Hedvika-patronka Slezska a "vyhnanců z vlasti"

Jihozápadně od Mnichova, blízko Ammerského jezera, se vypíná vrch Andechs. Před rokem 1200 stával na jeho temeni pevný hrad Andechs, rodinné sídlo andechsských hrabat. Později shlížel z tohoto místa do údolí poutnický chrám s rozsáhlou klášterní budovou. Tento slavný rod se honosil tím, že původem pocházel od císařů Karolingů a vlastnil rozsáhlé statky, které se rozprostíraly až do Tyrol, Švábska a Franska. Byl znám po celém Německu pro svou rytířskou šlechetnost. Navíc básnící nazývali Andechs „liliovou branou“. Naznačovali tím, že tam byly čisté mravy a svůj stánek tam rozložily křesťanské ctnosti. A opravdu tomu tak bylo, zejména za Bertholda IV. A jeho manželky Anežky, dcery míšeňského markraběte. Z andechsského zámku pocestní neodcházeli bez pohoštění, chudí bez pomoci a okolní kostely a kláštery byly panstvem štědře podporovány.

Zatímco Berthold IV. z Diessen-Andechsu a kníže z Merana (jeho rod byl povýšen do šlechtického stavu Friedrichem Barbarossou) prý mírně a otcovsky spravoval své území vládla Anežka v domácnosti – pečovala zejména o jedinou dceru Kedrutu, aby ji ochránila před všemi nebezpečími těla a duše, v zárodku potlačila zlé náklonnosti a lásku k Bohu a bližnímu rozvíjela v dítěti od nejútlejšího věku.

Roku 1174 se Anežce narodila druhá dcera, která dostala při křtu jméno Hedvika. Stejně jako Kedtutě věnovala starostlivá matka i druhé dceři všechnu mateřkou péči a dokonce ji zdvojnásobila, když zjistila, že její druhé dítě je obdařeno zvláštními schopnostmi. Tehdy ještě žil Hedvičin dědeček a babička. Zatímco se Kedruta věnovala nevinným hrám, tichá Hedvika sedávala u nohou dědečka a vážnou tváří naslouchala vyprávění o bojích a válkách a starodávném rodu andechsských hrabat. Od matky a babičky se opět dovídala o životě a skutcích svých příbuzných, kteří žili svatě a do dějin se zapsali zlatým písmem, což na její vnímavou mysl hluboce působilo.

Na vychování, na které rodiče a domácí učitelé nestačili, byla dána do kláštera v Kitzingenu, který založila Tekla, dcera Karla Martella. Tam nebyly dívky vychovávány ke zbožné zahálce, jak se často pomlouvačně o klášteních školách tvrdilo, ale pro praktický život, a proto vedle předmětů základního vzdělání se dívky učily i domácím pracím, aby se jednou staly z chovanek hodné ženy a řádné matky. Legenda vypravuje, že Hedvika byla od útlého mládí velmi rozumná, lehkomyslnost jí byla na hony vzdálena, hravě si zvykla na slušné a jemné mravy a vystříhala se mladistvé zpupnosti. Nejvíce dbala na cudnost a čistotu srdce. V kitzingenském klášteře porozuměla Písmu svatému. Když nabyla vědomostí, které ji mohl klášter poskytnout, opustila ho a po krátkém pobytu v otcovském domě ji jako dvanáctiletou provdali za budoucího slezského (vratislavského) knížete Jindřícha I. Bradatého, syna knížete Boleslava Dlouhého ze Slezska, který pocházel z vládnoucího rodu Piastovců, zakladatelů polského státu. Manžel Jindřích se roku 1202 ujal vlády po svém otci a v době sňatku mu nebylo více než osmnáct let. Hedvika poprvé porodila v třinácti letech a celkem měla s Jindřichem sedm dětí. Stala se mimochodem tetou svaté Anežky Durynské. Po manželově boku -v domácnosti i mimo ni-působila blahodárně v cizí zemi, kam ji zavedla boží prozřetelnost. Boleslav I. Vévoda slezský, ji totiž vybral za manželku svému synovi Jindřichovi.

Když Hedvika přišla do Slezska, brzy ve své nové vlasti poznala duchovní bídu a nevědomost v náboženských věcech. Ihned pochopila své poslání a začala s misionářskou činností. Především u svého manžela, který byl v náboženství a modlitbách málo zběhlí. Slovem i příkladem uváděla Jindřicha na dráhu ctnosti a činného křesťanského života. Tak položila základ k blahu země i lidu. Naučila se slovanské řeči a působila i na nevědomé a lehkovážné dvořany. Nabádala je k mravnosti, laskavosti, poslušnosti, přívětivosti, trpělivosti a snášenlivosti. Všude, kam Hedvika zavítala, se vždy rozhostil duch pokoje a lásky.

