A podobné počasí jako v noci se opakuje i celé dopoledne. Jediná naše činnost spočívá v jídle a spánku. Mezi deštěm stihneme tak vyběhnout ven na záchod. Jsou dvě hodiny odpoledne a v jednu pršelo naposledy. S Martinem jsem si vyměnil sms-ku o špatném počasí. On mi posílá předpověď, která říká, že počasí se nemá zlepšit. No nic moc. Docela jsem se na přechod této oblasti začal těšit. Zvláště po té trošce nádhery, kterou nám zatím zdrženlivé Hory Rätikonu poodhalily. Fakt by to byla škoda, kdyby to nevyšlo. S Vláďou se shodujeme zůstat až do dalšího rána, které rozhodne. Po okolních svazích se neustále převaluje mlha a neví kam; jestli nahoru nebo dolů. Venku je dost chladno a já tajně doufám, že je to alespoň známka konce deště. Jenže ve čtyři už zase prší. A díky prudkému poklesu teploty se déšť mění ve sněžení. Po hodině řádění živlů vykukujeme opět mezi spárami trámů a vidíme zasněžené skály. Sníh se ještě drží i na travnatých plochách. Pak už se jen střídá déšť doprovázený prudkým větrem se sněžením. Kvůli větru zatéká mezi kmeny dovnitř přímo v místech, kde máme batohy a spacáky. Jsme tak nuceni se přesunout na jiné místo. Alespoň máme nějakou činnost. Večer mi vůbec nejde spát. Snad ani ne proto, že jsme prospali skoro celý den, ale už mě tlačí celé tělo od ležení na prknech. Pátek, 8. července Ráno se budím před šestou hodinou a opatrně vykukuji otvorem spacáku, abych nezaplašil případné hezké počasí. Mám radost, když mezerami vidím modrou oblohu! Dokonce vysvitá slunce. Ale ne na dlouho. Když vstáváme o půl osmé, je nebe převážně šedé, ale nejsou to ty mraky, ze kterých by mělo pršet celý den. Venku je vidět jinovatka a jsou asi čtyři stupně. Moc doufám, že nám bude nakonec počasí přát. Udělali jsme si snídani, u blízkého pramene doplnili vodu a ve čtvrt na devět se loučíme s „naší“ boudou, která nám tolik pomohla vydržet počasí rozmarného léta. Pod námi dole v údolí leží mlha a zakrývá osadu, odkud jsme vyšli a kde ještě možná jsou Martin s Hansem v autě. Stoupáme vzhůru do kopce po blátivé pěšině, která se po chvíli narovnává, aby se začala klikatit mezi množstvím skalek a kamenů. Všude kolem jsou louky posety různobarevnými květy, dokonce i kameny jsou porostlé nějakým druhem kytek. Je to jako kdybychom procházeli rozlehlou skalkou. Když přicházíme k Carchinahütte, která je ve výšce 2.235 m n.m., začíná pršet. Oblékám si pončo a dívám se na zasněžené skály, sníh mi leží i pod nohama na trávě. Tady se před námi otvírá údolí Prättigau, kterým budeme dva dny pochodovat. Vydáváme se po jeho úbočí po vyšlapané pěšině vedoucí po vrstevnici. Počasí zatím jako by nevědělo, pro co se má rozhodnout, a tak střídavě prší nebo padají drobné kroupy a střídavě nás osušuje slunce. V takovém případě je v ponču příšerné vedro, takže mám nácvik jeho navlékání a svlékaní. V těch okamžicích, kdy je hezky, a které se naštěstí neustále prodlužují, můžeme fotit. A rozhodně je co. Údolí je opravdu krásné a okolní skalní masivy působí, i vzhledem k relativně nízké nadmořské výšce, mohutně. K tomu asi přispívá i to, že mají své vrcholy stále zahalené mlhou. Z dalekého sytě zeleného kopce k nám doléhá hluk zvonců pasoucích se krav, které skoro ani nevidíme. Místy vede pěšina po skalnatém podloží, ale stále častěji se vine vyšlapána v trávě mezi kameny. Po tolika litrech spadlé vody se tak proměnila v kluzkou blátivou cestu. Místy jsme si museli opravdu pozorně vybírat, kam šlápneme. Jednou jsem si nedal pozor a vyrobil jsem si asi osmi centimetrový hnědý lem na nohavici. Ještě štěstí, že jsem mokré bláto nenabral do boty. V některých místech vede několik pěšin paralelně blízko nad sebou. Tam, kde bylo opravdu hodně bláta, balancujeme po vystouplých drnech a snažíme se do něj nešlápnout. Jindy jdeme velmi opatrně a s citem vyrovnáváme výkyvy těžkého báglu na zádech, protože se cesta vyšplhala vysoko do příkrého skalního úbočí, a my hledíme do té hloubky několika desítek metrů přes okraj, který máme přímo u nohou. V jednom místě trasa mírně klesá a na jejím pokračování za pravoúhlou zatáčkou vidíme malou postavu. Po několika minutách potkáváme druhého turistu za