Karavanem po kanadských Skalistých horách

Po loňské úspěšné cestě na jihozápad USA  a získaných zkušenostech  se nám přímo nabízelo  podobnou cestu opakovat a to do další vysněné  země  - Kanady.  Před každou cestou má člověk  o zemi, kam chce jet nějaké představy.  V tomto případě mě lákala představa  země  se spoustou jezer, divokých řek, rozsáhlých lesů  a vysokých hor, kde se  na každém kroku člověk potká s medvědem.

K naplnění těchto představ   jsme využili letenky  do amerického Seattlu, protože jsme  měli ještě platnou americkou ESTU a Seattle  leží blízko kanadských hranic. Výhodou bylo , že jsme vstoupili do Kanady pozemní cestou a z tohoto důvodu jsme již nemuseli mít  kanadské vstupní povolení.  

Při nákupu letenek mě upoutal datum  pátek 13. 6. 2025, kdy cena  letenky se výrazně lišila od jiných  dnů . Napadlo mě, že  je to zřejmě z důvodu pověry, že pátek 13 je nešťastný den a lidé se bojí létat. Pověra se nevyplnila, šťastně jsme doletěli z Mnichova do Seattlu a to  velmi pohodlně. Letadlo totiž bylo poloprázdné  a my jsme si tak mohli lehnout na sedačky a celou cestu prospat. ( odlet z Mnichova 15.30h, přílet  Seattle 16.55 h )

Do Seattlu jsme přiletěli až  v 18. 45, protože jsme  měli  na odletu skoro hodinu zpoždění. Odbavení u imigračního úředníka proběhlo   bez problémů  a  po převzetí  velkého odbaveného  kufru jsme pospíchali na  rychlodrážní tramvaj Link light rail - 1 line ( zelená  trať), jejíž  stanice je vzdálená jen 5 -7 min od terminálu, vede krytou chodbou a je dobře značená. V automatu jsme si zakoupili  celodenní jízdenku ORCA  za 6 dolarů .   Cesta z letiště  trvala  asi  1 h 15 minut do stanice Mountlake terrace station, odtud to bylo pěšky na ubytování Studio  6 Mountlake Terrace WA Seattle asi 15 minut.

Po ubytování jsme  ještě vyrazili na večer  do města,  tramvají jsme dojeli do stanice Westlake.  Po výstupu na ulici jsme se  vyděsili,  shromažďovali se zde totiž bezdomovci a téměř okupovali vchod do stanice a přilehlé okolí. My jsme hledali zastávku 575 autobusu č.1, která  se nachází na rohu 3rd Ave  a Pike St.,  z níž  jede autobus  do Kerry parku směrem  k Space Needle. Během čekání na autobus jsme  pozorovali  různá individua , která se potloukala po ulici , měli jsme tak  možnost poznat  i tu horší část amerického světa.  Z autobusu jsme vystoupili na zastávce 16903 rd Ave a Vine St. již za tmy  a vydali  jsme se  k vyhlídce na  osvětlenou Space Needle a město. Po pár fotkách jsme pospíchali zpět , tentokrát pěšky. Prošli jsme park pod Space Needle, cestou jsme se ještě zastavili na hamburgery a podívali jsme se v rychlosti na Pike Place Market . Jedná se o tržiště , které  je postaveno na okraji strmého kopce a skládá se z několika nižších pater umístěných pod hlavní úrovní , každé z nich nabízí řadu unikátních obchodů. Bohužel již bylo zavřeno a protože se již blížila půlnoc,  pospíchali  jsme  na poslední tramvaj. 

Další den jsme  během dopoledne  přejeli taxíkem  k půjčovně karavanů Cruise amerika  South everett Highway 99, půjčení auta bylo  možné od 13.00.  Vzhledem k tomu, že jsme zde byli  již v 11 hod a nebyli zde žádní zákazníci, auto nám vydali dříve.  Opětovné shledání  s karavanem,  ani ne po roce bylo úžasné. Dýchla na nás atmosféra  loňské americké dovolené a v jeho  známém prostředí jsme si  připadali jako doma.  Po  obědě  jsme přejeli  k Muzeu letectví v Seattlu . Jedná se o největší letecké muzeum na světě , které nabízí více než 175 letadel a kosmických lodí včetně prvního Boeingu 747 a Concorde. K vidění je zde i nám známé letadlo  MIG 2  s českými výsostnými znaky,  které   jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli.  Po prohlídce muzea jsme se vydali na cestu  směr kanadské hranice. Po cestě jsme ještě nakoupili nejnutnější potraviny  v Walmartu  ve Wananchee  a noc jsme strávili v kempu BEEBE BRIDGE u jezera Chelan.  ( celkem 250 km)

Z kempu u jezera Chelan jsme pokračovali ještě územím amerického státu Washington
a   na chvíli jsme zaskočili do posledního amerického Walmartu.  Kanadskou hranici jsme překročili v Oroville. Shodou okolností  jsme zrovna natrefili na hlídku kanadské policie , kterou hlavně zajímalo, zda vezeme do Kanady alkohol.   Úrodným údolím  řeky Okanagan s mnoha vinicemi a ovocnými sady  a okolo jezera Okanagan jsme dojeli do prvního většího kanadského města Kelowna. Opět jsme zavítali  na nákup  do Walmartu, tentokrát ale kanadského. K našemu překvapení  bylo zboží zcela  odlišné od amerického , na které jsme již byli zvyklí.  Museli jsme však nakoupit na několik dní, protože nás čekala cesta do hor.  Do pohoří Revolstoke do kempu SNOW FOREST jsme dojeli  již za šera.  Škoda, že jsme nepřijeli  dřív,  prý se tu před půl hodinou procházela medvědice s medvídětem. ( celkem 500 km)  

Z kempu jsme ráno vyjeli po silnici  Meadows inthe skypatkway jen na vyhlídku Columbia, protože dále byla silnice uzavřena z důvodu tajícícho sněhu ve vyšší nadmořské výšce. Před námi se rozprostíralo  rozsáhlé údolí, kterým protéká  mohutná řeka Columbia. Z vyhlídky jsme sjeli do údolí a pokračovali po kanadské magistrále , která prochází NP Glacier. Jednou ze zastávek po cestě  byla  procházka po naučné stezce  věnované historii  původní železniční trati Canadian Pacific Rail. Tato stezka, která je součástí národní historické památky Rogers Pass vede okolo kamenných pilířů, které kdysi nesly původní železniční trať Canadian Pacific Rail  přes údolí  a  patří k nejstarším dochovaným umělým stavbám v západní Kanadě.

Další ochutnávkou NP park Glacier byl výstup do poloviny trasy Glacier crest podél řeky Illecillewaet a  zastávka v průsmyku Rogers pass, který  hrál významnou roli  při výstavbě a rozvoji Kanadské pacifické železnice v letech 1881 – 1917. V roce 1881 byla zvolena  pro železnici jižní trasa přes Skalnaté hory  a  železničnímu inženýrovi Rogersovi  se podařilo najít cestu  průsmykem, který po něm dostal jméno. Strmý sklon železnice  a nebezpečí lavin vedl  v roce 1916 k vybudování tunelu,  průsmyk si však udržel svůj význam i nadále a to jako   součást Transkanadské dálnice. Z Rogers passu dálnice klesá do rozsáhlého údolí řeky Columbia , se kterou jsme se na naší cestě již  setkali první den  v americkém státu Washington a pak u Revolstoke. Je zajímavé, jak se řeka klikatí na své 2000 km dlouhé cestě od  pramene v Kanadských Skalistých horách  až k ústí do Pacifiku.  Cestu přes NP Glacier jsme zakončili v kempu REDSTREAK nad  městem Radium Springs, které je známé termálními prameny
( celkem 250 km).

Naše cesta  pokračovala  z Radium Springs  do NP Kootenay. První zastávkou bylo jezírko Olive Lake.  Na vyhlídce  na  údolí řeky Kootenay jsme se po prvé setkali s divokou kanadskou řekou.  Následovalo  údolí řeky Vermilion a třešničkou na dortu  v tomto národním parku byl  Marble Canyon a oranžově zabarvené  tůně Paint Pots.  Ty vznikly těžbou oranžové hlíny, která se označuje jako okrová vrstva země.  Indiání  ji čistili , tvořili z ní placky, které pekli a  mleli na práše. Prášek  míchali s olejem  a  používali  na malování na tělo, oblečení atd.  Tůně vypadají jako  přírodní nádoby s barvou.

Z NP Kotenay jsme po transkanadské dálnici  sjížděli z hor do rozsáhlého údolí řeky Bow, kterému vévodí několik mohutných vrcholů a nachází se zde nejznámější turistické středisko Skalistých hor městečko Banff. Abychom získali  celkový výhled na údolí,  vyjeli jsme na nejvyšší parkoviště  pod Tunnel Mountain a vystoupali jsme pěšky na vrchol. Před námi se otvíraly výhledy na všechny strany údolí a na samotný Banff. Řeka Bow se svými zákruty uprostřed zeleného údolí  byla úžasná. Při sestupu jsme obdivovali výhled na protilehlý  hotel  Fairmont. Slunce se chýlilo k západu a nás ještě čekal nákup v místním supermarketu YGA, protože jsme museli doplnit zásoby  na několik dní.  Do kempu Tunnel Mountain  to pak již nebylo daleko ( 150 km).    