Ale prokazovala nejen duchovní, ale i fyzické milosrdenství. Na všech stranách. Chudé šatila a sama jim podávala jídlo, vězňům posílala šaty, prádlo i světlo...kajícným a méně provinilým často dopomáhala na svobodu.

Hedvika trávila léta svého manželství nejen ve skutcích milosrdenství a pobožnosti, ,ale také v mateřských povinnostech. První děti, Anežka a Žofie, zemřely, jak se zdá, v útlém věku. Po nich přišla na svět třetí dcera, Kedruta a pak synové Jindřich a Konrád.

Hedvika považovala tyto děti ani ne tak za své, jako za děti Boží, byla přesvědčena, že jako se při narození zrodily z ní, tak při křtu se znovurodily z Boha a staly se tak Božími dítky, a tedy de facto patřily více jemu než jí.

Od té doby byla Hedvika čím dál tím horlivější v pobožnostech a milosrdných skutcích, takže děti se učily od nejútlejšího mládí z jejího příkladu ctít a milovat Boha a všechny svaté, vážit si modliteb a božích služeb. A k chudým být útrpnými a milosrdní, mírnými, tichými, přívětivými a pravdomluvnými.

Ale Hedvice bylo jasné, že toto všechno nestačí, že dítě musí být k ctnostem vedeno a v nich cvičeno, má-li v nich zapustit kořeny a má-li odolat budoucím svodům. A v tomto duchu Hedvika své děti vychovávala. Učila je znát Boha, milovat ho a důvěřovat mu a pro něho milovat bližní. A proto je k modlitbě přidržovala nejen doma, ale brávala je s sebou do kostelů, k nemocným i chudým, aby, jak říkávala, se naučily první část dne věnovat Bohu a bližním.

Hedvika denně prosila o milost pro děti, prosila Boha, aby vše, co pro ně dělala, v nich svou milostí předcházel, doprovázel je a chránil před hříchem, zvláště těžkým, zbavil je chyb a víře, naději a lásce a všem v nich dřímajícím ctnostem popřál zdaru a vedl je k dokonalosti.

Ale s tím vším se nespokojila. Věděla, čím je matka dětem a jak nešťastní jsou sirotci, kterým chybí mateřská péče, a proto se snažila, pokud to bylo možné, jim být matkou.

Blízko knížecího zámku, v městě Vratislavi, vystavěla sirotčínec a v něm vychovávala osiřelá děvčata, urozená i prostého stavu, bděla nad jejich nevinností a jako dospělým a zachovalým dávala slušnou výbavu či věno, aby mohly jít do kláštera nebo se provdat. Tak zastávala Hedvika funkci matky nejen u svých, ale i u cizích osiřelých dětí.

Když roku 1201 zemřel vévoda Boleslav a byl pochován v labušanském klášterním kostele, který roku 1175 založil, ujal se vlády jeho syn Jindřich I. A v první polovině svého dlouhého panování zakládal především kostely a kláštery. Tak na Hedvičin popud založil roku 1203 ženský klášter v Trzebnici (poblíž Vratislavi) ke cti Panny Marie, hojně ho obdaroval a jeho manželka Hedvika k jeho jmění přispěla svým věnem. Zajímavé je, že na jeho vybudování se velkou měrou podíleli trestanci. Jejího příkladu následovali mnozí velmoži, zvláště vratislavský biskup Cyprian, takže trzebnický klášter patřil brzy mezi nejvelkolepější v Evropě, mohl prý zaopatřit vším potřebným až tisíc osob a navíc byl velmi pohostinný.

Klášter s chrámem Bohorodičky byl roku 1219 vysvěcen a osídlen jeptiškami cisterciáckého řádu z bavorského města Bamberku. Hedvičina učitelka z kitzingenského kláštera byla první abatyší těchto řeholnic. Klášter v Trzebnici byl brzy velmi oblíben a urozenější šlechtické rodiny mu svěřovaly své dcery. V Trzebnici byla také vychovávána Anežka Přemyslovna.

V soukromém životě byla Hdvika vzorem světice, den co den dlela v kostele na modlitbách, často přijímala tělo Páně, pro kostely a kaple se zabývala ručními pracemi, denně v poledne krmila třináct neduživců, ale sama žila velmi skromě, přísně se postila a umrtvovala své tělo. I když na sebe byla přísná, k druhým byla shovívavá. Onemocněl-li vážně někdo ze služebnictva, pečlivě ho ošetřovala. Učinil-li ten či onen dvořan něco zlého, domluvila mu klidně a vlídně: „Proč jsi tak jednal? Bůh ti odpusť.“ Rodinné nehody a neštěstí snášela klidně, s klidnou myslí a odevzdaností.

