Dny evropského dědictví pod vlajkami univerzity, kapucínů a louckého graduálu (Olomouc)

na Dolním náměstí • Fotografie (58) • Foto: markyz63

Dny evropského dědictví neboli EHD jsou dnes už i u nás zavedenou a oblíbenou atrakcí, které se v září celkem pravidelně a rádi zúčastňují i ti, kteří mají jinak pro různá muzea nebo sakrální památky jen slova pohrdání a výrazy jako Rada Evropy či Evropská komise, z jejichž společné iniciativy tato akce vznikla, jsou pro ně sprostá slova toho nejhrubšího ražení.

Pro nás ostatní – zejména ty uměnímilovné a památkám všech typů nakloněné – naopak nastává toužebně očekávaná chvíle, kdy můžeme poodhalit roušku některých tajemství, nahlédnout do míst běžně nepřístupných – a co si budeme povídat – občas i ušetřit nějakou tu korunu za muzejní vstupy, když se třeba potřebujeme podívat jen na nějaký konkrétní exponát.

Ze Šumperka to z větších měst máme nejblíže do Olomouce a protože je zdejší nabídka vždy opravdu bohatá, zajímavá a přepestrá, míříme sem celkem pravidelně. Na druhou stranu je pravda, že se už občas z nabízených „atrakcí“ dost těžce vybírá. Jednak je nabídka rozdělena min. do dvou dnů (takže v rámci jednodenního výletu nemůžeme vybírat ze všeho) a navíc se část položek rok co rok obměňuje (takže lze definitivně plánovat až po zveřejnění kompletního programu). My se vždy snažíme zvolit 2-3 hlavní prohlídková místa s tím, že další „položky pod čarou“ na ně dle časových možností nabalujeme.

Na programu se ale občas podílí i „ten nahoře“, když poťouchle naruší vaše plány a nechá vás řádně navlhnout. Tak tomu bylo i v sobotu 13. září 2025 – je však třeba rovnou přiznat, že odpoledne už se nad námi Nejvyšší smiloval a dokonce poslal i pár hřejivých slunečních paprsků. Ranní odjezd jsme toho dne ovšem museli posunout, protože počasí nám opravdu hodně nepřálo. Na nádraží v Šumperku jsme pak ještě došli relativně sušší, ale během cesty vlakem se otevřely někde nahoře stavidla a odpouštěly vodu ještě i v době, kdy jsme dokončovaly prohlídku první – a hned zásadní – položky na našem seznamu.

Program dne jsme tentokrát museli – ač velmi neradi – o pár položek zredukovat či pozměnit. Zcela jsme vypustili např. Kopeček nebo Kutrovu výstavu v Galerii města Olomouce a svou pozornost zaměřili na čtyři položky, které se většinově objevily už v názvu tohoto cestopisu: prostory Filozofické fakulty UP v bývalé kanovnické či proboštské rezidenci na Křížkovského ulici, křížovou chodbu a kapli sv. Alexeje u sv. Michala na Žerotínském náměstí, kapucínský klášter s kostelem Zvěstování Páně i hrobkou mezi hradbami a horním Dolním náměstím a Červený kostel, ve kterém se mimořádně vystavovala jedna vzácná iluminovaná kniha z konce 15. století.

Ještě před vstupem na akademickou půdu jsme se ovšem museli chvilku projít v dešti (do času prohlídky přece jen ještě něco zbývalo) a také se oprostit od myšlenky, že v těchto zdech se studují hlavně zbytečné zrůdnosti v čele s politologií a všemi těmi ukrajinistikami, amerikanistikami a dalšími tragédiemi téměř antického rozsahu. Naopak nám nijak nevadilo, že se nevlídné počasí podepsalo na návštěvnosti – skupiny zájemců totiž byly většinou jen několikačlenné.

Budoucí filozofové dnes studují v cenném komplexu církevní rezidence, ve které se dochovaly renesanční, barokní i klasicistní konstrukce a která v podstatě zažila i přechod románského slohu v gotiku. Tento soubor staveb kolem dvou nádvoří s kašnou stával v někdejším olomouckém Předhradí již v období raného středověku. Na počátku 16. století byl přestavěn na reprezentativní palác, silně poničený během Třicetileté války. Roku 1662 tak musela být zahájena jeho barokní přestavba, která vlastně definitivně skončila teprve v roce 1874.

Návštěva UP rozhodně stála za to, i když onu velkou Tepperovu nástropní fresku z roku 1730 (kopie fresky z florentského paláce Pitti) nám rafinovaně zatajili. Ale někdejší kaple s freskovou výzdobou a křížovou klenbou jsme viděli (v jedné dokonce jakýsi pan docent, kterému se asi nechtělo trávit víkend v kruhu rodinném, pilně pracoval), stejně jako barokní malované trámové stropy. A ještě jsem si dobře pokecal s nejdůležitějším člověkem školy, tedy s vševědoucím vrátným (myšleno ovšem vážně a jen v dobrém).