   

Z kempu u jezera Chelan jsme pokračovali ještě územím amerického státu Washington
a   na chvíli jsme zaskočili do posledního amerického Walmartu.  Kanadskou hranici jsme překročili v Oroville. Shodou okolností  jsme zrovna natrefili na hlídku kanadské policie , kterou hlavně zajímalo, zda vezeme do Kanady alkohol.   Úrodným údolím  řeky Okanagan s mnoha vinicemi a ovocnými sady  a okolo jezera Okanagan jsme dojeli do prvního většího kanadského města Kelowna. Opět jsme zavítali  na nákup  do Walmartu, tentokrát ale kanadského. K našemu překvapení  bylo zboží zcela  odlišné od amerického , na které jsme již byli zvyklí.  Museli jsme však nakoupit na několik dní, protože nás čekala cesta do hor.  Do pohoří Revolstoke do kempu SNOW FOREST jsme dojeli  již za šera.  Škoda, že jsme nepřijeli  dřív,  prý se tu před půl hodinou procházela medvědice s medvídětem. ( celkem 500 km)  

Z kempu jsme ráno vyjeli po silnici  Meadows inthe skypatkway jen na vyhlídku Columbia, protože dále byla silnice uzavřena z důvodu tajícícho sněhu ve vyšší nadmořské výšce. Před námi se rozprostíralo  rozsáhlé údolí, kterým protéká  mohutná řeka Columbia. Z vyhlídky jsme sjeli do údolí a pokračovali po kanadské magistrále , která prochází NP Glacier. Jednou ze zastávek po cestě  byla  procházka po naučné stezce  věnované historii  původní železniční trati Canadian Pacific Rail. Tato stezka, která je součástí národní historické památky Rogers Pass vede okolo kamenných pilířů, které kdysi nesly původní železniční trať Canadian Pacific Rail  přes údolí  a  patří k nejstarším dochovaným umělým stavbám v západní Kanadě.

Další ochutnávkou NP park Glacier byl výstup do poloviny trasy Glacier crest podél řeky Illecillewaet a  zastávka v průsmyku Rogers pass, který  hrál významnou roli  při výstavbě a rozvoji Kanadské pacifické železnice v letech 1881 – 1917. V roce 1881 byla zvolena  pro železnici jižní trasa přes Skalnaté hory  a  železničnímu inženýrovi Rogersovi  se podařilo najít cestu  průsmykem, který po něm dostal jméno. Strmý sklon železnice  a nebezpečí lavin vedl  v roce 1916 k vybudování tunelu,  průsmyk si však udržel svůj význam i nadále a to jako   součást Transkanadské dálnice. Z Rogers passu dálnice klesá do rozsáhlého údolí řeky Columbia , se kterou jsme se na naší cestě již  setkali první den  v americkém státu Washington a pak u Revolstoke. Je zajímavé, jak se řeka klikatí na své 2000 km dlouhé cestě od  pramene v Kanadských Skalistých horách  až k ústí do Pacifiku.  Cestu přes NP Glacier jsme zakončili v kempu REDSTREAK nad  městem Radium Springs, které je známé termálními prameny
( celkem 250 km).

Naše cesta  pokračovala  z Radium Springs  do NP Kootenay. První zastávkou bylo jezírko Olive Lake.  Na vyhlídce  na  údolí řeky Kootenay jsme se po prvé setkali s divokou kanadskou řekou.  Následovalo  údolí řeky Vermilion a třešničkou na dortu  v tomto národním parku byl  Marble Canyon a oranžově zabarvené  tůně Paint Pots.  Ty vznikly těžbou oranžové hlíny, která se označuje jako okrová vrstva země.  Indiání  ji čistili , tvořili z ní placky, které pekli a  mleli na práše. Prášek  míchali s olejem  a  používali  na malování na tělo, oblečení atd.  Tůně vypadají jako  přírodní nádoby s barvou.

Z NP Kotenay jsme po transkanadské dálnici  sjížděli z hor do rozsáhlého údolí řeky Bow, kterému vévodí několik mohutných vrcholů a nachází se zde nejznámější turistické středisko Skalistých hor městečko Banff. Abychom získali  celkový výhled na údolí,  vyjeli jsme na nejvyšší parkoviště  pod Tunnel Mountain a vystoupali jsme pěšky na vrchol. Před námi se otvíraly výhledy na všechny strany údolí a na samotný Banff. Řeka Bow se svými zákruty uprostřed zeleného údolí  byla úžasná. Při sestupu jsme obdivovali výhled na protilehlý  hotel  Fairmont. Slunce se chýlilo k západu a nás ještě čekal nákup v místním supermarketu YGA, protože jsme museli doplnit zásoby  na několik dní.  Do kempu Tunnel Mountain  to pak již nebylo daleko ( 150 km).    

   

Z kempu u jezera Chelan jsme pokračovali ještě územím amerického státu Washington
a   na chvíli jsme zaskočili do posledního amerického Walmartu.  Kanadskou hranici jsme překročili v Oroville. Shodou okolností  jsme zrovna natrefili na hlídku kanadské policie , kterou hlavně zajímalo, zda vezeme do Kanady alkohol.   Úrodným údolím  řeky Okanagan s mnoha vinicemi a ovocnými sady  a okolo jezera Okanagan jsme dojeli do prvního většího kanadského města Kelowna. Opět jsme zavítali  na nákup  do Walmartu, tentokrát ale kanadského. K našemu překvapení  bylo zboží zcela  odlišné od amerického , na které jsme již byli zvyklí.  Museli jsme však nakoupit na několik dní, protože nás čekala cesta do hor.  Do pohoří Revolstoke do kempu SNOW FOREST jsme dojeli  již za šera.  Škoda, že jsme nepřijeli  dřív,  prý se tu před půl hodinou procházela medvědice s medvídětem. ( celkem 500 km)  

Z kempu jsme ráno vyjeli po silnici  Meadows inthe skypatkway jen na vyhlídku Columbia, protože dále byla silnice uzavřena z důvodu tajícícho sněhu ve vyšší nadmořské výšce. Před námi se rozprostíralo  rozsáhlé údolí, kterým protéká  mohutná řeka Columbia. Z vyhlídky jsme sjeli do údolí a pokračovali po kanadské magistrále , která prochází NP Glacier. Jednou ze zastávek po cestě  byla  procházka po naučné stezce  věnované historii  původní železniční trati Canadian Pacific Rail. Tato stezka, která je součástí národní historické památky Rogers Pass vede okolo kamenných pilířů, které kdysi nesly původní železniční trať Canadian Pacific Rail  přes údolí  a  patří k nejstarším dochovaným umělým stavbám v západní Kanadě.

Další ochutnávkou NP park Glacier byl výstup do poloviny trasy Glacier crest podél řeky Illecillewaet a  zastávka v průsmyku Rogers pass, který  hrál významnou roli  při výstavbě a rozvoji Kanadské pacifické železnice v letech 1881 – 1917. V roce 1881 byla zvolena  pro železnici jižní trasa přes Skalnaté hory  a  železničnímu inženýrovi Rogersovi  se podařilo najít cestu  průsmykem, který po něm dostal jméno. Strmý sklon železnice  a nebezpečí lavin vedl  v roce 1916 k vybudování tunelu,  průsmyk si však udržel svůj význam i nadále a to jako   součást Transkanadské dálnice. Z Rogers passu dálnice klesá do rozsáhlého údolí řeky Columbia , se kterou jsme se na naší cestě již  setkali první den  v americkém státu Washington a pak u Revolstoke. Je zajímavé, jak se řeka klikatí na své 2000 km dlouhé cestě od  pramene v Kanadských Skalistých horách  až k ústí do Pacifiku.  Cestu přes NP Glacier jsme zakončili v kempu REDSTREAK nad  městem Radium Springs, které je známé termálními prameny
( celkem 250 km).

Naše cesta  pokračovala  z Radium Springs  do NP Kootenay. První zastávkou bylo jezírko Olive Lake.  Na vyhlídce  na  údolí řeky Kootenay jsme se po prvé setkali s divokou kanadskou řekou.  Následovalo  údolí řeky Vermilion a třešničkou na dortu  v tomto národním parku byl  Marble Canyon a oranžově zabarvené  tůně Paint Pots.  Ty vznikly těžbou oranžové hlíny, která se označuje jako okrová vrstva země.  Indiání  ji čistili , tvořili z ní placky, které pekli a  mleli na práše. Prášek  míchali s olejem  a  používali  na malování na tělo, oblečení atd.  Tůně vypadají jako  přírodní nádoby s barvou.

Z NP Kotenay jsme po transkanadské dálnici  sjížděli z hor do rozsáhlého údolí řeky Bow, kterému vévodí několik mohutných vrcholů a nachází se zde nejznámější turistické středisko Skalistých hor městečko Banff. Abychom získali  celkový výhled na údolí,  vyjeli jsme na nejvyšší parkoviště  pod Tunnel Mountain a vystoupali jsme pěšky na vrchol. Před námi se otvíraly výhledy na všechny strany údolí a na samotný Banff. Řeka Bow se svými zákruty uprostřed zeleného údolí  byla úžasná. Při sestupu jsme obdivovali výhled na protilehlý  hotel  Fairmont. Slunce se chýlilo k západu a nás ještě čekal nákup v místním supermarketu YGA, protože jsme museli doplnit zásoby  na několik dní.  Do kempu Tunnel Mountain  to pak již nebylo daleko ( 150 km).    

