Litenčickými vrchy ze Zborovic do Věžek

Přívětivé počasí panující jen pár dní po oficiálním začátku jara ponouklo mozek k rozhodnutí podniknout další výšlap. Ani jsem moc dlouho nemusel přemýšlet kam. Když jsem byl mladý, lítal jsem stále jen po horách a skalinách a až s vyšším věkem přišlo částečné zklidnění hormonů. A spolu s ním vzaty na milost i končiny, nad nimiž jsem coby mlaďoch jen opovržlivě krčil svůj velký nos. Nezbylo, než si se studem v duši přiznat, jak tu naši Moravu vlastně dosud málo znám a nasměrovat své cesty také do sídel nacházejících se ve zdejších pahorkatinách. Předloni, vloni a letos v únoru jsem se prošel tou Podbeskydskou a tato oblast mi tak učarovala, že se sem určitě ještě na nějaký pochoďáček vrátím. Další oblastí, kterou jsem teprve nedávno viděl na vlastní zraky poprvé, byla oblast Litenčických vrchů. První náhled poskytl konec výletu, kdy moje nožky docapkaly ze Salaše pře hlavní hřeben Chřibů do Cetechovic. Další loňská cesta vedla z městyse Zdounky přes několik vesniček do Hoštic... no a dnes jsem v Litenčických vrších hodlal učinit průzkum bývalého městečka Zborovice a přejít přes kopec do Věžek.

 

Nejprve mne v sedm ráno čekal přejezd dálkovým busem do Kroměříže. Poněvadž jsem seděl vpředu vedle řidiče, jednalo se o jízdu vyhlídkovou a také notně svižnou: ještě před Otrokovicemi jsme najeli na dálnici a po ní téměř kosmickou rychlostí valili až k Hulínu, kde jsme z ní zase sjeli a po normální silnici pokračovali do hanáckých „Athén.“

Závěrečný úsek absolvován lokálkou, jejíž kodrcavá jízda vnukla podezření, zdali má vůbec tento vlak (dle norem EU) řádně kulatá kola. Dle otřesů to tak rozhodně nevypadalo, ale na vině mohly být i křivé koleje. Za Kroměříží jsme nejprve projeli několika zastávkami nížinných vesnic, pak už nás obklopily táhlé výběžky podhůří Chřibů a Litenčických vrchů. Mezi nimi jsme se prosmýkli k jediné stanici na trati, umístěné v městyse Zdounky. Další byla až ta konečná ve Zborovicích, já ale vystoupil na jejich okraji na zastávce.

Hned za prvními domy Nerudovy ulice jsem potkal na slunci se vyhřívajícího mohutného šedého kočičáka (zástupce čeledi britský modrý), jenže než jsem sáhl po fotoaparátu, kocour prchl do travnatého břehu. Ještě že se aspoň otočil, aby si mne z dálky s odporem prohlédl... a tak ta fotka přece jen byla. O kousek dál Nerudova vyústila na Hlavní ulici, která jest páteřní komunikací bývalého městečka.

Zborovice patří k nejstarším obcím okresu Kroměříž a lidé v těchto místech žili už v 10.století. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1276, kdy v ní sídlil Stanimír ze Zborovic. Na začátku dvacátého století byly Zborovice povýšeny na město, později ale o tento statut přišly a dnes má obec (spolu s těmi, co žijí v místní části Medlov) okolo 1400 obyvatel. Nejvýznamnějšími „světskými“ památkami jsou zde dva zámky umístěné v zámeckém parku. Zborovice jsou konečnou železniční trati č.305, jenž sem míří přes Zdounky z Kroměříže, a která se stala funkční roku 1881.

Kromě bývalých šlechtických sídel je zde vidění řada jiných památek a zajímavostí.

K nim patří i Památník obětem světových válek, na který jsem narazil na parčíkově upraveném prostranství před kostelem sv.Bartoloměje. Moc krásy ale nepobral. Jeho základnu tvoří vyzděné žulové kameny v podobě hranolu, z něhož se vypíná 3 metry vysoký pilíř z nad sebou umístěných úzkých žulových kvádrů. Před pilířem je umístěna dvojice žulových pamětních desek. Na první je uvedeno 37 jmen padlých v letech 1914 až 1918. Druhá zmiňuje oběti z období druhé světové války. Kromě vojáků (např. generála Otakara Zahálky) jsou zde uvedena i jména civilistů.

