Island Vestmannaeyjar (Vestmanské ostrovy) - "ostrovy západních mužů“

Cestopisy

Ze sopky Eldfell pohled na město Vestmannaeyjar • Fotografie (18) • Foto: Agnes

Vstoupit do fotogalerie (18 fotografií)

Vestmannaeyjar - do strmého kopce za papuchalky (dole vlevo golfové hřiště)

Vestmannaeyjar (souostroví ZÁPADNÍCH MUŽŮ) - pohled z Islandu - stanoviště trajektu Landeyjahöfn

Vstoupit do fotogalerie (18 fotografií)

4. den

Součástí poznávacího zájezdu byl výlet na Vestmanské ostrovy, nacházející se 3/4 hodinky plavby trajektem z jižní části Islandu (ze stanoviště Landeyjahöfn).

Počasí klaplo !!! Zázrak:-). Na modré obloze, zdobené bílými mraky, nás ráno přivítaly vzácné sluneční paprsky. Byl to jediný den našeho putování bez kapky deště.

Vestmanské ostrovy vznikly vulkanickou činností a skládají se z několika desítek podmořských i pevninských sopek. Název souostroví a zároveň i města pochází z roku 875. Dva norští vikingové s posádkou se (v roce předchozím) usadili na Islandu. Hjörleifur Hróðmarsson zde byl zabit irskými* otroky. Tito se pak na lodi odpluli schovat na nedaleké ostrovy. Hróðmarssonův příbuzný Ingólfur Arnarson (jenž je považován za prvního trvalého norského obyvatele Islandu a za zakladatele hlavního města, Reykjavíku) pomstil jeho vraždu zabitím všech uprchlých otroků. Od té doby bylo místo nazýváno Vestmannaeyjar (ostrovy západních mužů*). Celý rozsáhlý příběh je pro zajímavost zde.

Zakotvili jsme na Heimaey, jediném obydleném ostrově celého souostroví.

Moderní čtyřtisícové město Vestmannaeyjar má svou vlastní infrastrukturu. V roce 1973 tu nastala obrovská erupce, která zlikvidovala třetinu domů na Heimaey. Až na narkomana, který se v dobu katastrofy vloupal do místní lékárny, kde se udusil plyny (dle informace naší průvodkyně), byli všichni obyvatelé včas evakuováni. Obrovské obavy byly o místní přístav. Kdyby úzký vjezd láva uzavřela, zlikvidovala by tak rybí továrny (významné pro islandský průmysl) i samotný vstup na ostrov. Pomocí vodních děl se tenkrát podařilo lávový proud zpomalit a přístav zachránit. Erupce trvala půl roku a díky ní se ostrov zvětšil o 2,3 km².

Islandští obyvatelé s pokorou přijímají skutečnost, že příroda bude vždy mocnější než síly jejich.

Informace o erupci (expozice vč. vykopávky jednoho ze zasypaných domků) by bylo možné získat v místním muzeu Eldheimar - Pompeje severu.

Vyškrábali jsme se po rudě zbarveném štěrku na stále aktivní sopku Eldfell (Ohnivou horu). Extrémně silný vítr nás na vrcholu málem odfoukl. Nebylo divu, nacházeli jsme se na jednom z největrnějších míst Evropy. Pouhý metr pod povrchem této mladičké islandské sopky to pěkně vřelo – a to doslova. Naskytly se nám odtud neskutečně krásné pohledy do obrovského kráteru, na město, ostrovy, moře i na 6000 let starou sousední sopku Helgafell.

Proběhla jsem pak ulicemi na protější stranu města k moři. Obdivovala jsem ohromnou sílu vln, které se rozbíjely o skaliska.

Chvilinku jsem pozorovala golfisty. Stejně jako golfová hřiště, i hřiště fotbalová jsou zde na vysoké úrovni. Islanďané mají velmi kladný vztah ke sportu (kvalifikovali se mimochodem na fotbalový turnaj EURO 2016 konaný ve Francii).