   

Z kempu u jezera Chelan jsme pokračovali ještě územím amerického státu Washington
a   na chvíli jsme zaskočili do posledního amerického Walmartu.  Kanadskou hranici jsme překročili v Oroville. Shodou okolností  jsme zrovna natrefili na hlídku kanadské policie , kterou hlavně zajímalo, zda vezeme do Kanady alkohol.   Úrodným údolím  řeky Okanagan s mnoha vinicemi a ovocnými sady  a okolo jezera Okanagan jsme dojeli do prvního většího kanadského města Kelowna. Opět jsme zavítali  na nákup  do Walmartu, tentokrát ale kanadského. K našemu překvapení  bylo zboží zcela  odlišné od amerického , na které jsme již byli zvyklí.  Museli jsme však nakoupit na několik dní, protože nás čekala cesta do hor.  Do pohoří Revolstoke do kempu SNOW FOREST jsme dojeli  již za šera.  Škoda, že jsme nepřijeli  dřív,  prý se tu před půl hodinou procházela medvědice s medvídětem. ( celkem 500 km)  

Z kempu jsme ráno vyjeli po silnici  Meadows inthe skypatkway jen na vyhlídku Columbia, protože dále byla silnice uzavřena z důvodu tajícícho sněhu ve vyšší nadmořské výšce. Před námi se rozprostíralo  rozsáhlé údolí, kterým protéká  mohutná řeka Columbia. Z vyhlídky jsme sjeli do údolí a pokračovali po kanadské magistrále , která prochází NP Glacier. Jednou ze zastávek po cestě  byla  procházka po naučné stezce  věnované historii  původní železniční trati Canadian Pacific Rail. Tato stezka, která je součástí národní historické památky Rogers Pass vede okolo kamenných pilířů, které kdysi nesly původní železniční trať Canadian Pacific Rail  přes údolí  a  patří k nejstarším dochovaným umělým stavbám v západní Kanadě.

Další ochutnávkou NP park Glacier byl výstup do poloviny trasy Glacier crest podél řeky Illecillewaet a  zastávka v průsmyku Rogers pass, který  hrál významnou roli  při výstavbě a rozvoji Kanadské pacifické železnice v letech 1881 – 1917. V roce 1881 byla zvolena  pro železnici jižní trasa přes Skalnaté hory  a  železničnímu inženýrovi Rogersovi  se podařilo najít cestu  průsmykem, který po něm dostal jméno. Strmý sklon železnice  a nebezpečí lavin vedl  v roce 1916 k vybudování tunelu,  průsmyk si však udržel svůj význam i nadále a to jako   součást Transkanadské dálnice. Z Rogers passu dálnice klesá do rozsáhlého údolí řeky Columbia , se kterou jsme se na naší cestě již  setkali první den  v americkém státu Washington a pak u Revolstoke. Je zajímavé, jak se řeka klikatí na své 2000 km dlouhé cestě od  pramene v Kanadských Skalistých horách  až k ústí do Pacifiku.  Cestu přes NP Glacier jsme zakončili v kempu REDSTREAK nad  městem Radium Springs, které je známé termálními prameny
( celkem 250 km).

Naše cesta  pokračovala  z Radium Springs  do NP Kootenay. První zastávkou bylo jezírko Olive Lake.  Na vyhlídce  na  údolí řeky Kootenay jsme se po prvé setkali s divokou kanadskou řekou.  Následovalo  údolí řeky Vermilion a třešničkou na dortu  v tomto národním parku byl  Marble Canyon a oranžově zabarvené  tůně Paint Pots.  Ty vznikly těžbou oranžové hlíny, která se označuje jako okrová vrstva země.  Indiání  ji čistili , tvořili z ní placky, které pekli a  mleli na práše. Prášek  míchali s olejem  a  používali  na malování na tělo, oblečení atd.  Tůně vypadají jako  přírodní nádoby s barvou.

Z NP Kotenay jsme po transkanadské dálnici  sjížděli z hor do rozsáhlého údolí řeky Bow, kterému vévodí několik mohutných vrcholů a nachází se zde nejznámější turistické středisko Skalistých hor městečko Banff. Abychom získali  celkový výhled na údolí,  vyjeli jsme na nejvyšší parkoviště  pod Tunnel Mountain a vystoupali jsme pěšky na vrchol. Před námi se otvíraly výhledy na všechny strany údolí a na samotný Banff. Řeka Bow se svými zákruty uprostřed zeleného údolí  byla úžasná. Při sestupu jsme obdivovali výhled na protilehlý  hotel  Fairmont. Slunce se chýlilo k západu a nás ještě čekal nákup v místním supermarketu YGA, protože jsme museli doplnit zásoby  na několik dní.  Do kempu Tunnel Mountain  to pak již nebylo daleko ( 150 km).    

   

Z kempu u jezera Chelan jsme pokračovali ještě územím amerického státu Washington
a   na chvíli jsme zaskočili do posledního amerického Walmartu.  Kanadskou hranici jsme překročili v Oroville. Shodou okolností  jsme zrovna natrefili na hlídku kanadské policie , kterou hlavně zajímalo, zda vezeme do Kanady alkohol.   Úrodným údolím  řeky Okanagan s mnoha vinicemi a ovocnými sady  a okolo jezera Okanagan jsme dojeli do prvního většího kanadského města Kelowna. Opět jsme zavítali  na nákup  do Walmartu, tentokrát ale kanadského. K našemu překvapení  bylo zboží zcela  odlišné od amerického , na které jsme již byli zvyklí.  Museli jsme však nakoupit na několik dní, protože nás čekala cesta do hor.  Do pohoří Revolstoke do kempu SNOW FOREST jsme dojeli  již za šera.  Škoda, že jsme nepřijeli  dřív,  prý se tu před půl hodinou procházela medvědice s medvídětem. ( celkem 500 km)  

Z kempu jsme ráno vyjeli po silnici  Meadows inthe skypatkway jen na vyhlídku Columbia, protože dále byla silnice uzavřena z důvodu tajícícho sněhu ve vyšší nadmořské výšce. Před námi se rozprostíralo  rozsáhlé údolí, kterým protéká  mohutná řeka Columbia. Z vyhlídky jsme sjeli do údolí a pokračovali po kanadské magistrále , která prochází NP Glacier. Jednou ze zastávek po cestě  byla  procházka po naučné stezce  věnované historii  původní železniční trati Canadian Pacific Rail. Tato stezka, která je součástí národní historické památky Rogers Pass vede okolo kamenných pilířů, které kdysi nesly původní železniční trať Canadian Pacific Rail  přes údolí  a  patří k nejstarším dochovaným umělým stavbám v západní Kanadě.

Další ochutnávkou NP park Glacier byl výstup do poloviny trasy Glacier crest podél řeky Illecillewaet a  zastávka v průsmyku Rogers pass, který  hrál významnou roli  při výstavbě a rozvoji Kanadské pacifické železnice v letech 1881 – 1917. V roce 1881 byla zvolena  pro železnici jižní trasa přes Skalnaté hory  a  železničnímu inženýrovi Rogersovi  se podařilo najít cestu  průsmykem, který po něm dostal jméno. Strmý sklon železnice  a nebezpečí lavin vedl  v roce 1916 k vybudování tunelu,  průsmyk si však udržel svůj význam i nadále a to jako   součást Transkanadské dálnice. Z Rogers passu dálnice klesá do rozsáhlého údolí řeky Columbia , se kterou jsme se na naší cestě již  setkali první den  v americkém státu Washington a pak u Revolstoke. Je zajímavé, jak se řeka klikatí na své 2000 km dlouhé cestě od  pramene v Kanadských Skalistých horách  až k ústí do Pacifiku.  Cestu přes NP Glacier jsme zakončili v kempu REDSTREAK nad  městem Radium Springs, které je známé termálními prameny
( celkem 250 km).

Naše cesta  pokračovala  z Radium Springs  do NP Kootenay. První zastávkou bylo jezírko Olive Lake.  Na vyhlídce  na  údolí řeky Kootenay jsme se po prvé setkali s divokou kanadskou řekou.  Následovalo  údolí řeky Vermilion a třešničkou na dortu  v tomto národním parku byl  Marble Canyon a oranžově zabarvené  tůně Paint Pots.  Ty vznikly těžbou oranžové hlíny, která se označuje jako okrová vrstva země.  Indiání  ji čistili , tvořili z ní placky, které pekli a  mleli na práše. Prášek  míchali s olejem  a  používali  na malování na tělo, oblečení atd.  Tůně vypadají jako  přírodní nádoby s barvou.

Z NP Kotenay jsme po transkanadské dálnici  sjížděli z hor do rozsáhlého údolí řeky Bow, kterému vévodí několik mohutných vrcholů a nachází se zde nejznámější turistické středisko Skalistých hor městečko Banff. Abychom získali  celkový výhled na údolí,  vyjeli jsme na nejvyšší parkoviště  pod Tunnel Mountain a vystoupali jsme pěšky na vrchol. Před námi se otvíraly výhledy na všechny strany údolí a na samotný Banff. Řeka Bow se svými zákruty uprostřed zeleného údolí  byla úžasná. Při sestupu jsme obdivovali výhled na protilehlý  hotel  Fairmont. Slunce se chýlilo k západu a nás ještě čekal nákup v místním supermarketu YGA, protože jsme museli doplnit zásoby  na několik dní.  Do kempu Tunnel Mountain  to pak již nebylo daleko ( 150 km).    

