Hedvičino údolí

Kdo navštívil Třemošnici a přírodní krásy v jejím okolí, nemohl minout vyhlášené Hedvičino údolí, které se nachází podél Zlatého potoka (dříve zván i jako Pekelský potok), a to od jeho výtoku z původního Pekelského rybníka, dnes zvaného jako Dolní Peklo, až po počátek samého města Třemošnice. Svoje pojmenování obdrželo podle osady Hedvikov, ale dříve bylo známé jako Peklo či Pekelské údolí a do 90. let 19. století se objevoval i název Třemošenská rokle. I dnes je některými děleno na dvě části – horní Pekelské (též dříve známé jako Mezihoří) a dolní Hedvičino údolí, většinou zdrojů jsou však obě lokality sloučeny pod Hedvičino údolí.

Tato divukrásná místa sevřeného inverzního údolí s bučinami zarostlými příkrými svahy, z nichž jako kdyby vyrážely geologicky pestré skály na povrch a z hlubin země hledaly světlo Boží (od Pekelského rybníka až po Hedvíkov jde zejména o kambrické biotitické migmatity a hybridní granodiority a kolem Hedvíkova o proterozoické až paleozoické pararuly až migmatity flebitstromatitického typu; jde prostě o pomezí kutnohorského krystalinika a bohemických magmatitů), jsou turisticky navštěvována již od 19. století, kdy se několik autorů zasloužilo o jejich propagaci. Zmiňme např. Aloise Klause, který ve své knize „Lichnice. Studie místopisná i historická“ z roku 1898 popsal Hedvičino údolí následovně:

„Dole pod valy, za doškovými střechami šumí tmavé lesy, v jichž nitru leží krásné tajemné Hedvičino údolí. Jím od pekelského mlýna pod „Vrchy nad sv. Janem“ protéká zlatý potok, který pospíchaje do Doubravky, žene stroje tamní železárny.

V předu těchto lesů hned za hospodou „u Dubu“ stojí malé návrší, jemuž „Čihadlo“ říkají. Jméno své vzalo od čihadla na ptáky, které si tam páni z Lichnice pro kratochvíli zřídili.

Na pravo odtud jest malá pláň, která „Štěpnice“ se zove. Na ní v předu viděti jest malý násep – ve kterém dosud se hojně malty jeví – a na vrchu jeho smrček. Za náspem tím v levo zelená se několik habříků, které zakrývají jezírko s hojnou vodou studenou i v horkém létě. Podobné jezírko, jenže menší a mělčí jest v předu u smrčku.“

Ale vraťme se ještě k výše jmenovanému Hedvikovu! Původně byl pojmenován jako Hedwigsthal a k jeho počeštění prý mělo dojít kvůli tomu, že se jednoho dne zeptal ronovský poštmistr tamního učitele Josefa Harapata, jak by se tento germanismus dal počeštit a ten mu poradil, aby ho psal jako Hedvikov. Alespoň tak tvrdí Kliment Čermák ve své „Cestě z Čáslavě do hor Železných“ z roku 1879 a podobně píše i Josef Cheth Novotný, který pod pseudonymem Kuzma vydal knihu „Kačenka markytánka. Historický obraz“.

Do 18. století se však v těchto místech nic nenacházelo, pokud nepočítáme již pravěkou a středověkou stezku, kterou se lidé dostávali k dnešním osadám Starému Dvoru a Kraskovu, což nám prokazuje I. vojenské mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikace z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c147). Teprve v roce 1816 zde zřídil Josef Zvěřina železárnu, z níž se postupem času vyvinul dnešní Kovolis Hedvikov (viz https://www.100letprumyslu.cz/media/cache/file/be/DAKO_kniha300x300_cz.pdf), v jehož areálu bychom našli sousoší „Slévači“, jež vzniklo v roce 1966 a jeho autorkou má být Blažena Borovičková-Podpěrová (viz https://sochyamesta.cz/zaznam/24717).

Díky tomu, že se jak zdejší ronovská vrchnost, tak všichni majitelé železárny a posléze podniku s mnoha jinými výrobními zaměřeními, chovali k celému okolí šetrně, tak se zdejší údolí dochovalo ve své, téměř původní kráse, kterou obdivovala řada osobností našeho uměleckého života (dochované malby a kresby Karla Liebschera) a posléze sem zavítali též mnozí přírodovědci, jež tu zjistili řadu unikátních věcí, kvůli nimž se začali dožadovat památkové ochrany Hedvičina údolí, což se stalo teprve 26. července 1955, kdy došlo k zřízení státní přírodní rezervace „Lichnice“, jež byla později transformována do dnešní stejnojmenné národní přírodní rezervace, jejíž návštěva v jakémkoliv ročním období má přímo až magické kouzlo, o čemž by mohli vyprávět nejen dnešní návštěvníci, ale rovněž naši předci, jichž se tu vystřídalo velké množství, protože Hedvičino údolí bývalo též cílem účastníků řady kulturních, společenských i odborných akcí z celého okolí. Budiž zmíněno, že sem např. v roce 1897 zavítali ti, kteří byli hosty krajinského sjezdu učitelstva a přátel školství v Kutné Hoře a roku 1911 účastníci Živnostensko-průmyslové a hospodářské výstavy v Heřmanově Městci, pokud nepočítáme různé školní výlety a vycházky i z hodně vzdálených míst naší země, případně návštěvy různých politických činitelů, aby viděli následky častých a pravidelně se opakujících povodní na Zlatém potoce, z nichž jedna z nejhorších zasáhla lokalitu roku 1907.

Na závěr ještě dodejme, že kvůli tak velkému zájmu muselo být o tuto krásnou a romantickou lokalitu řádně pečováno, což se projevilo vedle zřízení zdejšího turistického značení též tím, že v roce 1936 byla nově upravena cesta na Podhradí, roku 1986 vznikla a v roce 1994 prošla obnovou vlastivědná stezka „Krajem Železných hor“ a roku 2015 došlo k rekonstrukci naučné stezky Lichnice - Kaňkovy hory (viz https://lesycr.cz/naucna-stezka/lichnice-kankovy-hory/). Těchto prací tu bylo za ta léta vykonáno tolik, že by ani tento článek nestačil k jejich úplnému shrnutí. Ale je jasné, že je to dobře, protože lidé tak nejsou ošizeni o poznání takového přírodního klenotu, kterým Hedvičino údolí je. Ne nadarmo se říká, že kdo sem jednou zavítá, tak nikdy nezapomene na tento krásný kout Železných hor a musí se sem opětovně navracet.