Podbeskydskou pahorkatinou - 1.Z Komárna přes Provodovice do Všechovic

Nastala druhá a slunečná polovina měsíce září, teploty klesly pod 25 stupňů a já se zamýšlím nad tím, kam v sobotu vyrazit na delší túru. Při pohledu na mapy.com se mé zraky zahledí do oblasti, která je pro mne dosud velkou „neznámou.“ Končiny, jenž by se i z dnešního cestovatelského hlediska dala označit latinským názvem „Hic Sunt Leones,“ neboť kromě modré tur.trasy vedoucí z Břestu do oblasti Maleníku k hradu Helfštýnu zde další vyznačené cesty pro pěší turisty už nejsou. (Výletníci na kolech to mají lehčí, ti zde najdou bohatou síť cyklostezek.)

Tato velká plocha území je z jedné strany ohraničena hradbou Hostýnských vrchů a na druhé vyvýšeninou Maleníku. Ona sama se rozkládá od Přerova až k Hranicím a Valašskému Meziříčí a je tedy jakýmsi rozmezím Valašska a Hané. Typickou hanáckou „lautr rovinu“ tu ale nevidět, protože celá oblast je součástí Podbeskydské pahorkatiny, což samozřejmě notně vyzdvihuje krásu krajiny. V ní je rozhozena spousta zajímavých lidských sídel. Některé se (navlečeny jak korálky na šňůře) táhnou podél železniční trati z Hulína přes Holešov a Bystřici pod Hostýnem do „Valmezu.“

Právě za Bystřicí se koleje mezi Hostýnskými vrchy a pahorkatinou vinou mezi jejími mnohem vyššími a táhlými kopci, což svádí dobrodružněji založené poutníky navštívit i místa, kam tur.značky dosud nevedou. Já první návštěvu této oblasti uskutečnil vloni, kdy jsem podnikl túru z Kunovic přes Lhotku a městečko Kelč do Police u Valašského Meziříčí a velmi se mi tu zalíbilo.

Letos - chtěje poznat další zajímavá místa končiny, jsem si dal repete. Cestu jsem hodlal začít v dědince Komárno a konec naplánován u opatovického zatopeného lomu. Protože se obec Komárno nachází mimo železniční trať, přesun ze Zlína do ní uskutečněn několika brzce ranními busy.

 

Malebná víska Komárno je rozložena podél břehů Juhyně naproti masívu Kelčského Javorníka a její nejzajímavější pamětihodností je kaple zasvěcená moravským věrozvěstům. Stojí za východním okrajem obce u hlavní silnice a areálu hřbitova. A právě tam od zastávky busu ze středu vsi, místy před domy obzvláštěné již helloweenskou výzdobou, směřovaly mé první kroky.

Nový žalov byl zkolaudován roku 1927 a už tehdy se uvažovalo o stavbě kaple. Starosta Komárna – Jan Horák, dosáhl po dohodě s Tomášem Baťou toho, že projekt na sakrální stavbu vypracuje významný architekt František Lýdie Gahura. Zadání obuvnický zlínský magnát provedl krátce před svou tragickou smrtí, ke které došlo 12.července 1932.

Stavbu funkcionalistické kaple začla v roce 1935 realizovat stavební firma Metoděje Matušky z Bystřice pod Hostýnem. Dokončena pak 1936 a její slavnostní vysvěcení se odehrálo (za účasti mnoha místních i přespolních) 11.října téhož roku. Přitom posvěceny i sochy sv.Cyrila a Metoděje, Panny Marie, Božského srdce Páně a nové zvony.

Spolu s vnitřním vybavením kaple vše vyšlo na tehdejších 80 tisíc korun. Finance z poloviny hrazeny z již dříve schváleného fondu a zbytek získán formou peněžních darů. Roku 1965 byla na venkovní prostranství umístěna barokní socha sv.Jana Nepomuckého, dosud krášlící střed Komárna a o tři roky později ke kapli přistavěna sakristie.