celou cestu. Je to starší pán, kterého se ptám, jak daleko to může být na chatu Schesaplana. Podle času, který jsem si nastavil u jednoho ukazatele, bychom měli jít už jen asi čtyřicet minut. Proto nás dostává zpráva o tom, že jsou to ještě 4 hodiny. A tento pán nebyl daleko od pravdy. Myslím, že jsme k chatě pokračovali ještě další tři hodiny. To se asi zvučné švýcarské hodinky horala, který tuto trasu měřil a výsledek uvedl na ukazatel, zastavily. Ze zvířat jsme cestou kromě krav a ovcí viděli pouze několik svišťů. Kolem půl páté přicházíme na chatu Schesaplana. Náš příchod nadzvednul několik lidí, kteří tu lenošili na terase. To asi vypadáme, že si nás tak prohlížejí! A hned se vyptávají, odkud a kam jdeme a odkud jsme. Tady se Vláďa procvičil v němčině. Chvíli se tu zdržujeme, doplňujeme vodu a plánujeme další postup. Na boudě stojící u chaty je vedle cedule s cenou 17 euro za přespání mapa v nezvyklém měřítku 1:30 000. Porovnáváme ji s naší, kde máme vyznačenou cestu Rätikon Höhenweg, a hledáme vhodné místo na přespání. Přitom si všímám, že v této podrobnější mapě není vyznačen závěrečný úsek naší trasy, kdy na západním konci sestupuje dolů z výšky 2.000 m do 700 m n.m. k vesnici Fläsch. Loučíme se s osazenstvem a provozovatelem chaty a pokračujeme už po cestě dolů pod chatu. Pak se silnice stáčí, procházíme nějaký statek, farmu, míjíme několik chat a vyvěšenou švýcarskou státní vlajkou a v lese, asi po 3 kilometrech chůze od Schesaplany, nacházíme vhodné a klidné místo na spaní. Klidné tedy pouze v tom smyslu, že je dostatečně daleko od turistické cesty, ale jinak sem doléhá silný hluk zvonů pasoucích se ovcí. Skoro to zní, jako kdyby vypásaly trávu přímo okolo stanu. Úplně vyčerpaní jen krátce pojíme a o půl deváté okamžitě usínáme. Sobota, 9. července Budík jsem na hodinkách nastavil na šestou ranní, ale oba se s Vláďou budíme sami o pár minut dříve. Docela se podivujeme nad tím, že zvony krav a ovcí byly slyšet i ve tři v noci, ale teď panuje naprostý klid a ticho. Je to skoro až nezvyklé. Rychle vstáváme, balíme věci, do kapsy si dáváme jen nějaké mysli tyčky a sušenky a hned vyrážíme. Ale hned za lesem nás čeká prudké stoupání po zarostlé pěšině. Hrozná rozcvička s těžkým batohem hned takhle po ránu! Hmotnost mého báglu je navíc umocněna mokrým stanem, který se přes noc orosil. Mám pocit, že mi utrhne ramena. Tak se ho snažím hodně stáhnout v pase, ale tam mě zase dře do kyčelních kostí, které mám po těch dnech už otlačené. Tak pomalu stoupám za Vláďou a závidím pasákovi doprovázeného dvěma psy, který si lehce vychází stejný kopec kousek od nás, aby pak všichni zmizeli v bočním lese. Jeden ze psů si mě upřeně prohlíží a nevím, jestli myslí na to, jak by mě prohnal nebo se podivuje mému těžkému batohu. Blízký vysoký skalní masiv už na vršku zalévají zlatavé ranní sluneční paprsky a já po dlouhé době opět vidím svůj stín. Chvíli se vyhříváme a snídáme na vrcholu pěšiny, která nás dovedla do sedla. Odsud se nám naskýtá výhled na další a novou část údolí, kudy budeme pokračovat, přičemž ta část, kterou jsme už prošli, se symbolicky plní nízkými mraky a mizí v mlze. Naše cesta teď pokračuje po vrstevnici po severním úbočí údolí. V jednom místě nacházíme v trávě mrtvou ovci úplně rozsápanou od nějakého dravce. Pak přecházíme potok, který není ani v tak pověstné přesné švýcarské mapě, a odbočujeme dolů po rozšiřující se cestě, kudy často ženou krávy. To poznáváme podle toho, jak je rozdupaná a zničená. Docházíme k malé farmě, možná, že jsou dvě, se jménem Stürvis. Tady už se klikatí uzounká asfaltka, u které se na jednom velkém kameni uvelebujeme a dopřáváme si odpočinek a další jídlo. Vybrali jsme si fakt nádherné místo. Je krásně, svítí na nás sluníčko, kolem na pastvinách se pasou stovky krav, jejichž zvony jsou tu zesilovány okolními skalami opravdu do neuvěřitelného hluku, ke kterému si svoji trošku do mlýna přidává i celkem mohutný vodopád řeky Liesbach padající přes okraj z náhorní plošiny sem k nám do údolí. Asi kolem půl desáté se dáváme na další pouť. Procházíme farmu Egg, kde asfalt mizí pod jedním širokým a dlouhým kravincem, a za ní