Přidat Zlín mezi oblíbené
Chaty a chalupy
Mapa Zlín a okolí
Pasekářskou stezkou od Pinduly do Želechovic nad Dřevnicí
Po noční bouřce je Zlín zahalen párou vypařující se z mokrých lesů, ale modré nebe dává tušit, že nás dnes (v úterý 22.července) čeká další slunečný a horký den. Proto jsem se rozhodl jen pro kratší výšlap a chvilku před sedmou usedl do busu, který mne vyveze nahoru do Kudlova a poté na hřeben na Pinduli, kde na zastávce „Kudlov, myslivna“ učiním výsadek. Odtud už pěšmo budu pokračovat dolů z kopce po silničce s napojením na část NS Pasekářská stezka a NS Želechovice nad Dřevnicí a svůj výlet ukončím ve stejnojmenné obci.
Naučné trasy „Pasekářské stezky“ jsou funkční od roku 2006 a provedou zvědavce místy, která by v těsné blízkosti krajského města vůbec nečekal. Okolní krajina si totiž dosud uchovala svůj starobylý pasekářský ráz a je víceméně moderní dobou nezasažená. Změnila se jen stavení starousedlíků, která od svého vzniku dávno v minulosti prošla tu menší, tam zase větší proměnou.
Zdejší krajiny si cení jak ochránci přírody, tak i odborníci, neboť naučná trasa prochází přírodním parkem Želechovické paseky. Nalezneme na ní sedm zastavení s lavičkami a dřevěnými vyřezávanými tabulemi od luhačovického mistra řezbáře Zdeňka Škváry. Tabule nás upozorní na nejtypičtější lokality přírodního parku. Kromě remízků a lesa jsou jimi louky porostlé léčivými rostlinami, přemírou hmyzu, ptáků i obojživelníků. Jinde se zase na lukách potkáme s pasoucím se dobytkem a u příbytků pasekářů narazíme na ovocné sady.
Co se týče živočichů, tak tu stále žije množství běžných druhů žab, jakými jsou např. ropuchy či skokani hnědí. V hojné míře se vyskytuje i čolek velký a mlok skvrnitý.
Z chráněných rostlin si pozornost zaslouží např. kruštík, lýkovec jedovatý či prstenec májový.
Hlavní trasa stezky začíná v Kudlově na staré točně MHD a poté pokračuje po hřebeni po hlavní silnici směrem na Pindulu. Za zastávkou busu „Kudlov, Průkop“ odbočuje z hlavní směrem na východ na vedlejší silničku, která zvlněným terénem při okraji lesa doklesá až k Jaroslavickým pasekám. Za výklenkovou kapličkou Panny Marie pokračuje na sever a tady nás za pasekami čeká sestup lesem do doliny potoka Milenov a z ní prudký výšvih nahoru do obce Jaroslavice, kde na točně MHD Pasekářská stezka končí.
Boční větev stezky od rozcestí „Průkop“ klesá k jihu do údolí potůčku Láze, a pak hvozdem vystoupá k silničce přicházející sem od Pinduly, po které pokračuje lesem téměř 2 km. Na okraji luk a nejvýše položené pasekářské usedlosti seběhne do osady Láze a prudším svahem nás přivede k Jaroslavickým pasekám, kde se napojí na hlavní trasu.
S Janou už jsme si v minulosti hlavní část Pasekářské stezky prošli a dneska na mé už dopředu vykulené zraky čekají úseky dosud neznámé boční větve. Po vystoupení z busu jsem je nejprve zaměřil k asi 200 m vzdálené „Restauraci Na Pinduli“, která nahradila starou menší hospodu. K plusům novostavby se řadí i to, že je její součástí také vyhlídková terasa. Pak už jsem procházel mezi několika staveními za zastávkou a tady musel hodit brzdu, neboť mi cestu zastoupil po pohlazení dychtící statný kočičák. Fakt nechápu, co na mně ty kočky vidí... skoro není výletu, aby se na něm se mnou alespoň jedna z nich nechtěla důvěrněji seznámit!
Za domy se mi při sestupu po silničce krátce otevřel výhled nahoru k Pinduli a na velkou louku s několika pasekářskými usedlostmi. Pak už se komunikace vnořila do lesa a po několika táhlých serpentinách a téměř dvou kilometrech chůze z něj vyběhla k poslednímu stavení osady „Láze.“ Tady mne z louky se stodolou k plotu pro změnu přišel pozdravit osamělý pasoucí se kůň. Za obytným stavením NS sbíhala do doliny s hlavní částí osady a na protější svahy kopce se odtud otvíral velmi pěkný výhled. Příznivý dojem poněkud kazila u cesty na pastvině volně rozhozená hromada pozůstatků starých zemědělských strojů a jiného zařízení, kterou asi její vlastník ještě neměl čas odvézt do firmy „Metalšrot Tlumačov.“ My turisté bychom jeho případnou snahu jistě ocenili...
Cesta pak sestoupila až dolů k potoku k hlavní části osady Láze, jejíž hezké zděné domy a zahrady mne překvapily. Opravdu nevím, jestli zde ještě žijí potomci bývalých pasekářů, anebo už se jedná o odkoupená a vzorně opravená chalupářská stavení. V každém případě to tady ale mají hezké.