Po obhlédnutí zajímavé sakrální stavby a pokochání se výhledem na blízkou strmě se zvedající masu Kelčského Javorníka jsem se vydal zpět na průzkum dědiny.

První písemná zmínka v kronice se o Komárově objevuje roku 1281. Ve 14.století do ní byl zapsán mlýn s jedním kolem, ve století sedmnáctém funkční železná huť, to vše ale už dávno zmizelo v propadlišti dějin.

Dnes je dědinka s 260 obyvateli obklopena bohatou zelení, což „zmírňuje“ pohled na okolní lány. Bonusem pak je výhled na nedalekou hradbu Hostýnských vrchů s jejich nejvyšší kótou, mající ráz mohutného horského masívu. Pokud se domníváte, že název obce má něco společného s tím nesympatickým bodavým hmyzem, nemýlíte se – v minulosti se tu ještě před vysušením nacházely rozsáhlé bažiny zamořené komáry.

Komárno bývalo řadovou vsí a její stavení lemovala hlavní průjezdní silnici. Bývala tu pila a mlýn, v němž se mlelo obilí pro celé panství. Ve 14.století ve vesnici stávala tvrz, která beze stopy zanikla. Majitelé vsi a panství se v minulosti často střídali a před koncem 16.století se Komárno stalo přímým majetkem olomouckého biskupa. Se změnou vlastníka nastal velký hospodářský rozmach: byl vystavěn velkostatek, pivovar, huť a založeny rybníky, které bohužel v polovině 18.století zanikly. Obci se dobře dařilo i v následujícím století, „století páry.“ Část pivovaru byla přestavěna na školu a zbytek zakoupila firma Thonet z Bystřice pod Hostýnem a nechala v něm zřídit svou filiálku. V roce 1928 vznikl nový obecní úřad, dnes přestavěný na pěknou hasičskou zbrojnici a roku 1936 byla obec elektrifikována. Po druhé světové válce ale nastal hospodářský propad: JZD tady pro nezájem místních nevzniklo, byla zrušena filiálka továrny Thonet, mlýn a zanikl i vepřín, stojící na okraji vsi. Většina místních musela za prací dojíždět do okolí a kvůli poklesu obyvatel zrušena mateřská školka.

Bývalý pivovar byl v rámci „Akce Z“ přestavěn na kulturní dům a v sedmdesátých letech zbudována nová hospoda a obchod. Dnes má Komárno vlastní víceúčelové hřiště, veřejnou knihovnu s dalším kulturním zázemím, obchod se smíšeným zbožím a pohostinství.

Před odchodem z Komárna mne zaujala parčíkově upravená náves s dřevěným altánem, na níž zrovna jedna místní dívčina s traktůrkem sekala trávu. Směrem k obci Osíčko silnici za Komárnem lemuje 600 m dlouhá lipová alej, v níž některé památné stromy dosahují obvodu až 320 centimetrů. Stojí tady i Památník obětem světových válek. Z netu vím, že v té první zahynulo 15 komárenských mužů a následná válka měla z řad místních občanů tři oběti. (Památník i alej jsem si zrychleně prohlédl z okna autobusu. A dospěl k názoru, že to stačilo, protože bych jinak musel učinit velkou zacházku a dnes mne čekala pořádně dlouhá štreka.)

Okraj komárenské návsi dále krášlila dřevěná skuptura vodníka a budova hasičské zbrojnice. Bývalou radniční funkci objektu připomíná malá hodinová vížka. V severní zástavbě obce jsem u silnice minul kamenný krucifix.

