Přidat Zlín mezi oblíbené
Chaty a chalupy
Mapa Zlínsko
Přes Trnavu na Vysoký grůň a skály pod Tisovým
Loňský srpen byl vůči cestování svým převážně slunečným počasím nadmíru nakloněn a já jej (byť bylo občas nutno pracně překonat raně důchodcovskou lenost) využil k několika sólo výšlapům. Před týdnem se ve zprávách na Seznamu objevila zmínka o tom, že se slavný los Emil koupal v blízkém Lukově v jednom z místních rybníků. Já tam samozřejmě hned následující ráno vyrazil, jenže už s křížkem po funuse. Tulák Emil je totiž chodcem dálkovým, na jednom místě se zdrží toliko minimální dobu, a pak už zase na svých dlouhých nohách peláší dál Českem vstříc svým světlým zítřkům.
Tož nic – když už jsem teda v Lukově, po vyfocení spodního rybníka nabrán směr k Bezedníku, skalce na Růžové, bizarnímu skalnímu pásu na vrchu Velá, odtud sestup ke studánce Rybárce a návrat do Lukova na bus. Jelikož jsem o této trase na Turistice už kdysi psal a nemíním čtenáře otravovat opakovaním, přikročím rovnou k popisu dnešní túry, uskutečněné rovněž ve všední den a to v úterý 19.srpna.
Tentokrát jsem si usmyslel prozkoumat jakési skalní výchozky ve spodní části obce Trnavy za Slušovicemi, projít dědinou, poté vystoupat vysoko do hor až na témě Vysokého grúně a na závěr po dlouhé době opět navštívit hošťálkovské Čerťáky, známé též pod názvem „Skály pod Tisovým.“ Dneska jsem dal tělíčku pořádně zabrat, neboť mimo úvodní rovinatou část zbytek výšlapu proběhl po mnoha „hrbech“ valašské krajiny a já přitom odťapkal asi 15 kilometrů.
Z busu jsem brzy ráno vystoupil na zastávce „Trnava, hájenka“, a když jsem viděl ty okolní strmé zalesněné tmavé svahy, dosud ještě nepolíbené slunečními paprsky, rázem mne přešla chuť na průzkum těch na mapách.com označených skalních výchozků. Proto jsem je velmi prozíravě odložil někdy „na příště“ a vyrazil k hornímu konci dědiny. A to tedy nějaký čas zabralo, protože tahle Trnava u Slušovic (s 1200 obyvateli) je obcí víc jak předlouhou, jejíž stavení se rozkládají podél toku říčky Trnávky. Přitom je z dolního konce na ten nejhořejší asi 5.5 km, takže se vesnice díky své délce může pochlubit pomyslnou královskou korunkou, neboť patří na Zlínsku k těm „nejroztáhlejším.“
Usilovnou chůzí jsem překonal úsek k zastávce „Trnava, škola“, kterýžto velký objekt byl již osvícen Oskarem a já na lavičce zastávky slupl banán a dopřál si druhou ranní cigaretku. Pak už zase zrychlený krok sun krok už do blízkého centra obce, kde se vyskytovalo několik zajímavých objektů. Nejzajímavějším byl ten sakrální stojící na louce naproti obecnímu úřadu a přístupný přes potok po mostku.
Místní kostel Navštívení Panny Marie je z hlediska architektury velmi zdařilým stavebním počinem, jehož působivost podtrhuje vysoká hranolová věž zvonice, bez 2000 mm dosahující výše čtyřiceti metrů. Chrám byl zbudován v novorománském slohu a vznikl díky finančním sbírkám a nesmírné aktivitě Dr.Antonína Stojana, jehož obraz zdobí vstupní předsíň chrámu. Stavět se začalo v roce 1905 a součástí církevního areálu se stala i vedlejší fara a hřbitov. K dokončení kostela došlo o šest let později a po následném slavnostním vysvěcením arcibiskupem Karlem Wisnarem roku 1911 přibyla k olomoucké arcidiecézi nová římskokatolická trnavská farnost, kdežto ta slušovická, kam předtím obyvatelé Trnavy spadali, byla o své ovečky ochuzena.
