Jak jsme cestovali po Islandu
V následujícím textu jsou popsány pouze zážitky z cesty. Popisy lokalit a výstupů na Heklu a Hvannadalshnúkur jsou uvedeny v článku v časopisu: Turistika a Hory, číslo 11-12 (1997). Jednoho červnového dne, dobře vybaven jídlem, tábornickými potřebami a s vědomím, že jedu do snad nejdražší země světa, nastupuji do lehátkového autobusu, který bude za 5 dní na nejpodivuhodnějším, nejzajímavějším, prostě nej- ostrově. Už v Praze začínají problémy, jak se do autobusu všechno vejde. Úžas budí, co si všechno lidé berou s sebou. Např. jedna manželská dvojice, oba již důchodového věku, on oděn ve skautském kroji, má mimo řady tašek skoro 2 m vysoký pytel, na jehož vrcholu trůní plastové umyvadlo. Jiní si vezou kufry, skládací židličky, plynové dvouvařiče, čajové konvice, nádobí apod. Po hodině práce je v autobusu zaplněna zavazadly i kuchyňka a WC a 38 lidí sedí obloženo ranci. Věk účastníků zájezdu je od 19 do 82 let a zejména starší bohatí restituenti brblají, že by si byli klidně za zájezd zaplatili víc peněz a měli víc pohodlí, kdyby jelo méně lidí, a že se měl vzít přivěs na zavazadla. Divím se, že nejeli s cestovkou, která nabízí polopenzi a cestu po hotelech za 40 tisíc. Oba vedoucí zájezdu jsou poměrně mladí a jako jedni z mála mají výbavu na ledovec. I když je v programu výstup na nejvyšší horu Islandu, jak jsem brzy zjistil, ani nepočítají, že by se tam chtěl někdo ze zájezdu podívat. Cepín mám pak už jenom já. Autobus se konečně rozjíždí a začíná výprava, která bude trvat 23 dnů a stála 22 000 Kč. Autobusem přes Německo, Dánsko, Švédsko a Norsko Lehátkový autobus je vymoženost, ale ne pro tolik lidí a zavazadel. Pod sedadla se vejdou jen předměty nižší 15 cm, místo sítí je klimatizace a do kolen tlačí mohutné konstrukce opěradel ze železných trubek. Ve 22,30 hod. za Drážďanami všichni vystupujeme a proběhl obřad rozloženi sedadel na dvě řady "ležadel" nad sebou. Po ukončení operace je dán povel k nástupu. Začal zmatek se zasouváním lidí do paland, spacáků a s přerovnáváním zavazadel. Nejlepší jsou důchodci, kteří stále vylézají do uličky a hledají boty, brýle, které ale mají na nose, láhve na vodu, jídlo, cestovní pasy a přepočítávají svá zavazadla. Už mě čekáni moc nebaví, tak se svým sousedem vlézáme do spodní řady někam do míst, kde jsme předtím měli sedadla. Je teplo, proto ani nevybaluji spacák. Konečně se rozjíždíme a oba spíme docela dobře, jen nás trochu tlačí železné konstrukce, tentokrát do boků. Po rozednění je vidět, co vlastně bylo v autobuse za mumraj. Ve zmatku a šeru průvodci většinu lidí strategicky rozmístili na lehátka v levé půlce autobusu, kde je stylem hlava k hlavě a nohy přes nohy namačkali do pozic skrčenců, protože měli strach, aby všichni leželi. Nakonec to vzdali a já a 4 další, co jsme se nehrnuli do lehátek a nastupovali jako poslední, jsme se celou noc rozvalovali na ¼ plochy lehátek, zatímco zbylých 33 lidí strávilo noc v jako Sněhurka v trpasličí postýlce. Že nás ráno stíhaly zlé pohledy skrčenců, to snad ani nemusím psát. Ve ¼ na 8 si nářky a nadávky vynutily zastavení autobusu a složeni lehátek. Řidiči konstatovali, že se bude muset spaní lépe nacvičit a že byla trošku chyba, když nevymezili opěrkami pod hlavu vzdálenosti, přidělené