Procházka dědinkou Lužná

V půli léta jsem se rozhodl realizovat túru naplánovanou v mé mozkovně již delší čas. Busem dojet do vesnice Lužná (tahle leží v údolí Senice mezi Valašskou Polankou a Lidečkem), pokračovat dolinou potoka Luženky na javornický kopec Filka a z něj po hřebeni sestoupit do velké obce Hovězí. Začátku asi 16 km dlouhého pochodu měl předcházet „průzkum“ horní části první vsi s přízviskem „Stará Lužná.“ Někde na netu totiž byla zmínka, že se tam mají vyskytovat roubenky.

Přes tuto valašskou dědinu jsem projížděl tolikrát, že to dnes ani nespočítám. V minulosti pro mne ale bývala jen „průjezdnou“ obcí na trase z rodného Brumova na Vsetín, kam se od nás jezdívalo na nákupy. Většina cest se odehrála vlakem a z něj vždy více zaujal ten sto metrů dlouhý viadukt překlenující dolinu potoka Luženky, než omezený výhled na vlastní dědinu.

Když se přímo v ní moje já ocitlo poprvé, moc se okolo neohlíželo, neboť bylo roztrpčeno průběhem nezdařeného rande. O sobotní zábavě ve Valašských Příkazech mne totiž sbalila velmi hezká dívčina, kterou jsem po skončení bigbítu doprovázel na vlak a na druhý den odpoledne si s ní smluvil schůzku za vlakovým nádražím Lidečko. Cérka sice vypadala hodně vyspěle, jenže tam z ní vypadlo, že má teprve 16 let! A tož jsem se s ní přátelsky rozloučil, popřál jí v životě hodně štěstí a s velikým smutněním v mé 24-leté dušičce po silnici vyrazil do blízké Lužné na pivo a vlak k domovu. Podruhé Lužná posloužila jako startovní bod k túře přes kopec Radošov na Pulčiny, kdy jsem si pod tratí všimnul těch tří starých chráněných sklípků... no a od té doby jsem tam nebyl.

To můj bratranec Jožka se v Lužné ocitnul za mnohem dramatičtějších okolností:

Jožinek zbožňovál hokej. A tak není divu, že ho osud zavál na veliký „mač“ až na Vsetín. Zápas sa ale nevyvinúl podle bratránkových představ, Valašiska nečekano prohráli. A tož do sebe Joža kopl pár velikých boroviček. To od zlosti. S pořádnú vzteklinú potem už potmě zamířil na nádraží ke svojém vlaku. Ale nedošél...

Naráz mu zahučalo ve střevoch, skrániska polél pot lidově zvaný „smrťák“ a Josef začál třetí kosmickú rychlosťů sháňat kadibudku. Po ohromnéj úlevě výjde ven a... šok! Jožinův vláček nepočkál a klidno si to začál hasit dom bez něho. Nebýl eště daleko, teprú nabíral rychlosť, ale zastavit sa už nedál. To ale nezabránilo Pepinovém mozku, aby nezplodíl ďábelský plán. Joža přeletěl kolejiště, zasprintovál za vlakem a z posledních sil naskočíl zezadu na poslední vagón. Ručiskami sa chytíl jakýchsi trubék, nohama sa zapřél o poletující hadice… a to už vlak zabrál naplno a on měl co dělat, aby sa udržál. S hubú přilepenú na okénko nasísal dovnitř. Lidí tam sedělo pořídku a na Jožův zúfalý řev nijak nereagovali. Nejspíš proto, že ho vůbec neslyšeli. A to chudák eště netušíl, že si splétl vlak a namísto svojého osobáku dohoníl rychlík!

Venku začalo pořádno mrznút. Nebohý Ozef visél za ruky, plápolál za vagónem jak prolétářský prapor a zubiska mu od zimy cvakaly tak, že by s nima mohl morseovků vysílat S.O.S! Z WC najednúc vylézla malá cérečka, podívala sa přes okénko na Jožina a spustila křik: „Maminkóóó - tam venku je bubák!“

Bratránek sa s ňů zkúšál očami domluvit, ale děcko nečekalo a utěkalo sa schovat mamě do klína. A tú ani nenapadlo, aby sa šla podívat, co její cérka vlastně viděla.

