Putování podél Sázavy, 4. část – mezi městy a hrady (Ledeč, Chřenovice, Zruč, Kácov, Čes. Šternberk)

Zatímco ve 3. části sázavského cestopisu nás po opuštění nádherného hradu Lipnice čekala hlavně čarokrásná příroda Posázaví, zatopené lomy a místa, kde se pohybovali hrdinové knih Jaroslava Foglara i sám Jestřáb, tento díl bude hlavně o městech a městečkách, hradech a hradních zříceninách a bohužel také o dešti, vlacích a … cukrárnách. Ne, že by byl Bobův větrník pro další vývoj naší cesty životně důležitý nebo jinak směrodatný, ale i tato prodejna může být centrem kulturního dění v obci, zvláště když tam Maruška prodává rum. Ale o tom až později. Teď se teprve – tradičně shora – blížíme k městečku Ledeč nad Sázavou.

Středa 30. července

Ledeč je půvabné, pěti a půl tisícové městečko, poprvé zmiňované již ve 12. století. Svým návštěvníkům nabízí množství zajímavých památek, z nichž jsme neviděli snad jen židovský hřbitov (škoda, ale něco si musíme nechat na jindy). Začínáme tedy u renesančního hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice z roku 1585. Po následném sjezdu do městečka zaparkujeme na náměstí a vydáme se pojíst. U Vietnamců zvolím velký talíř formou švédského stolu (za 65,- Kč), polévku zdarma a ovocné pivo. Moc dobrý nápad to asi nebyl (horko a kolo !!!), takže ještě po několika desítkách minut mám pocit, že pokud dnes nedojedu do cíle, tak v pitevním protokolu bude napsáno: „Příčina úmrtí: puknutí“. Omrkneme mariánský sloup a historické domy na náměstí, navštívíme infocentrum a vydáme se – kolem železničního viaduktu - na hrad, který se jako správná dominanta tyčí nad městem a odráží v hladině Sázavy.

Trčkovský hrad býval gotickou stavbou z počátku 14. století, která si prošla renesanční i barokní úpravou a dnes je postupně rekonstruována. Sídlí zde muzeum, malé - ále slavné - divadelní sdružení a hradní věž coby rozhledna. Vstup nijak hlídán není, ale jdeme poctivě zaplatit 15,- Kč a nahoře si pak nepovoleně otevřeme okénko pro lepší fotografování. Nakonec jsme bonusově vpuštěni ještě na jednu vyhlídkovou terasu a pozváni na hudební minifestiválek. Poté se vrátíme dolů k řece a hlavně ke kostelu sv. Petra a Pavla. Kostel pochází z počátku 14. století, jeho věž pak z roku 1535. Velká přestavba kostel čekala v 16. století, velká rekonstrukce v letech 1930-31. Stavba jistě pozoruhodná, ale bohužel zavřená. Konsolově-klenební „ksichtíky“ v presbytáři tak bohužel neuvidíme. Tím náš pobyt v Ledčí končí, Bob jede pomalu napřed, já musím zdolat ještě jedno stoupání, abych si prohlédl zdejší smírčí křížový kámen.

Dalším etapovým cílem jsou Chřenovice. Kola odstavíme v osadě Klondyke se zajímavou sprchou a pomalu se vydáme k další hradní zřícenině, které dominuje zachovalá válcová věž. Tu doplňují zbytky hradeb a nějaké valy s příkopy. Původně se jednalo o raně gotický hrad bergfritového typu z konce 13. století, který zpustl již v I. polovině 16. století. Příznivce zřícenin jistě potěší možnost vstupu do věže.

I konec 5. dne výpravy se nese v lehce hradním duchu. Poslední památkou dne je totiž zámek ve Zruči nad Sázavou. Renesanční zámek Kaleniců zde totiž ve II. polovině 16. století vznikl přestavbou původního hradu, jehož pozůstatky dodnes najdete v zámeckém parku. V současnosti je již zámek dvoupatrovou budovou, přestavěnou koncem 19. století ve stylu módní pseudogotiky. V létě se po zámku i provází, ale my stihli jen ten park, který ovšem za prohlídku rozhodně stojí. Před zámkem se nachází kostel Povýšení sv. Kříže. Tato stavba je zřejmě románského původu a byla založena snad již v polovině 12. století. Poté si již stihneme jen v nedalekém Penny zakoupit lehkou večeři a něco na žízeň a dojedeme do nedalekých Chabeřic. Tam najdeme něco, co by se dalo nazvat střechou nad hlavou, a vzápětí začíná pršet. Žádný přívalový déšť to sice není, ale je nám naprosto jasné, že o přeháňku se nejedná.