Pak už jsem zvenčí spolu s foťákem mlsně okukoval honosnou stavbu chrámu.

V kronikách je starý kostel zmiňován již LP 1374. V průběhu třicetileté války farnost zanikla a nová svatyně s využitím původního gotického jádra vystavěna ve druhé půli 17.století. Farnost obnovena až 1737 na popud hraběnky Maxmiliany Beatricie z Rottalu, která kvůli nemoci nemohla dojíždět na mše svaté do kostela v blízkých Zdounkách. V té době získal zborovický kostel přestavbou barokní podobu a byl navíc rozšířen o dvě postranní kaple, sakristii v patře s emporou, věž zvonice a k ní přiléhající vížku s vřetenovým schodištěm. Ve „století páry“ prošel svatostánek ještě několika úpravami.

Jedná se o orientovaný objekt zbudovaný na půdorysu kříže s obdélnou chrámovou lodí zakončenou čtvercovým odsazeným kněžištěm s půlkruhovým uzávěrem. K hlavnímu vstupnímu průčelí se přimyká vysoká hranolová věž zvonice zakončená jehlancovitou helmicí.

Nejvýraznějším prvkem hlavního oltáře je velký obraz patrona chrámu – sv.Bartoloměje, autorem soch světců umístěných pod sloupovím oltáře se stal Ondřej Zahner. Při vstupu se nalevo nachází boční oltář sv.Kříže se sochou ukřižovaného, okolo jehož hlavy se vznášejí čtyři hlavičky andílků. Pod oltářem je několik dřevěných skultur svatých. Na pravé straně chrámové lodi je k vidění druhý boční oltář zasvěcený Panně Marii Bolestné. Dnes na něm visí obraz Piety a z původní výzdoby se zachovalo pouze několik štukových sošek putti.

Kostel je mimo bohoslužby uzavřen, ale mně při obdivování jeho vnější podoby potkala velmi šťastná náhoda. Když jsem se zrovna motal u hlavního vchodu, vyšla z něj stará paní a ještě než dveře zamkla, duchaplně jsem ji poprosil, zdali bych nemohl dovnitř do předsíně alespoň na chviličku nakouknout. Jelikož spěchala, stačil jsem blýsknout jen dva obrázky interiéru, ale byl jsem vděčný i za to!

Na zadním parčíkově upraveném prostranství se vzrostlými stromy za chrámem jsem si ještě prohlédl dvě barokní sochy sv.Floriana a sv.Jana Nepomuckého, které sem byly převezeny z okolních rozcestí. Sochám opodál sekundoval pěkný kamenný kříž.

Když jsem pak za humny po zpevněné cestě procházel okolo potoka Lipiny do středu obce, naskytl se mi na část chrámu z dálky docela zajímavý pohled. Díky tomu, že je od západu obklopen patrovými budovami, v mezeře mezi nimi vystupovala a žlutě zářila jen vysoká kostelní věž!

Další mé kroky vedly po chodníku podél potoka, za nímž se na druhé straně tyčily objekty základní a mateřské školy, lemované místním sportovním areálem. U dalšího rozcestí jsem minul moderní budovu hasičské zbrojnice. Místní sbor byl založen v březnu 1897 a ještě donedávna sídlil ve staré zbrojnici, která ale kvůli těsným prostorám již nevyhovovala. Proto se na podzim roku 2023 v místech bývalé autobusové garáže přistoupilo ke stavbě zbrusu nového objektu, jehož výrazná barevná fasáda byla znýtována z bondových desek Etalbond v odstínu RAL 3020.

