Prášilské jezero
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Vycházka - půldenní • Do přírody
Kam a jak jedeme?
Dnes míříme za další perlou milované Šumavy - Prášilským jezerem. Místo, které zůstalo po desítky let uzavřeno v hraničním prostoru, navíc v blízkosti vojenského výcvikového prostoru, si uchovalo svůj půvab i autentičnost, díky níž, tu poznáte starou šumavu v té nejryzejší podobě. Možnosti Dopravy do Prášil nebo na Slunečnou, odkud se k Prášilské jezeru nejčastěji vyráží, jsou dost omezené. Auto nebo kolo, jsou tím nejjednodušším dopravním prostředkem, které lze k Dopravě použít. Auto můžete zanechat buď na parkovišti přímo v Prášilech nebo na Slunečné, poblíž bývalého seřadiště vojenského výcvikového prostoru. Musíme upozornit, že především v letní sezóně se na obou parkovištích vybírají poplatky za parkování. Vzhledem k tomu, že jsme tu byli v květnu, kdy celá Šumava zela prázdnotou a nikdo po nás parkovné nevyžadoval, tak nemůžeme uvést výši zmiňovaných poplatků. Další variantou dopravy je autobus, který tu však jezdí častěji pouze v letním období v rámci akce Ekobus NP Šumava. Zastavuje v Prášilech i na Slunečné. K Prášilskému jezeru je možno vyrazit po červené turistické značce, která spolu s cyklostezkou míří nejdříve po žluté a posléze zelené turistické značce směrem na Poledník, aby po zhruba 2,5 km mírného, ale za to táhlého stoupání, v místě zvaném Liščí Díry, uhnula Doprava na červenou značku a po zhruba 0,5 km dalšího stoupání nás dovedla k Prášilskému jezeru. Posledních 200 metrů je cesta hodně kamenitá, a kolo, "lodičky" i kočárky, se tu rozhodně nedoporučují. Ke zpáteční cestě je možno použít červenou turistickou značku mířící přímo od jezera do Prášil. Kolaři se vrátí po již zmiňované cestě a užijí si dlouhý sjezd na Slunečnou. Po přestálém trmácení je to opravdu sladká odměna.
Za čím jedeme?
Je nádherný květnový podvečer, slunce se začíná pomalu sklánět k obzoru a my, osamoceni v tom nádherně romantickém okamžiku, stojíme na břehu jezera, které patří mezi ty drahokamy, které jako náhrdelník obepínají podlouhlou siluetu Šumavy.
Jeho původ je třeba hledat, stejně tak jako u jeho kolegů,v době, kdy ledovce na území Čech zatroubily na ústup a zanechali po sobě stopy v podobě ledovcových karů, na jejichž dnech dnes najdeme nejen šumavská jezera. Voda tu zůstala díky morénovým valům, které přehradily přirozenou únikovou cestu odtékající vodě. Prášilské jezero leží v nadmořské výšce 1080 m.n.m., na rozloze 3,7 ha. Jeho morénový val není příliš výrazný. Pouze 9 m vysoká hradba žulových balvanů přehradila cestu vodě a spolu s dvěma staršími morénovými valy ji dočasně zastavila na její cestě do údolí. Slovo dočasně je namístě, neboť příroda ve své moudrosti nezapomněla ani na pravidelnou výměnu vody v jezeru a tak zatímco ze 150 metrů vysoké jezerní stěny ve svahu východního výběžku Poledníka přivádí hlavní díl vody potok pramenící ve svahu zmiňované hory, o odvedení přebytečné vody se stará Jezerní potok , mířící do romantické říčky Křemelné. Odtud pak do Otavy, Vltavy a nakonec i do Labe. Svou délkou 280 metrů a šířkou 180 metrů jezero sice patří k těm menším, o to však půvabnějším šumavským jezerům. I když to při pohledu do jeho temných vod, ve kterých se odrážejí okolní svahy a lesy , nevypadá, přesto je poměrně mělké. Největší zaznamenaná naměřená hloubka je 14,9 metrů, ta průměrná se pohybuje kolem 7,5 metrů, ale odhaduje se, že hloubka jezera se může blížit až třiceti metrům.Zmiňované rozměry možná trochu zkreslují a tak Vás možná překvapí, že Prášilské jezero zadržuje na 275 000 metrů krychlových vody. Inu, zdání klame!