   

Z kempu u jezera Chelan jsme pokračovali ještě územím amerického státu Washington
a   na chvíli jsme zaskočili do posledního amerického Walmartu.  Kanadskou hranici jsme překročili v Oroville. Shodou okolností  jsme zrovna natrefili na hlídku kanadské policie , kterou hlavně zajímalo, zda vezeme do Kanady alkohol.   Úrodným údolím  řeky Okanagan s mnoha vinicemi a ovocnými sady  a okolo jezera Okanagan jsme dojeli do prvního většího kanadského města Kelowna. Opět jsme zavítali  na nákup  do Walmartu, tentokrát ale kanadského. K našemu překvapení  bylo zboží zcela  odlišné od amerického , na které jsme již byli zvyklí.  Museli jsme však nakoupit na několik dní, protože nás čekala cesta do hor.  Do pohoří Revolstoke do kempu SNOW FOREST jsme dojeli  již za šera.  Škoda, že jsme nepřijeli  dřív,  prý se tu před půl hodinou procházela medvědice s medvídětem. ( celkem 500 km)  

Z kempu jsme ráno vyjeli po silnici  Meadows inthe skypatkway jen na vyhlídku Columbia, protože dále byla silnice uzavřena z důvodu tajícícho sněhu ve vyšší nadmořské výšce. Před námi se rozprostíralo  rozsáhlé údolí, kterým protéká  mohutná řeka Columbia. Z vyhlídky jsme sjeli do údolí a pokračovali po kanadské magistrále , která prochází NP Glacier. Jednou ze zastávek po cestě  byla  procházka po naučné stezce  věnované historii  původní železniční trati Canadian Pacific Rail. Tato stezka, která je součástí národní historické památky Rogers Pass vede okolo kamenných pilířů, které kdysi nesly původní železniční trať Canadian Pacific Rail  přes údolí  a  patří k nejstarším dochovaným umělým stavbám v západní Kanadě.

Další ochutnávkou NP park Glacier byl výstup do poloviny trasy Glacier crest podél řeky Illecillewaet a  zastávka v průsmyku Rogers pass, který  hrál významnou roli  při výstavbě a rozvoji Kanadské pacifické železnice v letech 1881 – 1917. V roce 1881 byla zvolena  pro železnici jižní trasa přes Skalnaté hory  a  železničnímu inženýrovi Rogersovi  se podařilo najít cestu  průsmykem, který po něm dostal jméno. Strmý sklon železnice  a nebezpečí lavin vedl  v roce 1916 k vybudování tunelu,  průsmyk si však udržel svůj význam i nadále a to jako   součást Transkanadské dálnice. Z Rogers passu dálnice klesá do rozsáhlého údolí řeky Columbia , se kterou jsme se na naší cestě již  setkali první den  v americkém státu Washington a pak u Revolstoke. Je zajímavé, jak se řeka klikatí na své 2000 km dlouhé cestě od  pramene v Kanadských Skalistých horách  až k ústí do Pacifiku.  Cestu přes NP Glacier jsme zakončili v kempu REDSTREAK nad  městem Radium Springs, které je známé termálními prameny
( celkem 250 km).

Naše cesta  pokračovala  z Radium Springs  do NP Kootenay. První zastávkou bylo jezírko Olive Lake.  Na vyhlídce  na  údolí řeky Kootenay jsme se po prvé setkali s divokou kanadskou řekou.  Následovalo  údolí řeky Vermilion a třešničkou na dortu  v tomto národním parku byl  Marble Canyon a oranžově zabarvené  tůně Paint Pots.  Ty vznikly těžbou oranžové hlíny, která se označuje jako okrová vrstva země.  Indiání  ji čistili , tvořili z ní placky, které pekli a  mleli na práše. Prášek  míchali s olejem  a  používali  na malování na tělo, oblečení atd.  Tůně vypadají jako  přírodní nádoby s barvou.

Z NP Kotenay jsme po transkanadské dálnici  sjížděli z hor do rozsáhlého údolí řeky Bow, kterému vévodí několik mohutných vrcholů a nachází se zde nejznámější turistické středisko Skalistých hor městečko Banff. Abychom získali  celkový výhled na údolí,  vyjeli jsme na nejvyšší parkoviště  pod Tunnel Mountain a vystoupali jsme pěšky na vrchol. Před námi se otvíraly výhledy na všechny strany údolí a na samotný Banff. Řeka Bow se svými zákruty uprostřed zeleného údolí  byla úžasná. Při sestupu jsme obdivovali výhled na protilehlý  hotel  Fairmont. Slunce se chýlilo k západu a nás ještě čekal nákup v místním supermarketu YGA, protože jsme museli doplnit zásoby  na několik dní.  Do kempu Tunnel Mountain  to pak již nebylo daleko ( 150 km).    

   

Z kempu u jezera Chelan jsme pokračovali ještě územím amerického státu Washington
a   na chvíli jsme zaskočili do posledního amerického Walmartu.  Kanadskou hranici jsme překročili v Oroville. Shodou okolností  jsme zrovna natrefili na hlídku kanadské policie , kterou hlavně zajímalo, zda vezeme do Kanady alkohol.   Úrodným údolím  řeky Okanagan s mnoha vinicemi a ovocnými sady  a okolo jezera Okanagan jsme dojeli do prvního většího kanadského města Kelowna. Opět jsme zavítali  na nákup  do Walmartu, tentokrát ale kanadského. K našemu překvapení  bylo zboží zcela  odlišné od amerického , na které jsme již byli zvyklí.  Museli jsme však nakoupit na několik dní, protože nás čekala cesta do hor.  Do pohoří Revolstoke do kempu SNOW FOREST jsme dojeli  již za šera.  Škoda, že jsme nepřijeli  dřív,  prý se tu před půl hodinou procházela medvědice s medvídětem. ( celkem 500 km)  

Z kempu jsme ráno vyjeli po silnici  Meadows inthe skypatkway jen na vyhlídku Columbia, protože dále byla silnice uzavřena z důvodu tajícícho sněhu ve vyšší nadmořské výšce. Před námi se rozprostíralo  rozsáhlé údolí, kterým protéká  mohutná řeka Columbia. Z vyhlídky jsme sjeli do údolí a pokračovali po kanadské magistrále , která prochází NP Glacier. Jednou ze zastávek po cestě  byla  procházka po naučné stezce  věnované historii  původní železniční trati Canadian Pacific Rail. Tato stezka, která je součástí národní historické památky Rogers Pass vede okolo kamenných pilířů, které kdysi nesly původní železniční trať Canadian Pacific Rail  přes údolí  a  patří k nejstarším dochovaným umělým stavbám v západní Kanadě.

Další ochutnávkou NP park Glacier byl výstup do poloviny trasy Glacier crest podél řeky Illecillewaet a  zastávka v průsmyku Rogers pass, který  hrál významnou roli  při výstavbě a rozvoji Kanadské pacifické železnice v letech 1881 – 1917. V roce 1881 byla zvolena  pro železnici jižní trasa přes Skalnaté hory  a  železničnímu inženýrovi Rogersovi  se podařilo najít cestu  průsmykem, který po něm dostal jméno. Strmý sklon železnice  a nebezpečí lavin vedl  v roce 1916 k vybudování tunelu,  průsmyk si však udržel svůj význam i nadále a to jako   součást Transkanadské dálnice. Z Rogers passu dálnice klesá do rozsáhlého údolí řeky Columbia , se kterou jsme se na naší cestě již  setkali první den  v americkém státu Washington a pak u Revolstoke. Je zajímavé, jak se řeka klikatí na své 2000 km dlouhé cestě od  pramene v Kanadských Skalistých horách  až k ústí do Pacifiku.  Cestu přes NP Glacier jsme zakončili v kempu REDSTREAK nad  městem Radium Springs, které je známé termálními prameny
( celkem 250 km).

Naše cesta  pokračovala  z Radium Springs  do NP Kootenay. První zastávkou bylo jezírko Olive Lake.  Na vyhlídce  na  údolí řeky Kootenay jsme se po prvé setkali s divokou kanadskou řekou.  Následovalo  údolí řeky Vermilion a třešničkou na dortu  v tomto národním parku byl  Marble Canyon a oranžově zabarvené  tůně Paint Pots.  Ty vznikly těžbou oranžové hlíny, která se označuje jako okrová vrstva země.  Indiání  ji čistili , tvořili z ní placky, které pekli a  mleli na práše. Prášek  míchali s olejem  a  používali  na malování na tělo, oblečení atd.  Tůně vypadají jako  přírodní nádoby s barvou.

Z NP Kotenay jsme po transkanadské dálnici  sjížděli z hor do rozsáhlého údolí řeky Bow, kterému vévodí několik mohutných vrcholů a nachází se zde nejznámější turistické středisko Skalistých hor městečko Banff. Abychom získali  celkový výhled na údolí,  vyjeli jsme na nejvyšší parkoviště  pod Tunnel Mountain a vystoupali jsme pěšky na vrchol. Před námi se otvíraly výhledy na všechny strany údolí a na samotný Banff. Řeka Bow se svými zákruty uprostřed zeleného údolí  byla úžasná. Při sestupu jsme obdivovali výhled na protilehlý  hotel  Fairmont. Slunce se chýlilo k západu a nás ještě čekal nákup v místním supermarketu YGA, protože jsme museli doplnit zásoby  na několik dní.  Do kempu Tunnel Mountain  to pak již nebylo daleko ( 150 km).      

Tento den jsme věnovali okolí Banff.  Dopoledne jsme dojeli k jezeru Minewanka  a vystoupali jsme podél  kaňonu Stawart. Při zpáteční cestě jsme se  ještě zastavili u jezera Johnson , které se mi zdálo působivější než Minewanka. Dále  jsme pokračovali údolím řeky Bow  k Johnson Canyon , vyšli jsme k  Lower a Upper Falls, kde byly velké zástupy lidí.  Proto jsme se rozhodli pokračovat  až  k Ink Pots . Jedná se o přírodní prameny na alpských loukách,které se zbarvují do modra jako inkoust. K večeru jsme dojeli  do kempu v Lake Louise .

