Mrazivý víkend v Rajnochovicích – pt. 2

4.10.2025

Ráno je samozřejmě stejně chladné jako včera, ale tentokrát si uděláme s Marvelkou trošku delší vycházku. Tím důvodem je přítomnost poměrně většího seskupení budov trošku výše nad naším bydlištěm. Cesta tam je pokračováním asfaltky, z které se odbočuje k „naší“ Haničce. O nějakých 300 m dále se cesta obrací v serpentině k hotelovému komplexu, kde si na jedné z pozůstalých tabulí přečtu, že jde o hotel Wald. Cizozemské jméno patří patrně původně nějakému opuštěnému středisku bývalého ROH (podle všeho podnik z Chropyně). Velká budova trošku připomíná objekty někde na Štrbském plese nebo jiných exkluzivních lokalitách. Hostýnské vrch jsou sice příjemnou destinací, ale v současné době se už neholduje velkým skupinovým pobytům a tak zřejmě hotel ztratil klientelu a v současné době se jeví celkem opuštěný. Je otázkou co s takovým velkým barákem dneska, spousta výletníků raději hledá něco menšího.

Obhlídka objektů (jej jich tam víc) zabrala nějakou minutu, ale když jsme objevil ohradník s pasoucími se ovcemi, raději na pejska zavolám a vrátíme se do Haničky. Mladší část výpravy se hodlá dnes vydat na rozhlednu a tím pádem na Kelčský Javorník, což by mě svým způsobem též i lákalo, ale když mám sebou jen cyklistické boty (s kuframa), ty se moc na cyklistiku nehodí. Takže nás zůstane menší skupina, kteří vyrazí kolmo. Opět ještě chvíli čekáme na mírné oteplení což je tak zase někdy v 11 dopoledne. Nějakou dobu vymýšlíme kam by se jelo, více méně jsem přemýšlel o Valmezu (tedy valašskému Meziříčí), což se nakonec setkalo se souhlasným postojem. Cesta tam by neměl být nějaká náročná.

Znamená to vyrazit směrem z kopce (ono to ani jinak tady nejde), pokračovat podobnou cestou, kterou jsme přijeli ve čtvrtek, tedy k Podhradní Lhotě a ke Kunovicím. Tady se jede velmi hezky, protože kolem vesnice je pěkná cyklostezka. Jen nepatrně se zdržíme za Kunovicemi, zrovna projíždí vlak, tak bliká červená na semaforu. Za kolejemi pokračuje stezka podél sinice č. 150 do sousední Loučky, kde ale končí. Kus tedy po zmíněné silnice, ale brzy nás čeká odbočka na polní cestu. Ta má zprvu ne příliš sympatický povrch. Hliněná cesta je dosypaná různě velikým kamením a navíc se musíme smířit s kratším stoupáním. To nás vyvádí k pastvinám a mírnému lesíku s označením Na Střílně (421 m). Po kratším sjezdu ale naštěstí přijíždíme na postarší asfalt, který míří k následující vesničce Police. Tady už trasa vede po místních komunikacích. Když míjím místní kostel, zdá se mi nějaký povědomí. Musel jsem pohledat, o tomto svatostánku poměrně nedávno psal známý valašský turista Franta. Cyklotrasa 6216 pokračuje po místní cestě k následujícím Brankám, kde jsme trošku hledali správné připojení trasy přes koleje a to už jsme v podstatě v údolí potoka Loučky, který nás dovede téměř do cíle. Musíme ale zmínit, že ještě je na trase obec Poličná a až teprve za jednou z Bečev je Valašské Meziříčí. Tou Bečvou je ta hlavnější, tedy Vsetínská, nicméně hlouběji do města nás vede ta Rožnovská. Slíbil jsem spolujezdcům pivovar a tím je místní Krásenský pivovar. Trošku se oteplilo, tak zůstáváme sedět na zahrádce před hospodou. Nemůžeme pohrdnout tradiční kyselicí a někteří neznalí jsou překvapeni, že se tady dá ochutná 5 piv naráz. To díky „ochutnávkovým“ prkénkům, teď je na výběr 5 druhů (cca po 1 dcl), ale co jsem tu byli tuším v roce 2016, v létě se dává i 7 druhů. Teď to celkem stačí.

Částečně na kole, částečně pěšky pokračujeme na náměstí (to bylo nedávnou rekonstruované), k zámku a pomalu hledáme nájezd na cyklostezku Bečva. Studiem mapy jsme objevili zajímavou variantu k návratu. Musíme se kousek vrátit k místu, kde jsme do Valmezu dojeli a tam je nástup na vsetínskou část trasy. Cyklostezka je vedena nejdřív k místním zahrádkám a pak nějakou dobu sleduje železniční trať. Od ní se odpoutá vlastně až v Jarcové. Po menším kopečku sjíždí stezka blíž k Bečvě. Pro řadu z nás nejde o nic neznámého, byť jsme ale cyklostezkou většinou jezdili z hora dolů, tedy po proudu a ne proti. Protože budeme mít před sebou delší část trasy v „divočině“ musíme si dopřát zastávku v hospůdce Za Vodů v osadě Za Vodou. Z dřívějších dob si sice hostinec vybavuju, ale myslím, že jsme tu nikdy neseděli. Je už po 14. hodině, tak si poslechneme první volební odhady, načež ještě chvíli sledujeme v protiproudu Bečvu, než se objeví odbočka odbočka do Mikulůvky a zprvu pořád mírný výstup malebnou vesničkou.