Déle než vlny a sportovce jsem se zápalem vydržela v prudkých svazích hory pozorovat legrační opeřence v černých sáčkách, s bílým pupíkem, zářivě červenýma nohama a obrovským zploštělým černo-rudo-oranžovým zobákem. Kvůli zbarvení (které je však výrazné jen v období hnízdění) jsou nazýváni klauny či mořskými papoušky. Ostrovy jsou ptactvem proslulé. Právě zde se nachází jedna z největších papuchalčích kolonií. Ptačí rezervace si místní chrání, i když sem tam nějakého svého národního ptáčka zblajznou. Bodejď by ne, těmito delikatesními pochoutkami se živili už dávní vikingové.

Papuchalk bělobradý (či také ploskozobý) patří do čeledi alkovitých, měří kolem 30 cm, váží asi 400g a rozpětí křídel má do 60 cm. Vejce klade do puklin ve skalách, mezi kameny nebo do děr, které si sám kutá. Marně jsem na krasavce u nory číhala s aparátem. Až doma se dočetlo, že tunely do pelíšků (o průměru 15 cm) jsou 1- 2 m dlouhé. Papuchalčí mamka a taťka sedí přes měsíc na jednom jediném vejci. O své vylíhlé miminko pečují společně. „Chytají“ mu drobné rybky. V zobáku unesou na jeden zátah mnoho úlovků. Za potravou se dokážou potopit i hluboko pod hladinu. Svůj neskutečný lovecký i rychloletecký um nám tito velmi nemotorně vyhlížející ptáčci předvedli o pár dnů později na výletě za velrybami. Ale ještě chvíli zpět na souši.

Po marném (foto)lovu papuchalka jsem pokračovala vzhůru do velmi strmého špičatého kopce. Když jsem se s vyplivnutými plícemi vyškrábala na vrchol, vypínající se nad městem, šokovaly mě ovce, které se v tomto téměř nedostupném, větrném a poměrně nebezpečném terénu promenádovaly, jakoby se nechumelilo.

Na kutě jsme se vraceli plni dojmů.

Ještě před kytarovým večerem s ochutnávkou místních ryb, naložených v hřebíčku (tuto zvláštní pochutinu jsem raději zajedla moravským špekem a zapila vínem z téhož kraje) jsme se se spolubydlící prošly městečkem, ve kterém jsme byli všichni ubytováni. V zahradách (ne ve všech) vedle živých keřů hýřily barvami květy umělé. Výzdobu korunovali trpaslíci a jiní skřetové a elfové. Příbytky měly obrovské vitríny. Skrz skleněné stěny jsme viděli až do talířů místních. Interiéry domů zdobily směsice různorodostí: obrazy se zlatými rámy, sošky, skleněné výrobky… Kombinace příjemně jednoduchých staveb s neskutečně kýčovitými doplňky v nás vyvolala velmi rozporuplné pocity. Třeba tak obyvatelé oživují čas bez paprsků slunce.

Stejně jako v na cestách v Norsku, i zde jsem pocítila* vliv polohy u Severního polárního kruhu - imaginární kružnice na Zeměkouli, protínající Norsko, Švédsko, Finsko, Rusko, Kanadu, Aljašku, Grónsko a ostrovy nad Islandem. Severní zeměpisná šířka 66° a 33' označuje za letního slunovratu v těchto místech nejjižnější dosah svitu půlnočního slunce (jev, kdy slunce je stále nad obzorem) a okraj šera polární noci za slunovratu zimního.

Vestmannaeyjar - do strmého kopce za papuchalky (dole vlevo golfové hřiště) • Foto: Agnes

Letní noci na ostrově bývají jasné, zimní naopak tmavé a dlouhé. Průvodkyně (v obecné rovině) sdělila, že ač jsou Islanďané velice dobře materiálně zaopatření, neexistence světla na ně doléhá a vybírá si své daně (alkohol, drogy, sebevraždy atd.).

S parťačkou Ivankou jsme si "vytvářely"* noc zatažením závěsů a panákem tulamorky.