Pokračoval jsem dál chodníkem okolo vodoteče a ten mne záhy přivedl do spodní části zámeckého parku, která je dnes majetkem obce a jejíž nepřehlédnutelnými prvky jsou mohutné platany. Dnešní obecní park uzavírala dlouhá čelní stěna Starého zámku, vypínajícího se naproti továrnímu areálu na okraji Hlavní ulice. Jedná se o prosté šlechtické sídlo, jehož tři křídla mají empírovou podobu. Vzniklo přestavbou renesanční tvrze na barokní zámek, kterou nechal roku 1720 provést František Ferdinand Sak z Bohuňovic.Ve století devatenáctém byla venkovní fasáda upravena v empírovém slohu. Směrem do zahrady je objekt patrový a v prostředku členěn mělkým rizalitem a trojúhelníkovým štítem s římsami. Zámek byl šlechtici obýván do roku 1890. Poté jeho interiéry adaptovány na kanceláře a byty úředníků. Roku 1947 v zámku zřízen ústav sociální péče, který v něm sídlí dodnes.

Roku 1863 panství Zborovice zakoupil spolu se svou sestrou Antoníí Redlichovou továrník a velkostatkář Dr.Jonáš Friess. Nechal zde vystavět jeden z prvních cukrovarů v Rakousku – Uhersku a roku 1891 také lokální železniční trať do Kroměříže, která je funkční dodnes. Rodina Friessova zde sídlila vždy část roku a zbytek trávila ve Vídni. Protože starý zámek nesplňoval představy svých majitelů o pohodlném a přitom reprezentačním sídle, nechal si pan továrník roku 1891 v horní části zámeckého parku zbudovat honosnou vilu. Ta poté obdržela přízvisko Nový zámek. Novogotickou podobu s nárožními věžicemi a kočárovou rampou mu vtiskli dva význační vídeňští architekti – H.Hellner a F.Fellner. (Tito pánové navrhli také Mahenovo divadlo v Brně a v městečku Koryčany Thonetovu vilu.) Interiér nového zámku byl v té době už zcela moderní. Ústřední hala s hlavním schodištěm prostupuje obě podlaží a z ní a ze vnitřní pavlače jsou pak přístupny pokoje.

Po druhé světové válce v něm sídlil Domov důchodců. Dnes je majetkem Zlínského kraje. Je v něm možnost uspořádat svatbu anebo absolvovat komentovanou prohlídku, na níž je ale nutno se předem telefonicky objednat. Krom toho se zde pořádají různé akce pro děti i dospělé, jakými jsou např.dětská představení či zámecké bály. V 16 zámeckých pokojích s celkem 34 lůžky se lze také ubytovat.

Namísto nepřístupných interiérů obou zámků jsem se musel spokojit s prohlídkou svažitého zámeckého parku. Na půdorysu lichoběžníka byl zbudován v devadesátých letech „století páry.“ Zámecká zahrada je sice doložena už v roce 1680, ale v následujícím období se až do roku 1850 vlastníci střídali a spolu s tím se zahrada měnila na ovocné sady, zeleninové zahrádky a travnatá prostranství. Změna přišla až s příchodem nových majitelů – rodiny Friessů.

„Zámecká část“ parku začíná za objektem starého zámku se sociálním ústavem a jen o kousek dál se nachází rybník oblopený bujnějším porostem. Chodník stoupající svahem mezi shluky jehličnatých a listnatých dřevin nabízí oddech na kopiích terakotových laviček přenesených sem ze zámecké zahrady ve Zdislavicích. V horní části zahrady jsem alespoň zvenčí poobdivoval honosnou vilu (tzv.nový zámek) a úplně nahoře na hřebeni na konci parku mne čekalo další milé překvapení v podobě historizující Hrobky rodiny Friessů. Připomíná jakýsi templ: ústřední hranol krypty je oblopen vzdušným „baldachýnem“ sloupů podpírajících ze všech světových stran plochou střechu, z níž k nebesům vystupuje majestátní báň. Tahle kouzelná stavbička s neviditelným, ale dozajista přítomným Geniem loci se mi moc líbila.

