Druhý obchvat Sněžníku

Takže jsem pořídil elektrokolo. Ne, že bych už na tom byl tak silově špatně, ale velká část kamarádů – vrstevníků, s kterými podnikáme společné výlety už motorizaci podlehli a jedna z nich mi předložila téměř ultimátum, že už nebudou čekat. Nu co dělat.

Nicméně je fakt, že ta přípomoc, když se užije s rozmyslem zas tak špatná a umožní vskutku dosáhnou rychleji nějaký vytýčený cíl. Ostatně po doposud naježděných kilometrech mi statistika ukazuje něco přes 650 km režim ECO (základní nastavení), režim TOUR asi 11, SPRINT 7 a TURBO jsem ještě nezapnul.

No a v pátek mi výše zmíněná kamarádka sdělila, že jedou s přáteli do Międzygórze, kde mají zamluvený víkend s ubytováním. A v sobotu pojedou na Kraličák z této základny na polské straně pohoří. Tak mě napadlo, že bychom se mohli setkat u chaty Na Śnieżniku, tedy jak se říká tamní Švýcárně, což je vlastně nejbližší lidské obydlí (nepočítáme-li nějaké lovecké chaty) pod vrcholem magické hory.

Abych si ušetřil kus cesty, brzké ranní vstávání na vlak. Ze Šumperka to sice jede včas, ale větší problém nastává v Hanušovicích, zejména díky pozdnímu příjezdu vlaku na Jeseník, který má dobrých 20 minut sekeru. Snad jediným pozitivem, že do malé „810“ neleze nikdo další s kolem, takže to moje je jediné ve vyhrazeném prostoru (kola se musí věšet). Jinak vláček sestávající z jediného vozítka (ty staré malé motoráčky) praská ve všech, kromě výpravy šumperského Kčt spousta soukromých výletníků. Nevím co dělá ředitelství ČD, to neví, že když je sobota, navíc pěkné počasí, že bývají nějací výletníci? Šumperáci sice vystoupili v Chrasticích, i tak ve Starém Městě ještě vystoupí spousta dalších, bude totiž Anenská pouť. Jiní zase míří na Sněžník a rádi by využili okružní bus do Stříbrnic, ale nevím jestli jim už neujel.

Já tedy sedám na Superior a po pár metrech už pouštím motor, není čas na hrdinství. Směr po silnici Seninka, státní hranice. S podporou to běží celkem dobře, pod serpentinami prohodím nějaké slovo s panem Vébrem, točí-li ještě pivo pro kolemjdoucí, ale není na to čas. O nějaký metr výše mě překvapí hluk motorů, řinoucích se shora dolů. On ten asfalt na naší (tedy české) straně Kladského sedla je tuším lepší a pár Poláků zde sjíždí svá rychlá skoro závodní auta (nějaké BMW snad i Porsche). Původně jsem váhal se zastávkou na hranici, ale když mi slečna (nebo mladá paní) prozradila, že okénko je přístupné, tak si nechám jednoho Welzla natočit. Víte jak to je, když se první hospoda vynechá.

Hned pod přechodem je v první serpentině odbočka na cyklotrasu, kterou mají místní značenou jako 93, Niebeski szlak rowerowy (tedy modrá). První metry i kilometry celkem slušný povrch, případný štěrk je zaježděný a motá se kolem 800m výšky, za křížením s pěšími značkami následuje ovšem prudší sjezd do údolí Kamienici což je kromě říčky i stejnojmenná osada. A když byl sjezd, musí se opět vzhůru. Stále ještě slušný šotolinový úsek je ovšem veden do stálého stoupání, takže i s motorem se svaly dolních končetin celkem užijí. Velmi krátký pokles je u křižovatky pod kopcem Porębek (898 m) kde si značenou trasu 93 vyměním za označení ER-2. Teď už to bude pořád do kopce. Stoupání je stálé, co kilometr zhruba 100 m, to by ani tak nevadilo, horší je fakt, že jde o prastarou štětovanou cestu, takže kolo si vesele poskakuje, což se projeví i na sedlové části a v řidítkové části těla. Občas je sice cesta posypaná čerstvěji štěrkem, ale to nemusí být vždy výhoda. Nakonec ve vyšší partii je ten drcený kámen ještě nezaježděný, tak raději kousek pěšky.