Následovalo stoupání na vysokou terénní vlnu, z níž se mi otevřel velmi hezký zpětný pohled na majestátní hradbu Hostýnských vrchů. U komunikace směřující do Provodic a Všechovic se mezi lány polí osaměle vypínal další kamenný kříž. Od něj silnice po dalším kilometru vystoupala na plochý hřeben, ze kterého byla vidět velká oblast Podbeskydské pahorkatiny až směrem k Maleníku. Z ní jako mořský maják vystupovala věž kostela Nejsvětější Trojice ve Všechovicích, ale nejbližším vzdáleným sídlem byla obec Provodovice. K ní jsem to měl po silnici klesající mírně svahem už jen pár stovek metrů. Před dědinou si mne zpoza el.ohradníku udiveně prohlíželo stádo krav. Chtěl jsem těm zjevně se nudícím zvířátkům udělat radost a zpříjemnit jim dnešní den nečekanou kulturní vložkou – písničkou, ale při pohledu na chatrný drát nápad zavržen. Taky se kravičkám můj falešný zpěv nemusel líbit a v návalu spravedlivého rozhořčení by mohly porazit ohradník a Superstar ze Zlína ušlapat!

Maličká víska Provodovice leží v nadmořské výši 364 m jen asi 1.5 km od velké obce Všechovice a patří k nejstarším sídlům okresu Přerov. Její název je odvozen od osobního jména Provod. První písemná zmínka o sídle se v análech objevila LP 1320, kdy byla manskou vsí hradu Šaumburka. Začátkem 15.století změnila majitele a jejími vlastníky se stali páni z blízkých Všechovic. V tomto historickém svazku setrvala do roku 1848, dnes je samostatnou obcí.

Hlavní část zástavby je rozložena (napravo od silnice z Komárna do Všechovic) na dně a po stranách suchého dolíku, náves chybí. Původních starých gruntů anebo stodol jsem tu moc neviděl, ale i tak ve mně procházka maličkým centrem zanechala příjemný dojem. Mezi líbivě upravenými staveními a zahrádkami na cestu shlíží pískovcová socha sv.Jana Nepomuckého. Stejně jako velmi pěkný kamenný kříž stojící naproti zastávky busu na křižovatce nahoru nad vesnicí, nepochází ani ona z období baroka či klasicismu a je zřejmě mladšího data. Další zajímavostí je zastřešená sloupová zvonička (vysvěcená 2012), která stojí u cesty vedoucí do středu vsi a od již zmíněného krucifixu je vzdálena 75 m.

V budově obecního úřadu se nachází obchod a knihovna. Nad vsí byl v šedesátých letech minulého století vystavěn Požární dům. V něm se nachází nejen zázemí pro hasiče, ale také kulturní místnost sloužící obyvatelům Provodovic k pořádání různých společenských akcí. Za hasičárnou je vedle dětského hřiště umístěn víceúčelový areál, který prošel roku 2008 renovací. Mimo zastřešeného prostoru venkovního výletiště tady po opravě vzniklo i výcvikové centrum s tartanovou dráhou pro hasiče. Kromě Sboru dobrovolných hasičů v obci působí Český červený kříž a myslivecké sdružení, starající se o místní rybník. Ten je od obce vzdálen půl kilometru severovýchodním směrem a leží u říčky Juhyně.

Já ale namísto k rybníku po silnici zamířil do blízkých Všechovic. Komunikace nejprve doklesala k mostu přes Juhyni a odtud zase stoupala do kopce k centru velké obce.

K místnímu zámku vedla zkratka boční ulicí, v níž jsem před jedním domem poobdivoval svéraznou maketu hradu vytvořenou ze žulových kostek. Ve vrcholku věže byl umístěn plyšový tvoreček nám dobře známý z TV Večerníčků, takže i naprostému televiznímu analfabetu bylo jasné, že se jedná o „Krtkův hrad!“

 

