Procházka Hodonínem

Cestopisy

Fotografie (38) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (38 fotografií)

nová sportovní hala

za ZOO

Vstoupit do fotogalerie (38 fotografií)

V Hodoníně mňa za vojáčka nebrali – to se stalo jinde. Tímto městem jsem vždy jen projížděl, ale když Jana jednu listopadovou sobotu vymyslela návštěvu místní ZOO, věnovali jsme po prohlídce několik hodin i průzkumu centra města.

Napřed jsme se ale museli stejnou cestou po červené značce vrátit k vlakovému nádraží. Tentokrát už nebyl důvod pospíchat a my tím pádem mohli ocenit pěknou novou sportovní halu hned za Zoologickou zahradou a místy zajímavou sídlištní výstavbu. Poblíž Muzea naftového dobývání a geologie, jehož návštěvu jsme si nechali na jindy, pak podchodem na druhou stranu nádraží. Stanice má směrem od města celkem líbivou podobu, výsledný dojem bohužel kazí poslední, počmáraný úsek proskleného podchodu.

(Už mne to všudepřítomné „umění“ rozčiluje natolik, že bych podpořil změnu zákona: buď se jeho „autoři“ naučí opravdu kreslit, a pak mohou své výtvory realizovat na určitých vyhražených místech, nebo bych se v opačném případě přimlouval za jejich nekompromisní odstřel!

Zvýšený výskyt sociálně slabšího obyvatelstva poblíž vlakových a busových nádraží je věcí běžnou i jinde, tudíž ho ani nekomentuji...)

Červená značka nás jako záchranná Adrianina nit rychle vyvedla k ústí Národní třídy a po chvilce chůze přivedla na náměstí 17.listopadu a pěknému pomníku T. G. Masaryka. Možná si teď řeknete – no, bóže, takových „Masaryků“ už jsme jinde viděli! - a máte pravdu. Jenže právě v Hodoníně má jeho pomník a socha největší opodstatnění, protože první československý prezident se narodil právě v tomhle městě!

Naproti pomníku stojí (až na tu šedivou fasádu) docela zajímavá stavba, jakýs to kříženec secese s lidovými prvky. Sídlí v ní hodonínská Galerie výtvarného umění a vznikla v roce 1913 podle návrhu arch. Antonína Blažka.

(Nic ve zlém, pane architekte, ale tohle má do Jurkovičova stylu hodně daleko...)

Červená značka se pak městem proplétala oklikou a hrála s námi na kličkovanou. Místy jsme procházeli uličkami s téměř vesnickou zástavbou, ale jak se blížíme k centru, typických městských budov rapidně přibylo.

Poháněl nás ukrutný hlad, jenže první restaurace, na kterou jsme narazili, je dle cen zaměřena na podnikatelskou klientelu. A v té druhé, zaplněné až do posledního místečka, nám bylo řečeno, že bychom si na objednávku museli hodinku počkat.

Nakonec to v té následující dopadlo jako v pohádce (však se nadarmo neříká Do třetice všeho dobrého i zlého) – a hladní vlci sa konečně nažrali a šenkýřky ostaly celé!

Dobře najedeni a příjemně psychicky vyladěni jsme se vymotali na hlavní hodonínský rynek a vydechli radostí, neboť tu byla k vidění spousta zajímavostí. Ano – Masarykovo náměstí (a také výstavná Národní třída) patří k tomu NEJ, co je ve městě k vidění. Rynek krášlí mariánský sloup, veliký kostel a pozoruhodná Radnice, přičemž nejspíš i historický laik pozná, že ta poslední načinčaná stavba je oproti těm předchozím ještě jura.

Když už jsme u té historie, není na škodu si připomenout dějiny Hodonína:

Nejprve tu stávalo veliké hradiště, založené už v 11.století knížetem Břetislavem. Roku 1228 královna Konstancie obnovila hrad a založila město. Dál už je to podobné, jako u jiných sídel – během husitských válek přecházelo do rukou šlechty a naopak, později bylo několikrát dobyto a málem zpustlo. No a když se trochu vzbrchalo, vypálili jej povstalci z Uher a o nějaký ten pátek později pro změnu zase Prusové. Ti je ale ještě před zničením nejspíš napřed celé vyjedli...

Pak už konečně nastaly lepší zítřky a před koncem 18.století došlo k založení tabákové továrny. Na konci II.světové války se o Hodonín sváděly těžké boje, ale zato bylo osvobozeno už 12.dubna 1945. Od roku 1958 je jeho největší dominantou elektrárna, dnes je domovem pro téměř 25 tisíc obyvatel a je tu hned za řekou Moravou státní hranice se Slovenskem.