Když její manžel Jindřich I. zemřel a vlády se ujal jejich syn Jindřich II., odebrala se Hedvika (ve svých 54 letech) s dcerou Kedrutou do kláštera v Trzebnici.

Vinou křižáckých výprav se rozšířila hrozná nemoc. Malomocenství. A objevila se také ve Slezsku. Pro napadené touto nemocí byly zřízeny nemocnice u města Středy a u Vratislavi. Když se Mongolové přiblížili přes Rusko a Polsko s slezským hranicím, nastalo v zemi velké zděšení a kdo mohl, hledal spásu v útěku nebo na pevných hradech. Řeholnice a chovanky trzebnického kláštera se rozutelky ke svým příbuzným a známým, Hedvika s abatyší a Kedrutou se odebraly na hrad Krasno.

Jindřich II. Dal dohromady vojsko v počtu třicet tisíc mužů, utábořil se Lehnice, ale nevyčkal, až dorazí české vojsko, a po hrdinném boji padl (9. dubna 1241) a s ním deset tisíc Poláků a Slezanů. Následující den dorazil na bojiště český král Václav I., před kterým se dali Tataři na útěk. Tělo Jindřicha II. bylo nalezeno, odneseno v průvodu do Vratislavi a tam v kostele sv. Jakuba pohřbeno. Hedvika se modlila nad jeho rakví:

„Děkuji to, Bože, že jsi mi dal syna, který, dokud byl živ, mne vždy ctil, miloval a nikdy ničím nezarmoutil. Ač by ho ráda měla u sebe na zemi, přeji mu přece co nejvroucněji, že prolitím krve s Tebou, tvůrcem svým, spojen jest.“

Hedvika pečovala o chudé a traduje se, že ji na cestách provázelo vždy třináct chudých, kteří na hradech nebo v hostincích jedli většinou lépe než Hedvika. Od té doby se prý traduje věta, kterou říkali dvořané, že „líp jíst u paní jako žebrák, než u stolu pána“. Špitál, který založila ve Vratislavi, byl prvním ve Slezsku, stejně jako útulek pro malomocné. Historie rodiny vypovídá mnohé o tehdejší době Rodný hrad Andechs byl zničen, Hedvičina sestra byla zavražděna, a jak bylo řečeno, manžel i syn zahynuli v boji. Andechs byl rozbořen proto, že dva bratři svaté Hedviky, biskup Ekbert z Bamberku a hrabě Jindřich z Andechsu, byli (údajně neprávem) obviněni z účasti na vraždě krále Filipa Švábského.

Jakmile se nepřátelé vytratili ze slezského území a strach z nich pominul, vrátila se Hedvika zpět do kláštera, aby se tady připravila k odchodu na věčnost. Zemřela 15. října 1243 - pomalu ve svých sedmdesáti letech. Byla pohřbena s velikou poctou a za nářku a usedavého pláče při trzenbnickém klášteře.

Papež Klement IV. prohlásil roku 1267 Hedviku za světici a její výroční památku ustanovil na den 17. října. Pouze ve Slezsku se slaví jako zemská patronka 15. října, a to zasvěceným svátkem. Tehdy se kanonizace zúčastnil i Přemysl Otakar II. s panovníky celé Evropy. A mnohem později Karel IV. Pověřil mistra Theodorika, aby namaloval portrét svaté Hedviny pro hrad Karlštejn. Ostatky jsou uloženy v nádherném sarkofágu v Trzebnici, s ležící postavou na mramorové desce, ale některé kosterní relikvie jsou uchovány na tzv. „Svaté hoře“ na Ammerském jezeře, kde se Hedvika narodila a odkud se provdala do Slezska.

Smutné je, že postava sv. Hedviky je zneužívána bezmála pro tři črvrtě tisíciletí. O co jde? Od konce druhé světové války se v klášterním kostele v Andeschu shromažďují Němci, kteří byli po skončení druhé světové války odsunuti ze Slezska, nebo prchali před frontou. Ti přiřkli Hedvice patronát nad „vyhnanci z vlasti“ a přicházejí si k relikviím sv. Hedviky poplakat. Datem svátku se stal 16. říjen.

Svatá Hedvika Slezská je patronkou Polska, Slezska Krakova a „vyhnanců z vlasti“, kteří v příkrém rozporu s životem a působením své vzývané patronky se stali šiřiteli nesmiřitelné nenávisti.

Fotogalerie