Mezi Budějovicemi a Táborem, 4. část - Z Brandlína do Tábora (Jižní Čechy 2020)

Závěr prvního srpnového víkendového dne tedy trávíme na zámku v malé vesničce Brandlín u Tučap. Původně se jednalo o gotickou tvrz, která byla v 16. století renesančně upravena a později také přestavěna na barokní zámek. Raději bych sice asi viděl někdejší předsunutou „baštu“ hradu Choustník, ale spokojil jsem se i se současným tvarovaným štítem, nárožními rizality a zvoničkou. V zámku funguje restaurace a tam to všechno začalo.

Sympatická obsluha pocházející s jihomoravské Břeclavi nám natočila pivo a pozvala nás do zahrady na prohlídku automobilů někdejšího závodníka Petra Vojáčka, kterému teď zámek patří. Doprovod nám dělala její malá – a neskutečně aktivní dcerka – a my se tak nějak vrátili do let podstatně mladších. A i když jsme to neplánovali, vydali jsme se také na prohlídku zámeckých komnat. Je to takový svoz všeho možného (který přístupný zámek ovšem není, že ano) a sbírkovému fondu vévodí soubory nábytku a hodin, které doplňují zejména stříbrné mince, obrazy Borise Eibla a Vojáčkovy trofeje pocházející převážně ze závodů do vrchu. A tak jsme si dali pod erby všech zámeckých pánů ještě jedno.

Sobota 8. srpna se pomalu, ale jistě chýlila ke konci a nás čekalo posledních pár kilometrů. Dojeli jsme do obce s překvapivým názvem Košice, kde jsme chtěli přespat. Na fotbalovém stadionu se ovšem zapíjela svoboda. I tak jsme byli obslouženi a dostali bonusový kousek řízku. O nějakou tu hodinku později jsme se zvedli, zaplatili „do klobouku“ (dvojnásobek toho co po nás chtěli, aby se měl ženich dobře) a šli si lehnout na opačnou stranu hřiště. Asi jsme ale raději měli zvolit nocležiště, které jsem v obci vyhlédl předtím, protože předsvatební diskotéka duněla až téměř do rána, a poté nás zcela probudilo zpuštěné zavlažovací zařízení.

Překonané „příkoří“ nám zase až tak moc nevadilo, protože nás čekal poslední den cesty. Byla neděle 9. srpna a před námi víceméně jen dojezd do přibližně 25 km vzdáleného Tábora. První zastávkou se ale stala hned Planá nad Lužnicí. Nějakou dobu jsme věnovali i zdejším památkám (kostel sv. Václava v podobě z konce 18. stol., kaplička u přejezdu, fara, Duškův památník obětí I. světové války), ale naším hlavním cílem bylo nasnídat se. Přece jenom ranní Mustang v zahrádce podniku, kde právě zahájili úklid po před chvílí skončené soukromé párty, se až tak moc počítat nedá. 

Následně jsme se přemostili na levý břeh Lužnice a kolem Sezimova Ústí se cestou necestou dostali k rozhledně Hýlačka u obce Větrovy. Výstup na vyhlídkovou plošinu nás - po zaplacení vstupného a průchodu turniketem - docela vyčerpal, protože bylo šílené vedro už od rána (a 136 schodů do 25 m výšky už je „nějaké číslo“). Zájemců o výstup na rozhlednu rychle přibývalo (skoro všichni přijeli autem), a tak jsme celkem spěchali. Asi i proto jsem si na kole zapomněl brýle a výhledů do okolí, kterým dominoval pohled na město Tábor, jsem si zase až tak neužil. V každém případě se sluší říct, že Hýlačka je zajímavá rozhledna s kovovou konstrukcí, jejíž podobu určil architekt David Grygar. V roce 2015 nahradila původní vyhořelou dřevěnou rozhlednu ve tvaru husitské hlásky.

Tím byl odškrtnut i poslední předtáborový bod programu a my totálně zvolnili. Díky tomu jsme se zastavili hned u lesní restaurace Pintovka. Celkem příjemný podnik, jehož okolí zdobí mj. dřevěné skulptury. Jedna z nich je prokazatelným zpodobněním oné dámy z Dejvíc, o které svého času zpívala skupina Yo Yo Band. A potom již konečně přišla ke slovu někdejší husitská skalní pevnost.

