Městská elektrárna v Jaroměři

Přelom 19. a 20. století byl v českých zemích ve znamení zavádění pokroku v různých oblastech, zejména však v průmyslu a ve službách. Jedním z takových věcí bylo budování plynáren a elektráren, protože nešlo jen o pouhý pohon strojů, nýbrž také o veřejné osvětlení, jemuž již dávno nestačila pouhá petrolejová světla. Přímo v Jaroměři se nejprve diskutovalo o tom, zda zřídit plynárnu nebo elektrárnu, případně rovnou obě zařízení, jak tomu bylo v mnoha jiných městech.

Nastala dlouhá éra přesvědčování, i když mnohé jaroměřské významné osobnosti byly stejně proti a nedaly se nijak přesvědčit. Křehkou většinou bylo rozhodnuto, že bude vybudována městská elektrárna. K tomuto kroku došlo 20. října 1906. V té době se objevila také příležitost, kde by mohla být postavena, protože město již předtím koupilo bývalou barevnu pod kostelem sv. Mikuláše s tím, že by mohla být tato místa využita pro budoucí stavbu plynárny nebo živnostenské školy. Do toho se však projevily diskuse o zřízení plynárny nebo elektrárny a situace využila firma Josef Pěnička a syn z Ústí u Staré Paky, jež chtěla bývalou továrnu zakoupit a zřídit zde mechanickou tkalcovnu. K jejímu prodeji došlo 11. dubna 1907 a město tak získalo do své obecní pokladny 22 000 K. Zdálo se tak, že bude stavba elektrárny odložena, když město ztratilo výhodně položený pozemek, ale to zatím sehnalo ještě lepší lokalitu - podzední mlýn čp. 1 na Pražském Předměstí. Jeho majitelka Jetta Hellmanová za něj obdržela 70 000 Kč. Přímo objekt měl sloužit k umístění státních úřadů (pošty), kanceláří elektrárny, skladů a v přilehlé zahradě podél Labe mělo dojít k výstavbě elektrárny (viz původní stav v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 a v její reambulaci - https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA169018400).

Během tohoto času vzniklo několik rozpočtů a projektů, mezi nimiž se členové městské rady i zastupitelstva rozhodovali. Do toho jim 13. března 1907 došla petice s 293 podpisy proti zřízení elektrárny, ale tento protest již nemohl zabrzdit rozjetý projekt. Na něj byla uzavřena u Jaroměřské spořitelny výpůjčka ve výši 250 000 K a 14. května 1908 byla zadána stavba náhonu na turbínu elektrárny ve výši 28 067,30 K a objektu elektrárny za 18 282,15 K. Tyto práce získal zdejší stavitel Jan Čermák. Strojní a elektrické zařízení v podobě Francisovy turbíny, Wolfovy lokomobily a akumulátorové baterie a provedení rozvodné sítě připadlo firmě Bartelmus, Donát a spol. v Brně za paušál ve výši 164 000 K. Ihned po stanovení trasy elektrické sítě se začalo s výstavbou a instalací přípojek v domech 120 obyvatel, jež se přihlásili k budoucímu odběru elektrické energie. Stejně tomu tak bylo se sítí veřejného osvětlení, které bylo nejprve vyzkoušeno v Husově třídě a na Jakubském Předměstí, aby se nakonec 18. listopadu 1908 rozsvítilo ve městě 22 obloukových lamp, 29 náhradních žárovek a 132 celonočních žárovek. Následujícího dne byla zahájena také dodávka elektrické energie do soukromých objektů.

Krátce poté však bylo seznáno, že vybudovaná elektrárna nestačí zvýšené poptávce po elektrické energii, a tak došlo již v roce 1909 k jejímu rozšíření a postavení Dieselova motoru. Jeho důvodem bylo elektrické osvětlení na nádraží a připojení obce Hořenic na jaroměřskou elektrickou síť. Tyto práce si vyžádaly celkový náklad ve výši 145 049 K. Díky tomu měla elektrárna vodní turbínu o 150 HP, parní lokomobilu o 100 HP a Dieselův motor o 100 HP. I toto strojní vybavení nemohlo stačit, neboť roku 1910 byl připojen na místní elektrickou síť též Josefov, který takto vydržel až do roku 1922 (veřejná zakázka na provedení potřebné elektrické sítě a zařízení veřejného osvětlení byla vyhlášena 31. května 1910). V roce 1911 byla tedy elektrárna opětovně rozšířena. V rámci této akce byl pořízen nový Dieselův motor o 375 HP a stavitel Josef Fňouk vystavěl převýšenou halu. Toho času byly odběrateli jaroměřské elektřiny tyto obce: Černožice-Čáslavky, Holohlavy, Jezbiny, Semonice a Smiřice.

