Island Grábrók, Reykholt, Deildartunguhver, Hraunfossar, Glymur

1.den

Island je druhým největším evropským ostrovem, ležícím  na půli cesty mezi Evropou a Severní Amerikou. Omývají ho divoké vody  Atlantiku. Tento zvláštní kus světa se dotýká  severního polárního kruhu a do Grónska je odtud  „co by kamenem dohodil“.

Těmito  slovy (které však jen chabě vyjadřují skutečný prožitek) začínají doprovodné  texty  k vystaveným fotografiím. Díky paní Naděždě Adámkové a dalším dobrým duším, jež projevily zájem a nabídly své  prostory, putují obrázky z Islandu po Zemi české. Přestože zdaleka nevystihují  hloubku této nádherné a čisté krajiny, chtěla bych věřit,  že snad alespoň trošku návštěvníky vtáhnou do děje a přinesou radost

Nejen pro mne  byl Island  léta tajným snem. Shodou náhod se mi loni podařilo na internetu najít od CK Poznání letecký  zájezd za poměrně  solidní (přesto krutou) cenu. Kamarád „vyprovokoval“ skupinu* známých z celé republiky a  zájezd jsme včas  (se slevou) zarezervovali. Kvůli nejstabilnějšímu  počasí jsme vybrali červencový termín. Drahý hotel s polopenzí jsme nevyužili. Nejlevnější   nabízenou variantu ubytování – stanování – bych  vzhledem k zimě, větru a častému dešti určitě  nedoporučovala. Vegetovali jsme  v plně vybavených chatičkách bez jídla. Bohatě jsme vyžili z  dovezených zásob a drobných nákupů.

 Autobus  nás z Prahy  odvezl  do  Drážďan na letiště. "Skupinka"* se v tomto mezičase  stačila zlinkovat jak zákon káže.  Dopravním letadlem jsem cestovala  poprvé v životě a neobešlo se to bez komplikací. Bylo doporučeno zabalit kufr  (proti zničení) do fólie. Dala jsem si opravdu  záležet.  Důkladné české zakuklení však pro německé odbavovatele znamenalo „podezření“. Byla jsem odsunuta  ke zvláštní přepážce k podrobnému průzkumu obsahu zavazadla.

 Po třech hodinách letu  jsme se snesli do pošmourných mračen a  usedli  na islandském letišti  v Keflavíku. Ručičky hodinek jsme posunuli o dvě hodiny dozadu a mazali na pár hodin na kutě.  Po kratičké noci jsme vyrazili vstříc různorodým  zážitkům. V městečku Borgarnes, nacházejícímu se na  fjordu Borgarfjörður, jsme zašli do obchodu.  

 I když je na Islandu předraženo, základní potraviny  se  v  levném řetězci „Bonus“  daly nakoupit za poměrně  stravitelnou cenu. Byly nám doporučeny místní rybí saláty a  kaviárové pasty  v tubě zn. Mills. Jemně slané máslo  zde prodávali výhodněji, než nabízela naše rodná zem v letošním  podzimním období. Dále  jsme pak  ochutnali  vynikající Skyr,  islandský  výrobek z mléka ( s 1100 let starou tradicí), hustý  a lahodný asi jako  řecký  jogurt. Pro své blízké  jsme domů vezli oplatky  Hraun (což v překladu znamená láva),  lékořicové bonbony, čokoládu  a hrozinky v čokoládě.

Alkoholu  holdující si  však na své nepřišli. Stejně jako v ostatních Severských zemích, je i zde velmi omezeno pití. Lihoviny se  dají (starším 20 let) za příšerné ceny zakoupit  ve speciálních obchodech Vínbúð (za  ještě příšernější částky pak v restauracích). V běžných obchodech je možné sehnat pouze  nepivo  s obsahem alkoholu (2,2 %). Nepodobá se  tomu skutečnému ani barvou.

Islandským národním nápojem je Brennivín („černá smrt“) pálenka z brambor, dochucená kmínem nebo bylinkou  andělikou. Pivo tu  bylo, na rozdíl  od tvrdého alkoholu, desítky  let (až do roku 1989)  nelegální. Bylo totiž vládou mylně  považováno za vstupní bránu do světa alkoholismu.  Prohibice  skončila a (ku podivu) klesla i  spotřeba pálenek. Islanďané mají, dle informací naší paní průvodkyně, alkoholové pátky. Předpijí se doma (za „levněji“) a pak vyráží do hospod, barů a klubů. Pijácká párty se nazývá "runtur“.
Také jsme si dovolili v restauraci ochutnat pivečko zn. Viking. Výbornou chuť zkalila  jeho   astronomická cena (200,- Kč).