Při pátrání po historii zdejšího jezera musíme změnit cíl našeho pátrání. Historické prameny pojem Prášilské jezero neznají. Historické anály mluví o jezeru Štubenbašském
, jehož název byl odvozen od německého překladu nedaleké obce Prášily (Stubenbach). První zmínku o něm, tehdy ještě bezejmenném, nacházíme v Josifánském katastru. První geometrické zaměření však provedl až 16.8. 1785 nadporučík V. Pemler, ovšem bez jakéhokoliv nákresu. A tak se jezero objevuje na katastrální mapě až roku 1837, zásluhou geometra Karla Strusky. Pokud bychom měli být skutečně precizní, musíme připustit, že jezero existovalo už i podle Kreybichovy mapy z roku 1831, ovšem zakreslené pod bezejmennou horou. A tak přičtěme skutečně plnohodnotné prvenství v tomto směru již zmiňovanému Karlu Struskovi.
Prášilské jezero je nádherné v každé denní i roční době a tak se není co divit, že proniklo i do literatury. Za všechny autory jmenujme alespoň toho prvního – F.X. Zippla s dílem prostého názvu – „Stubenbacher See“. Na první pohled klidná vodní plocha, však dokáže být i zrádná. Dosvědčuje to kamenný pomník studenta O. Kareise, který podcenil nástrahy ledově studených jezerních vod a v roce 1927 zde utonul.
Když tak stojíme v přícházejícím večeru, působí na nás takřka velebné ticho, rušené jen poryvy větru nad našimi hlavami a „divokými“ kachnami, které jsou ale divoké asi jen v nějakém atlasu ptactva. Ty zdejší „divoženky“ dobře vědí, kterak z nás vymámit nějakou tu housku nebo zbytek chleba. Oloupeni o poslední skývu chleba letmo pohlédneme na „Starou jímku“ - bažinatou kotlinu, který byly kdysi dnem dnes již zarostlého jezera, která na své detailní prozkoumání stále ještě čeká
Blíží se však večer a před námi je ještě 5 kilometrů cesty do Prášil. Je čas zavelet k odchodu. Ale brzy, opravdu brzy se sem zase vrátíme.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Jídlo jsme měli své, nicméně po návratu z Přášilského jezera jsme se zastavili na výborné večeři v restauraci "U MIchala" přímo ve středu Prášil. Sice nás zklamalo, že nebyla uvařena hříbková polévka se smetanou, nicméně "Opravdovej" i "Uzenářskej" řízek, nás po výletu dokonale zasytili. Cena cca 100,- Kč za každou "minutku" nám přišla odpovídající, s ohledem na množství i kvalitu. Snad jen ten americký akční film, který na nás hulákal z televizní obrazovky nad našimi hlavami, nemusel být. Pokud dorazíte do Prášil během dne, určitě doporučujeme i zdejší cukrárnu a bezprostředně sousedící a pro turisty zajímavý obchůdek s potravinami.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Půvabné bylo samozřejmě jezero, ke kterému naše cesta nakonec vedla, ale zajímavé je i bezprostřední okolí Prášil, po desítky let zavřených uprostřed vojenského pásma. Zajímavé je i místo, kde stával bývalý kostel obce Prášily, který byl vojáky srovnán se zemí a poučný je i pohled na pomník, kde jsou uvedeny všechny obce, které zanikly v souvislosti s budováním pohraničního pásma.