Vlak projél Valašskú Polanků a Pepa si teprv teď s hrůzů uvědomíl svůj „vlakový omyl“ - příští stanica, gde to staví, je až v Horní Lidči! Aj když býl založením spíš neznaboh, přeca sa chtěl pokřižovat. To by sa ale napřed mosél pustit tých trubek.

Výpravčí v Polance hledí za rychlíkem a protírá si očiska: „Boha jeho - šak su střízlivý. ale tam vzadu na vlaku je doopravdy jakýsi člověk!“ A utěká k vysílačce.

Rychlík přijížďá do Lužnéj a pomalúčky zastavuje. Zasyčí pára. Jožina obestře teplý závoj z mlhy a on si připadá jak v nebi. Ale z téj rajskéj hmly sa naráz ozve ďábelsky pronikavý hlas: „Hybaj dole!“

Náš cestovatel otočí hlavů, kdo že to ruší jeho blažené pocity, ale to už bere železničář Josefa za křídlo a vleče ho jak trestanca k lokomotivě. Mezi sepisováním protokóla sa na jeho hlavu snášá prúd nadávek, ale bratránek Pepa nevnímá, směje sa jak měsíček na hnůj a šťastno pokyvuje hlavú - ON ŽIJE!

Asi tak za tři neděle dostál Josef poštů výpis svojích hříchů a pokutu jak hrom. Když přijél na nádraží do Lidča ukázat potvrzení o zaplacení, náčelník udiveno pronésl: „Tož to ste vy? My sme mysleli, že to býl nejaký soplák a on sem příde takový rozumný člověk. A taký rozumný člověk udělá takovúto cipovinu!“

 

 

Ale vraťme se už k mé dnešní cestě:

 

Ze Zlína jsem jel busem a jen co autobus projel Prlovem, obklopila nás taková hustá mlha, že nebylo vidět dál jak na deset metrů. No potěš! To samé i v údolí Senice a v obci Lužná. Naštěstí se po vystoupení z autobusku začala rychle zvedat a jen co jsem se za „Hospodou u Šajenů“ ocitnul před místním Pomníkem padlým, nedočkavé sluneční paprsky si již razantně razily ďoury mezi mraky.

Tak jako jinde, měla i tato vesnice, která má dnes víc jak 600 obyvatel, v období obou světových válečných konfliktů své padlé i válečné oběti.

Pomník obětem 1. a 2.světové války stojí u staré roubené stodoly na křižovatce cest před mostkem přes Senici. Má podobu štíhlého kamenného hranolu nahoře s prostým křížem. Úplně dole u země je na soklu umístěna černá mramorová deska s 19 jmény padlých z obou světových válek, jež jsou vyvedeny žlutým písmem. Horní část pomníku má podobu hranolové výklenové kapličky, kde jsou v nikách umístěny pěkně vymalované obrázky svatého Cyrila s Metodějem, sv.Jana Nepomuckého, Panny Marie s malým Ježíškem a sv.Antonína.

 

Při focení mne oslovil zvědavý dědula, který šel k autobusové zastávce do obchodu a na chvilku jsme spolu hodili řeč. O něco později, zrovna když jsem fotil zajímavou roubenku se zvoničkou, se stařík vracel s nákupem a pozval mne k sobě domů – prý mi ukáže velmi zajímavou věc. Cestou mne seznámil s nejstarším dřevěným stavením v Lužné a doma v kuchyni se pak pochlubil unikátní „Mapou republiky.“ Jeho zrovna nepřítomná choť ji celou vytvořila z pohlednic z míst, kde spolu dříve na výletech všude byli. Moc rád bych se sympatickým dědou o cestování i o mnohém jiném splknul i déle, ale tlačil mne čas. A tož nezbylo, než se rozloučit a vrátit se k tomu roubenému stavení se zvoničkou. Ta sestává ze čtvercové dřevěné komory se šindelovou střechou a zastřešeného kmínku stromu s rozsochou. V ní visí zvon ozdobený reliéfy sv.Floriána a Šebestiána. Jeho odlití je datováno rokem 1773 a vlastní zvonice karpatského typu byla zbudována až ve století devatenáctém.