Od ní návrat parkem zpět na Hlavní ulici a pochod na konec Zborovic. Za zatáčkou za obcí jsem narazil na zajímavou výklenkovou kapli. Vypínala se nad zákrutou silnice na travnaté mezi mezi dvěma stromy, u nichž bylo možno spočinout na lavičce. Jedná se o prostou hranolovou kapli se sedlovou stříškou, která je ze tří světových stran omítnuta žlutě. Čelní strana směřující k silnici má hladkou bílou fasádu a je nadstavena nízkým trojúhelníkovým štítem přizdobeným ve středu křížkem. Pod štítem je hlavní stěna prolomena nikou. Má podobu velkého proskleného a zamřížovaného okna. Když jsem nakoukl dovnitř, spatřil jsem na protější stěně obraz muže držícího v levici rozečtenou knihu a v pravé ruce svírajícího palmovou ratolest. Ačkoliv je mi známo, že je Jan Nepomucký někdy zobrazován i takto, nejsem si stoprocentně jist, jesli se jedná právě o tohoto světce.

Od kaple pokračování po již stoupající silnici k blízkému Medlovu. Na jeho spodním okraji mne uvítal dřevěný kříž se svatým obrázkem. Malbička vyvedená v poněkud naivním stylu bohužel neprozradila, který že to světec je na ní zobrazen.

Pak jsem pozdravil na zahradě stojícího šemíka, pod sídlem TJ Medlov minul další, tentokrát kamenný kříž z roku 1914 a stoupal vzhůru medlovskou návsí, jež byla názornou ukázkou notně nakloněné roviny.

Vesnice Medlov se nachází necelý kilometr severozápadně od posledních domů Zborovic, jejichž je dnes místní částí. Před polovinou 14.století ji založil Medlo z Počernic a toto sídlo ulicového typu vyrostlo v dosti prudkém svahu kopce. Dál už se majitelé vsi střídali. Po Buzkovi z Počernic ji vlastnil Matěj z Rataj, poté Jan z Morkovic a nakonec držitelé Dřínova. Dříve samostatná obec byla roku 1960 sloučena s mnohem většími Zborovicemi. Stavení obce lemující z obou stran silnici jsou ve svahu rozložena od 285 m až po 320 metrů nad mořem. Dnes zde žije okolo dvou stovek obyvatel, ale v některých pramenech je uváděna číslovka 224.

Nejstarší památkou je zde kaple zasvěcená sv.Bartoloměji, o jejímž vzniku se na netu nenachází žádná zmínka. Vypíná se na svažité návsi naproti zastávce busu a Památníku padlým hned u silnice. Jedná se o obdélný sakrální objekt s polopolygonálním uzávěrem a předsunutou krytou vzdušnou předsíní podepřenou po stranách sloupky. Kaple má žlutou fasádu, jen okolo oken a vchodu členěna bílým orámováním. Je kryta sedlovou střechou, z níž vystupuje polygonální vížka zvonice. Nad vchodem je ve stěně umístěna prosklená nika se soškou světce.Vstupní dřevěné dveře jsou po stranách zkrášleny reliéfy kříže a jejich zaoblená horní část paprsky evokujícími svatozář. Jedinou jejich vadou jest to, že se v nich nenachází žádné okénko, kterým by šlo nahlédnout do interiéru.

Před kaplí stojí kvalitní kamenické dílo – kříž z roku 1927. Kromě Krista zaujme pěkný reliéf Panny Marie ve střední části pilířovitého podstavce.

Protější Památník obětem světových válek má dosti zajímavou členitou podobu. Jeho základnu tvoří masa na sebe vyskládaných kamenů, na nichž spočívá nádstavba ve formě masivního obdélného pískovcového soklu s nápisem „Padlým spoluobčanům ve světové válce.“ Vprostřed podstavce je vyryt letopočet 1914 – 1918 a po levé i pravé straně jeho čelní plochy umístěny dvě bělostné pamětní desky se jmény 14 zahynuvších medlovských mužů. Nahoře je na památníku umístěno veliké a kvalitní pískovcové sousoší znázorňující plačící ženu se dvěma dětmi.