ležícím. Další 2 dny a 2 noci strávené v autobuse přispěly ke vzniku typického zápachu zpocených těl a nohou. Na loď v Bergenu se už všichni těšili, že se konečně vykoupou a vyspí. Konečně na moři Faerská lod Norrona je jediná, která spojuje v létě (od června do začátku záři) Island s evropskou pevninou. Jezdí na trase Esbjerg - Tórshavn – Bergen - Tórshavn – Seydisfjdjórdur a zpět, kterou urazí přesně za týden. Lodí jede ještě jeden autobus Čechů a všichni jsme ubytováni v nejvyšším patře v kajutách nejlevnější třídy. Je zde pouze jeden WC se sprchou, ale v nižších patrech, která jsou prakticky neobsazená, se lze umýt bez čekáni a pohodlněji ve velkých umývárnách, aniž by nás kdokoli vyhazoval. Již odpoledne se začaly zvedat vlny a z regálů ve free shopu dokonce padají lahve s alkoholem na zem. Lodní rozhlas zve v několika nesrozumitelných jazycích (a také anglicky) cestující do lodní restaurace a radí zajistit si po 17 hodině stoly na večeři, případně navštívit noční program Viking baru. Vzhledem k tomu, jak málo je loď obsazena, jsou to rady dost zbytečné. Jdu se podívat po lodi. Většina dětských cestujících hraje hry na automatech a ty nejmenší děti jsou v zavřeny v malé plexisklové boudě, naplněné plastovými koulemi, která je uprostřed restaurace. U stolů sedí jen málo lidi, kteří popíjejí alkohol, protože doma si ho dopřát díky prohibici moc nemohou. Vzduch v restauraci je dost vydýchaný, ale dětičkám v boudě to nevadí a vesele se hrabou v koulích. Hodně cestujících si vyzvedává v lodní kanceláři papírové kelímky, do nichž zvrací. Já se zatím cítím dobře, ale kymáceni lodi příjemné není, a cestou po schodech se musím pevně držet zábradlí, abych nespadl. Na videu jsem shlédl krátký film o Faerských ostrovech, prolistoval si turistické prospekty a chci se podívat ven. Svého úmyslu se rychle vzdávám, protože moře je tak rozbouřené, že voda vystřikuje až na nejhořejší palubu. Ve směnárně si měním peníze. Přitom sebou hází loď tak, že mám co dělat, abych neupadl. Noc v kabinách se 4 trojpalandami není moc klidná a připominá jízdu vlakem přes výhybky. Ačkoli naše kabiny jsou bez oken, je v nich vzduch dobrý, protože silný větrák vhání dovnitř studený vzduch otvorem nade dveřmi. Podle zákona schválnosti mám místenku na lůžko, které je v největším průvanu, ale i tak jsem se konečně po dlouhé době dobře vyspal. Z Faerských ostrovů na sever K ránu se moře uklidňuje a vplouváme do mateřského přístavu lodi Tórshavnu, kde je 4 hodinová přestávka. Tu využíváme k prohlídce tohoto hlavního města Faerských ostrovů. Před polednem odplouváme na sever. Moře je poměrně klidné, a tak se nás několik usazuje na palubu ke stolu do závětří. Brzy upoutá naši pozornost německý "turista" u vedlejšího stolu. Je sice poměrně mladý, ale tlustý, vyžilý, bos a hlavně úplně opilý. Vyřvává písně, nebo se snaží naladit nějakou stanici na tranzistoráku, občas jde zvracet, či pro novou láhev. Kolem jeho stolu je plno odpadků promíchaných s jeho turistickým vybavením, protože všechno hází na zem. Pak se rozhodl, že si uvaří polévku. Jeho pokusu a zapálení juwellu se snaží zabránit steward a vysvětluje mu, že je to zakázáno. Němec dělá, že nerozumí, a když si steward přizve na pomoc námořníka a chtějí opilci vařič zabavit, málem