Program na následující den jsme již měli naplánovaný půl roku dopředu  z důvodu rezervace míst v autobusu k jezeru Lake Louise. Protože jsme chtěli uskutečnit  i túru  do okolí,  rezervovali jsme autobus  na dnešní den v době mezi 7 – 8 hod. Při našem příjezdu na parkoviště už se autobusy plnily návštěvníky s rezervací  a turisté, kteří si chtěli koupit  lístek na místě odcházeli s nepořízenou. Kvůli počasí to byla  i tak trochu loterie , do jakého počasí  se tento den strefíme.  Ale měli jsme štěstí , od rána bylo azuro. Autobusy nás vyplivly u návštěvnického centra  a odtud jsme společně s davy pospíchali  udělat si tu úžasnou fotku u jezera Lake Louise.  Celý rok jsem jezero pozorovala  na webkameře a sledovala,  jak se  proměňuje jeho zamrzlá hladina v  úžasnou modř.  A dočkala jsem se. Ranní slunce ozařovala jezero z té správné strany a nad modrou hladinou se tyčily v pozadí bílé ledovce. Dnes bylo 19. 6.  a Kája měl narozeniny. Popřáli jsme mu  na tomto úžasném místě, s tím, že tento zážitek dnešního dne má jako dárek k narozeninám. Od jezera jsme se vydali na túru k jezeru Agnes. Postupně jsme stoupali lesem  až  jsme se dostali nad koruny stromů a před námi se otevřel výhled na neskutečně modré jezero. Postupně jsme vystoupali až na vrchol   Little Beehive s výhledem  na celé údolí Bow Valley.  Odtud jsme pokračovali k jezeru Agnes a aby toho nebylo málo vystoupali jsme i na   Big Beehive. Tady jsme měli jezero pod sebou jako na dlani.  Při sestupu nás ještě zlákala odbočka k chatě Plain of Six Glaciers Tea House, k vyhlídce na ledovce jsme již nepokračovali, po odpočinku jsme vyrazili na zpáteční cestu k jezeru .  Došli jsme až k jeho úplnému konci, který tvoří rozsáhlá písečná pláž a jednotlivé potůčky se po postupně vlévají do jezera.  Celé odpoledne bylo docela horko  a ještě k večeru, když jsme došli  na začátek jezera bylo krásně. Únava však udělala svoje a tak jsme se rozhodli, že již odjedeme do kempu. Ještě při nástupu do autobusu  jsme si všimli, že je možné ještě nastoupit na autobus na Moraine Lake . Ale protože jsme  tam  měli  rezervaci na druhý den, nevyužili jsme tuto možnost. Až v kempu  jsme večer zjistili, že počasí na druhý den se změnilo a má pršet.  Škoda, že jsme to nezjistili  dříve , mohli jsme ještě navečer  dojet k jezeru Moraine Lake a za krásného počasí si ho vyfotit. Druhý den ráno již bylo opravdu zataženo,  při příjezdu k jezeru jsme ještě stihli udělat pár fotek bez deště , ale všech deset  vrcholů, které se tyčí nad jezerem a vytvářejí charakteristický  obraz jezera nebylo již  vidět.  I přes drobný déšť jsme se vydali na túru směrem na  Sentinel pass. Cesta stoupala prudce nahoru a mezi stromy občas probleskovala modrá hladina jezera. Protože se počasí nelepšilo, změnili jsme plán cesty  a na rozcestí jsme se vydali  k jezeru Eifel Lake, které se nachází v závěru údolí nad Moraine Lake.  Cesta vedla úbočím mezi modříny a všude bylo plno  kytiček. Na zpáteční cestě  nás překvapila neznámá zvířata, která se honila na cestě před námi a vůbec se nebála. Zřejmě to byl nějaký druh sviště , ale mnohem větší než na jakého jsme zvyklí. Počasí se nelepšilo, ještě jsme se jednou vyfotili u jezera , ale déšť nepřestával a tak jsme rádi nastoupili do autobusu.

Z Lake Louise jsme následující den přejeli do NP Yoho. Cestou jsme se zastavili v Kickings horse pass na vyhlídce na spirálové tunely Kanadské pacifické železnice a seznámili jsme se  s jejich historií . Jedná se o zajímavé inženýrské dílo, které bylo postaveno v roce 1909 za účelem snížení strmého sklonu průsmyku Kicking Horse Pass, který vlakům stěžoval stoupání. Tunely jsou dlouhé 1,6 km a jsou propojeny řadou serpentin. Tato nová trať usnadnila vlakům přejezd Skalnatých hor a používá se dodnes.  Pak jsme pokračovali po Yoho valley road   k   vodopádu Takakkaw, který je se svými 373 m druhým nejvyšším vodopádem v Kanadě.  Odtud jsme vyšli na trasu k vodopádům  Laughing Falls. Cesta vedla  již téměř do divočiny, ale obávaného medvěda jsme zase nepotkali. U vodopádů jsme obdivovali   kemp na krásném místě u divoké řeky a zvláště nás zaujalo zajímavé zařízení pro ochranu  batohů před medvědy.  Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na vyhlídce  Spiral tunnel viewpoints, ze které je možné pozorovat  nejvyšší místo kanadské železnice- horní spirálu. Měli jsme štěstí,  vlaky právě projížděly a klikatily se jako had mezi jednotlivými tunely.

 Dalším zajímavým místem na silnici YOHO  byl nedaleký  přírodní most Natural bridge. Odtud jsme ještě přejeli  k mohutným vodopádům  Wapta Falls na řece Kicking Horse River,  kde jsme  potkali český pár, který v Kanadě pracuje. Noc jsme strávili  v kempu  Kicking Horse.

Dalším cílem  v NP YOHO bylo jezero Emerald Lake, opět jsme vyjeli brzy, abychom mohli bez problémů zaparkovat. Původně jsme měli v plánu výstup k jezeru Hamilton Lake, došli jsme však jen k vodopádům Hamilton Falls. Od pokračování v cestě nás odradilo prudké stoupání a to, že Honzu začala bolet noha v kotníku a potřeboval si vyměnit boty. Rozhodli jsme se proto  k výstupu  k jezeru Yoho. Cesta vedla nejprve podél jezera  Emerald, na kterém se již od rána proháněli  turisté na loďkách. Pokračovali jsme  přes kamenná pole, která protínalo několik potoků, které jsme museli překonat po provizorních lávkách.  Postupně jsme  stoupali a jezero zůstavalo hluboko pod námi. Podél cesty jsme obdivovali nezvykle  velké sasanky a bílé koniklece.  Těsně před jezerem jsme se zastavili v backcantry kempu, ve kterém uspořádal svůj první tábor Alpský klub Kanady v roce 1906.  Jezero Yoho nás uchvátilo svou modrou  barvou a úžasným tichem.  Zpátky jsme se vrátili stejnou cestou a k večeru jsme se ještě kochali krásou jezera Emerald. Nocleh jsme strávili opět v kempu Kicking Horse.

Z NP Yoho naše cesta vedla po ledovcové silnici  Icefields Parkway , údajně nejkrásnější silnici světa. Je dlouhá 232 km, prochází mezi horskými štíty, ledovcovými poli a rozlehlými údolími. Naše první zastávka byla  u jezera BOW Lake, ve kterém pramení řeka Bow, která vytváří nádherné údolí Bow Valley směrem k Banffu. Nad jezerem se tyčily zasněžené horské štíty a foukal studený vítr, který rozbouřil vodní hladinu. Původně jsme chtěli uskutečnit výlet  k  Bow Glacier Falls, ale cesta byla uzavřena z důvodu sesuvu skály, pod kterou zahynula před pár dny turistka. Pokračovali jsme tedy k dalšímu jezeru -  Peyto Lake, jehož  úžasně modrá barva vody nás ohromila.  Po nekonečném focení  jsme ještě pokračovali na vyhlídku  Bow Summit Lookout , ze které  se otevřel velkolepý  výhled na  údolí, kterým se jako had vine dálnice  od Bow Lake  směrem na Jasper. První den  naší cesty po Icefield Parkway jsme zakončili zastávkou u  Mistaya Canyon  a  vyhlídkou na rozsáhlé údolí řeky Nord Saskatchewan. Nocleh  jsme strávili v kempu  Rampart Creek .                  

Další den  jsme pokračovali dál po silnici Icefields Parkway směrem na Jasper a u silnice jsme zahlédli prvního kanadského medvěda . V plánu na dnešní den  byla túra na vyhlídku Parker Ridge, ze které se nám otevřel výhled na ledovec Saskatchewan, ze kterého vytéká stejnojmenná řeka. V odpoledních hodinách jsme dojeli do Icefield Centra u ledovce  Athabasca, který je součástí ledového pole Columbia.  K ledovci se dá dojít od parkoviště asi 1 km dlouhou cestou, podél které jsou umístěny značky s letopočty, které ukazují, jak rychle ledovec ubývá.  O  kus dál se u silnice Icefields Parkway  nachází vyhlídka na ledovcovou řeku stejnou názvu, které si razí cestu bariérou  křemencových skal. Posledním vodopádem na naší cestě byl vodopád  Upper Sunwapta Falls , který se již nachází v NP Jasper a je napájen  řekou Sunwapta, která pochází také z ledovce Athabasca. Den jsme zakončili  v  kempu  Whistlers  v Jasperu.  Hned  při příjezdu do kempu jsme viděli  zkázu , kterou zde způsobil požár v létě 2024.  Místo hustého lesa, ve kterém se kemp před požárem nacházel,  je zde travnatá  planina  se zbytky hořelých sromů, u kterých se začíná probouzet nový život v podobě keřů a mladých stromků.  Jediným pozitivem, ke kterému požár přispěl ,  je nové moderní sociální  zařízení. K večeru jsme ještě zajeli  do města Jasper  nakoupit potraviny na další dny. I zde se nacházejí stopy po požáru, ale většina města postižena nebyla.