se po dlouhé době převlékáme do kraťasů! Teď už zase stoupáme. Naštěstí po silnici klikatící se údolím kolem další farmy Bad. Kousek nad ní je už sedlo ležící ve výšce 2.000 metrů. Když sem přicházíme, potkáváme dva bikery na kolech, kterými bychom rozhodně nepohrdli. Když vidí, jak si jejich kola prohlížíme, snaží se jim Vláďa vysvětlit, že jsme taky bikeři. A já dodávám, že ano, a že tohle naše pěší putování je vlastně jen nějaký omyl. Smějí se, ale on by je ten smích přešel, kdyby věděli, jak rádi bychom ta kola vzali a spustili se dolů po silničce na druhou stranu sedla. Tam někam k Sankt Luziensteigu, kde na nás už čekají kluci s autem. J Nedá se však nic dělat a my pokračujeme pěšky. Tady, díky lehčí dostupnosti po snadné i když příkré a dlouhé cestě, je už živěji. Potkáváme více turistů i bikerů. Více teď také koukáme do mapy a na Buzolu. Nějak se nám to tu nezdá. Neviděli jsme žádnou odbočku, ale už bychom neměli jít po asfaltu. V jednom místě tedy odbočujeme z cesty, ale přicházíme k oploceném zlomu do hluboké strže, která se táhne z dálky z jednoho konce na druhý. Naskýtá se nám odsud nádherný pohled do údolí s modrou hladinou řeky Rýn. Vracíme se zpět do sedla, protože silnice by nás zavedla sice dolů, ale moc daleko od Luziensteigu. Opět porada s mapou. Nakonec se rozhoduji, sundávám batoh a jdu se podívat zpět do míst, kde by podle mapy měla být ona přehlédnutá odbočka. Sestupuji po silnici asi 200 metrů a odbočuji vlevo do travnatého svahu, který stoupá do sedýlka mezi vrcholy Gleggkamm a Glegg. Tady jsem asi dost nečekaně překvapil sviště, který se najednou vyšvihnul z trávy a asi tři metry přede mnou proběhnul, aby se ukryl v noře. Přicházím na okraj kotle, ale vidím, že tudy opravdu kdysi cesta vedla. Je ještě znatelně viditelná jak se line v serpentinách skalnatým terénem dolů. Jen se asi utrhnul okraj kotle a tak cestu zavřeli. Jdu po ní tedy ještě kousek níž, abych se alespoň pohledem dolů přesvědčil, že dál pokračuje a není stržená nebo zavalená sutí. Pak se vracím pro Vláďu a batoh. Po vrstevnici se společně vracíme k okraji kotle, ze kterého se mezitím začala odspodu valit mlha. Sestupujeme kolem skvěle vybudovaného místa na bivak příkrým svahem dolů po pěšině. Ta se stáčí v několika serpentinách. Ale když jsme sestoupili to největší klesání, ztratila se nám cesta v suti. Vydáváme se ji hledat na různé směry a objevujeme její náznaky. Tady už opravdu není tak zřetelná jako byla nahoře. Navíc je zarostlá vysokou trávou, která mi místy sahá až po ramena. Není tak vůbec vidět, kam cesta vede, a ani do čeho v trávě šlapeme. Mnohokrát jsem tak stoupnul na okraj kamene nebo na štěrk, po kterém mi to pak ujelo. V tomhle příkrém svahu je to opravdu nepříjemné klesání. V mapě, kterou mám, nějak zapomněli na vrstevnice, takže z ní nebylo vůbec vidět, do čeho se ženeme. Otáčím se nahoru a přemýšlím o návratu, ale pak bychom to měli zase dost daleko ke klukům k autu. Doufám, že se cesta zlepší, až vkročíme do blízkého lesa. Ale ani tam to není o moc lepší a navíc z něho po chvíli zatáčkou opět vycházíme na volné prostranství, kde se cesta zase ztrácí. Tentokrát ji vzal sesun půdy. Vláďa jde vpředu a úspěšně nachází stopy pěšiny. Podle mapy a Buzoly ještě kontrolujeme správný směr. Sestup tímto dost obtížným terénem nám trval asi hodinu. Vůbec se nedivíme, že tuto část Rätikon Höhenwegu zrušili. Konečně pod sebou vidíme začátek lesní cesty, na kterou s oddychem vstupujeme. Ta se v nekonečných zatáčkách vine z kopce dolů. „Alespoň se opálíme ze všech stran“, říkám Vláďovi. Po stranách cesty se objevují první chatky a listnaté stromy. Ani tady však už není žádný náznak červeného značení. To se objevuje až mnohem níže, když přicházíme k odbočce na Falknis. Původně jsme měli v plánu na něj vystoupit, ale teď už by nás tam nikdo nedostal. Navíc ani jeho vrcholek přes mraky nevidíme. Pak už naprosto bez bloudění přicházíme na parkoviště a s radostí sbíráme poslední síly, když zde vidíme Martinův bílý Mercedes. Mirek Ptáček
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Luzein
Půjčovna autPříspěvky z okolí Rätikon (Prattigau), Švýcarsko