Po druhé světové válce byl památník doplněn předsunutým kamenným hranolkem s bílou pamětní deskou, jmény dvou padlých a nápisem „Oběti osvobozovacích bojů 1.května 1945. Čest jejich památce!“

Po obhlídce už jsem pokračoval k hornímu konci Medlova, kde stál objekt hasičské zbrojnice a litinový kříž. Odtud po silnici mezi okolními lány stoupání až na vrchol kopce s blízkým TV vysílačem, ale já odtud po cestě z vyskládaných panelů kráčel po odlesněném hřebeni na opačnou stranu. O něco dál jsem se z vyšší polohy potěšil výhledem na protější Chřiby a také na vysoko letící vrtulník, který se mi díky zoomu kupodivu podařilo bez rozmazání vyblejskout. Za panely úsekem polní cesty k protějšímu lesu a po jeho okraji už po žluté tur.trase sestup do obce Věžky.

Věžky, ležící 11 km západním směrem od Kroměříže, jsou v análech poprvé zmiňovány LP 1348. Dnes zde žije okolo 450 obyvatel a součástí obce je i vesnička Vlčí Doly. Ve Věžkách se nachází zámek a katolický kostel. Zatímco šlechtické sídlo je vcelku nezajímavou stavbou ožívající jen 2 x ročně začátkem května a září pořádáním prodejních zahrádkářských výstav, kostel je málo známým moravským architektonickým klenotem.

Kousek nad obcí jsem uviděl první menší věžickou vodní plochu – Dolní rybník. Od jihu a severu je ohraničen hvozdem, na zbylých dvou stranách malebnou kopečkovitou krajinou a tohle „přírodní“ prostředí mu skutečně sluší. Při příchodu jsem tu narazil na hejno plovoucích divokých kachen a na pár volavek popelavých, které při mém příchodu právě startovaly z vodní hladiny k nějakému průzkumnému letu.

Odtud už jen slabých 200 m na okraj Věžek a většímu vodnímu kolegovi Dolního rybníka – umělé nádrži jménem Telák., která leží u místního sportovního areálu s hospůdkou. Vodní plocha dosahuje délky 100 a šíře 50 m. Je bohužel ze všech stran oplocena, takže jsem se na břeh volně nedostal a musel se spokojit s pohledem na ní jen přes oka drátěného pletiva.

Od rybníka jsem nepokračoval po cestě k zámku, ale po jiné komunikaci do centra vsi. Tam se měla někde mezi okolní zástavbou ukrývat miniatura hradu Louka (z okresu Blansko), kterou si na zahradě postavil místní občan Jaroslav Jelínek. Z ulice k ní ale nikde nevedl žádný chodníček či průchod. Z jednoho domu právě vycházela mladá žena s mobilem v ruce, ale sotva jsem se jí na cestu k tomu unikátu slušně zeptal, zůstala na mne zírat jak puk. Že prý o něčem takovém vůbec neslyšela. Když jsem se pak podíval na plánek obce, který jsem měl překreslen z map.com, zjištěno, že se raritka musela nacházet jen kousek odtud za jejím barákem.

Ach jo – při příchodu na svět bylo zřejmě u některých zástupkyň něžného pohlaví zapomenuto na to, že má být po porodu do hlavy vložen i rozum...

No nic, popojdem dál. Po přechodu Věžeckého potoka přes mostek jsem se ocitnul ve spodní a „zelenější“ části zámeckého parku, jejímž vlastníkem je obec. Nepřehlédnutelnými dřevinami jsou tu platany javorolisté. Nejvýraznější exemplář je stár více jak čtvrt tisíciletí, výška stromu dosahuje 30 a obvod kmene 6.5 metru.

Odtud už jsem stoupal zámeckým areálem, k němuž přináleží i několik hospodářských budov a druhá část parku, k bývalému panskému sídlu.