dochází ke rvačce. Radši ho nechají být a Němec za nimi vykřikuje "Švajne, švajne...". Poslední noc byla klidná a ráno nás vítají břehy Islandu nevlídným větrným počasím, mírným deštěm a teplotou asi 6 oC. Mezi většinou účastníků zájezdu vládne zděšeni, když vidí zasněžené břehy. Asi si mysleli, že tu bude tepleji. Západní Island Přístav Seydisfjordur tvoří několik domků, kostel, sklad, celnice a odbavovací budova s informačním turistickým centrem. Poprvé na naší cestě jsme podrobeni celní prohlídce. Naše zavazadla očichává černý labradorský pes, asi cvičený na hledáni drog. Spacák mého souseda z autobusu se psovi moc zalíbil - nábožně k němu čichá a vrtí ocasem. Celníci znejistěli a posunuji psa k dalšímu zavazadlu. Ten se a1e vrací ke spacáku, proto je tento nakonec rozbalen a pečlivě prohmatán. Majitel spacáku mi šeptá: "Nevím, jak jim říct, že v něm spává máj lovecký pes, a tady ta potvora cítí kamaráda". Strach z prohlídky zjevně mají Islanďané, obtěžkaní lahvemi alkoholu, draho nakoupeném v lodním free shopu. Celníci a1e přimhuřují oči nad cinkajícími taškami, které rozhodně obsahují víc než litr lihoviny na osobu. Je tu i německý opilec, kupodivu střízlivý, a dokonce si tlačí horské kolo. Konečně vstupujeme na půdu ostrova a asi za hodinu vyjíždí náš autobus na sever do městečka Egilsstadir. Druhá česká výprava jede okruh obráceně. Jejich autobus míří na jihozápad. V Egilsstadiru se poprvé seznamujeme v supermarketu s cenami zboží: pohlednice 45 až 50 ISK, asi půlkilový chleba, připomínající konzistencí molitanovou houbu, 130 až 190 ISK, nejlevnější rybičky v konzervě 65 ISK, plechovka piva Viking (2,25 % alkoholu) 85 ISK. 1 ISK je asi 0,5 Kč. Místo nákupu si raději jdu vyměnit do směnárny další peníze. Naše cesta pokračuje k jezeru Mývatn. Kvalita silnice se zhoršuje a asfalt vystřídal makadam, Před sedlem se silnice opravuje jednoduchým způsobem. Buldozer nahrabe vedle cesty sopečný materiál, vysype ho na silnici a hromadu rozhrne. Povrch se uválcuje a za chvíli může náš autobus pokračovat v jízdě. Po pěkném mostě přejíždíme řeku Jókulsá á Fjóllum (byl to výjimečně dobrý most, ostatní na naší cestě tvořily většinou jen dvě traverzy, přes které byla položena prkna. Odpoledne zastavujeme u první sopečné lokality - Námafjáll a Námaskard (fumaroly, výlevy sopečného bahna), pak pokračujeme k jezeru Mývatn (komáří), které je pověstné tím, že zde člověka napadají malé mušky (Melusinidaes). Nejsou ale tak agresivní, jako sibiřské, a naštěstí fouká tak silný vítr, že nemohou létat. U východněji položeného jezera Masvatn budujeme tábor. Díky trvajícímu silnému nárazovému větru musím ještě v noci ukotvit stan pomocnými šňůrami. Vůbec mi nevadí, že celou noc je poměrně světlo, a spím nádherně. Ráno je pohled na tábořiště zajímavý. Kromě táborníků v ''Gemmách a Pamírech" jsou skoro všichni v autobuse na lehátkách a ve větru vlají polorozbořené stany. Asi nejhůř dopadly různé čínské kopule, z nichž některé měly polámány spojky konstrukcí a utrhaná poutka. Tři důchodci, kteří si ani nevezou stany, se hádají, který z nich nejvíc chrápal. Jsou naštvaní, že se museli v autobuse uskrovnit, když jim tam vlezli lidé ze zbořených stanů. Vyjíždíme dost pozdě, protože se musela vystěhovat zavazadla a složit