Prudký boom městské elektrárny byl zastaven 1. světovou válkou, kdy chyběl nejen potřebný materiál, nýbrž i sami lidé, jež by mohli výše uvedené práce vykonávat. Velký byl nedostatek uhlí a nafty a cena těchto produktů rapidně až šokově stále vzrůstala, takže se mnohokrát muselo šetřit a v noci nesvítit. Reakcí na to byla žádost městské rady, aby byla elektrárna prohlášena za podnik chráněný státem, k čemuž následně došlo. Přesto stále hrozilo její uzavření, protože její 2 poslední montéři měli narukovat na frontu. Za války tu tak zůstali pouze správce Jan Starý, účetní Vilém Pádr a příručí Hynek Cerman. Nebyl to však jediný problém tohoto elektrárenského zařízení, protože později přišly rekvizice kovů, což se projevilo zejména odebráním měděných drátů. Když se začalo roku 1918 blýskat na lepší časy, došlo k napojení Dolan na místní síť. Tu tehdy muselo ještě vybudovat samo vojsko, neboť potřební řemeslníci stále chyběli.

Po vzniku ČSR se začalo uvažovat o dalších krocích ve vývoji městské elektrárny. Největším krokem tohoto času byla v letech 1924-1929 rekonstrukce stejnosměrné sítě 2 x 100 V na třífázovou 380/220 V. V roce 1928 byla rovněž pořízena nová turbína o 36 HP (v některých pramenech se však hovoří o zřízení 2 vodních turbín nákladem 750 000 Kč) a roku 1930 došlo k elektrifikaci Dolních a Horních Dolců. V té chvíli měla městská elektrárna dny své samostatnosti již sečteny, protože v konkurenčním boji se sousední Východočeskou elektrárnou neměla šanci. Navíc její zařízení prudce zastarávalo a potřebné opravy, úpravy a pořizování nových věcí by přišlo na nemalé peníze. 24. prosince 1930 tak byla podepsána smlouva mezi městem a Východočeskou elektrárnou o dodávce a odběru elektrické energie od Východočeské elektrárny a o 4 dny později byly zastaveny všechny stroje v elektrárně, protože bylo rozhodnuto všechny Dieselovy motory i lokomobilu prodat (rozhodnutí o vyhlášení konkursu na jejich prodej bylo schváleno městským zastupitelstvem 18. března 1931) a elektrický proud vyrábět pouze vodními turbínami. Přestože ztratila svoji samostatnost, tak se stala významnou složkou Východočeské elektrárny. Její vývoj, po určitý čas ovlivněný sporem o výšce jezu (zahájen byl v roce 1928, když se město neodvolalo proti výměru zemské politické správy ze 6. března 1928, v němž bylo městu nařízeno, aby do 5 let snížilo korunu jezu a do půl roku sňalo náplatky nebo je předělalo na sklopné), je vidět i na množství elektrické energie, kterou vyrobila. Roku 1910 to bylo 351 217 kWh a v roce 1930 801 275 kWh. Obdobně vzrostl též počet odběratelů, a to z 289 na rovných 2 500!

Po sloučení s Východočeskou elektrárnou již nebyl pro záměry elektrárny potřebný celý dosavadní areál, a tak došlo roku 1934 k úpravě jeho části na hasičskou zbrojnici (sem bylo hasičské nářadí přesunuto z radnice a z policejní úřadovny) a na garáže městských motorových vozidel. Tyto úpravy měl na svědomí stavitel Josef Trnka. Název Východočeské elektrárny se sice s lety měnil, ale elektrárna byla stále v majetku a ve správě tohoto subjektu, který jsme později znali jako Východočeské energetické závody. Se změnou poměrů se elektrárna dostala do soukromých rukou a v roce 2004 byla zahájena její postupná obnova. V současnosti je jejím vlastníkem Ing. Jaromír Dušek a podrobnosti o jejím současném stavu lze dohledat např. zde: http://www.tv-adams.wz.cz/vodni_dila/453.html. Na závěr ještě dodejme, že v roce 1929 byla vybudována ještě Pěničkova vodní elektrárna a roku 1993 došlo ke spuštění MVE nad Jutou, takže tento provoz není jediným, který ve městě nalezneme.