Ale  zpět ke skvostům, které Island  nabízel…

Naše  první zastavení proběhlo v kráteru Grábrók. Lávové pole Grábrókarhraun  je přírodní rezervací, která  dominuje  západní části země. Nachází se v údolí Norðurárdalur. Ne sopka samotná, ale její  podloží  patří mezi  vůbec nejstarší  na Islandu (cca 16 000 000 let). Oblast je  pozůstatkem velkého sopečného systému Ljósufjöll. Před více než   3 400 lety  ji  zformovala erupce. Pole lávy  po výbuchu pokrylo kolem sopky plochu kolem 7 km². Nyní  je  zarostlé  mechem, vřesem a keři a  vytváří   tak   na pohled pěknou přírodní scenérii. Grábrók (170 m) je nejvyšší ze tří spících kráterů. Hýří  šedou, žlutou, zelenou i rudou barvou.

Výšlap na Grábrók (Šedé kalhoty) byl velmi krátký a snadný. K dispozici jsme měli dřevěné lávky. Pohodlně jsme procházeli i po   vrcholu. Shlédli jsme odtud  jeho samotné nitro a potěšili se pohledy na bratříčky tohoto krasavce - Grábrókarfell (Červené kalhoty) a Litlu-Grábrók (Malé šedé kalhoty). Poslední zmíněný kráter však ještě dříve, než se oblast (v roce 1962) stala  chráněnou,  kvůli těžbě téměř  zmizel. Pokračovali jsme pak dostavníkem  k nejmocnějšímu evropskému horkému prameni.

Deildartunguhver sbírá vodu z geotermálních zdrojů v údolí Reykholtsdalur a tryská  každou sekundu 180 litrů  vody o teplotě téměř 100 ° C. Část této vody se přepravuje potrubím do  okolních osad a farem  a do  městeček Borgarnes ( cca 30 km) a  Akranes (64 km), kde slouží k ústřednímu  vytápění. Z tohoto nejdelšího islandského teplovodu vytéká  v Akranes (i po tolika zdolaných kilometrech) 80 °C horká  voda. V blízkosti pramene stojí skleníky, kde se pěstuje zelenina. Pro velké množství páry se nedalo ani  dobře fotit. Hodně  to tam zapáchalo sírou (stejně jako v horké  sprše na našem ubytování). Mnohem  příjemnější severskou  atmosféru nabídl o pár  dnů později na poloostrově Reykjanes pramen Gunnuhver.

Po dalších 5 km  jsme  přibrzdili v maličké, avšak velmi významné  vísce Reykholt. Je domovem nejznámějšího islandského básníka,  politika a historika, Snorriho Sturlusona, který zde žil v období středověku. Snorri psal starým norským jazykem ságy -  příběhy, které mapovaly historii země, významné postavy a další skutečnosti. Často v nich  bylo zmiňováno o Vikinzích.

Islanďané, potomci Vikingů a  Keltů, jsou na své kořeny patřičně  hrdí. Stejně tak se pyšní jazykem a literární tradicí. Islandština patří mezi germánské jazyky. Je čistá, nemá importovaná slova. Protože si zachovala původní podobu, mohou (mimochodem velmi sečtělí) současníci bez obtíží  číst stařičké islandské ságy. Těchto psaných příběhů mají bohatou zásobu.

Reykholt měl po mnoho let jednu z nejdůležitějších škol v zemi. V současnosti se v budově  školy konají kongresy a má zde  své sídlo pobočka Národní knihovny.

Zvenčí jsme shlédli moderní kostel,  v němž  se nachází  i kulturní centrum Snorrastofa. Potom jsme se pokochali útulnými pastelově zbarvenými interiéry dřevěného kostelíčka Reykholtskirkja (1885), stojícího v sousedství moderny. Pozdravili jsme Vigelandovu    sochu Snorriho a ocachtali si ruce v Snorriho vaně Snorralaug (geotermálně vyhřívaném bazénku o průměru 4m). Protože byl využíván místními obyvateli již od 12. stol., mohlo by se jednat   o nejstarší   funkční horký pramen v zemi.

