Nitra aneb na panství knížete Pribiny (Maďarsko a Slovensko 2018 / 2)

Po ranní koupeli v mokré trávě jsme se vydali do historického centra krajského osmdesátitisícového města Nitra. Dost jsme se na prohlídku Nitry těšili, protože je to město, jehož historie je silně spojena s Velkomoravskou říší a jehož půvabné panorama tvoří tzv. Sedm pahorků. A na každém z nich se nachází nějaká zajímavá stavba, např. hrad s katedrálou, Kalvárie, předzoborská Pyramida nebo románský kostelík Archanděla Michaela. Před námi byl další horký letní den (čtvrtek 2.8.2018) a my hrdě vjeli do nejstaršího – a šestého největšího – města v zemi našich východních sousedů. Někdejší sídlo knížete Pribiny bývá spojováno i s dalším slavným šlechtickým jménem, a to Pálffy. Žigmund byl však „pouhým“ hokejovým mistrem světa, působícím na počátku své kariéry chvíli také ve zdejším AC.

Nejprve jsme si dali cvičný výjezd k piaristickému klášteru s kostelem sv. Ladislava z poloviny 18. století, potom sjezd k eklektické budově synagogy z roku 1911 a následně byl i tady start „městského závodu“ celkem tradiční, tzn. studené plechovkové a skvělé íčko s půvabnou (ani už vlastně nevím, jestli se to dnes vůbec ještě může o ženách napsat a nebudu teď žalován pro nějaký trestný čin, který si právě některá neziskovka ve spolupráci s paní Šabatovou vymyslela) a velmi vstřícnou obsluhou. Tady jsme pořídili nějaké materiály i turistické vizitky a vydali se směrem ku hradu. Ještě před tím nás ovšem cestou potkaly různé zdejší atrakce, jakými jsou např. meč a socha knížete Pribiny (tady je ten Excalibur hodně cítit), socha Atlanta Corgoně (stejnojmenné pivo, po kterém je pojmenována slovenská fotbalová liga, je stále pitné) nebo vrcholně barokní morový sloup z roku 1750. Pak už jen pohled dolů k městu a vstupujeme do areálu hradu.

Vstup do hradu je zpoplatněn, na což jsme ovšem byli připraveni. Hned ráno jsme totiž odložili zbylé forinty (kolega je pak v nitranské spořitelně raději rovnou směnil na mezinárodní „tvrdou“ valutu), takže jsme teď pyšně vytáhli peněženky k prasknutí napěchované eury (tedy pokud se dá takto nazvat portmonka s přibližně sto eury) a vzápětí byli požádáni o zaplacení dvouerovky. Za to nám byla slíbena možnost vstoupit do prostor hradní katedrály, do Diecézních muzea a kasemat. V radosti z nízké ceny jsem ovšem zcela zapomněl, že jsem se chtěl také vydat k vrcholu katedrální věže, která zde slouží jako rozhledna. I tak jsme však byli maximálně spokojeni a snad jen těch dešťových kapek mohlo být trošku více (takto se nedalo hovořit ani o krátkém deštíku).

Prvně jsme navštívili katedrálu sv. Jimrama. Hradní bazilika je jednou z prvních národních památek na Slovensku a postupně vznikala v období 11. až 17. století (románská kaple, gotický horní kostel a barokní dolní kostel). Dnes zde sice vládne v podstatě už jen to baroko, ale je třeba uznat, že architekt Domenico Martinelli ho prostě uměl. Interiér katedrály se sochařským oltářem, různými relikviáři a Fullovými vitrážemi nás zaujal natolik, že jsem obětoval 50 centů a katedrálu nám osvítil. Užili jsme si i výhledů na město, jeho okolí i horu Zobor a nevynechali jsme ani pohled na stadion zdejšího prvoligového FC nebo montovny Jaguáru. Jenom nás trošku mrzelo, že románská krypta je již dávno zasypána a další románské části se, bohužel, znelíbily už Matyášovi Korvínovi.

Na hradě nás čekaly ještě kasematy se dvěma lidskými kostrami a poměrně zajímavé Diecézní muzeum. Nesmělo se tam fotit a my – kupodivu, sám nevím proč – jsme tento zákaz víceméně respektovali. Hrad je v každém případě nejen dominantou města, kterou si pamatujeme již z fotbalových televizních přenosů ze zápasů někdejší československé ligy, ale i velmi zajímavou památkou s dlouhou historií. Kromě již uvedených objektů zde najdeme také rozsáhlý – a veřejnosti nepřístupný – biskupský palác, mohutné bastionové opevnění nebo vstupní most s barokními sochami.

Na hradě se nám sice líbilo, ale nastal čas, kdy bylo potřeba „vypadnout“. Nejprve doplnit něco málo živin a tekutin dole ve městě a potom zase vystoupat pár výškových metrů a vydat se směrem na Dražovce. Tady se totiž nad obcí, která je dnes již součástí Nitry, na jednom ze sedmi nitranských pahorků nachází – bohužel víceméně trvale uzavřený - románský kostelík sv. Archanděla Michaela. Tato památka nás (tedy hlavně kolegu) sice možná trošku zklamala (určitě i proto, že se jaksi škaredě zatáhlo a nedaleko hrom i blesk bil), ale je nutno přiznat, že ne každý den stojí našinec vedle stavby z 11. století.

Vyrazili jsme na další cestu. Kolem vesele bouřilo, ale nás trefilo opět jen pár kapek, které ani trošku neochladily. V jedné osvěžovně, kde jsme se po pár kilometrech zastavili na kofolu a jeden Topvar se dokonce divili, že jsme sušší, protože vedlejší vesnici prý zasáhl přívalový déšť. My ale nezasaženi (tedy zpocení jsme většinu dne byli, jako kdybychom ten liják projeli) pokračovali přes Hlohovec - a nedaleko Jaslovských Bohunic – směrem k Trnavě. Jako místo našeho nočního odpočinku jsme zvolili více než dvoutisícovou obec Bučany, nacházející se ve vzdálenosti asi 10 km od krajského města Trnava.

Moc variant se nám v tomto ohledu, bohužel, nenabízelo, ale dál už jsme pokračovat stejně nemohli, a proto jsme nechali následným hodinám volný průběh. Památkami obce jsme tak nějak pohrdli a získaný čas se rozhodli využít posezením u Staropramenu. A tam jsme se seznámili s Jožem, Jankem a Ajkou. Jeden pravičák, druhý levičák, třetí ovčák (Ajka byla proněmecky orientovaná fenka v černé variantě). Nakonec z toho byl příjemný večer u několika druhů alkoholických nápojů a jitrnice, doplněný možností použít vymoženosti zvané sprcha. Kdyby neměl Bob v noci tak hlasitý projev a Ajka mě každou chvilku neoslintávala, byla by to velmi klidná noc.

PS: Vzhledem k tomu, že se mi doposud nepodařilo zpracovat fotografie z této výpravy, je Fotogalerie skromná a tvoří ji jen pár méně kvalitních snímků pořízených mobilním telefonem. Časem ji ale rád rozšířím.