Zámek s nevelkým parkem stojí u křižovatky v centru obce. Předchůdcem byla ve 14.století mohutná tvrz, jejímiž držiteli se roku 1583 stali Želečtí z Počernic. LP 1600 tvrz přestavěna na renesanční zámek a v té době v obci vznikl také velký hospodářský dvůr. Ve druhé půli 18.století k zámku přistavěno raně barokní křídlo. Klasicistní podobu sídlu následně vetknuli Stuckerové z Weyershofenu. Ve třetí čtvrtině 19.století zámek přešel do vlastnictví olomouckého arcibiskupství, jenž do něj umístilo ředitelství svých statků na Kelečsku. Od roku 1938 se stal majitelem Evžen Schaler. Protože v „osmačtyřicátém“ s celou rodinou emigroval do Brazílie, zámek přešel roku 1954 do vlastnictví státu a veškeré vnitřní vybavení převezeno na zámek v Bučovicích. Všechovický MNN objekt až do sametu využíval jako školu, dále v něm byly umístěny kanceláře a knihovna. Poté žáci spolu s učiteli přestěhováni do jiné budovy a prázdný zámek začal chátrat. Potomci Schalerových zámek prodali současnému vlastníku - brněnskému podnikateli Jaroslavu Miklovi. Ten - počínaje rokem 2006, začal s jeho postupnou renovací. Kulturní památka již zvenčí získala původní podobu a návštěvníci pohled na ni ocení i z menšího volně přístupného parku, který ji obklopuje ze dvou stran.

Zámek tvoří dvoukřídlá patrová budova s mansardovou střechou stojící na půdorysu písmene „L.“ Vstupní průčelí zdobí empírový portál s římsou a trojúhelníkovým štítem. V interiéru se údajně v přízemí nacházejí místnosti s křížovými klenbami, v patře mají pokoje stropy rovné.

Já si prohlédl díky parku zámek ze všech světových stran a při příchodu na hlavní silnici mne zaujalo nápadné fotogenické stavení s vyšší hranolovou věží, určenou k sušení hadic. Tato hasičská zbrojnice stojí naproti zámku a autobusové stanici.

Všechovický hasičský sbor byl založen roku 1891 a jeho sympatické heslo znělo: „NI ZISK, NI SLÁVU!“ Sbor má dnes za sebou bohatou historii a každoročně se zúčastňuje soutěže „O putovní pohár Záhoří,“ jehož první ročník se uskutečnil roku 1970. Od třetího ročníku v něm soutěžila i družstva žen. Místní hasiči každoročně slaví svátek svého patrona sv.Floriana s účastí hasičských jednotek z Malhotic, Horního Újezda, Provodovic, Komárna a Rouského. Důvodem ke smutku jest ale fakt, že v současnosti počet členů všechovického hasičského sboru poklesl na číslo 18. Vedení sboru by rádo získalo nové kolegy a přeje si vzbudit mezi mládeží o hasičský sport zájem, jenže nová generace vyznává jiné priority a o jakoukoliv aktivní činnost příliš nestojí.

 

Od zámku přesun ke kruhovému objezdu na svažité náměstíčko, lemované z dolní strany budovou obecního úřadu, pošty a prodejny potravin. V ní jsem si raději na další cestu přikoupil ještě nějaké pití, a pak se venku usadil do stínu na lavičku a pustil se do konzumace svačiny. Přitom jsem si v hlavě přehrával (v kombinaci se zde viděným) s útržky toho, co jsem o obci doma vyčetl z netu.

Všechovice leží v nejzašším cípu okresu Přerov v Podbeskydské pahorkatině asi 3 km od Kelče. Díky své poloze se staly přirozeným hospodářským a kulturním centrem pro okolní sídla, spadající do lokality „Záhoří.“ Od sedmdesátých let minulého století až do sametu plnily funkci střediskové obce, ale na rozdíl od „vesničky střediskové“ ze známého filmu jsou Všechovice mnohem větší a nyní zde žije okolo 900 obyvatel. První písemná zmínka o nich pochází ze 13.století. Tehdy tu stávala mohutná tvrz, přestavěná později na zámek.

