MADEIRA Ponta de São Lourenço (Ponta de Sao Lourenco) a Prainha do Caniçal

Madeira nám ukázala různé světy. Viděli jsme divokou přírodu, sytě zelený starobylý les, hory, květiny, mocný oceán, černé pláže, moře z mraků a spoustu dalších přírodních jevů. Z mého pohledu má ostrov dva silné favority. Jedním jsou hory Pico do Arieiro a Pico Ruivo a tím druhým je poloostrov Ponta de São Lourenço - nejvýchodnější cíp Madeiry. Právě zde se v čase pradávném začaly psát první kapitoly této krásné „minizemě“.

Těsně před přistáním jsme měli možnost tuto 9 km dlouhou úzkou šíjí shlédnout z ptačí perspektivy. Ponta de São Lourenço přechází v ostrůvky Ilhéu da Cevada (nebo též Desembarcadouro) a Ilhéu do Farol. Na útesu ostrůvku Farol se nachází desetimetrový maják Farol da Ponta de São Lourenço z roku 1870. Jeho světlo září ve výšce 103 metrů nad hladinou moře.

Území je součástí přírodní rezervace a také, dle kritérii Bird Life International, významnou ptačí oblastí. V rámci lokality Natura 2000 poskytuje hnízdiště pro populace suchozemských i mořských ptáků. Hostí jednu z největších kolonií racků středomořských, dále burňáků, lindušek a vrabčáků.

Základ poloostrova tvoří čedič, ale obsahuje i vápencové sedimenty, které v sobě uchovávají schránky prehistorických plžů. Na rozdíl od vnitrozemí, kde je sopečný původ ostrova z velké části schovaný pod bujnou zelení, tady eroze úplně odhaluje barevné vrstvy lávy a sopečné strusky. V zimě a na jaře Ponta de São Lourenço lehce ožívá, ale v létě připomíná měsíční krajinu. Kvůli nízké nadmořské výšce poloostrov nezadržuje mraky a právě proto je zde tak sucho. Bouřlivé vody severního pobřeží se rozbíjí o vysoké útesy s takovou vervou, že vzduch je neustále sycen slanou tříští. Tento sprej, v kombinaci se všudypřítomným silným severním větrem, brání růstu vegetace. Strom zde nepotkáme vůbec. Přesto se příroda přizpůsobila a najdeme tu několik desítek statečných zakrslých rostlinek, z nichž některé jsou vzácnými endemity.

Nenáročný trek má délku necelých 8 km (tam i zpět). Paní průvodkyně se dušovala, že na této vyprahlé polopoušti v červenci nikdy nezažila déšť a upozornila na nás na nutnost nanesení vrstvy opalovacího krému. Čekal nás terén bez přirozeného stínu. Zaparkovali jsme pár km za městečkem Caniçal (na konci regionální silnice ER 214) na parkovišti s kruhovým objezdem. Odtud začala turistická stezka (PR 8) Vereda da Ponta de São Lourenço. Predikce průvodkyni nevyšla. Nasoukali jsme se do pláštěnek a místo opalovacího krému jsme na sebe nanášeli prvotřídní lepidlo z usazenin vápence a jílovité sopečné půdy. Zabahněné boty těžkly. Postupně jsme se roztrhali. Každý si šel svým tempem.

I když přestalo brzy poprchávat, mléčná obloha mi způsobila lehký vnitřní nelad. Nedala se totiž foťákem dobře zachytit skvostná krajina, kterou jsme procházeli. Začala jsem odříkávat zaklínátko na hezké počasí, které dlouhá léta vozím v pasu: 

"Kůry můry ven, ať je krásný den. Klektáky, páráky, kančí kůže, ať každý zaleze kam který může. Mraky spát, vítr spát, ať sluníčko může hřát…"

Přeskočím nyní téměř celou trasu podél útesů… a posunu se až do míst, kde začalo kouzlo fungovat.

Terén se v polsední třetině treku změnil. Dostala jsem se do širokého prostranství. Stojí zde, obklopena datlovými palmami, restaurace Casa do Sardinha. Připadala mi tak trochu jako oáza v srdci této polopouště. Kousek od restaurace je molo a malá oblázková pláž Cais do Sardinha, kde je bezpečný, pozvolný přístup k vodě. Nad občerstvovnou začíná strmý výstup na nejvyšší bod Ponta do Furado (160 m. n. m.), odkud jsou, prý, pěkné výhledy. Protože se ale šklebáky začaly protrhávat a na poloostrov dopadly první sluneční paprsky, nevyužila jsem téhle příležitosti a svižným krokem se vracela zpět k ohromným útesům. Za každým záhybem cesty nebo vystoupáním na další hřeben se v této přírodní galerii měnily obrazy. Přibývaly fotografické zástávky.

Vyběhla jsem pak (mimo davy hlučných turistů) vysoko do strmé stráně, abych zachytila skály v celé jejich kráse. Srdce mi bušilo nejen z námahy, ale i z pocitů dojetí. Připadalo mi jako bych stála na hraně světa…pod sebou stometrovou stěnu, u jejíž paty burácel oceán a naproti ještě vyšší útesy. Jednolitá kamenná hmota, kterou jsem viděla ráno, se díky slunečnímu světlu změnila v paletu barev. Obsahovala cihlově červenou, ohnivě rudou, okrovou i hořčicově žlutou. Kontrastovala s šedou a černou, které v útesech tvořily téměř dokonale kolmé pruhy (dajky). Bez těchto velmi pevných desek, držících měkčí sedimenty pohromadě, by se Ponta de São Lourenço už dávno rozpadl. Zapomněla jsem dodat, že samotný ostrov Madeira je vrcholem masivního štítového vulkánu, který se zvedá ze dna oceánu (z hloubky cca 4 km). Bylo parádní skrze magma nahlédnout do malé části jeho geologické historie.

Scenérie se mi vryla hluboko do paměti. V té kráse mne přemohl naprostý respekt a uvědomění si pomíjivosti délky lidského života ve srovnání s kamennými obry, jež tu bdí 5000 000 let. Cítila jsem úctu k přírodě, která tohle všechno vytvořila. Dokázala bych tu rozjímat dlouho, ale čas, který nám ck na výlet vymezila, byl vyčerpán. Skutálela jsem se zpět na cestu a běžela na parkoviště. K autobusu jsem doletěla s vyplivnutými plícemi. Přemístili jsme se pak o dva km zpět směrem ke Caniçalu na koupačku.

Prainha do Caniçal je přírodní písečná pláž s šedě až měděně zbarveným sopečným pískem. Pláž je lemována hnědožlutými útesy, tvořenými Fosilními dunami (Dunas da Piedade). I zde v sobě vápenité usazeniny skrývají zbytky mořských organismů a suchozemských plžů. Tuhle informaci jsem se ale dozvěděla až nyní. V danou chvíli jsme měli jediný zájem - zchladit se. Plavat v obrovských vlnách byl zážitek. Horší byl návrat z vody. Pod hladinou i na okrajích pláže se válely velké sopečné balvany. Silné vlny se o ně rozbíjely. Byl kumšt mezi kameny prokličkovat a nerozbít se o ně též. Po rozpáleném písku se nedalo bosou nohou téměř přejít. K plážovém baru Prainha Beach Club jsme doslova prosprintovali. Chlazené pivečko bylo nejlepší možnou tečkou za dnem, stráveným v naprosto unikátní krajině.

Album