Holice, srpen 2023, tradiční cyklozájezd – pt. 1 (převážně Památník Emila Holuba)

Prozatím každý přelom roku (prosinec, nebo následující leden) se v mobilu objeví zpráva, kam se jede o prázdninách na „školní“ výlet. Ten letošní s lokalitou Holice. Od nás je to skoro coby kamenem dohodil, navíc podle pohledu do mapy se nedá říci, že by krajina byla nějak obzvláště zajímavá (myšleno do výškového členění). Snad i proto se na seřadišti u kulturního domu ve středu s datem 16.8.2023 neschází nadbytečně velká skupina výletníků. Tím pádem je autobus zaplněn tak ze 2/3, no aspoň si nemůže nikdo stěžovat, že mu někdo obsadil místo (přeci jen se v tom busu za ta léta ustálil určitá zasedací pořádek). Holice jsou tak zhruba po silnici nějakých 100 km, tak se i vyhlášeno opatření, že cestou se nebude zastavovat, zvláště určeno pro konzumenty ranního doušku.

Naštěstí nic se nedodržuje doslova, takže po projetí tunelu na Hřebeči (za Moravskou Třebovou) se řidička busu nechá ukecat a ke kratší pauze dojde a pár hochů (i dívek) se do přírody vydá ulehčit své fyziologii.

Vedoucí zájezdu povětšinou hledá ubytování v objektu, kde se vleze tak cca 40 lidí, to dnes už většinou zmohou vícehvězdičkové hotely, nebo nějaké internáty. Jak známo, učitelé jsou tvorové spořiví a přes několikeré navyšování platů (údajně a si na 130% průměrné mzdy) je jim líto zbytečné útraty, takže se spíše jezdí do internátů. Tentokrát byl vybrán internát holické automobilní průmyslovky.

Což o to, průmyslovka se chlubí, že je snad nejlepší svého zaměření u nás, ale internát by potřeboval trošku vylepšení. Nevím, zdali to bylo protekcí, ale celá naše výprava byla umístěná v posledním patře ze 4 podlaží (budova nemá výtah). K nevelké radosti jsou na pokoji bydla (ne s měkkým i, tedy patrové postele). Což trápí zejména starší výletníky, nakonec i my co si připadáme ještě mladě už s tím výlezem do horního patra (postele) určité problémy registrují. Ale nezoufejme si, problémů se najde ještě více, např. kam chodit na WC a do sprch, když jsou společné a není určeno pro která ze 72 pohlaví…

Po nezbytném zabydlení se tedy skupina co spolu mluvíme, vydává na průzkum města. Holice naštěstí nejsou žádné velkoměsto, takže vše podstatné je na dosah od našeho přechodného pobytu.

Vlastně již při obhlídce jsme zaregistrovali několik občerstven pře ulici našeho internátu. První z nich byl nějaký kebab, což zas tak lákavé není, vedle trošku utajená vinárna (zprvu trošku opomenutá). Na rohu pak restaurant Černý kůň. Ten se zdá v širokém okolí jedinou smysluplnější vyvařovnou, odpoledne je bohužel už snědena valná část menu, ale až na vyjímky si nějaké poživatiny dočkáme. Na hodnocení v mapách.cz se objevují tři hvězdičky, což asi odpovídá, nenadchne, ale naštěstí nasytí. Holice nejsou zas tak velké, aby se zde střídali michelinští kuchaři.

Další kroky celkem logicky vedou severním směrem k patrně největší atrakci Holic. Před výstavní budovou pošty stojí pomník patrně nejslavnějšího místního rodáka, což byl dr. Emil Holub. O nějakou stovku metru dále se v seskupení kulturně zaměřených budov (Sokolovna, Kulturní dům) nalézá i objekt Památníku slavného cestovatele. A vlastně by to bylo škoda tohoto cestovatele pominout.

