Provence 2016 / 5 aneb rozloučení s Francií, Formule 1, Verona a Julie na balkóně

Poslední francouzské ráno jsme se vzbudili brzy. Tím pádem jsme měli možnost na procházku uličkami Baudinard sur Verdon. Tedy ta ulička je zde v podstatě jen jedna, ale vede z ní několik paprsků, představujících něco jako slepá ramena. V tomto případě spíše dvě útlá ramínka. Potom jsme dobře posnídali, rozloučili se s velmi mladým personálem hotýlku (tady asi vesnice hned tak nevymřou), nalodili se a vyrazili. Bylo mi naznačeno, že mám vybrat ještě jednu krátkou zastávku. Zvolil jsem tedy městečko Villecroze, protože je typicky provensálsky fotogenické a současně nabízí několik záležitostí, se kterými jsme se na naší cestě ještě nepotkali. Jedná se o „renesanční“ skalní byty a 35 m vysoký vodopád ve zdejším parku. K těm jsme si dali ještě - jen velmi krátkou - procházku, takže ostatní pozoruhodnosti, jako jsou hřiště na pétanque, zbytky hradu, kapli Saint Victor z 13. století, arkády, zvonici, hodinovou věž, románský kostel a zavřené íčko, jsme buď jen zahlédli zvenku, nebo neviděli vůbec. Pak už byl čas udělat městečku a jeho čtrnácti stovkám obyvatel pá pá a vydat se směrem k italské hranici.

Což ovšem nebylo tak jednoduché, protože v boji o zvolený směr opět zvítězila navigace a moje mapa skončila až druhá. Tentokrát nás to stálo času i kilometrů o dost více a znovu jsme se projeli po francouzské dálnici v obou směrech. Čtenáře Turistiky však bude jistě více zajímat fakt, že fotbalový stadion v Nice je skutečně nádherný nebo náš pocit z dálnic jižní Evropy, kde se zřejmě kromě nás často pohybovali pouze bývalí Dederoni (pro ty mladší: jedná se o občany někdejšího „demokratického“ východního Německa, tedy DDR) se svými přívěsy a zastánci názoru, že nejhezčí pohled na svět je ze sedla koně, kteří z toho sedla chtěli vidět co největší teritorium, a proto byly jejich přívěsy opravdu „na každom kílometri“.

Než jsme definitivně opustili francouzské území, čekala nás ještě jedna krátká zastávka. Z vyhlídky nad Monakem jsme se kochali hlavně mořem s jachtami, ale velmi rychle nás upoutalo něco jiného. Z hlubin pod námi se ozýval řev, který tak dobře známe z televizních přenosů a brzy jsme zjistili, že nás sluch nešálí. Dole ve městě právě probíhaly tréninkové jízdy vozů Formule 1. Samotné monoposty jsme sice neviděli, ale vynahradila nám to cestou spousta krásných veteránů, které se po Francii projížděly, jako by zde probíhal nějaký světový sraz.

Potom jsme se opět ocitli na italské půdě. Z každé elegantní madame se stala signora a krásné mademoiselle se změnily v neméně půvabné signoriny. Podstatný byl ovšem zejména fakt, že proti mému názoru o kráse a důležitosti italských měst se postavily naše ženy, které mě demokraticky přehlasovaly s tím, že ony chtějí vidět Veronu. Až tak moc mi to ale nevadilo, protože v mém rozpisu figurovala také. Ono se naštěstí opravdu nejedná o město, kam by se jezdilo jen kvůli balkonu, na který zřejmě stejně nikdy nevstupovala věčná mrtvá nevěsta Julča, o níž ovšem proto také Tim Burton nic nenatočil. Zajímavých památek je ve Veroně k vidění dost a dost a nás jen mohl mrzet ztracený čas, protože bylo předem jasné, že jejich interiéry pro naši skupinku zůstanou pro dnešek uzavřeny.

