Cyklo-Odyssea: V Sedle mezi Bohy

Řeckoo na kolech  •  Fotografie (1)  • Foto: Ludwar

Každý má občas nápad, který zní skvěle, dokud ho nezačnete realizovat. A tak jsme jednoho zimního večera, s nohama na stole a sklenicí vína v ruce, vymysleli, že projedeme Řecko na kolech. Sbalili jsme si všechno potřebné, naložili kola na střechu auta a dojeli do Atén, kde začala naše cesta. Věděli jsme, že to nebude snadné, ale myšlenka šlapání mezi antickými památkami a nádhernými výhledy na moře nám přišla natolik romantická, že jsme nemohli odolat. Co by se mohlo pokazit, že?

Den 1: Šlapky na startu Naše cesta začala na aténském předměstí, kde jsme sundali kola z nosiče, vybavili je brašnami a hurá na cestu.

Den 2: Slunce, feta a první puchýře Naše první zastávka byla u Korintského průplavu. Z dálky působil majestátně, ale při bližším pohledu jsme zjistili, že místní turisté používají most spíš jako improvizované veřejné WC. Slunce pražilo, a tak jsme udělali krátkou pauzu na gyros. Ukázalo se, že nebyla dostatečně krátká, protože po jídle jsme se sotva hýbali. Při pokusu dojet do našeho dalšího cíle jsem pocítil, jak se mi v tříslech tvoří mapa Peloponésu.

Den 3: Smrtící serpentiny Cesta do Delf byla plná serpentin a stoupání. Přítelkyně začala propadat filozofii, jestli by nebylo lepší zemřít hned na začátku než se škrábat do kopce rychlostí hlemýždě na diazepamu. Já jsem ji povzbuzoval slovy, že jsme skoro nahoře, což jsem opakoval každých deset minut po dobu tří hodin. Večer jsme dorazili do malého hotýlku, kde se zdálo, že jedinými hosty kromě nás jsou švábi velikosti dlaně - jó, trošku přeháním, ale malí opravdu nebyli.

Den 5: Zeus nás nemá rád Rozhodli jsme se vynechat božské Delfy a vydali se směrem na Olymp. Na cestě nás zastihla bouřka, která by odradila i Odyssea. Přítelkyně ztratila náladu i smysl pro humor, když se jí do batohu dostala voda a rozmočila všechny mapy - ano, snažili jsme se jet podle starodávného papíru, má to své kouzlo :). Já jsem jí nabídl svou nepromokavou pláštěnku, ale odmítla se slovy, že ji nepotřebuje a raději zemře stylově mokrá.

Den 7: Smrad oliv a smíření Po bouřce jsme vjeli do oblasti plné olivových hájů. Romantické představy se rychle rozplynuly, když jsme zjistili, že hnijící olivy smrdí jako ponožky po třech dnech šlapání. Přítelkyně konečně dostala hysterický záchvat smíchu, když mi při přehazování spadl řetěz a já si zamazal ruce i obličej tak, že jsem vypadal jako přímý potomek Hefaista.

Den 10: Olymp v mlze Příjezd na Olymp byl triumfální. Přítelkyně z posledních sil šlapala vedle mě, zatímco já si představoval, jak nahoře triumfálně otevřeme láhev ouza. Místo toho nás nahoře přivítala mlha hustší než řecká politika. Viděli jsme sotva metr před sebe, ale rozhodli jsme se, že to byl stejně úspěch. Vyfotili jsme se před cedulí a vydali se dolů, s pocitem, že jsme dobili hory i sami sebe.

Den 12: Cesta zpátky na zem (doslova) Cesta zpátky byla rychlá, možná až příliš. Přítelkyně to v jedné zatáčce přehnala s rychlostí a vjela do křoví. Naštěstí to odnesl jen její zadek a moje ego, když místní farmář prohlásil, že "asi neumíme řídit ani osla, natož kolo". Během téhle cesty jsme také měli menší nehodu s autem, a kdybychom neměli připojištění do zahraničí, vyšlo by nás to pěkně draho.

Den 14: Návrat do civilizace Do Atén jsme dorazili unavení, špinaví a neuvěřitelně spokojení. Přítelkyně prohlásila, že "na kolo už nikdy v životě nesedne", ale já vím, že za pár měsíců si zase naplánujeme další bláznivou výpravu. Koneckonců, není nic lepšího než šlapat mezi Bohy a smát se na celý svět.

Tahle cesta nám dala víc, než jsme čekali. Naučili jsme se překonávat vlastní hranice, smát se v situacích, kdy by jiní plakali, a hlavně si užívat přítomnost jeden druhého, i když se svět kolem nás bortil. Večer, když jsme jednou kempovali na divoko pod širým nebem, jsme si uvědomili, jak osvobozující je mít nad hlavou jen hvězdy a vědět, že jsme na chvíli unikli všem starostem všedního světa.

Ukázala nám, že největší bohatství není v antických památkách nebo výhledech, ale ve sdílených momentech, které vás přibližují nejen k ostatním, ale i k sobě samým. Ať už na kole, pěšky nebo jinak, každý by měl zažít svou vlastní odyseu – jen tak poznáte, jaké to je skutečně žít.