Určitá úleva je v rozcestí téměř těsně před hlavním cílem, tedy rozcestí Śnieżnicka s kapliškou lesních patronů. Poněkud překvapená je dvojice známých turistů, kteří jsou dole v Kletnu autem a razí na Kraličák z této strany. Tak chvíli pokecáme, pak už pokračuju vzhůru. Z došlých zpráv už vím, že kamarádi už lezli na vrchol (tedy vlastně jeli), byli u Švýcárny skoro o hodinu dřív. Sice bych to možná též stihl, ale nakonec byli jsme na hoře předloni a zas tolik se asi na vrcholu neudálo, tak píšu zprávu, že tady počkám. Mám štěstí, že ještě v hospodě není velká fronta, tak si koupím jeden už poměrně předražený lahváč (25,- zl., pípu tu pořád nemají). V batůžku jsem měl i svačinu, tak je i co k nakousnutí. Kolegové jsou kolem vrcholu ještě celkem dlouho (přátelé z Brna jsou tuším na Sněžníku poprvé, tak musí i k prameni a ke slonovi).

Když konečně dorazí zpět k chatě, je už značně narváno a stát frontu od dveří kvůli nějakému dalšímu lahvovému nápoji se moc nechce. No máme nějaké nápoje v bidonech.

Od chaty pokračuje opět cyklotrasa 93, ale jde o souběh s turistickou pěší trasou k Malému Sněžníku, čili jízda s kolem je přerušovaná jak seskupením kamenů, tak i kořeny a nějakými podobnými překážkami. To pokračuje vlastně i za odbočením značky k vrcholu (naměřeno 1286 m), na M. Sněžník by to byl celkem kousek.

Následuje sjezd, ovšem spíše se stojí na brzdách i s přechodem do pěších fází.

Slušnější cesta je až od rozcestí s přístřeškem Wysocka. Jde o přeci jen používanější lesní cestu se štěrkovým povrchem, v nižší poloze provázenou výsledky lesní těžby, lýkožrouti neznají hranice.

Poněkud drnacavé úseky končí na horním konci Jódlowa, kde je sice inzerován minibar, ale to je vskutku jen nouzovka, kterou užívají zdejší bikeři, nedaleko jsou nástupy na místní traily, tedy lesní terénní trasy, kterých na této straně hranice je celkem dostatek, skoro u každé dědiny.

Vracíme se tedy na asfaltku a příjemný, celkem svižným sjezdem sledujeme potok Goworówka, který teče do – Goworówa. To už jsme vlastně pod horami v kotlině, které se říká Kladská. Dál nás vede opět zneční ER-2, chvíli nájezd po asfaltu, pak ovšem většinou po šotolině mírně se vlnící krajinou, přes Szklarniu, na konci zase asfatkou do Mezilesí, nebo správněji Międzylesiu (dříve Wolfesgrund nebo Mittelwalde). Pro některé se nejedná o první návštěvu, od hranice to zase není tak daleko, ale v zámecké restauraci jsem tu ještě nebyl. Potěšením je přítomnost plzeňského. Pozřeli jsme mi nějakou stravu, zajímavá varianta zdejšího borče, správněji BARSĆ, vypoadalo to jako voda z červenořepového kompotu (kombinace s vývarem), k tomu se podává šťouchaný brambor, protože jinak by v polévce nic nebylo. Čas se trošku nachýlil, tak se musíme loučit, přátelé a známí se vrací do svého ubytování (zhruba přes Różanku a Domaszków, já k jihu tedy na Boboszów, Boříkovice, Červenou Vodu, Hambálek apod. Už nic objevného.