Tento den jsme věnovali okolí Banff.  Dopoledne jsme dojeli k jezeru Minewanka  a vystoupali jsme podél  kaňonu Stawart. Při zpáteční cestě jsme se  ještě zastavili u jezera Johnson , které se mi zdálo působivější než Minewanka. Dále  jsme pokračovali údolím řeky Bow  k Johnson Canyon , vyšli jsme k  Lower a Upper Falls, kde byly velké zástupy lidí.  Proto jsme se rozhodli pokračovat  až  k Ink Pots . Jedná se o přírodní prameny na alpských loukách,které se zbarvují do modra jako inkoust. K večeru jsme dojeli  do kempu v Lake Louise .

Program na následující den jsme již měli naplánovaný půl roku dopředu  z důvodu rezervace míst v autobusu k jezeru Lake Louise. Protože jsme chtěli uskutečnit  i túru  do okolí,  rezervovali jsme autobus  na dnešní den v době mezi 7 – 8 hod. Při našem příjezdu na parkoviště už se autobusy plnily návštěvníky s rezervací  a turisté, kteří si chtěli koupit  lístek na místě odcházeli s nepořízenou. Kvůli počasí to byla  i tak trochu loterie , do jakého počasí  se tento den strefíme.  Ale měli jsme štěstí , od rána bylo azuro. Autobusy nás vyplivly u návštěvnického centra  a odtud jsme společně s davy pospíchali  udělat si tu úžasnou fotku u jezera Lake Louise.  Celý rok jsem jezero pozorovala  na webkameře a sledovala,  jak se  proměňuje jeho zamrzlá hladina v  úžasnou modř.  A dočkala jsem se. Ranní slunce ozařovala jezero z té správné strany a nad modrou hladinou se tyčily v pozadí bílé ledovce. Dnes bylo 19. 6.  a Kája měl narozeniny. Popřáli jsme mu  na tomto úžasném místě, s tím, že tento zážitek dnešního dne má jako dárek k narozeninám. Od jezera jsme se vydali na túru k jezeru Agnes. Postupně jsme stoupali lesem  až  jsme se dostali nad koruny stromů a před námi se otevřel výhled na neskutečně modré jezero. Postupně jsme vystoupali až na vrchol   Little Beehive s výhledem  na celé údolí Bow Valley.  Odtud jsme pokračovali k jezeru Agnes a aby toho nebylo málo vystoupali jsme i na   Big Beehive. Tady jsme měli jezero pod sebou jako na dlani.  Při sestupu nás ještě zlákala odbočka k chatě Plain of Six Glaciers Tea House, k vyhlídce na ledovce jsme již nepokračovali, po odpočinku jsme vyrazili na zpáteční cestu k jezeru .  Došli jsme až k jeho úplnému konci, který tvoří rozsáhlá písečná pláž a jednotlivé potůčky se po postupně vlévají do jezera.  Celé odpoledne bylo docela horko  a ještě k večeru, když jsme došli  na začátek jezera bylo krásně. Únava však udělala svoje a tak jsme se rozhodli, že již odjedeme do kempu. Ještě při nástupu do autobusu  jsme si všimli, že je možné ještě nastoupit na autobus na Moraine Lake . Ale protože jsme  tam  měli  rezervaci na druhý den, nevyužili jsme tuto možnost. Až v kempu  jsme večer zjistili, že počasí na druhý den se změnilo a má pršet.  Škoda, že jsme to nezjistili  dříve , mohli jsme ještě navečer  dojet k jezeru Moraine Lake a za krásného počasí si ho vyfotit. Druhý den ráno již bylo opravdu zataženo,  při příjezdu k jezeru jsme ještě stihli udělat pár fotek bez deště , ale všech deset  vrcholů, které se tyčí nad jezerem a vytvářejí charakteristický  obraz jezera nebylo již  vidět.  I přes drobný déšť jsme se vydali na túru směrem na  Sentinel pass. Cesta stoupala prudce nahoru a mezi stromy občas probleskovala modrá hladina jezera. Protože se počasí nelepšilo, změnili jsme plán cesty  a na rozcestí jsme se vydali  k jezeru Eifel Lake, které se nachází v závěru údolí nad Moraine Lake.  Cesta vedla úbočím mezi modříny a všude bylo plno  kytiček. Na zpáteční cestě  nás překvapila neznámá zvířata, která se honila na cestě před námi a vůbec se nebála. Zřejmě to byl nějaký druh sviště , ale mnohem větší než na jakého jsme zvyklí. Počasí se nelepšilo, ještě jsme se jednou vyfotili u jezera , ale déšť nepřestával a tak jsme rádi nastoupili do autobusu.

Z Lake Louise jsme následující den přejeli do NP Yoho. Cestou jsme se zastavili v Kickings horse pass na vyhlídce na spirálové tunely Kanadské pacifické železnice a seznámili jsme se  s jejich historií . Jedná se o zajímavé inženýrské dílo, které bylo postaveno v roce 1909 za účelem snížení strmého sklonu průsmyku Kicking Horse Pass, který vlakům stěžoval stoupání. Tunely jsou dlouhé 1,6 km a jsou propojeny řadou serpentin. Tato nová trať usnadnila vlakům přejezd Skalnatých hor a používá se dodnes.  Pak jsme pokračovali po Yoho valley road   k   vodopádu Takakkaw, který je se svými 373 m druhým nejvyšším vodopádem v Kanadě.  Odtud jsme vyšli na trasu k vodopádům  Laughing Falls. Cesta vedla  již téměř do divočiny, ale obávaného medvěda jsme zase nepotkali. U vodopádů jsme obdivovali   kemp na krásném místě u divoké řeky a zvláště nás zaujalo zajímavé zařízení pro ochranu  batohů před medvědy.  Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na vyhlídce  Spiral tunnel viewpoints, ze které je možné pozorovat  nejvyšší místo kanadské železnice- horní spirálu. Měli jsme štěstí,  vlaky právě projížděly a klikatily se jako had mezi jednotlivými tunely.

 Dalším zajímavým místem na silnici YOHO  byl nedaleký  přírodní most Natural bridge. Odtud jsme ještě přejeli  k mohutným vodopádům  Wapta Falls na řece Kicking Horse River,  kde jsme  potkali český pár, který v Kanadě pracuje. Noc jsme strávili  v kempu  Kicking Horse.

Dalším cílem  v NP YOHO bylo jezero Emerald Lake, opět jsme vyjeli brzy, abychom mohli bez problémů zaparkovat. Původně jsme měli v plánu výstup k jezeru Hamilton Lake, došli jsme však jen k vodopádům Hamilton Falls. Od pokračování v cestě nás odradilo prudké stoupání a to, že Honzu začala bolet noha v kotníku a potřeboval si vyměnit boty. Rozhodli jsme se proto  k výstupu  k jezeru Yoho. Cesta vedla nejprve podél jezera  Emerald, na kterém se již od rána proháněli  turisté na loďkách. Pokračovali jsme  přes kamenná pole, která protínalo několik potoků, které jsme museli překonat po provizorních lávkách.  Postupně jsme  stoupali a jezero zůstavalo hluboko pod námi. Podél cesty jsme obdivovali nezvykle  velké sasanky a bílé koniklece.  Těsně před jezerem jsme se zastavili v backcantry kempu, ve kterém uspořádal svůj první tábor Alpský klub Kanady v roce 1906.  Jezero Yoho nás uchvátilo svou modrou  barvou a úžasným tichem.  Zpátky jsme se vrátili stejnou cestou a k večeru jsme se ještě kochali krásou jezera Emerald. Nocleh jsme strávili opět v kempu Kicking Horse.

Z NP Yoho naše cesta vedla po ledovcové silnici  Icefields Parkway , údajně nejkrásnější silnici světa. Je dlouhá 232 km, prochází mezi horskými štíty, ledovcovými poli a rozlehlými údolími. Naše první zastávka byla  u jezera BOW Lake, ve kterém pramení řeka Bow, která vytváří nádherné údolí Bow Valley směrem k Banffu. Nad jezerem se tyčily zasněžené horské štíty a foukal studený vítr, který rozbouřil vodní hladinu. Původně jsme chtěli uskutečnit výlet  k  Bow Glacier Falls, ale cesta byla uzavřena z důvodu sesuvu skály, pod kterou zahynula před pár dny turistka. Pokračovali jsme tedy k dalšímu jezeru -  Peyto Lake, jehož  úžasně modrá barva vody nás ohromila.  Po nekonečném focení  jsme ještě pokračovali na vyhlídku  Bow Summit Lookout , ze které  se otevřel velkolepý  výhled na  údolí, kterým se jako had vine dálnice  od Bow Lake  směrem na Jasper. První den  naší cesty po Icefield Parkway jsme zakončili zastávkou u  Mistaya Canyon  a  vyhlídkou na rozsáhlé údolí řeky Nord Saskatchewan. Nocleh  jsme strávili v kempu  Rampart Creek .                  