Čtvrtek 31. července

Jak jsme ulehli, tak i vstáváme. Moc jsem toho nenaspal, protože mě po středeční cross country na Stvořidlech bolela většina člověka, ale už i samotná poloha ležmo dodá energii na další cestu. Z nebe pořád něco padá, ale má to stále blíže k mrholení než dešti. Proto se rozhodneme dojet těch pár kilometrů do Kácova, který je přece jen jistým centrem civilizace. Prostě minimálně hospodu a otevřený obchod tam mají určitě. Ale abychom Kácovu nekřivdili: jedná se o historický městys s množstvím památek a určitě stojí za návštěvu. I my se díky počasí zdržíme mnohem déle než jsme měli v plánu. Mrholení totiž přešlo v regulérní – byť relativně slabý - déšť a ten rozhodně neustával. A tak zvládneme návštěvu obchodu, cukrárny i zdejších pamětihodností.

Tou první je sousoší Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků neboli mariánský sloup z červeného pískovce. Pochází z roku 1736 a na jeho podobě se podílel i dvorní sochař Jan Hofer. Po příchodu k zámku se dám do řeči s jakýmsi zdejším mladíkem v modré cyklopláštěnce. I kdyby to byl pracovník zdejšího muzea, věděl toho o zámku opravdu hodně. Prozradil mi, kdo tady kdy sídlil a zámek zvelebil či poničil (zkuste uhodnout, kam zařadil komunisty). Vím, že případný zájemce o rekonstrukci si může připravit rovnou 130 milionů a že v zámku je v současnosti devět bytů s vlastním vytápěním, z nichž jsou některé – díky své poloze – ekonomicky velmi nevýhodné a v podstatě nevytopitelné. Dodám ještě, že zámek vznikl v roce 1635 a původně byl gotickou tvrzí. Do barokní podoby ho nechala v letech 1727-33 přestavět kněžna Anna Maria Toskánská a od roku 1847 ho vlastnil císař Ferdinand. Zaujme zejména iluzivní malbou oken s vyhlížejícími postavami šlechty obou pohlaví (bohužel dosti poškozenými) a nachází se zde také muzeum, galerie a soukromé muzeum historických motocyklů s kavárnou.

My se však vydáme ke zdejšímu pivovaru. Jedná se o historický komplex, patřící mezi vůbec nejstarší u nás. Byl totiž založen již v 15. století. A zdejší produkt, nazvaný Hubertus, nechutná vůbec špatně. Krátký pohled k budově děkanství (fary) z roku 1718 a vracíme se do centra dění. Tím je zdejší cukrárna. Nejen, že jedině zde pořídíte nějaké pohledy (dokonce i s velmi pěkným razítkem), ale také nejhorší počasí jsme zde v klidu přečkali. A protože paní Marie zde prodává nejen různé pamlsky, ale také pivo, rum a jiné důležité tekutiny, podebatovali jsme patřičně i s místním obyvatelstvem. No a k tomu, samozřejmě, dobrá kávička. Pak už jsme jen na chvilku zaskočili ke zdejšímu kostelu Panny Marie a vydali se na nádraží. Moknout další kilometry v kopcích nad Sázavou se nám totiž vůbec nechtělo. A tak nastoupíme do Posázavského Pacifiku a vydáme se k Českému Šternberku.

Český Šternberk měl být dalším klenotem naší cesty. Také byl, ale bohužel – díky počasí – hodně nefotografovatelným. Škoda. V každém případě nás opět potěšila absence arogance státní moci. Hrad byl navrácen Šternberkům a díky tomu se na hradě může fotografovat - všude a za přijatelných 40,- Kč (někdy si říkám, že i Bouzov by už konečně mohl z rukou naší banánové republiky převzít zpět Řád německých rytířů, protože tam už si s cenami dělá opravdu kdo chce co chce). Zdeňka Sternberga jsme sice nepotkali, ale hrad, který se stavebně vyvíjel od roku 1241 až do začátku II. poloviny 18. století, jsme si prošli pořádně, včetně malé expozice motocyklů (20,- Kč vstupné a vyhozené peníze to určitě nejsou).

Musíte však přijmout exteriéry - víceméně - zámeckého typu. K tomu nějací ti ptáci na nádvoří (přispěli jsme), obchůzka gotického opevnění a údajný kladný vliv tohoto místa na pohybový aparát. Nadšen musí být rovněž každý příznivec grafiky. Jen ten aparát fotografický byl z cesty i vlhka nějaký unavený, a tak je většina zde pořízených fotografií víceméně nepoužitelná. S návštěvou hradu i sympatickou průvodkyní jsme však byli maximálně spokojeni. Naše cesta tak mohla pokračovat směrem na Rataje nad Sázavou.