Další velezajímavou budovou, kterou jsem míjel, bylo místní pohostinné zařízení skládající se z Pivovaru Vraník a stejnojmenného penzionu a restaurace. Pivovárek je funkční od roku 2014 a k výrobě klasického piva i speciálů slouží měděná dvojnádobová vana o obsahu šesti hektolitrů. Ke vzniku zrzavého moku je používán převážně žatecký chmel a slad je odebírán ze Záhlinické sladovny. „Perlou Zlínska 2017“ se stal místní nefiltrovaný světlý ležák. I já jsem tohle jedenáctistupňové pivo před pár lety ochutnal a mohu říct, že rozhodně není špatné. Bohužel jsem do stylové restaurace dorazil po zimní túře natolik promrzlý, že moje silně podchlazená huba nedokázala jeho kvalitu patřičně ocenit.
Za hospodou jsem vyšel na prostranství s další autobusovou zastávkou a zajímavým stavením, o jehož přízemní interiéry se dle nápisů dělila Cukrárna s Pekařstvím a Koloniálem. Mé další kroky odtud vedly mezi zástavbou až k točně busu „Trnava, Papradná“, kde mne zaujal sloup se svatým obrázkem chráněný venkovní ohrádkou.
Tady už mé nožky daly asfaltové silnici konečně vale a odpochodovaly po té zpevněné údolím bočního potoka k ohradě, za níž se ukrýval hezký soukromý rybník. Protože byla kvůli plotu cesta dál zatarasena, vyšplhal jsem doprava nahoru do stráně a za remízkem narazil na polní cestu, která okrajem pastviny stoupala nahoru k lesu. Z vyšších poloh lučiny se otvíraly celkem interesantní výhledy, nahoře na hřebínku mne před hvozdem hlasitým bečením pozdravili pasoucí se ovečky.
Moje cesta se vběhnutím mezi stromy změnila na lesní a záhy mne přivedla ke zpevněné komunikaci, která mnoha serpentinami šplhala vysoko do hor. Plánovaná svačina u (na mapách vyhledaného) tur.přístřešku musela být zrušena, neboť na jeho lavicích ještě chrápali do spacáků zabalení tuláci a odložena až ke křižovatce cest na hřebeni na Vápenkách, kde jsem narazil na modrou tur.značku. Jen co jsem se opřel o strom a zakousl do krajíce, mihl se okolo jakýsi pojašený děd - běžec a už zdálky na mne nesmyslně halekal: Tož co – rostou, rostou?“
(Kdyby mu lépe sloužil zrak, možná by si povšimnul, že to zavazadlo válející se mi u nohou není košík na houby, ale batoh... a to, co mi visí na krku, není křivákem na čištění hříbků, nýbrž fotoaparát! Na druhé straně poklona jeho běžecké aktivitě, neboť dědouš byl nejméně o deset roků starší než já!)
Dobrodiní po hřebeni jen mírně stoupající zpevněné cesty a modré tur.trasy jsem si užil jen necelý kilometr a následně z ní po strmě stoupající pěšině odbočil k vrcholu Vysokého grůně, vypínajícím se do nadm.výše 659 m. Různých „grůňů“ je u nás na Valašsku a v Beskydech něurekom (název odvozený z rumunštiny označoval horský hřeben anebo příkrý a zalesněný vrch). Tento se nachází v Hostýnských vrších na konci hřebene táhnoucího se od obce Držková přes kopec Sýkornici, Kopnou a Humenec. Od Držkové po hřebeni prochází modrá tur.trasa, která ale vlastní vrchol Sýkornice, Kopné a Vysokého grúně míjí. Několikrát jsem tudy už procházel a hlavně neznámé strmě se zvedající témě Vysokého grúně, který modrá značka podvrcholovým úbočím v nadm.výšce 600 m velkým obloukem po vrstevnici obchází, mi už dlouho bylo velkou výzvou..