lehátka. Z malého městečka Reykahlíd vycházíme na celodenní tůru přes trhliny Storagjá, Grjótagjá a sopečný kráter Hverfjall k lávovým "hradům" Dimmuborgir. Táboříme opět u Masvatnu a déšť, který začal odpoledne, ustal až před půlnocí. K ránu se utišil i vítr, je ale zataženo a jen 5 oC, Jedeme na prohlídku kráteru Vítti a sopky Krafla. K největšímu evropskému vodopádu Dalším bodem programu je největší evropský vodopád Dettifoss, ale na křižovatce silnic je zátaras a značka zákazu vjezdu. Volíme proto objížďku přes městečko Húsavík s tím, že k vodopádu zajedeme ze severu. Zde ale zjišťujeme, že je uzavřena celá 70 km silnice. Teprve později se ukáže, že je pro auta kvůli sněhu nesjízdné celé islandské vnitrozemí, což je zřejmé z mapek, které aktualizuje po 14 dnech meteorologická služba, a zveřejňuje ve všech větších informačních střediscích. O něčem takovém ale naši průvodci neměli ani tušení. (Loni prý údolím řeky Jókulsá á Fjóllum autobus normálně projel.) Večer přijíždíme do národního parku Vesturdalur. Zde se nesmí volně tábořit, ale kemp dosud není v provozu, ač je už 17. června. Jakmile postavíme stany, přijíždí terénní auto, z něj vystupuje uniformovaná strážkyně parku a nekompromisně nás vykazuje za jeho hranice. Zdůvodňuje to údajnou závadností vody v potoce, ale spíš má strach, abychom kemp neznečistili, protože jsou dveře dřevěných budek záchodů atlučeny hřebíky. Bouráme stany a asi s 19 lidmi se rozhodujeme, že půjdeme přes noc k vodopádu, protože jinak bychom ho vůbec neviděli. Zbytek výpravy odjíždí asi 2 km za hranice parku. V 1/2 10 večer vycházíme na jih údolím řeky Jókulsá aá Fjóllum ke 23 km vzdálenému Dettifossu, kam se dostáváme asi ve 2 hodiny ráno. Cestou jsme museli přebrodit menší říčku, protože byl spadlý most. Parkoviště u vodopádu je uprostřed většího jezera a cesta k němu končí po několika metrech ve sněhovém poli. Je jasné, že by se sem nedostalo ani terénní auto, natož autobus. Pohled na vodopád byl ale úžasný a díky „bílé noci“ ho bylo možné i vyfotografovat. Do uzavřeného kempu se vracíme po téměř 12 hodinách pochodu a ještě půl hodiny nám trvá, než se dostaneme za kopec k autobusu, v němž strávil noc zbytek naší výpravy. Po obědě jedeme do Asbyrgi, kde je obrovská přírodní zeď tvaru podkovy, a odtud k "božskému vodopádu" Godafoss, jehož pojmenování souvisí s přijetím křesťanství na Islandu. Tábořit jsme sjeli asi 200 m ze silnice po kolejích vyjetých terénním autem. Zde se ale náš autobus zabořil do měkké půdy tak hluboko, že se ho našimi silami podařilo vytlačit až po 2 hodinách usilovné práce. Do Reykjavíku Další den nás čeká prohlídka Akureyri na severu ostrova, které je po Reykjaviku druhým největším městem ostrova. Je proslulé chráněnou polohou na konci hlubokého zálivu a botanickou zahradou. Právě tu začíná jaro a zahradníci vysazují ze skleníků rostliny na záhony. Vedle keře rybízu kvetou macešky a rostou zde i stromy. Skanzen Glaumbaer nedaleko Akureyri jsme málem přejeli. Naši průvodci se v australském bedekru, kterým je vybavila cestovní kancelář, přestali orientovat a ukazuje se, že několik účastníků zájezdu má cestu nastudovánu lépe. Díky nim jsme správně odbočili k muzeu. Po prohlídce jedeme přes Gistihús do obce Reykholt. Zase jsme sjeli ze správné cesty