V dávné minulosti tu již před polovinou 14.století stávala tvrz, ale od roku 1640 o ní veškeré zprávy mizí. Na pozemku vznikl roku 1747 barokní dvůr s panským sídlem, jehož vlastníky byli uherští šlechtici – bratři Leopold Josef a Jan Antonín Vajajové. Od nich dvůr před polovinou 19.století odkoupili Weissenberkové. Ti zde vystavěli prostý klasicistní zámek, založili okolní zámecký park, a poté tento svůj majetek prodali. Dalšími vlastníky se stalo trio velkopodnikatelů, kteří interiéry zámku adaptovali na byty a kanceláře úředníků. Až do znárodnění pak byli majiteli Věžek bratři Dr.Felix a Oto Redlichovi. Začátkem dvacátého století se zasloužili o vznik krásného klasicistního chrámu sv.Alžběty, který byl se zámkem spojen alejí. Zámecký areál je památkově chráněn od roku 1958.

Zámek je obdélným patrovým objektem s jednoduchou klasicistní fasádou. Je soukromým majetkem a veřejnosti přístupný jen 2 x v roce (vždy začátkem května a září), kdy se v jeho interiérech a venku pořádají prodejní zahrádkářské výstavy a veletrhy. (Ty se tady odehrávají již od roku 1976.)

V horní části parku (patřící soukromému majiteli, ale volně přístupné) se naproti zámku nachází bývalý hospodářský objekt a vedle něj bylo zbudováno dětské hřiště. Naproti kostelu sv.Alžběty jsou před vchodem k zámku z obou stran umístěna dvě cenná sochařská díla. Jedná se o relikty ještě z barokní éry a představují dva Gadiátory ztvárněné v pohybu. Zápasníci byli zrobeni z mušlového vápence. Čas a vandalové k nim bohužel byli krutí a sochám dnes chybí části horních i spodních končetin.

Po přejítí silnice jsem si zblízka prohlédl Pomník obětem 1.světové války, umístěný na okraji přístupové terasy ke kostelu sv.Alžběty hned nad komunikací. Jeho nejvyšší část má tvar štíhlého obelisku spočívajícím na členitém hranolovém podstavci. V něm se ve spodní části v čele nachází pískovcový reliéf tří hlav vojáků, další reliéfy jsou umístěny na ostatních stranách hranolu. Tmavá hmota obelisku je nahoře přizdobena plastickým pozlaceným medailonkem Krista s trnovou korunou a pod ním se nachází nápis: „Památce padlým spoluobčanům 1914 – 1919.“ Ve střední části podstavce je umístěna deska se jmény 18 mužů z Věžek padlých za císaře pána.

A pak už následovalo detailní venkovní obkouknutí kostela sv.Alžběty, které pro mne bylo tím hlavním „bonbónkem“ dnešního dne.

Jeho bělostné vstupní průčelí s velkou vzdušnou předsíní podpíranou štíhlými sloupy totiž navozuje představu antického chrámu. O jeho výstavbu se díky svým financím zasloužil tehdejší majitel panství Gustav Redlich, který mu nechal vtisknout klasicistní podobu. Protože byl dokončen roku 1904, nejednalo se samozřejmě o čistý klasicistní sloh, nýbrž o ten historizující s předponou „neo.“ Kostel byl slavnostně vysvěcen v listopadu téhož roku za účasti vyšších církevních hodnostářů z Kroměříže, Olomouce, Brna (ba dokonce i z Vídně) a několika stovek místních obyvatel.

Jedná se o jednolodní neorientovanou svatyni s půlkruhově uzavřeným presbytářem a v zadní části s kopulí. V podzemí se nachází hrobka rodu Redlichů. V roce 2022 prošla kopule chrámu komplexní nákladnou rekonstrukcí. Kostel se řadí k nehodnotnějším novoklasicistním sakrálním stavbám na Moravě a zážitek z jeho prohlídky mi zkazil jen fakt, že je interiér přístupný pouze v době bohoslužeb.

Poněvadž se nebe zatáhlo, zvažoval jsem, jestli má cenu z Věžek pokračovat do obce Dřínov na obhlídku místní zajímavé poloruiny zámku. Naproti kostelu se nacházela zastávka busu a po přelouskání jízdního řádu bylo hned jasno: nejbližší spoj z Věžek do Kroměříže měl jet za pouhých 12 minut, takže si ten Dřínov nechám až na příště...