Nyní ale už k největším pozoruhodnostem Masarykova náměstí:

Jak už je naším dobrým zvykem, při obdivování památek a fotografování se moje a manželčiny kroky od sebe oddělily (šak dobře aj tak – gdyž budu furt kárat miláčka, že neco fotí blbě, nemosél bych doma dostat večeřu), a každý z nás si rynek prošel individuálně.

Mne osobně napřed zaujal Mariánský sloup postavený ve vrcholném baroku sochařským mistrem Antonínem Rigou. Donátorem byla v roce 1716 kněžna Marie Antonie z Lichtenštejna. Sochařskému mistrovi se dílo zdařilo. Kromě bohorodičky jej ve spodním patře zdobí i skulptury svaté Rozálie, sv.Jana Nepomuckého, sv.Rochuse a sv.Karla Bartolomějského.

Následující sakrální budova se o dominantnost na rynku dělí se sousední Radnicí a je jí farní kostel sv.Vavřince. Původní starý gotický kostel zde stával už začátkem třináctého století. Nejprve byl přestavěn v raném baroku, přičemž z toho původního nechali stát věž zvonice, jen jí ještě jedno patro přidali. Výsledek asi nebyl optimální, neboť v roce 1786 došlo k další přestavbě, tentokrát v duchu pozdního baroka a tuhle podobu můžeme spatřit i dnes. Před kostelem stojí dvě sochy svatých – jedná se o sv.Šebestiána a sv.Jana Nepomuckého, které byli před chrám před téměř už devadesáti lety přeneseny z jiných částí města.

Za upraveným prostranstvím za kostelem jsem narazil nejen na zajímavou novodobou fontánu, ale i na manželku, která je tak jako major Terazky z Černých baronů nesmírně zatížena na „kašni.“

Vedlejší Radnici jsme s našimi fotoaparáty ze všech světových stran obdivovali už společně. Podobu secesního exteriéru v norimberském stylu jí roku 1904 vdechl vídeňský architekt Ernest von Gotthilf a podle našeho názoru se mu dílo dost povedlo. zajímavostí je, že původní městská Radnice stávala na rynku úplně jinde a na místě nové Radnice stávalo devět řeznických a pekařských obchůdků, označovaných jako Masné krámy. Ty pochopitelně padly při výstavbě za vlast, pardon – musely ustoupit výstavbě konšelského domu.

Pak už jsme radostně zamířili k hodonínskému zámečku, menší patrové a třítraktové budově, v níž se ukrývá Muzeum s expozicí nejen o T.G. Masarykovi, ale k našemu zklamání bylo dnes odpoledne zavřeno.

Na návštěvu přístaviště na Moravě a prohlídku hodonínských lázní už nebyl čas (stejně jsem se předtím zapomněl pořádně podívat na plánek města, a tak jsem ani nevěděl, kterým směrem leží), čas nebyl ani odskočit si při cestě výstavnou Národní třídou třeba k barokní kaplí sv.Kříže. Vše nám vynahradilo setkání s hodonínskými muzikanty, na které jsme narazili za knihovnou a místním „Íčkem.“

No, oni to sice nebyli muzikanti opravdoví, ale skulptury hudců od mistra Z.Lindovského opravdu vypadaly jako živé a potěšila už jen ta jejich hudební pantomima.

Národní třída nás na svém konci vyplivla před vlakové nádraží. Poněvadž do příjezdu rychlíku zbýval ještě nějaký čas, skočil jsem si ven ještě zapálit.

Zrovna šel kolem nějaký mladičký Róm, který na rameni táhnul těžkou kabelu. Když mne uviděl, sundal tašku a vytáhl pár jakýchsi bot.

„Pane, jsou pěkné - nechcete je koupit?“

Nahodil jsem smutný ksicht a povídám: „Já bysem aj rád, ale mám nohu dvanáctku a ty tvoje by ně byly na nic, protože sú moc malé.“

Klučina se zarazil, zakroutil hlavou a povídá: „Dvanáctku nohu? Takovou velikou – a jak s tím, pane, můžete žit?“

„No to víš, ogare, nemám to lehké. Ale do smrti s tým nejak vydržím a potem se uvidí!“

Kluk sbalil boty, šel dál, kroutil hlavou a slyšel jsem, jak stále brblá: „Dvanáctku nohu, to jsem ještě neviděl...“

Cestou domů se ve mně hnulo svědomí a tímto se tomu romskému chlapci omlouvám, že jsem si z něj trošku vystřelil. Moje noha totiž dosahuje velikosti „jen“ čísla deset, ale i tak by mi byla nabízená obuv malá.

Takže sorry, chlapče...

Poslední aktualizace: 10.6.2018

Procházka Hodonínem na mapě