Když jsme UP opouštěli, stále lehce mžilo, a tak jsme „zapluli“ hned do nedalekého Muzea moderního umění. Tady probíhala výstava „nábytku“ z tvorby Dřevopodniku Holešov nazvaná Malá architektura. Sice to nebyly ty ohýbané židle, které jsme nedávno viděli na zámku v Bystřici pod Hostýnem (a kvůli kterým jsme sem hlavně zamířili), ale za vidění výstava rozhodně stála. Koneckonců mnohé exponáty bohatě stačily i velvyslancům tbiliským. Neplánovaně jsme si zde přidali také výstavu děl přerovského rodáka Milana Dobeše nazvanou Oslava barvy, světla a pohybu. Za „normálního stavu věci“ bychom tuto expozici téměř jistě vynechali, ale takto jeho dynamický konstruktivismus velmi mile překvapil ...

Vzhledem k tomu, že počasí se venku mezitím docela umoudřili, dali jsme si krátkou procházku na čerstvém vzduchu, abych si mohl dofotit ještě pár objektů, o kterých už jsem sice text na Turistiku hotový měl, ale fotodokumentace k němu se mi zdála ještě „řídká“ nebo už tak nějak hůře dohledatelná. U Židovské branky jsme se dokonce téměř stali součástí jakési svatby. A potom již nastal čas přesunout se ke kostelu sv. Michala. Minule tady toho dost naslibovali, ale zpřístupněn byl jen samotný kostel, tentokrát už bylo vše v pořádku. Prošli jsme se po čase opět křížovou chodbou, neplánovaně vystoupali chrámovou věží a okénkem nahlédli do kaple sv. Alexeje, která si ještě dobře pamatuje období, kdy gotika byla králem – pardon, krásnou královnou. Jen jsem opět marně doufal, že se mi podaří vstoupit do jejích prostor …

Od někdejšího svatomichalského dominikánského kláštera jsme se poté pomalu přesunuli ke stále funkčnímu klášteru kapucínskému. Jeho nejznámější dominantou a jedinou památkově chráněnou částí je – na Dolním náměstí se nacházející – kostel Zvěstování Páně (původně Zvěstování Panny Marie). Typickou kapucínskou stavbu z let 1655 až 1661 jsme sice navštívili již mnohokrát, ale poprvé jsme zde byli i v prostoru za oltářem, tedy v prostoru, kde se běžně společně modlívají zdejší bratři. Nás prováděl bratr-laik a byl jako vždy naprosto skvělý.

Samotný klášter už je dnes více neoklasicistní než barokní, ale pořád se jedná o komplex, jehož historie se píše již od I. poloviny 13. století. Prošli jsme si klášterní zahradu, dozvěděli se základní informace o zdejší ubikaci (je to jak ubytovna pro vysokoškoláky, tak i „temná komora“, kde jsou různí IT schopni prospat víkend) a na závěr se přesunuli do krypty pod klášterním kostelem. Je docela možné, že i tady kdysi ležely mumie kapucínů, jak to známě např. z Brna, ale výnos císaře Josefa II. vše změnil. Takže dnes je tu pusto prázdno, ale tak nějak pietně příjemně. A ještě se můžete obohatiti na kapucínském bleším trhu.

Náš olomoucký pobyt v barvách evropského dědictví se tak pomalu, ale jistě, chýlil ke konci. Na malou chvilku jsme ještě zaskočili do vnitřních prostor zdejší radnice, pohlédli na tradiční pískovou sochu na Horním náměstí (letos ji vytvořil Václav Lemon a jednalo se o Nejsvětější Trojici – asi proto, že ta sloupová je dlouhodobě pod lešením a plachtou) a vydali se ke skvostně zrekonstruovanému Červenému kostelu.

V jeho interiéru jsme za poslední dva roky byly mnohokrát, ale tentokrát zde měli velký svátek. Vědecká knihovna totiž sáhla do trezoru a vystavila skvostný Graduál loucký, což je téměř gigantický rukopis z konce 15. století (jen vazba je téměř o století mladší). Hlavně se ovšem jedná o jeden z absolutních vrcholů knižní malby z období, kdy pozdní gotika pomalu přecházela v renesanci. Graduál nechal vytvořit opat premonstrátského kláštera v Louce u Znojma a setkání s ním bylo opravdovým zážitkem. A díky infotabulím měl člověk pocit, že knihou listuje a jednotlivé „obrázky“ má jako pod drobnohledem ...

Posledním bodem programu byla krátká návštěva Arcidicecézního muzea. AMO totiž nabízelo pár nových exponátů … a to jsme si nemohli nechat ujít, i když se jednalo „jen“ o barokní koňský postroj a dvě modeletta (jedno Zahnerovo a jedno zapůjčené z Brna). A také bylo potřeba se opět sklonit před věčnou kráskou ze Šternberka a krátce pohlédnout i na její „spolubydlící“.

Tím bylo kultury, Evropy a dědictví tak akorát dost a nastal čas vydat se na nádraží a vrátit se do Šumperka. Přes to dopolední počasí to byla opět skvělá akce a už se těšíme na příští rok. Nějaké nápady, kam ještě zajít, bych už měl ...

napsáno v listopadu 2025

Poslední aktualizace: 2.5.2026

Dny evropského dědictví pod vlajkami univerzity, kapucínů a louckého graduálu (Olomouc) na mapě