Další den  jsme pokračovali dál po silnici Icefields Parkway směrem na Jasper a u silnice jsme zahlédli prvního kanadského medvěda . V plánu na dnešní den  byla túra na vyhlídku Parker Ridge, ze které se nám otevřel výhled na ledovec Saskatchewan, ze kterého vytéká stejnojmenná řeka. V odpoledních hodinách jsme dojeli do Icefield Centra u ledovce  Athabasca, který je součástí ledového pole Columbia.  K ledovci se dá dojít od parkoviště asi 1 km dlouhou cestou, podél které jsou umístěny značky s letopočty, které ukazují, jak rychle ledovec ubývá.  O  kus dál se u silnice Icefields Parkway  nachází vyhlídka na ledovcovou řeku stejnou názvu, které si razí cestu bariérou  křemencových skal. Posledním vodopádem na naší cestě byl vodopád  Upper Sunwapta Falls , který se již nachází v NP Jasper a je napájen  řekou Sunwapta, která pochází také z ledovce Athabasca. Den jsme zakončili  v  kempu  Whistlers  v Jasperu.  Hned  při příjezdu do kempu jsme viděli  zkázu , kterou zde způsobil požár v létě 2024.  Místo hustého lesa, ve kterém se kemp před požárem nacházel,  je zde travnatá  planina  se zbytky hořelých sromů, u kterých se začíná probouzet nový život v podobě keřů a mladých stromků.  Jediným pozitivem, ke kterému požár přispěl ,  je nové moderní sociální  zařízení. K večeru jsme ještě zajeli  do města Jasper  nakoupit potraviny na další dny. I zde se nacházejí stopy po požáru, ale většina města postižena nebyla.

Tento den jsme věnovali okolí Banff.  Dopoledne jsme dojeli k jezeru Minewanka  a vystoupali jsme podél  kaňonu Stawart. Při zpáteční cestě jsme se  ještě zastavili u jezera Johnson , které se mi zdálo působivější než Minewanka. Dále  jsme pokračovali údolím řeky Bow  k Johnson Canyon , vyšli jsme k  Lower a Upper Falls, kde byly velké zástupy lidí.  Proto jsme se rozhodli pokračovat  až  k Ink Pots . Jedná se o přírodní prameny na alpských loukách,které se zbarvují do modra jako inkoust. K večeru jsme dojeli  do kempu v Lake Louise .

Program na následující den jsme již měli naplánovaný půl roku dopředu  z důvodu rezervace míst v autobusu k jezeru Lake Louise. Protože jsme chtěli uskutečnit  i túru  do okolí,  rezervovali jsme autobus  na dnešní den v době mezi 7 – 8 hod. Při našem příjezdu na parkoviště už se autobusy plnily návštěvníky s rezervací  a turisté, kteří si chtěli koupit  lístek na místě odcházeli s nepořízenou. Kvůli počasí to byla  i tak trochu loterie , do jakého počasí  se tento den strefíme.  Ale měli jsme štěstí , od rána bylo azuro. Autobusy nás vyplivly u návštěvnického centra  a odtud jsme společně s davy pospíchali  udělat si tu úžasnou fotku u jezera Lake Louise.  Celý rok jsem jezero pozorovala  na webkameře a sledovala,  jak se  proměňuje jeho zamrzlá hladina v  úžasnou modř.  A dočkala jsem se. Ranní slunce ozařovala jezero z té správné strany a nad modrou hladinou se tyčily v pozadí bílé ledovce. Dnes bylo 19. 6.  a Kája měl narozeniny. Popřáli jsme mu  na tomto úžasném místě, s tím, že tento zážitek dnešního dne má jako dárek k narozeninám. Od jezera jsme se vydali na túru k jezeru Agnes. Postupně jsme stoupali lesem  až  jsme se dostali nad koruny stromů a před námi se otevřel výhled na neskutečně modré jezero. Postupně jsme vystoupali až na vrchol   Little Beehive s výhledem  na celé údolí Bow Valley.  Odtud jsme pokračovali k jezeru Agnes a aby toho nebylo málo vystoupali jsme i na   Big Beehive. Tady jsme měli jezero pod sebou jako na dlani.  Při sestupu nás ještě zlákala odbočka k chatě Plain of Six Glaciers Tea House, k vyhlídce na ledovce jsme již nepokračovali, po odpočinku jsme vyrazili na zpáteční cestu k jezeru .  Došli jsme až k jeho úplnému konci, který tvoří rozsáhlá písečná pláž a jednotlivé potůčky se po postupně vlévají do jezera.  Celé odpoledne bylo docela horko  a ještě k večeru, když jsme došli  na začátek jezera bylo krásně. Únava však udělala svoje a tak jsme se rozhodli, že již odjedeme do kempu. Ještě při nástupu do autobusu  jsme si všimli, že je možné ještě nastoupit na autobus na Moraine Lake . Ale protože jsme  tam  měli  rezervaci na druhý den, nevyužili jsme tuto možnost. Až v kempu  jsme večer zjistili, že počasí na druhý den se změnilo a má pršet.  Škoda, že jsme to nezjistili  dříve , mohli jsme ještě navečer  dojet k jezeru Moraine Lake a za krásného počasí si ho vyfotit. Druhý den ráno již bylo opravdu zataženo,  při příjezdu k jezeru jsme ještě stihli udělat pár fotek bez deště , ale všech deset  vrcholů, které se tyčí nad jezerem a vytvářejí charakteristický  obraz jezera nebylo již  vidět.  I přes drobný déšť jsme se vydali na túru směrem na  Sentinel pass. Cesta stoupala prudce nahoru a mezi stromy občas probleskovala modrá hladina jezera. Protože se počasí nelepšilo, změnili jsme plán cesty  a na rozcestí jsme se vydali  k jezeru Eifel Lake, které se nachází v závěru údolí nad Moraine Lake.  Cesta vedla úbočím mezi modříny a všude bylo plno  kytiček. Na zpáteční cestě  nás překvapila neznámá zvířata, která se honila na cestě před námi a vůbec se nebála. Zřejmě to byl nějaký druh sviště , ale mnohem větší než na jakého jsme zvyklí. Počasí se nelepšilo, ještě jsme se jednou vyfotili u jezera , ale déšť nepřestával a tak jsme rádi nastoupili do autobusu.

Z Lake Louise jsme následující den přejeli do NP Yoho. Cestou jsme se zastavili v Kickings horse pass na vyhlídce na spirálové tunely Kanadské pacifické železnice a seznámili jsme se  s jejich historií . Jedná se o zajímavé inženýrské dílo, které bylo postaveno v roce 1909 za účelem snížení strmého sklonu průsmyku Kicking Horse Pass, který vlakům stěžoval stoupání. Tunely jsou dlouhé 1,6 km a jsou propojeny řadou serpentin. Tato nová trať usnadnila vlakům přejezd Skalnatých hor a používá se dodnes.  Pak jsme pokračovali po Yoho valley road   k   vodopádu Takakkaw, který je se svými 373 m druhým nejvyšším vodopádem v Kanadě.  Odtud jsme vyšli na trasu k vodopádům  Laughing Falls. Cesta vedla  již téměř do divočiny, ale obávaného medvěda jsme zase nepotkali. U vodopádů jsme obdivovali   kemp na krásném místě u divoké řeky a zvláště nás zaujalo zajímavé zařízení pro ochranu  batohů před medvědy.  Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na vyhlídce  Spiral tunnel viewpoints, ze které je možné pozorovat  nejvyšší místo kanadské železnice- horní spirálu. Měli jsme štěstí,  vlaky právě projížděly a klikatily se jako had mezi jednotlivými tunely.

 Dalším zajímavým místem na silnici YOHO  byl nedaleký  přírodní most Natural bridge. Odtud jsme ještě přejeli  k mohutným vodopádům  Wapta Falls na řece Kicking Horse River,  kde jsme  potkali český pár, který v Kanadě pracuje. Noc jsme strávili  v kempu  Kicking Horse.

Dalším cílem  v NP YOHO bylo jezero Emerald Lake, opět jsme vyjeli brzy, abychom mohli bez problémů zaparkovat. Původně jsme měli v plánu výstup k jezeru Hamilton Lake, došli jsme však jen k vodopádům Hamilton Falls. Od pokračování v cestě nás odradilo prudké stoupání a to, že Honzu začala bolet noha v kotníku a potřeboval si vyměnit boty. Rozhodli jsme se proto  k výstupu  k jezeru Yoho. Cesta vedla nejprve podél jezera  Emerald, na kterém se již od rána proháněli  turisté na loďkách. Pokračovali jsme  přes kamenná pole, která protínalo několik potoků, které jsme museli překonat po provizorních lávkách.  Postupně jsme  stoupali a jezero zůstavalo hluboko pod námi. Podél cesty jsme obdivovali nezvykle  velké sasanky a bílé koniklece.  Těsně před jezerem jsme se zastavili v backcantry kempu, ve kterém uspořádal svůj první tábor Alpský klub Kanady v roce 1906.  Jezero Yoho nás uchvátilo svou modrou  barvou a úžasným tichem.  Zpátky jsme se vrátili stejnou cestou a k večeru jsme se ještě kochali krásou jezera Emerald. Nocleh jsme strávili opět v kempu Kicking Horse.