 

O něco výš jsem na dohled silničního tunelu pod železniční tratí přišel k travnatému svahu, na němž stála hned nad silnicí malebná trojice starých valašských zděných sklípků. Nad tím prvním největším se vypíná dřevěná stodola. Zbylé dva jsou drobnější a nadstaveny oku lahodícími roubenými komorami se sedlovými střechami. Všechny stavbičky pocházejí z konce 18.století a dnes jsou památkově chráněny.

 

 

Za tunelem začala silnička stoupat, vyběhla na plošinu s rozcestím a přede mnou se otevřel pohled na horní část obce, jejíž zástavba byla rozhozena ve stráních po obou stranách potůčku. Žlutá tur.trasa, po níž bylo naplánováno pokračovat dále, vybíhala z obce směrem vpravo. Já se ale nejprve vydal na podrobný průzkum této „Staré Lužné“, což mi umožnila silnička stoupající podél vodoteče vzhůru do kopce západně umístěnou zástavbou. Tou východní jsem se po okružní cestě zase vrátil ke žluté tur.značce. Při tomto courání dědinou minuto a prozkoumáno i několik odboček z „hlavní“ silnice a přitom viděno tolik zajímavostí, až jsem při jejich focení málem hýkal blahem!

Repliky dvou roubených objektů, jejichž originály zůstaly stát tady v Lužné, je možno si prohlédnout ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Jsou jimi roubená zvonice a chalupa zvaná „Pasekářská kula.“

 

Při cestě vzhůru starým osídlením jsem minul také novodobou sakrální stavbu. Původně byl objekt starou hasičskou zbrojnicí, kterou si místní přestavěli na kapličku se zvonicí. Týden před jejím vysvěcením se na luženském výletišti konal koncert, který se svou skupinou Eremy odehrál český katolický písničkář, zpěvák, pianista, kytarista a bavič Pavel Helan. Výtěžek z koncertu pak využit na dofinancování nové kaple zasvěcené sv.Floriánovi - patronu hasičů, jejíž slavnostní vysvěcení proběhlo v neděli 19.července 2020.

Přízemní budova stojí na půdorysu písmene „L“ a je zastřešena sedlovými střechami s bobrovkou. Na rozhraní obou střech se k nebi tyčí dřevěná věžička s jehlancovitou plechovou střechou, nahoře ukončenou křížem. Zatímco dříve si ve věžičce hasiči sušili mokré hadice, dnes má vížka funkci zvonice. Jednoduchý interiér vybavený skromným mobiliářem krášlí v liturgickém prostoru barevná okenní vitráž se zpodobněním sv.Floriána.

 

Nad kaplí jsem okolo rybníčka prošel až k nejhořejšímu konci zástavby, poté se vrátil k umělé nádrži a východní stranou „Staré Lužné“ se vracel na spodní rozcestí. A na něm se zapálenou camelkou zrekapituloval vše, co má ohromená očička spatřila. A absolutně nechápal, že mi až dodnes zůstalo něco tak krásného utajeno! Nu – však se nadarmo neříká, že „pod svícnem bývá největší tma...“

V zástavbě Staré Lužné se totiž krom novodobých stavení a kapličky nachází také velké množství stodol a roubených chalup. Některé jsou původní, další už vylepšené novodobými úpravami (pár je jich bohužel i neudržovaných), ale jako celek na mne zapůsobily nezapomenutelným dojmem. Jistě – skanzen v Rožnově pod Radhoštěm je jen jeden, ale takovýto „živý“ a dosud obývaný valašským lidem jsem viděl pouze tady! Při procházce slunečné počasí bohužel vydrželo jen na samém začátku prohlídky. Pak se zatáhlo a já fotil už pod oblačnou oblohou, takže se sem musím někdy vrátit, abych si to tady za slunečního svitu vyfotil celé!

Ale nyní už dál po žluté značce, která mne sice nedovede ke světlým zítřkům, ale „jen“ na Filku a do Hovězího...