Pěšina strmě stoupající k vrcholu mezi pasekami a pásy lesa minula jakýsi starý kamenný patník (ve skutečnosti mezník panství), no a protože od něj stoupání nebylo až tak hrozné, zanedlouho jsem stanul na temeni kopce. Bylo částečně odkryto pasekou, z níž se mi přes koruny mladých smrčků otevřel výhled na část Hostýnských vrchů, za nimi se pnoucí vrchy Vizovické a obzor vyplňovalo modravé pásmo Bílých Karpat. Na okraji lesa se nacházelo pěkné tábořiště s posezením a pod ním si ve svahu prohlédl několik nízkých, přesto ale zajímavých skalních výchozků. Stejně jako ty ostatní v Hostýnských vrších jsou i tyhle tvořeny pískovci a slepenci lukovských vrstev, jenž jsou součástí magurského flyšového pásma. Pískovce tady na Vysokém gúni jsou arkózové a jemnozrné.
Moje další trasa vedla směrem k Humenci. Zbytečně sestupovat dole na modrou se mi nechtělo, neboť jsem podle map věděl, že se od vrcholu k západu táhne úzký hřeben, při jehož konci jej tur.trasa „dožene.“ Nejprve jsem se musel protáhnout mezi jehličnany hustšího lesa, pak už jsem stanul na okraji hřebínku. Tady mne přivítal hraničník panství pocházející z roku 1886 a za ním po hřebeni procházela pěšina. Záhy mne přivedla k okraji asi 40 metrů dlouhého, přerušovaného mrazového srubu. Mezi balvany tu vystupovaly až 4 m vysoké skalky. Úbočí mrazového srubu spadající na jedné straně k jihu a na druhé k severu, byla pokryta kameny balvanových proudů. Na konci mne překvapilo, jak je tento skalnatý hřebínek uzoučký. Směrem k půlnoci jsem pod sebou viděl chodník tur.modré trasy a na opačné lesní asfaltku rovněž o kus s níž ve svahu kopírující hřeben... a přitom tyto cesty od sebe nedělila vzdálenost větší jak sto metrů! Příjemnou vzpruhou po průzkumné „fušce“ byla kamenná Studánka Pod Vysokým grúněm, jejíž chladivá H20 mi dodala sílu k další pouti.
Ta v lecčems připomínala písničku skupiny Abraxas „Nekonečný buggie.“ Stále stoupající modrá trasa na chviličku vyběhla na okraj louky s chatami, následovalo další stoupání hvozdem a teprve pod Humencem vyběhla na mýtinu umožňující se konečně pokochat větší výsečí azurové oblohy a už dosti pálícími slunečními paprsky.
Na rozcestí pod Humencem jsem „přestoupil“ na zelenou tur.trasu, která po rozbité lesní cestě (spíš necestě) prudce klesala k rozcestí „pod Tisovým“, kde vběhla na silničku se žlutou značkou. Ještě než jsem na ni s třesoucími se koleny po tom krkolomném sestupu došel, prošla kolem mne bez pozdravu slečna vedoucí kolo. Jen co se ocitla na asfaltce, vyhoupla se na bicykl, pravicí směrem k očím přiblížila chytrý telefon a usilovně čučící na jeho displej šlapala dál.
(Proč se zrovna takovéhle bytosti vydávají na toulky přírodou, tož to mi teda hlava nebere...)
Já po žluté lesem pokračoval na další rozcestí, kde mou trasu křížila zelená vedoucí z obce Držková do Hošťálkové. Žlutá o kus dál vyběhla na hřeben Tisového, aby odtud klesala až k vzdálenému rozcestí pod Jaroňovou. Já po ní pomalu kráčel a marně hledal, kudy odbočit do údolí napravo k hošťálkovským „Čertovým skalám“, protože krajina tu prošla velmi razantní proměnou. Ach jo – pryč jsou ty časy, kdy jsem je před více jak čtvrt stoletím podle popisu horolezeckého průvodce poprvé na vlastní oči sám spatřil... a kdy se ze svahu odlesněného kopce nad lesní silničkou vypínaly jako pohádkový přízrak!
Podobný pohled (ale z jiného směru) se naskytl při sestupu lesní cestou od Tisového o několik let později, když jsem se přestěhoval do Zlína a ke skalám vedl svoji manželku. Líbily se jí stejně jako mně a společně je řadíme mezi nejskvostnější díla neživé přírody nejen v Hostýnských vrších, ale na celém Valašsku.