Jen v mé paměti, podpořené jedním papírem, zůstávala informace o tom, že v tomto přibližně čtvrtmilionovém italském městě můžeme „okouknout“ např. mnoho krásných náměstí s domy z 13. až 17. století, radnici, několik věží, katedrálu z 12. století, baziliku, jejíž stavební vývoj trval od 5. do 14. století, několik dalších kostelů z 11. až 16. století, Scaligerský hrad ze 14. století, renesanční paláce, městské opevnění a několik objektů z období Římské říše, včetně arény, divadla a staré brány. Něco z toho jsme nakonec opravdu zahlédli a nevynechali jsme ani ono nádvoříčko, kde si s panenkami - a později i s chlapci – hrávala mladá Julinka Capuletovic. Na balkoně se jich ten den vystřídalo několik, většinou však byly již postarší, korpulentní … a z Polska.

Všude davy turistů a během našeho krátkého pobytu mě snad nejvíce zaujala zdejší náměstí a náměstíčka. Jsou to opravdová místa setkávání, kde to žije a kde se kromě nejrůznějších restaurací, kaváren a barů nachází také tržnice se vším možným i nemožným „tovarem“. Nepřekvapí už ani fakt, že mnohý prodavač, navlečený do dresu italské fotbalové reprezentace, je Vietnamec ani všudypřítomná ruština. A z drobností, které vždy potěší, bych uvedl pozoruhodný dřevěný malovaný strop, zdobící venkovní vstup do areálu zdejší prefektury.

Po návratu do podzemních garáží se posuneme ještě o pět kilometrů dále, kde máme zajištěno poslední ubytování. Příjemný hotel mě potěšil zejména ledničkou na pokoji a možností dát si na snídani i stopové prvky masa, například v podobě salámu. Snídaně ve Veroně byla opravdu skvělá, i když hlavně proto, že jsem mohl konečně zcela eliminovat sladké poživatiny. Tuto radost nám ovšem lehce pokazil mužik v černých teplácích s bílým lampasem, obklopený hustým mrakem „vůně“, kterou dokáže vyvinout jen slavná sovětsko-komunistická chemická zbraň, zvaná „dúchy“. Po opuštění hotelu naposledy naložíme věci do kufru auta (francouzský sýr díky celonočnímu pobytu v lednici „voní“ přece jen o něco méně) a vydáme se - z minulého týdne již známou cestou - přes Itálii k rakouským Alpám.

Tam nás – nedaleko Klagenfurtu - čeká poslední zahraniční zastávka. Na vyhlídkové terase restaurace nad jezerem Wörthersee posedíme a u jídla s pivem pohledíme na 16,5 km dlouhé korutanské jezero, sněhem posypané alpské velikány i rozhlednu Pyramidenkögel. Závěr je klasický: Vídeň, Mikulov, Brno, Olomouc a Šumperk. Hned po příjezdu nás čekala tradiční tiskovka na Koupáku, tentokrát značně romantická. Hned s prvním pivem totiž přišla velmi silná bouřka a celé sídliště bylo opakovaně bez proudu. Na stolech i na pípě svítily jen plamínky svíček a domů jsme nijak nepospíchali. Před námi byla ještě celá volná neděle a do 6. patra se nám bez výtahu rozhodně „funět“ nechtělo.

A co dodat na závěr? Přes jisté organizační nedostatky, které do příště jistě vypilujeme, jsme si ověřili, že Provence je velice pestrá a … prostě nádherná. Vždy a všude. A krásou i historickým bohatstvím evidentně oplývají také snad všechna italská města. Opět jsem zalitoval, že díky své dlouhodobé lenosti si v cizině s domorodci moc nepokecám. Příjemné naopak bylo, že vzhledem k ješitnosti a nacionalismu Francouzů jsem mohl použít pár francouzských slovíček, která mi nějakým zázrakem uvízla v hlavě ještě z dob pobytu v temně rudém socialistickém převýchovném zařízení, tehdy nazývaném šumperské gymnasium. Teď jen doufám, že příště se do Provence podívám o něco dříve, než až za dalších šest let. I kdyby to mělo být na kole …