a řidiči již začínají reptat. Ačkoli je silnic a cest minimum, průvodci se vesele cestou vybavují a teprve, když mineme odbočku, křižovatku, nebo vjedeme do nějaké obce či městečka, začnou horečně listovat v bedekru a hledat v automapě. Obvykle zjistí, že už jedeme špatně a musíme se vracet. Přitom tu už loni cestovní kancelář byla, ale instrukce průvodcům nedala. Navíc je u každé benzínové pumpy informační centrum, kde jsou k dispozici i podrobné mapky v měřítku 1:200 tis. a prospekty. Ty si sice průvodci berou, ale aby je používali, to je ani nenapadne. "Máme dojem, že jsou to hlavně oba průvodci, kdo jedou na výlet", charakterizovali jejich práci řidiči, když zase couvají s autobusem s rizikem, že zapadne do měkké půdy. Nakonec správně přijíždíme do Reykholtu, kde žil islandský buditel a politik Snorri Sturluson. Prosazoval ale připojení ostrova k Norsku, proto byl zavražděn. Prohlédli jsme si jeho pomník, který je postaven před velkou budovou námořního učiliště, malé termální jezírko a ústí podzemní chodby, kterou se chodil do jezírka koupat. Večer za dost nevlídného a chladného počasí (vichřice, přeháňky, 8 oC) tábořime u vodopádu Hraunfossar, který je pozoruhodný tím, že voda vytéká jako mocný pramen uprostřed svahu, zatímco nad vodopádem je na lávovém poli sucho. Ještě večer přijíždí terénní auto, z něj vystupují dva domorodci a tvrdí, že šotolina, na níž táboříme, je soukromý pozemek, a chtějí buď zaplatit za stanováni, nebo abychom odjeli. Nakonec stačily místo poplatku 4 plechovky českého piva a odjíždí velmi spokojení. Reykjavík nás vítá sluncem a rekordní teplotou 15 oC. Centrum města tvoří několik ulic s kamenými jedno až dvoupatrovými domy, jimž dominuje ohromný moderní kostel, jehož věž slouží jako rozhledna. Zbytek města má venkovský ráz a je tvořen vilkami se zahrádkami. Pět lidi z naší výpravy běželo shlédnout film "Vulkanošou", ale přišli zklamaní. Ze 3 a 1/2 hodinové podívané byla o přírodě necelá hodina, zbytek byly rozhovory s obyvateli Islandu. My jsme si zatím prošli město a odpoledne cesta pokračuje přes Keflavík (základna NATO a mezinárodni letiště) na poloostrov Reykjanes. Čeká nás atrakce - koupel v modré laguně Bláa Lónid. Zde je uprostřed hromad lávy geotermální elektrárna, u níž je koupaliště s teplou vodou. Koupáni moc příjemné není. Voda páchne po sirovodíku a teplota v nádrži se pohybuje od ledové po horkou. Je dost obtížné nalézt místa, kde je snesitelně. Po koupání nás ani důkladné omytí mýdlem pod sprchou zcela nezbavuje charakteristického pachu sirovodíku. Les, gejzíry, moře a ptáci Po noclehu na mořském břehu jedeme na nejpamátnější místo Islandu - Thinqvellir k jezeru Thingvallavatn. Na břehu tohoto obrovského jezera s plochou 38 km2 je místo, kde se scházel islandský parlament. Je tu i přísně chráněný zbytek lesa. Skoro všechny stromy na ostrově byly totiž zničeny buď lidmi, nebo ovcemi. Odpoledne přijíždíme k další pozoruhodnosti - lokalitě s tryskající horkou vodou, kde je Geysir, který sice už přes 60 let vodu nechrlí, ale dal svým jménem název gejzírům. Hned vedle je Strokkur, který vrhá vodu do výšky až 20 m. Na parkovišti je několik autobusů s turisty. Jedním přijeli Japonci, oblečení všichni do stejných šatů se znaky nějaké cestovní kanceláře. Krásně