Jenže při této mé dnešní návštěvě jsem je měl problém vůbec najít, protože ve svahu od Tisového nebyly v hustém hvozdu ani kouskem svého kamení k zahlédnutí a navíc zde právě probíhala výstavba nové zpevněné lesní komunikace. Tak se stalo, že jsem musel lesem okolo mokřin sestoupit až k silničce dole v údolí, a poté se na zalesněný ostroh se skálami nazdařbůh vyškrábat jakousi pěšinou. Naštěstí mne zavedla k cíli, ale tady jsem skoro zaplakal nad viděným. Ještě při poslední návštěvě před 12 lety jsem se tu rozplýval nadšením nad tím, že majitel pozemku provedl novou lesní výsadbu na všech stranách až ve vzdálenosti deseti metrů a vlastní skalní areál od náletových dřevin vyčistil. Což dnes už bohužel neplatí. Skalní útvary okolní vegetace zcela přerostla, a proto už nejsou z dáli odnikud vidět.
Skály sice dosud působí „uměleckým dojmem" a možná budou (stejně jako mně) někomu připomínat sousoší od věhlasného barokního mistra, jenže tady se na jejich modulaci vyřádila samotná Máti Příroda. Za stavební materiál jí posloužil hrubozrnný pískovec a slepenec karpatského flyšového pásma. Namísto kladiva a dláta se musela spokojit toliko s působením větrné, vodní a chemické eroze... a dlužno dodat, že si se svým výtvorem dala opravdu na čas. Konečný výsledek ale rozhodně stojí zato!
Skály ze zalesněného svahu vystupují v řadě za sebou a mají vzestupnou gradaci jak přírodní, tak i „výtvarnou." Prvním ze čtyř výrazných skalních útvarů je štíhlý pilíř nazývaný Panenkou. V přiměřeném odstupu nad ní se na hřebínku rozvaluje daleko rozložitější skalisko Kapucín. Následující dvě skalní věže Tulák a Král jsou ze zdejších Čertových skal největší a také umělecky nejpropracovanější. Nejvýše položený monarcha se ke svému neposlušnému poddanému naklání a snad mu i - v němém a už věky věků trvajícím „hovoru skal" - něco vytýká.
To jsou ale dnes bohužel veškerá jejich pozitiva. Členitá skalní hradba dosahuje největší výše jen něco málo přes deset metrů (nejnižší „Panenka“ má 4 metry), a tak byly na 50 m dlouhém vyvýšeném skalnatém hřebínku přerosteny mnohem vyššími korunami okolních stromů a přebujelých náletových dřevin. I přes určitý odstup tak jejich listoví zastiňuje skalní útvary až do poloviny jejich výše a pořídit tu dnes dobrou fotku i za slunečného počasí je téměř nemožné. Snad to bude lepší, až stromy více poporostou, jenže to bude trvat nejméně dalších deset let... no a protože já budu mít za chvilku ročků 65, tož opravdu nevím, zdali se tu v budoucnosti ještě doplazím...
Po sestupu od skal na údolní silničku jsem původně chtěl pokračovat na nějaký bus do Hošťálkové, ale když jsem mrknul na displej mobilu (je 12,47), zjistil jsem že bych mohl stihnout bus, který měl do Zlína za necelou hodinu odjíždět ze zastávky „Hošťálková, rozc.Troják“ nahoře na hřebeni. A tak jsem - s hlavou rozpařenou slunečním žárem a už rozumně neuvažující, zvolil tuto variantu. Přesun po strmě stoupající cestě vzhůru na hřeben přes 400 m dlouhou rozpálenou paseku byl zážitkem, na který se opravdu nezapomíná! Naštěstí cesta dál pokračovala lesem, seběhla do dolinky a už jen mírným převýšením dosáhla druhého hřebene se žlutou tur.značkou a ta mne zbytkem hvozdu a po okraji frekventované silnice přivedla až na zastávku. Chybí zde jakýkoliv přístřešek (natož lavička) a tož nezbylo, než stoje na slunci přetrpět dobu do objevení se spoje. Naštěstí neměl spoždění a přijel na čas...
Přidat do oblibených uživatelů
Zlínsko
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Přes Trnavu na Vysoký grůň a skály pod Tisovým