 

Největší ozdobou místního svažitého náměstíčka je kostel Nejsvětější Trojice, ke kterému vedly po oddechu mé další kroky. Ještě pod ním jsem se ale zastavil u parčíkově upravené plochy s barokní sochou sv.Jana Nepomuckého a Pomníkem obětem 1. a 2.světové války.

K uctění padlých v první celosvětové řeži byl vystavěn roku 1928 a má kostruktivistickou podobu. Autorem pomníku se stal místní rodák a pozdější věhlasný architekt Bohuslav Fuchs, který se narodil roku 1895. Ve Všechovicích po něm zůstala i další díla – hřbitov, náhrobek jeho rodičů a učitelské domy. Fuchs proslul jako český architekt a urbanista světového významu a za svého života (zemřel 1972 v Brně) výrazně ovlivnil vývojový směr moderní architektury. Podle jeho návrhů vzniklo na 150 staveb, z nichž k těm nejvíce známým patří pavilon města Brna, hotel Avion, lázně Zábrdovice a termální koupaliště „Zelená žaba“ v lázních Trenčianské Teplice. Ve Všechovicích je v interiéru bývalé školy umístěno Muzeum Bohuslava Fuchse.

 

Impozantní kostel Nejsvětější Trojice je ústřední dominantou nejen samotných Všechovic, ale i širého okolí. Klasicistní jednolodní neorientovaný chrám se začal stavět roku 1775 a dokončen byl o čtyři roky později. Hlavním donátorem se stal držitel všechovického léna Václav Želecký z Počernic a majitel malhotského statku Jiří Bojakovský Knurovz. Svatostánek byl zbudován z kamene a cihel a jeho střechu pokryl šindel, nahrazený později břidlicí.

Chrám je dlouhý 35 m, vysoký 20 a jeho šíře činí 15 metrů. Interiér lodi s valenou klenbou osvětluje 10 oken, presbytář dvě okna s barevnými vitrážemi sv.Jana Sarkandera a sv.Terezie. Součástí kněžiště je napravo Boží hrob a nalevo sakristie, nad nimiž se nacházejí oratoře sloužící v minulosti všechovickému panstvu. Nad hlavním vstupem vystupuje z hmoty kostela hranolová věž zvonice, která spolu s jehlancovitou střechou s makovicí a křížem dosahuje výše 36 m. Ve věži jsou zavěšeny dva větší zvony a umíráček. Na čelní stěně věže je nad vchodem umístěna nika s polychromovaným reliéfem Panny Marie Hostýnské, k níž mají věřící žijící v oblasti „Hostýnského Záhoří“ zvláště vřelý vztah.

Předsíň umožňující pohled do interiéru chrámové lodi byla přístupná a já z něj dobře viděl na hlavní prvek – současný hlavní oltář pocházející z roku 1859. Za ním visí obraz Nejsvětější Trojice, který roku 1804 namaloval Ignác Berger. V sousedství jsou umístěny barokní sochy sv.Kateřiny a sv.Doroty. Boční oltáře krášlí obrazy Svaté rodiny a Máří Magdalény. Nad svatostánkem je zavěšena malba Panny Marie Ustavičné Pomoci (původem z Říma), kde posvěcena papežem Lvem XIII. a sem do Všechovic se dostala roku 1890. Výmalbu kostela provedl 1914 ostravský akademický malíř Alois Zapletal. Výzdoba stropu a stěn chrámové lodi je dosti střídmá a jen nad okny je na stropě zkrášlena portéty světců. Mechanické varhany, které jsem z předsíně pochopitelně neviděl, postavila v roce 1879 firma Neusser z Nového Jičína. V sedmdesátých letech minulého století prošel chrám generální opravou a byla v něm obnovena i vnitřní výmalba.

 

Po obhlídce jsem od kostela zamířil dolů náměstíčkem ke kruhovému objezdu a odtud pokračoval k severovýchodnímu konci obce a ke hřbitovu, odkud vedla k mému dalšímu dnešnímu cíli – obci Rouské, silnička lemovaná hezkou stinnou alejí...