piští, když voda vytryskne, a prchají do bezpečné vzdálenosti. Za chvíli se s fotoaparáty a kamerami zase vrátí blíž k díře naplněné vroucí vodou a celé divadlo se opakuje ve 3 až 15 minutových intervalech. V okolí je řada malých jam, v nichž bublá voda - určitě by se v ní uvařila vejce na tvrdo. Mírně prší. Stále v drobném dešti přijíždíme k údajně nejkrásnějšímu vodopádu Gullfoss (32 m vysokému) na řece Hvítá, což přeloženo znamená Zlatý vodopád a Bílá řeka. Vodopád je opravdu pěkný, ale viděli jsme jich už tolik, že je těžké srovnávat. Už v silném lijáku pokračuje cesta autobusem přes Skalholt (ohromný moderní kostel v pustině a sídlo biskupa) na tábořiště, vzdálené asi 14 km od úpatí Hekly. Poslední erupce Hekly byla v roce 1991 K ránu déšť ustal a podařilo se mi vystoupit na jednu z nejznámějších evropských sopek. Ve výšce 1491 m se dlouho nezdržuji, protože je špatná viditelnost a silný vítr. Sestupuji dolů pod okraj mraků. Tady průvodci trochu zmatkují a snaží se stmelit značně roztrhanou skupinu lidí dohromady. Několik nás pomáhá hledat naše turisty roztroušené mezi lávovými balvany. Nakonec se podařilo zjistit, kdo chce jit ještě nahoru, kdo už sestupuje, a kdo se výstupu vzdal. Konečně se vrací z vrcholu poslední skupina. Cesta zpět mi připadá ještě delší a jednotvárnější. Celý výlet trval 11 hodin. Do rána dalšího dne stačily lednice, kávovar a video vybít baterie autobusu tak, že nemůže nastartovat. Naštěstí jede kolem auto a Islanďan na naše mávání zastavuje. Když pochopí, co se nám stalo, přivolává radiotelefonem náklaďák, pomocí jehož akumulátoru startujeme. Odměnou oběma Islanďanům je několik plechovek piva a oba jsou velmi spokojení, protože tak vysoce alkoholické zde neseženou. Přijíždíme do městečka Hella a zde se definitivně rozbil přetížený autobus. Asi 2 hodiny trvá výměna vlnovce tlumiče, který vezou naštěstí řidiči s sebou. Ledovce na jihu a nejvyšší hora Po úspěšné opravě pokračujeme silnicí k vodopádu Skogafoss, farmě Skóga (malý skanzen) a k ledovci Solheimjókull, který je pokryt popelem z Hekly. V krásném odpoledni stavíme stany blízko ledovce - poprvé za bezvětří. Je slunečno a na místní poměry teplo (asi 10 oC). V noci teplota vystoupila o další 2 stupně a ve 3 hodiny začalo pršet. Na mys Dyrhólaey (nejjižnější bod Islandu) přijíždíme dopoledne v lijáku, navíc je zda uzávěra kvůli ochraně hnízdišť ptáků. Většina lidí se jde přesto podívat na Papuchalky severní, které zde hnízdí. Islanďané je jedí a vycpané prodávají v Reykjavíku jako suvenýry. Ptáci připomínají pestrým zbarvením papoušky, ale tvarem těla a plovacími blánami malé kachny. V mlze a dešti jich nakonec několik vidíme. Vracíme se do autobusu a přes obec Vik jedeme do obce Kirkjubaejarklaustur, kde není celkem nic pozoruhodného. Je to jedno z mnoha míst na Islandu, kde kostel, nebo kaplička údajně zadržely tekoucí lávu, která se už už chystala zaplavit lidská obydlí. Tato pověra je nejobvyklejší na ostrově a jistě velmi podporovaná církví dodnes. Příjezd do kempu nár. parku Skaftafell není moc radostný, protože se díky špatnému počasí vznáší obrovský otazník nad výstupem na nejvyšší horu Islandu. Se čtyřmi lidmi z naší výpravy se domlouvám, že pokud se zlepší viditelnost, pokusíme se o výstup (třeba i v