I Snorri se zde  koupával a přijímal návštěvy. Žil nedaleko a dokonce měl svůj vlastní  tunel, který vedl od úpatí horkého pramene k jeho domu. Archeologové v okolí stále  nacházejí středověké pozůstatky. Souběžně  tu vědci japonští provádějí výzkum polární záře. My ji, bohužel, za celý týden pobytu neviděli.

Pokračovali jsme k další pozoruhodné atrakci západní oblasti  ostrova, nacházející se  asi 100 km  od hlavního města  Reykjavík. Hraunfossar v překladu znamená  doslova  láva a vodopád. Množství vodopádů, tvořených potůčky a  říčkami (rivulety) protékajícími porézním lávovým polem, padá   v různých výškách z jeho hrany v délce asi 900 m do řeky Hvíta. Lávové pole Hallmundarhraun vzniklo po výbuchu jedné ze  sopek, ležících pod druhým největším islandským ledovcem  Langjökull (950 km ²). Užili jsme si krásných pohledů na tyrkysově  zbarvenou  vodu. Systém vodopádů  je od roku 1987 chráněn jako národní přírodní památka.

 

O kousek dál,  proti proudu řeky (jejíž divoká voda se tu  v úzké puklině tříštila o skály)  jsme  navštívili Barnafoss - "dětský vodopád" -  vytékající též z lávové planiny. Váže se k němu mýtus  o dvou dětech z nedalekého statku, jejichž rodiče  odešli na Štědrovečerní bohoslužbu. Děti se z dlouhé chvíle rozhodly  mámě a tátovi jít naproti. Spadly však  do vodopádu a utopily se. Jejich maminka, zasažená žalem, nechala  přírodní skalní oblouk nad  vodou  zničit, aby  nemohl nikdo trpět stejným osudem.

S kafčem v ruce  jsme  z terasy kavárny u vodopádů  zakončili pěknou přírodní podívanou a potom jsme vyrazili   k vodopádu Glymur -  k cíli, který  vyžadoval  fyzickou aktivitu. Konečně !!!!

Vodopád Glymur se nachází  v údolí Botnsdalur  nedaleko Hvalfjörður, jednoho  z nejkrásnějších islandských fjordů.  Vysoko nad údolím  se zvedá hora Hvalfell a za ní leží horské jezero Hvalvatn. Z jezera  vytéká řeka Botnsá a klesá  podél  pohoří do strmého kaňonu. 198 m  vysoká kaskáda  činí Glymur  druhým nejvyšším vodopádem  ostrova.

K vrcholu tohoto krasavce jsme se dostali  asi  1,5 hodinovou velmi pestrou  štrekou. Tam kde cestu křížila  řeka neexistovala lávka. Museli jsme vyzout  boty,  vyhrnout vysoko nohavice  a  v proudu  extrémně studené vody  se  pouze za pomocí  lana, zavěšeného přes  vodu, přebrodit  na druhou stranu.

Stezka vedla  také jeskyní,  lávovým polem,   či svěžími, mechy zakrytými svahy. Při prudkém stoupání  jsme z několika míst  zhlédli  vodopád v celé jeho úctyhodné výšce a při pohledu  zpět   se nám otevíral  fjord.

Odměnou za výstupy do kotárů nám byly nepopsatelně nádherné  pohledy   na krajinu i do masivní a hluboké rokle.

V horní části toku Botnsá   nebylo ani pomocné   lano. Po kamenech to velmi klouzalo. Při brodění jsme  dávali velký pozor, abychom neskončili v  ledovici. Zpátky  jsme sestoupili po druhé, neméně  atraktivní straně řeky.

 Dostavník  nás  ve večerních hodinách dovezl do  kempu Gesthus Selfoss.  Po smradlavé (ale nekonečně horké) spršce  jsme  zakončili  první parádní den na Islandu  s  kytarou a moravskými písničkami, s moravským vínkem a  s moravským špekem…

ISLAND - ALBUM

7. den Zlatý okruh – Geysir, Gullfoss, NP Þingvellir a také Skálholt