Návštěva Benešova nad Ploučnicí.

Konečně se to podařilo, mohl jsem si říct, když jsem se po věčném odkládání dostal do Benešova nad Ploučnicí. Do tohoto města v děčínském okresu jsem se dlouho chystal a to ze dvou důvodů- navštívit zdejší zámecký komplex a zdokumentovat zdejší mechanické závory. No jo, opět zase železnice, ovšem, kdo mě zná, je mu jasné, že jako velký fanda všeho železničního jednoduše tento technický vynález minout nemůžu. V opačném případě by se,, z mého pohledu“  jednalo  o velký železniční hřích. Ale vraťme se na začátek výletu.

Můj výlet do Benešova nad Ploučnicí jsem naplánoval na sobotu 8.4.2017. Počasí v tento den ze začátku zrovna moc hezké nebylo- docela zima, zataženo, ale naštěstí nepršelo. Ráno jsem sjel autem do Prackovic nad Labem, kde jsem nechal stát auto u tety a v 8:41h jsem odjel osobním vlakem do Ústí nad Labem, kde mě čekal přestup na vlak do Děčína a zde ještě jednou přestup do vlaku, který mě odvezl do cílové stanice v Benešově nad Ploučnicí.

Ve vlaku se mě zmocňovala velká nervozita, kterou zcela pochopí snad jen fanda železnice. Z čeho ta nervozita vznikala? Z obav, jestli ještě v Benešově nad Ploučnicí mechanické závory vůbec ještě jsou. Informace o nich jsem měl ,,čerstvé“ jen několik měsíců. Naštěstí, když vlak vjížděl do železniční stanice, při pohledu na závory nervozita ze mě spadla, no a ta úleva….

Po vystoupení v žst. Benešov nad Ploučnicí jsem po vyfocení odjíždějícího vlaku zamířil k mechanickým závorám. Už jsem nemusel mít obavy, že tyto závory nestihnu nafotit, ale přeci jenom, jistota je jistota. Je mi jasné, že některým může tento pocit připadat až příliš přehnaný, ale fandové železnice jistě pochopí.

Když jsem závory zdokumentoval, vypravil jsem se k mému dalšímu cíli- k zámeckému komplexu. Po přibližně desetiminutové cestě od závor jsem dorazil na Náměstí Míru, kde se to hemžilo cyklisty. Na návštěvu zámeckého komplexu bylo ještě brzy, takže jsem si mohl v klidu prohlédnout historické centrum Benešova nad Ploučnicí a okolí zámků.

Jak se blížil čas otevírací doby v 10:00h, už jsem pomalu ,,vartoval“ u hlavní vstupní brány horního zámku. Bylo mi divné, že se tu i těsně před otevírací dobou pohybuje pouze jeden pár středního věku. I jim bylo divné, že jsme tu jenom tři. Následně se paní podívala do mobilu na internet a záhada byla rozluštěna, k našemu nemilému překvapení. Zámecký areál, jako takový-nádvoří, byl otevřeno od 10:00h, ovšem prohlídky začínali až od 11:00h. Nějak jsme to na tom internetu přehlédli. Stalo se, tak jsme si mohli alespoň koupit vstupenky v pokladně. Zde jsme se po delším váhání shodli všichni tři v tom, že si prohlídneme jen Dolní zámek a Wolfův plác. Kdybychom k tomu přidali ještě Horní zámek, prohlídka by trvala přes dvě hodiny a tu už nám připadalo příliš dlouhé na jeden ,,zátah“. Ze zkušeností určitě nejen vlastních vím, že příliš dlouhé prohlídky bývají náročné a člověk už chtě nechtě přestává vnímat výklad. Nejlepší je prohlídku rozdělit, a když je to možné, místo navštívit ještě jednou.  

Prohlídku i s dalšími návštěvníky, kteří postupně přibili, jsme úspěšně zvládli a to i díky milé paní průvodkyni, která se nám poněkud zamotanou historii těchto míst snažila vyložit co nejpříjemnějším způsobem a za to jí patří velké poděkování.

Po ukončení prohlídky jsem se vypravil zpět na železniční stanici, abych nafotil jí a její okolí. Počasí se umoudřilo a slunko dostalo možnost podívat se, co mi lidi tady dole děláme. Následně jsem počkal na ,,svůj“ vlak do Děčína a pustil se do opakování cesty z rána, akorát v opačném směru, takže do Děčína, zde přestup na vlak do Ústí nad Labem a zde ještě jednou na vlak, který mě dovezl zpět do Prackovic nad Labem. Domů do Velemína jsem už opět použil svůj motorový dopravní prostředek, který na mne čekal u tety.

Návštěva Benešova nad Ploučnicí se nakonec vydařila, i když ty počáteční obavy z toho, jestli mechanické závory na zdejší železniční stanici ještě jsou, byly neodbytné. Naštěstí to dopadlo dobře a závory jsem ještě zastihl na svém místě. Jak to ale bude ještě dlouho, je otázka, protože probíhá rekonstrukce na zdejší trati. A pravidelní čtenáři mých příspěvků si možná vzpomenou na mé články o mechanických závorách, kde jsem psal, že rekonstrukce tratí, až na výjimky, mechanickým závorám ukončují činnost.  Je to taková daň za lepší pohodlnější cestování. Chápu to, ale mé železniční srdce to chtě nechtě nese těžce, že tyto technická díla jsou čím dál vzácnější. Ale nebudu tu dál rozsévat pesimismus, vždyť na světě je toho stále dost hezkého, tak objevujme, poznávejme, dokud to naše síly zvládají.