noci). Průvodci odmítají angažovat se pro tak malou skupinku, ale nakonec dostáváme svolení, že nás autobus může odvést ke 12 km vzdálené opuštěné farmě Sandfell, odkud začíná obvyklý, asi 11 km dlouhý výstup na Hvannadalshnúkur, vysoký 2119 m. Převýšení je prakticky absolutní, neboť se jde z nulové nadmořské výšky. Protože průvodci odmítli půjčit své cepíny, má naše pětičlenná výprava k dispozici jen můj a třicetimetrové lano. Mačky máme naštěstí všichni. Ráno je nádherné počasí a podařilo se nám výstup uskutečnit. Samotný vrchol se sice zahalil do mraku, ale při výstupu i sestupu jsme byli odměněni nádhernými výhledy na největší evropský ledovec Vatna i moře. Výprava trvala přes 12 hodin a byla to poměrně náročná ledovcová tůra včetně zdolávání trhlin. Posledních 10 km mezi Sandfellem a kempem jsme se svezli autostopem. První auto nám ale zastavilo až po více než dvoukilometrové cestě pěšky po silnici. O spolucestujících a tuleních Ačkoli naše cesta trvá již víc než 14 dni, divím se "odvaze" dvou účastnic zájezdu. Celou cestu se vesele živí tvarohem, sýry, termixy, kuřecími nářezy balenými v igelitu a podobnými netrvanlivými potravinami, které se musí uchovávat v chladnu. Nesnesitelný zápach, který se občas vyskytuje autobuse je tedy již vysvětlitelný, neboť obě dámy začínají stále častěji hořekovat, že se jim kazí jogurty, měkké salámy a mléko, protože jim řidiči odmítli dát k dispozici malou lednici, kde chladí nápoje, prodávané v autobuse. Můj spolucestující charakterizoval jejích počínání příznačně: "Taková prasata jsem ještě neviděl a jen čekám, kdy si vybalí grilovaná kuřata, nebo něco podobného. Divím se, že se z toho ještě nepo..... Teď zrovna jedna z nich něco vybaluje a podle vůně myslím, že je to pěkně uleželý domácí sýr". Obě dámy se takto (zjevně bez zdravotních obtíží stravovaly dokonce ještě 18. den cesty. Starší z nich, asi 58-letá Helenka, si několikrát během cesty svému okolí hlasitě stěžovala, že chtěla jet ještě do Peru, ale v cestovce jí řekli, že tam nebude k dispozici autobus, a občas se budou muset nosit všechny věci v batohu. Takové nepohodlí se jí nelíbilo, a tak se musela spokojit zatím jenom s Islandem. Teď pořád neví, kam pojede v létě, chudinka. V dalších dnech pokračuje náš zájezd přes Jókullsarlón - ledovcové jezero, odkud odtéká řeka, která odnáší kry do moře, na mys Stockness pozorovat tuleně. Na mysu je maják, základna NATO a obrovské hnízdiště ptactva. Mořské vlaštovky na nás nalétávají a klobáním do hlavy se snaží zahnat nás od svých hnízd s vajíčky. Na rozevřený deštník si ale netroufají. Divím se, jak jsou někteří účastníci zájezdu divní. Vůbec nedávají pozor, kam šlapou, a s vyvalenýma očima se ženou k pobřeží - jen aby jim neušel nějaký tuleň. Teprve na důrazná upozornění aspoň někteří předstírají, že dávají trochu pozor, ale přesto několik ptačích hnízd s vajíčky bylo rozdrceno botami našich "turistů". Zejména dvě asi 19-leté dívky, námi přezdívané spící panny, snad ani nevnímaly, že je tu nějaké hnízdiště ptáků. Na skalách se žádní tuleni nevyhřívali, protože už bylo 19 hodin. Island není jen příroda Vojenské základny NATO jsou nejen na mysu Stockness a v Keflavíku, ale i na severu a západě ostrova. Poplatky za ně tvoří asi nezanedbatelný příjem státního