Z NP Yoho naše cesta vedla po ledovcové silnici  Icefields Parkway , údajně nejkrásnější silnici světa. Je dlouhá 232 km, prochází mezi horskými štíty, ledovcovými poli a rozlehlými údolími. Naše první zastávka byla  u jezera BOW Lake, ve kterém pramení řeka Bow, která vytváří nádherné údolí Bow Valley směrem k Banffu. Nad jezerem se tyčily zasněžené horské štíty a foukal studený vítr, který rozbouřil vodní hladinu. Původně jsme chtěli uskutečnit výlet  k  Bow Glacier Falls, ale cesta byla uzavřena z důvodu sesuvu skály, pod kterou zahynula před pár dny turistka. Pokračovali jsme tedy k dalšímu jezeru -  Peyto Lake, jehož  úžasně modrá barva vody nás ohromila.  Po nekonečném focení  jsme ještě pokračovali na vyhlídku  Bow Summit Lookout , ze které  se otevřel velkolepý  výhled na  údolí, kterým se jako had vine dálnice  od Bow Lake  směrem na Jasper. První den  naší cesty po Icefield Parkway jsme zakončili zastávkou u  Mistaya Canyon  a  vyhlídkou na rozsáhlé údolí řeky Nord Saskatchewan. Nocleh  jsme strávili v kempu  Rampart Creek .                  

Další den  jsme pokračovali dál po silnici Icefields Parkway směrem na Jasper a u silnice jsme zahlédli prvního kanadského medvěda . V plánu na dnešní den  byla túra na vyhlídku Parker Ridge, ze které se nám otevřel výhled na ledovec Saskatchewan, ze kterého vytéká stejnojmenná řeka. V odpoledních hodinách jsme dojeli do Icefield Centra u ledovce  Athabasca, který je součástí ledového pole Columbia.  K ledovci se dá dojít od parkoviště asi 1 km dlouhou cestou, podél které jsou umístěny značky s letopočty, které ukazují, jak rychle ledovec ubývá.  O  kus dál se u silnice Icefields Parkway  nachází vyhlídka na ledovcovou řeku stejnou názvu, které si razí cestu bariérou  křemencových skal. Posledním vodopádem na naší cestě byl vodopád  Upper Sunwapta Falls , který se již nachází v NP Jasper a je napájen  řekou Sunwapta, která pochází také z ledovce Athabasca. Den jsme zakončili  v  kempu  Whistlers  v Jasperu.  Hned  při příjezdu do kempu jsme viděli  zkázu , kterou zde způsobil požár v létě 2024.  Místo hustého lesa, ve kterém se kemp před požárem nacházel,  je zde travnatá  planina  se zbytky hořelých sromů, u kterých se začíná probouzet nový život v podobě keřů a mladých stromků.  Jediným pozitivem, ke kterému požár přispěl ,  je nové moderní sociální  zařízení. K večeru jsme ještě zajeli  do města Jasper  nakoupit potraviny na další dny. I zde se nacházejí stopy po požáru, ale většina města postižena nebyla.

Následující den  jsme  odjeli k nejznámnějšímu jezeru NP Jasper Maligne Lake, které je po celé své délce 22 km ze všech stran obklopené horskými vrcholy s ledovci a  je známé fotogenickým ostrůvkem Spirit Island, ke kterému  jezdí lodě. My jsme  podnikli  túru na  hřeben  Bald Hills. Cesta stoupala  lesem a postupně se objevovaly výhledy na jezero Maligne Lake.  Přesto, že nás na hřebeni  zastihl na chvíli liják a silný vítr, došli jsme až na vyhlídku. Zpáteční cestu jsme si ještě prodloužili  k jezeru Moose Lake, pojmenovaného podle velkého množství losů vyskytujícího se v jeho okolí. Přesto, že všichni zachovávali u jezera ticho, žádní losy se nám neukázali. Cestou zpátky  do Jasperu jsme ze silnice pozorovali našeho druhého kanadského medvěda, jak si pochutnává na pampeliškách . Po cestě jsme se ještě  zastavili na vyhlídce na požárem zdevastovaný  Maligne Canyon, který je z důvodu požáru  uzavřen.  Také celkový pohled  z vyhlídky na celé údolí NP Jasper byl neutěšený, požár totiž postihl 39 000 ha lesa. Místo dříve zelených lesních ploch  se tak naskýtá pohled na  zčernalé trčící stromy.   

Náš pobyt v NP Jasper jsme ukončili procházkou k jezeru Patricia Lake, kde se následky požáru neprojevily a pak jsme pokračovali údolím řeky Fraser  do Provinčního parku Robson. Zaparkovali jsme u vyhlídky na nejvyšší horu kanadských Skalistých hor Mount Robson  3 954 m.n.m., která  na nás na chvíli  vykoukla z mraků. Následně jsme se vydali pěšky podél řeky Robson  k jezeru Kinney Lake .  Podél jezera jsme došli až baccantry kempu , odkud začíná známá stezka Berg Lake k vodopádům  Emperor Falls . Noc jsme strávili v kempu Robson  Front Country.    

Posledním přírodním parkem  na naší cestě byl provinční park  Wells Gray. Z města Cleawater jsme dojeli  k prvnímu krásnému vodopádu Spahats Creek, vysokému 60 m  ( Spahats je termín prvních národů pro medvěda ). Po něm  následoval vodopád  Dawson Falls a pak  úžasný vodopád Helmcken Falls, který je  se svou výškou 141m  čtvrtým nejvyšším vodopádem v Kanadě.  Od posledního vodopádu jsme se vydali na nocleh  do  kempu  Falls Creek camp po nezpevněné silnici divokou kanadskou přírodou.  Po cestě se nám podařilo zahlédnout dva losy.

Naše cesta se chýlila ke konci a proto  další den byl ve znamení dlouhého přejezdu  přes   Cache Creek, kaňonem  řeky Fraser, přes  Kamploos ( nádraží s parními lokomotivami a most Alexandra Bridge z r. 1920) až do kempu Gold Creek v  Provinčním parku Golden Ears vzdáleném od vancouverského SKY TRAIN pouhých 25 km. .  

Druhý den ráno jsme  přejeli do  Coquitlam na  parkoviště Park and Ride u metra Sky Train na žlutou trasu MilleniumLine. Bez problémů se nám podařilo zaparkovat i s naším karavanem a koupit parkovací lístek na celý den za 3 dolary. Pak jsme  si zakoupili  celodenní jízdenku na Sky Train za  11,50  CAN , který  umožňuje neomezené používání všech autobusů, SkyTrain a SeaBus po dobu jednoho dne od zahájení prvního spoje do konce dne provozu. Jízdenky Day pass lze koupit v hotovosti , na kartu v automatu COMPASS ( CVM) na všech stanicích Sky Train. O víkendech se platí za všechny cesty jako v první zoně -  jedna cesta stojí 2, 60. Sky Train je systém rychlé přepravy v oblasti Vancouveru, který využívá plně automatizované vlaky na mimoúrovňových kolejích. Právě to nás při nástupu do vlaku překvapilo, nikde jsme neviděli žádného strojvedoucího , kabina byla prázdná. To jsem využila a z místa v přední části vagonu jsem natáčela, jak  se vlak  přibližuje  k mrakodrapům  v centru města. Ze žluté trasy  MilleniumLine jsme přestoupili na stanici Commercial Brodway na modrou trasu
Expo Line  a vystoupili jsme ve stanici Waterfront.  Poměrně rychle jsme se tak ocitli z předměstí přímo v centru u Canada Place. Po dnech strávených v přírodě pro nás byly  rušné ulice plné turistů, pouličních  hudebníků a  obchodů se suvenýry  trochu šok.  Moc času jsme neměli  a tak jsme se pustili do nákupu suvenýrů , vyslechli jsme si houkání parních hodin , prošli jsme se po Canada Place a seebusem jsme přejeli na druhou stranu zálivu do Nord 

Vancouveru. Při jízdě seebusem a z mola  v přistavu Lonsdale Quay byl krásný výhled zpět na mrakodramy Canada Place. Po návratu do centa jsme popojeli SkyTrain do stanice Granville a  ze zastávky WB W Pender @Abboutt St. jsme se autobusem č. 19  zajeli podívat na ostrov Stanley. Z promenády  při pobřeží, po které se proháněli cyklisté na kole a davy pěších turistů byl krásný výhled  na město. Došli jsme až ke známému místu  z indiánskými totemy a pak jsme  se vrátili autobusem zpět do města. Vystoupili jsme ještě v čínské čtvrti, kde jsme se chtěli podívat na vyhlášenou čínskou zahradu Dr. Sun Yat, ale vstup jsme nenašli. V okolí se pohybovalo hodně bezdomovců a tak jsme  raději nastoupili  do metra na stanici  Stadium – CHinatown a odjeli z města . Tak skončil náš výlet do Vancouveru, který nás okouzlil  zvláštní pohodou  a klidem  nezvyklým na velkoměsto. Pak už nás čekal jen přejezd přes přísně střežené hranice  zpět do USA a cesta  po dálnici  do 200 km vzdáleného  Seettlu.  Noc jsme strávili v  kempu Lake Pleasant Rv park .    

Poslední den našeho pobytu jsme dočerpali  plyn  a  benzin do karavanu a odjeli jsme vrátit auto do půjčovny.  Odtud jsme  taxíkem  dojeli  na nejbližší stanici Link light rail a za necelé dvě hodiny přes celé město na letiště. ( odlet Seattle 14.20, přílet 9.10 Frankfurth, 12.15 odlet Mnichov, 13.10 přílet Mnichov).

Za 14 dní  našeho pobytu  v Kanadě jsme ujeli 3000 km autem, ušli  120 km pěšky  a vystoupali  celkové převýšení 4000 m.