No konci vesnice je značka zákazu vjezdu do lesa, což se nás naštěstí netýká. U malého jezírka, přesněji rybníčku se širší obecní silnice mění v užší lesní cestu, k pohodlné jízdě uzpůsobené díky celkem slušnému asfaltu. Jedinou komplikací je fakt, že je do kopce. To se projeví hlavně tím, že všichni omotorizovaní cyklisté se mi poměrně brzy vzdálí, občas v zatáčkách nějaké zahlédnu. Je to i díky tomu, že okolí cesty (modrá cyklo 6018) je poměrně probrané kůrovcovou těžbou. Částečně sledujeme potůček Mikulůvka, tedy stejného názvu, jako nedávno projetá zástavba. V závěru se cesta od vody odpoutá a poměrně velkým obloukem objíždí návrší s pojmenování Koňská louky (554 m), kde v ostré zatáčce následuje výjezd o rozcestí, pojmenované podobně jako cílová osada Lázy. Kupodivu příliš ohlas nevzbudila blízká hospůdka. Možná to bylo zapříčiněno pokročilejší dobou, ale hlavně faktem, že se od západu přibližuje podezřele vypadající oblačnost. Pršet by z ní sice nemělo, ale co kdyby.

Takže prudkým sjezdem do Podolí (další minutá hospoda). Pak už je to ráno projetá Loučka, od které je vedlejší větev cyklostezky do Kunovic, kde se už vracíme povědomým terénem do Podhradní Lhoty. Druhá večeře v hotelu Polom byla stejně výborná, jako den před tím, změna se projevila jen v nové obsluhující skupině servírek.

Avizovaný déšť se naštěstí nedostavil, byť když už jsme dojížděli k Haničce, začaly první kapky dosedat na zemský povrch.

 

5.10.2025

Jak víme, Genesis zůstali ve třech, my jsme ale zůstali jen dva. Což o to Editu sveze Pepíček, ale i druhá čtvrteční cyklistka se nějak unavila (tak jí veze Mirka s dítětem). Každopádně opět to vezmeme do Přerova, ale kratší cestou. Musíme ale počkat na obsluhu chaty k vyrovnání účtů (elektrika, voda, topení). Máme ale celkem dost času, tak se ještě v menší skupině sejdeme v Polomu (kulajda na cestu).

Večer trošku zapršelo, ale cesty jsou už relativně suché, nebo jen navlhlé. Do Přerova jedeme po místních asfaltkách, tak trošku z kopce do kopce, pokud možno nejkratším směrem. To znamená za Podhradní Lhotou do Komárna (ne na Slovensko), dál jsou Všechovice (kde jsem ondy zkoumal památný tis, ten je ale ve vedlejší uličce). Neznačenou cestou (bez cyklotrasy) následují Býškovice, v Horních Nětčicích chvíli najíždíme na cyklo s názvem Záhoří (což je takové pojmenovaní kraje severně od Podbeskydské pahorkatiny, u domova důchodců ve Lhotsku nás navigace nasměruje do kopce druhotřídkou 437 s pokrčováním po rozbité cestě do kopce u Bezuchova. Pokračují kopečky do sousední Šišmy, stále po trase Záhoří. V Hradčanech se chvíli z mraků vyklube sluníčko, což mě přinutí vytáhnout aparát na návesní kapličku, Panenku Marii a kolegu na zastávce busu.

To už by měl být na dosah Přerov, ale ten, ač leží v nížině je ještě za kopcem. Ten první kopec se vyjíždí po zeleně značené cyklotrase 6239. Místy je to taky taková pravěká asfaltka, ale po krajnicích zbytky slušnějšího povrchu zůstávají. Kousek od Podolí bych se sice rád podíval na rozhlednu v podobě Římské věže, ale počasí na to není, tak ještě projet Želatovicemi a po cyklostezce (6062) vedle silnice 150 je to takový pahorek na kraj Přerova.

Ten je pro cyklisty poměrně vstřícný, díky panelákům v okrajových čtvrtích jsou tu celkem široké ulice a kudy k nádraží i víme. Nebylo to ani 40 km. Na cestu si dáme nějakou svačinu u Vietnamce (hospody se zahrádkami tu moc nejsou a už je chladno). Vybereme si přímý vlak a ony ty Regiopantery jsou skoro stejně rychlé jako rychlík, byť častěji zastavují, ale rychle se rozjíždí.


Pt. 1