rozpočtu. Díky nezdravé ekonomice (přílišná drahota) musí stát z něčeho dotovat místní výrobky, aby byly prodejné na světovém trhu. Těžko by si někdo koupil např. konzervičku sardinek za 1,5 USD. Stejné je to i s ostatními (nemnohými) islandskými výrobky, které jsou za hranicemi 4 až 5 x levnější, než na Islandu samotném. Další den se pak už jen přejíždí přes městečko Djúpivogur do Egilsstadiru, a tím se uzavírá islandské putováni. Zde musíme utratit poslední islandské koruny, protože jejich zpětná výměna za nějakou konvertibilní měnu je možná už jen zde, nebo ve směnárně na lodi, ale znamenala by čtyřicetiprocentní finanční ztrátu. Tolik totiž činí bankovní rozpětí mezi prodejem a nákupem ISK. Pokud toto uvážíme, pak Islanďan, který se vypraví do světa, není tak bohatým turistou, jak by se dle islandské drahoty zdálo. Jak nám někteří Islanďané říkali, vydělají si nejčastěji kolem 700 tis. ISK za rok. Zejména mladí mají práci třeba jen 3 měsíce přes léto, kdy je slabý turistický ruch, a jejich příjem nepřesáhne 300 tis. ISK. Když srovnáváme ceny a platy zjišťujeme, že koupěschopnost obyvatel je podobná, jako u nás. Islanďané ale vypadají spokojeně, jejich snem je mít auto a domek a jsou hrdí na samostatnost svého státu. Již si ale začínají uvědomovat, že by se neměli příliš izolovat od Evropy a ostatního světa. Proto se učí cizí jazyky, a zejména mladí touží pracovat v turistice a službách, spojených s pořádáním mezinárodních konferencí, nebo setkání typu Regan-Gorbačov, což zdůvodňují výhodnou polohou ostrova mezi Evropou a Amerikou, klidem, čistým ovzduším a klimatem bez velkých teplotních výkyvů mezi zimou a létem. Islanďany snadno poznáme. Jsou většinou vysocí a robustní se světlou pletí a vlasy. Již od středního věku ale začínají tloustnout, a zvláště venkované jsou doslova rosolovatí. Dobromyslnost a tloušťka asi pramení nejen z fyziognomie, ale hlavně nedostatku pohybu a značné obliby coca coly. Islanďané jsou údajně světovými rekordmany v pití tohoto sladkého nápoje (v přepočtu spotřeby na obyvatele předstihují i USA). Bez auta se Islanďan neobejde, a používá ho, jak jsme viděli, dokud se nerozpadne. Zřejmě zde k provozu nejsou předepsány žádné technické kontroly, a tak jsme na silnicích viděli nejen nová (a i drahá) zejména terénní auta, ale také vraky bez světel, nárazníků, rezavé a potlučené. Skoro u každé farmy stálo několik vraků aut, která již dosloužila, Benzín je tu na místní poměry levný (litr 75-80 ISK, tj. asi 2 DEM, nafta stojí dokonce polovinu). Čtrnáctidenní cesta konči v Seydisfjórduru. Zde se setkáváme s druhou českou výpravou, která neměla takové štěstí na počasí, jako my. Na nejvyšší horu se totiž nepodařilo vystoupit nikomu, díky dešti a mlze. Ze stejného důvodu byla neúspěšná i výprava na Heklu. Zato u Mývatnu měli na rozdíl od nás nádherně, ale téměř je tam "sežrali" mušky a komáři. Loď Norrona nás unáší přes Tórshavn a kolem Shettlandských ostrovů do dánského přistavu Esbjerg. Po 54 hodinové plavbě ještě jedna noc v lehátkovém autobuse a do Prahy přijíždíme s kilogramy lávových kamenů, mapek a turistických prospektů, a hlavně nezapomenutelnými dojmy.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Kópavogur
Půjčovna autPříspěvky z okolí Jak jsme cestovali po Islandu
