Kolem Skřítkových skal

Pro poslední neděli roku 2025 jsem si vymyslel výlet do blízkých hor. Bohužel sněhu málo, respektive sníh není skoro žádný, těch pár milimetrů co se prozatím na kopcích nachází nestojí za řeč, tedy běžky zatím zůstávají v obalu a musí se pěšky. Sice by stálo za to vyrazit i na hřebeny, ale zrovna v patřičnou neděli se dosti rozfoukalo, tak postačí i nižší partie hor.

Na Skřítek, tedy horské sedlo pod hlavním hřebenem Hrubého Jeseníku je dostupný celkem slušně autobusy, které jezdí zhruba v dvouhodinovém taktu. Motorest je naštěstí otevřený, tak si mohu dopřát teplou gulášovku a raději čaj (v hospodě nemají moc zatopeno). Jako hlavní směr jsem si zvolil skalní útvary v masivu Černých a Bílých kamenů. Ona toto část Hraběšické hornatiny je vůbec protkaná množstvím skalních výchozů nebo roztroušených kamenů, vše je korunováno rozlehlými skalními oblastmi (téměř městy) na Rabštejně a dál na Maliníku nebo Mazancích (a můžeme klidně pokračovat k Dobřečovu i jinam). Zas tak daleko jsem ale nemířil, první zastávkou byla propadlá štola pod Bílým kamenem (někdy v 17. století tu jistí penězokazci kutali stříbro). Ve „Skřítecké rokli“ nejsem úplně poprvé, znám ji celkem z léta, jednou i z běžek (to jsem ale do propasti nelezl). Teď o ještě s opatrností šlo. Doposud jsem ale nikdy nevylezl kolem nad skálu, která se tyčí nad propadlinou. Dokola vede celkem slušná pěšinka, což mi naštěstí prozradil i hovor výletníků, kteří propast minuli a rovnou lezli na horu. Od skály je celkem pěkná vyhlídka k západním směrům, což samozřejmě nenechá fotografa chladným. Je sice trošku větrno a oblačno, ale o to jsou výhledy dramatičtější a stylovější.

Od Bílého kamene se nemusí naštěstí lézt zpátky, ale dá se relativně slušně dojít k hlavní pěšině, kterou se dá pokračovat k samotným Černým kamenům. Ty jsem znal z průzkumu při jiné příležitosti, ale teď v té zimě se skalní útvar z různých kvarcitů, které se pomalu a le jistě rozpadají do různě velkých i malých útvarů, včetně i malého kamenného moře. Může to trošku připomenout i známé Ztracené kameny, které jsou odtud relativně nedaleko, ale výškově o něco výš (je to takový pomyslný začátek velké jesenické hřebenovky). Teď v zimním období ale více vynikne rozsah skalních útvarů, které jsou v létě trošku zarostlé skromnou vegetací. Ze skal je navíc v podstatě kruhový výhled, sice na severu omezený právě blízkým hřebenem, ale skvělý je výhled do další končin, ať už máme na mysli jak vrcholky Jeseníků, dál ke Králickému Sněžníku, pokračuje to k Orlickým horám (vysněžená Buková hora). Dole v údolí se krásně jeví blízký Šumperk, i vesnice v okolí Desné, malá bílá linka prozradí sjezdovku na Háječku (ke je známá „Nadhledna“).

Odhadnout se dá i Lázek, tedy nejvyšší hora Zábřežské vrchoviny (ta je jinak celkem výškově nivelizovaná). Zaměřím se ale i k východu, tedy na Bruntálsko. Sídel v těch moc směrech k vidění není, ale kraji celkem vévodí sopka Velký Roudný (s vedlejším trošku nižším Malým Roudným).

No musel jsem nasadit i dlouhý objektiv, abych alespoň z části některá místa „přitáhl“ do většího detailu.

S troškou opaztrnosti ale lezu zpět pod skály na okružní pěšinu (je na východní straně skalek), obkružmo pokračuji zhruba k jihu, kde pohodlnější stezka míří vlastně k hlavnímu vrcholu Černých kamenů, ten už zas tak zajímavý není (snad jen že je o 2 m vyšší než minulé skály). On je tady v těch vrcholových kótách trošku zmatek, v minulosti se uváděly Černé (nebo Bílé) kameny jako nejvyšší hora Hraběšické hornatiny (956 m hlavní vrchol), ale po přeměření družicí a zřejmě i povýšením vrcholové skály na hlavní vrchol je nyní korunován Kamenný vrch s nadmořskou výškou 964 m. To jsou ale starosti geodetů a horopisců. Výletníka spíš zajímá, že to ještě nejsou všechny skály kolem dokola. Dalšími zajímavými jsou beze sporu Bílé kameny, nebo chcete-li skály nad Alicí (jak je označil onehdy známý skálomil z Valašska.

Jsou to vlastně řekněme dva sklaní bloky mírně vzdálené od sebe, ten první (při příchodu) tvoří trošku rozbité skály tvořené podobnými horninami jako byly k vidění před chvílí, tedy různé ruly, fylity a svory. Při trošce námahy se i od těchto skal dá trošku porozhlédnout, ale tentokrát už jen na východ, protože za zády je úbočí celé hor. Přístupová pěšina vede rozsedlinou kolem další skály, tady bych už řekl spíše skalní stěnou, která se táhne po svahu v délce minimálně 70 m. To už se pokračuje dál lesem po celkem pohodlné lesní cestě. Dalo by se dojít ještě k dalším skalám (Skály, 929 m), ty už jsem ale vynechával, protože jsem to chtěl vzít okolo Alice (lovecká chata) a po zelené značce (kousek níž) a od Vinné hory sejít k cestě od Hvězdy k Rabštejnu.

Musel jsem řešit dilema, vydat-li se do hospody, a pak zpět na Skřítek k busu, ale přeci jen na konci prosince je ještě krátký den a to bych už docházel asi za tmy, sice to kolem Skřítku znám, ale nevíte kde v lese zakopnete. Tak jsem to vzal na Hvězdu a dolů po modré do Rudoltic a do Sobotína, kde v Permoníku nahradím vynechaný „Rábl“.