Před dalším pokračování cesty po stezce učiněn odskok po silničce k blízkému renovovanému kříži. Místní starousedlíci spadali pod želechovickou farnost kostela sv.Petra a Pavla, kam to ale měli na mši dost daleko. Za starých časů si zdejší silně věřící (ale chudí) lidé nemohli dovolit stavbu ani vlastní kapličky a museli se spokojit s obyčejným krucifixem. Tento kamenný zde nechali roku 1938 na vlastní náklady vystavět manželé František a Anna Zábojníkovi. Na jeho základový sokl navazuje vysoká střední část opatřená světlou kamennou deskou s nápisem „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste. Já Vás občerstvím.“ Nad deskou vystupuje vlastní kříž s pozlaceným tělem ukřižovaného Ježíše.
Po obhlídce jsem se vrátil na stezku a nyní mne čekal průstup po polní cestě vcelku prudkým svahem až na vrchol odlesněného hřebene s Jaroslavickými pasekami. Cestou jsem minul uzavřenou přístupovou cestu k ubytovacímu zařízení „Meadows Ranch“, o něco výš ve stráni obytná a hospodářská stavení další pasekářské usedlosti a shora z hřebene se mi otevřel hezký výhled na velkou část Vizovických vrchů. Zvlášť hezké bylo spočinutí na lavičce u nové dřevěné zvoničky umístěné pod jedním domem se zahradou na východním konci Jaroslavických pasek. Pode mnou klesala rozsáhlá pastvina a ovocný sad k další usedlosti. Od další soukromé zvoničky odtud do údolí vedla již asfaltová silnička. Při chůzi dolů z kopce pastvinou jsem si uvědomil, že jsme se touto končinou už kdysi dávno toulali s ženou. Což mi v paměti potvrdila právě ta dřevěná zvonice. My ale tehdy odtud pokračovali už přímo do obce, kdežto já se po části NS Želechovice nad Dřevnicí vydal po chodníku proti toku potoka Obůrky k posledním domům stejnojmenné osady.
Od nich jsem pokračoval vedlejší silničkou (a už zase podél toku potoka) k osídlení, které je místní částí Želechovic nad Dřevnicí a kousek před prvními domy minul na louce umístěný Hraniční kámen. Má podobu nevysokého pískovcového patníku a člověk by nevěřil, kolik zla v minulosti umístění tohoto „šutru“ způsobilo. To jsem se ale dozvěděl až po přelouskání textu na informačním panelu, stojícímu opodál:
V minulosti mohli lidé svobodně užívat okolní „nerozdílné hory“ (lesy), z nichž si brali dříví na stavbu svých obydlí a opadané listí využívali jako stelivo pro dobytek, který se tu v kopcích pásl. Roku 1748 bylo za absence zástupců jednotlivých dědin rozhodnuto o vytyčení nových hranic mezi zlínským, vizovickým a luhačovickým panstvím. To výrazně ovlivnilo dosavadní svobodu obyvatel Želechovic, Lípy, Zádveřic, Provodova, Pozlovic, Podhradí a Řetěchova. 1.října se mělo uskutečnit oficiální osazení hraničních kamenů. Na protest proti tomuto aktu se sešlo na 700 obyvatel blízkých vsí, kameny svezli na hromadu a na přítomné komisi žádali spravedlivé rozhodnutí. Následovalo zatýkání obyvatel a poddaní zaslali stížnost k císařskému dvoru a krajskému úřadu v Uherském Hradišti, jenže hejtman ji odmítl.
15.prosince téhož roku čety vojáků obsadili „vzpurné obce“ a dohlíželi na nový pokus o osazení hraničních kamenů. Přitom byli ozbrojené složky napadeny několika tisíci rozhněvaných lidí ze širého okolí a došlo k bitvě. Vojáci na ně vypálili 177 ran, jenž usmrtily pět poddaných a další desítky z nich byly raněny. K mrtvým patřila jedna bezejmenná mladá maminka, čtrnáctileté děvče z Rakov, sedláci Martin Večeřa a Pavel Janula (rověnž z Rakov) a Martin Svačina, zedník ze Želechovic.
Císařovnou Marií Terezií po tragédii zmítaly dvě protichůdné emoce: na jedné straně jí bylo líto zbytečně zmařených lidských životů, na druhé byla pobouřena napadením svých vojáků. Uherskohradišťského hejtmana sice z jeho funkce odvolala, ale řada poddaných byla pozatýkána a uvězněna na Špilberku. Hraniční kameny poté do země vsazeny o pět let později - Léta Páně 1772.
Do osady Obůrky jsem nešel. Namísto toho pokračoval do vyústění mé komunikace na hlavní silnici, vedoucí z Provodova přes „Zelené údolí“ a průmyslovou a obytnou zástavbu do centra Želechovic nad Dřevnicí. Na tak velikou obec je kupodivu dost ošklivé a navíc se tu vyskytuje jen minimum historických památek. Kromě Památníku padlým se z blízkého návrší tyčí už jen barokní kostel sv.Petra a Pavla s nízkou hranolovou věží a pod ním stojí ve stráni socha Panny Marie.
Protože jsem u těchto pamětihodností stanul již vícekrát, mé nožky rovnou pokračovaly k přechodu přes velmi frekventovanou hlavní silnici a na druhé straně na autobusové zastávce vyčkal na zpožděný spoj do Zlína...
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Pasekářskou stezkou od Pinduly do Želechovic nad Dřevnicí