Na pětatřicetitisícové okresní město Tábor jsme nakonec měli (vlastní vinou ovšem) podstatně méně času, než jsem původně plánoval. Ve finále to ani moc nevadilo, protože stejně bylo všude moc lidí a nám se už ani hýbat nechtělo (někteří o této letní lenivosti vtipně říkají, že dostali koronavirus – asi tím chtějí udělat radost Vojtěchovi, Primulovi a Maďarovi, kteří vzápětí rychle navýší svá prapodivná čísla, aby si pak Babišova vláda mohla v zájmu lidu rozebrat dalších pár stovek miliard). Ono se také není co divit, protože po jízdě podél řeky Lužnice a cikánského ghetta nás čekal velmi prudký výjezd do samotného historického centra města. A tam už to šlo rychle za sebou, ráz na ráz a z mosta do prosta …

Po zastávce u zdejšího unikátního Divadla Oskara Nedbala se dvěma hledišti kolem jednoho jeviště jsme se vydali do úzkých uliček, ve kterých se svým způsobem čas zastavil již v období, kdy Evropě vládla půvabná paní Gotika. Mezi krásnými, občas i sgrafity a renesančními štíty zdobenými, domy a zahrádkami hospůdek jsme se prokličkovali až na Žižkovo náměstí s dominantním pozdně gotickým kostelem Proměnění Páně a starou radnicí, ve které sídlí Husitské muzeum (velký gotický sál byl, bohužel, v rekonstrukci, takže jsme nezašli). Najdeme zde však také vstup do táborského podzemí, Muzeum pivovarnictví nebo kašnu.

My si zamkli kola u informačního centra (povinná návštěva) a vydali se ke kostelu Proměnění Páně na hoře Tábor. Byl rafinovaně otevřen tak, aby návštěvník viděl vše podstatné, ale do nejdůležitějších míst chrámu přitom vůbec nevstoupil. Jedná se o pozoruhodné pozdně gotické trojlodí se síťovou klenbou, které pochází z přelomu 15. a 16. století. Jeho součástí je bezmála 80 m vysoká gotická věž s barokní bání, která slouží jako rozhledna. Musí z ní být krásný rozhled, ale když jsme si představili těch přibližně 250 schodů, které bychom museli vystoupat a následně zase sejít, přijali jsme 100 procenty hlasů usnesení, že se na to můžeme … no však víte.

Raději jsme se ve stínu prošli kolem městského opevnění (nic moc a např. Žižkova bašta je dnes už „obyčejným činžákem“) a zavítali na náměstí Mikuláše z Husi, kde se nachází augustiniánský klášter s Galerií Ambit (bezplatná expozice vězeňství a Tábor v obrazech i grafikách) a kostelem Narození Panny Marie (barokní, bohužel uzavřená, stavba z poloviny 17. století). Následoval povinný sestup k vrcholně gotické Bechyňské bráně (krásná stavba zachovala dodnes svou podobu z I. čtvrtiny 15. století), vedle které se tyčí válcová kamenná věž sloužící dnes jako další táborská rozhledna. Jedná se o pozůstatek středověkého hradu Kotnov, který založil král Přemysl Otakar II., roku 1532 vyhořel a následně se transformoval v pivovar.

A to bylo v podstatě vše. Ještě krátká procházka křivolakými uličkami historického jádra Tábora a návrat na Žižkovo náměstí. Odsud následoval – naprosto nezrychlený - přesun k poslednímu bodu programu, kterým se stal renesanční Stárkův dům. Přesněji řečeno jeho předzahrádka, kde jsme se oddali konzumaci výrobků nám již dobře známého pivovaru Transformátor a  pozorování nejbližších krás města (bez rozdílu jestli se jednalo o sgrafitovou výzdobu nebo příslušnice něžnější poloviny lidstva).

Závěrečná cyklistická etapa už nás zavedla jen k táborskému vlakovému nádraží. Železný oř měl sice asi 25 minut zpoždění (ve vlaku jsme pak spolucítili s mladými vodačkami z Prahy, které už se od krajských hranic netěšili na roušky v metru), ale v Praze jsme spoj na Moravu nějakým zázrakem stihli a v Zábřehu už to bylo málem na pohodu. Díky tomu jsme si mohli dovolit i krátkou tiskovku ve Slovanu.  

Co ještě dodat? Během našeho letošního letního cykloputování jsme – většinou opakovaně - navštívili okresy České Budějovice, Písek a Tábor a přitom nenajeli celkově ani 200 km. To ale v tom horku ani nebylo naším cílem. Když jsem totiž před cestou vytýčil nějakých 75 atraktivních míst a památek, tak jsem doufal, že uvidím alespoň nadpoloviční většinu z nich. A tento cíl byl nejen splněn, ale i stachanovsky překročen. I když na vytypovaná muzea nezbyl čas a viděli jsme jen jejich exteriéry.

Překvapilo nás, že ještě stále většina turistů neobjevila krásu menších měst. Hlavně ta jihočeská přitom často nabízejí (ne)skutečné skvosty. Kromě notoricky „profláknutých“ Českých Budějovic, Hluboké a Tábora bylo jinde téměř liduprázdno. A přiznejme si na rovinu, že nám to ani v nejmenším nevadilo. 

A zcela na závěr ještě takové malé osobní překvapení. Tentokrát jsme – pro nás opravdu hodně netradičně – za celou dobu nenavštívili ani jeden židovský hřbitov. A že jsme jich cestou měli k prohlídce „nachystaných“ opravdu nezvykle požehnaně. Snad tedy někdy příště …