Možná, že kdybychom nežili v malém Česku (Emil Holub byl ovšem občan Rakouska-Uherska), byl by dobrodruh stejně po světě slavná skoro stejně jak o takový David Livingstone, nebo Henry Morton Stanley. Vlastně jeho průzkumy v oblasti jihu Afriky na objevy slavných předchůdců svým způsobem i navazovaly. Emil Holub (1847–1902) pobýval v Africe dvakrát, poprvé spíše soukromě, po studiích se vydal do Kapského Města a dál do vnitrozemí mezi diamantokopy. Otevřel si lékařskou praxi a po nějaké době (když si na to vydělal) se vydal i hlouběji do neprobádaných končin. V Africe pobyl napoprvé 7 let a z cest si dovezl do domoviny na 30 000 předmětů. Ve své době jejich výstava způsobila senzaci. Cenné byly jeho přírodní sbírky, ale i poznatky etnografické a geografické. Došel až k řece Zambezi a slavným vodopádům (pojmenovaným po královně Viktorii). Jeho mapové zákresy byl natolik kvalitní, že je dlouho používali i samotní Britové.

V roce 1883 vyráží čerstvě ženatý (i s manželkou a několika průvodci) na další cestu (i s podporou různých sponzorů). Zamýšlená cesta přes celou Afrikou z jihu na sever byla ale provázená řadou obtíží, střety s domorodci, ale i nepřízní koloniální správy, nemocemi, takže zamýšleného cíle se nepodařilo dosáhnout. Výprava se tedy vrátila zpět na jih a lodí do Evropy. Z dovezených sbírek byla uspořádaná další výstava, ale po skončení byla velká část exponátů rozdána nebo prodána, pro nezájem Národního muzea.

První menší památník vznikl v Holicích roku 1925 na tamní radnici. Expozice byla vytvořena ze zbytků Holubových sbírek, které věnoval různým školám, v roce 1945 ale na konci války velká část podlehla při požáru (v Holicích se poměrně urputně bojovalo).

V roce 1958 zemřela ve Vídni paní Růžena Holubová. Ta ještě vlastnila slušný objem sbírkových předmětů. V závěti dr. Holuba se psalo o odkazu jeho rodnému městu. V letech 1958–62 se stavěl nový kulturní dům a vedle něj vyrostla i budova dnešního památníku…

Prohlídka expozice je naštěstí tak akorát, cena za vstup je přiměřená (100,- Kč). Součástí prohlídky je poloanimovaný film (s hlasem Jana Třísky), který osud cestovatele ve zkratce přiblíží. Pak si už můžeme projít mezi exponáty, které se dochovaly, nahlédneme tak i mezi dávné Afričany, i do Holubovy pracovny. K vidění je i několik zvířecích preparátů (slůně, antilopy, buvol, pakůň, poněkud opelichaný lev aj.).

Expozici doplňují i připomínky našich Holubových pokračovatelů, známých i neznámých. Prostě nahlédnutí do muzea patřilo k pozitivům prvního holického dne. Další kroky vedou k procházce na náměstí (děvčata hledají cukrárnu s kávičkou a zmrzlinou). Naštěstí na jihozápadním nároží náměstí T.G.M. je celkem přijatelné Caffé v Zahradě, kde je k dostání skoro všechno (tedy i pro ty co zákusky nemusí).

K dalším pozitivům se nakonec ukázalo i nahlédnutí do nenápadné vinotéky vedle Černého koně, U Pajdy. Kromě vína se tam točí i pivo a na zítra máme domluvené večerní posezení s kytarami a zpěvy…

Den se ještě příliš nenachýlil a horký den volá po nějakém osvěžení. Podle mapy na druhý pokus objevíme cestu k Hlubokému rybníku u místní části Podlesí. Voda je sice poněkud nahnědlá, ale bufet je tu otevřený, takže ani moc nevadí, když se asi třetí den někde dočteme, že v rybníku mají být namnožené sinice...


Pt. 2


Pt. 3


Pt. 4