Ramzová – Paprsek, po týdnu a dvou dnech jiná krajina

Vlastně je to k nevíře, jak si s námi matka Příroda laškuje. V listopadu napadne sníh, takže už to vypadá, že přišla zima, ale skoro celá prosincová inverze slibnou nadílku stačí zlikvidovat. Kdo tak mířil na Vánoce do hor za sněhem, nebyl-li vyznavač sjezdování na umělém sněhu, měl smůlu. Ještě před týdnem nebylo na horách (samozřejmě i v nižších polohách) po přírodním sněhu skoro vidu ani slechu, trošku připadlo na Šumavě, o ostatních horách nemá cenu se zmiňovat.

Ale týden, kdy slavíme Silvestra a Nový rok se všechno změnilo. U nás v Jeseníkách začalo sněžit někdy z neděle 28.12. a v podstatě každý den připadla nějaká vrstva bílé hmoty. A bylo toho celkem dost, aby vlekaři do dalšího víkendu otevřeli i další sjezdovky a do terénu se vydali i běžkaři.

Ti druzí jmenovaní nedočkavě vyrazili i do volného terénu šlapat stopy, ale vyjely i rolby se stopovači a tak už je k dispozici celkem slušná síť upravených tras.

Když už vyšel nějaký sníh i kolem města, vytáhl jsem v sobotu starší běžky (odborně se říká kameňačky) a vypravil se na oběd do Bludova a zpět. On se totiž ohlásil kamarád, cestující do Polska (budovat tamní energetiku), takže se zastaví u příbuzných a pokračovat bude v neděli.

No a protože má firemní auto, to další ráno mě může někam zavézt.

Pro začátek sezóny na horách jsem vymyslel něco jednoduššího, přeci jen člověk neví, jak na tom po lenivějším období je.

Odvoz mám tak zajištění takřka z domu, kamarád ale tak rychle spěchá, že jsem si nevzal lehčí rukavice a celou dobu tak jezdil v tlustých sjezdových rukavicích, které se hlavně do kopce přeci jen dosti propotí…

Ačkoliv cesta přes Jeseník (kudy kolega míří) je o něco kratší přes Červenohorské sedlo, navrhl jsem mu Ramzovou, je to sice od nás přes dva kopce (místo jednoho) ale převýšením to je skoro stejné. Ve výchozím místě jsme ještě před devátou ranní, ale v restaurantu u nádraží obsluhují i dříve (oficiálně v těch 9). Tak si dám kafe, kolega pak už pokračuje sám, snad trefil.

Po týdnu a dvou dnech vypadá Ramzová poněkud jinak, než na Štěpána, je zataženo a mírně vypadává sníh, ale je ho už na tolik, že od chaty je projetá stopa. Sice je jedno místo trošku vyfoukané, ale sníh se drží i tam.

Slušný sjezd je i k okraji Petříkova, kde občas lezou šutry nebo led, obzvlášť když je sněhu míň. Ve skutečnosti napadalo za necelý týden něco kolem 30 cm, takže je to tak na hraně. Rolbaři hlavně ujížděli terén, ale až na výjimky neřezali stopu.

Oproti tradici nejedu do vesnice, ale obchvatovou trasou pokračují nad mírně osiřelým lyžařským centrem (tamní provozovatel lyžařského areálu Kaste skončila vleky i s bobovou dráhou jsou na prodej).

Začátek „obchvatu“ je poněkud prudší, takže se musím šlapat stromečkem, ale po nějakých 150 m je už svah mírnější a tak se dá jet na přímo (kdo na lyžích nebruslí). I tak se dá objevit, že někdo do kopce buď neumí namazat, nebo prostě neumí vůbec, tak je tam stopa po nějakém chodci (v lyžákách). Sem tam leze nějaká tráva nebo hlína, ale je dost místa na objetí. Po nějakém kilometru stoupání končí a po menší rovince mírně sjede do rozcestí nad Petříkovem s nadmořskou výškou 830 m. To už je vlastně klasická trasa běžkařské magistrály. Doprovodná turistická značka je sice jen modré barvy, alek koho by to mrzelo, je tu i červená cyklotrasa, aby dodala lesní cestě na vážnosti.

I zde se musíme smířit s faktem, že sem tam leze nějaká špína, ale nic co by se nedalo překonat. Poněvadž se asi tady budu vracet, důkladněji si prohlížím prudší úseky před rozcestím Černý potok, kde se magistrála ostrou zatáčkou otáčí k Císařské boudě. Ale sil je pořád dost, tak pokračuju podle potoka(teď se oficiálně označuje jako Branná, ale správněji je to ten Černý potok, dříve Schwarzbach). Nenápadně i s výškou je více sněhu, tak tady na chvíli rolbař spustil stopovač. Stále poletuje snížek, ale údolí je celkem chráněná před větrem, který bude cítit až výše.

Když už se sem vydáváme, obvykle se míří až k samému vrcholu, tedy přesněji k bodu Smrk-hraničník (což názvem upomíná na fakt, že je na státní hranici). Ale je-li zataženo, stačí mi rozcestí Brousek, nadmořská výška je 1080, tedy chybí na hřeben asi 45 výškových metrů. Změním tak směr a vydám se na Pohádku, tedy jeden z „Paprskových“ lyžařských okruhů. Ostatně je to skoro okruh vrcholový, ačkoli se k samotným metám Rychlebských hor (kam to tady všechno patří) úplně nedotkne. Od Brousku vede stopa po lesní cestě se zelenou značkou tak trošku do kopce a z kopce (převýšení kolem 10 m), jedním z orientačních bodů je rozcestník Na bahnech, kde se na tabulce stručně zmiňuje, že tu pramení ta Branná. Zelené značení pokračuje ke Kuncovu chodníku, kde je udávaná výška 1098 m, tedy chybí dva metry do stovky. Ale trasa (již neznačená) ještě nenápadně stoupá po úbočí Travné hory, takže nakonec i těch 1100 m asi o 5 nebo 6 metrů přejede, aby po té po ostřejší zatáčce a asi dvaceti metrech prudšího svahu mírně klesla k rozcestí Rampa, což už jsme zpět na Magistrále a v podstatě na dohled (není přes les vidět), je cíl většiny běžkařů v této části hor, tedy horský hotel Paprsek. V restauraci bývá kolem poledne povětšinou nával, ale pokud fronta nevede až někam za WC, je to v pohodě.

Dám si Keprník (12°) a gulášovku, tím je vyřešen i oběd. Původně jsem uvažoval o sjezdu do Starého Města, ale přeci jen podmínky na předchozích tratích mě přinutily situaci trošku přehodnotit, tak osvědčeně zpět do Petříkova po magistrále. Jen mě trošku zarazil fakt, že Mázhaus je otevřen je dopoledne (10–12), takže na chléb se sádlem někdy jindy. Naštěstí na okraji Petříkova je celkem útulný Sport-Grill, když mě na nádraží chybí necelých 1,5 k a mám skoro hodinu čas.