Ostatní informace
Ceny můžeme porovnat jen v sousivslosti s návštěvou restaurace v Prášilech, kde odpovídaly standardu turistických šumavských středisek.
Na výlet vlakem
Použití vlaku pro tento výlet je dosti problematické. Njebližší nádraží je zřejmě v Železné Rudě, odkud je pro dopravu do Prášil třeba použít kola, nebo autobusové linky, která však do Prášil zajíždí poměrně málo. Situace je lepší v době letních dovolených, kdy přes Prášily několikrát denně projíždí jedna z rekreačních linek NP Šumava /Ekobus/.
Kam a jak jedeme?
Ke krátkému seznámení jistě patří několik zeměpisných údajů. Je jedním z osmi jezer ledovcového původu, sečteme – li všechna po obou stranách hranice. Patří mezi ta menší, má rozlohu 3, 72 ha, leží v nadmořské výšce 1080 metrů a největší naměřená hloubka je 14,9 metrů. Patrné jsou dvě staré morény a devítimetrový val. Voda z jezera byla využívána pro plavení dřeva a jeho hráz musela být zvýšena. Na hrázi je pomník připomínající tragickou událost v roce 1927. Tehdy tady utonul student medicíny O. Kareis. Nad jezerem se vypíná 150 metrů vysoká karová stěna Hory Poledník ( 1315 m.n.m.). Je poseta kamennými sruby a kamennými moři. V posledních letech, díky podivné péči, prakticky zmizel ze stěny les. Jezero leží pod nejsevernějším výběžkem stěny a SZ nad ním je další hezká šumavská hora, Skalka ( 1238 m.n.m.). Okolí jezera trochu připomíná krajinu dalekého severu. Je poseto množstvím kamenů. Les, s převahou smrků, je smíšený a velmi řídký. Podrost ovládlo borůvčí a trávy. I když podzim květinám moc nepřeje, ty výrazné listem nelze přehlédnout. Dřípatka horská s tmavě zeleným sametem, či lesklé listy podbělice alpské nebo kapradina, žebrovice různolistá, na spánek ještě nepomýšlejí. A teď jen zbývá k jezeru vyrazit.
Za čím jedeme?
Abychom nešli tam i zpět stejnou cestou, vycházíme z Prášil po silnici značené žlutou do bývalé osady Gruberg. I tady lze parkovat a začít odtud. Žlutá přechází na bývalou vojenskou silnici na Poledník. A že se tady vojáci činili, dokazují tabule varující před vstupem do lesa nejprve po jedné a dále i po obou stranách cesty. Bývala zde dopadová plocha střel. Na rozcestí měníme žlutou za zelenou a po té jdeme až k Liščím dírám. Odtud červená z Poledníku míří k jezeru. Rovné cesty přecházejí v kamenitou a velmi pěknou stezku. Potok a několik praménků, altán s informacemi a konečně jezero. Skalní stěnu naproti pocukrovaly první sněhové vločky a v tmavé hladině jezera se zrcadlí letící mračna. Rozhled po okolí má také něco do sebe. Borůvčí začíná s barevnou proměnou, trávy ztrácejí zeleň, jen mechům a kapradinám zatím podzim nic neříká. Na východě je pásmo hor s nejvyšší Jezernicí ( 1266 m.n.m.), sem tam pokryté sněhem. Od jezera pokračujeme lesem po červené. Kdysi bezvadnou stezku, na několika místech proměnili těžaři v překážkovou dráhu s mazlavým blátíčkem. Les okolo cesty je podle mého soudu těžen způsoben „po nás potopa“, a tak jsme rádi, že vycházíme na louky. Hezký pohled je k západu na Ždánidla ( 1308 m.n.m.) a k JV na Větrný ( 1013 m.n.m.). Několik krásných koní nám věnuje pozornost a po pár stovkách metrů jsme na kraji Prášil. Pohled na bizony v ohradě pod silnicí je trochu smutný. Tak se ještě rozhlédneme po obci a výlet je u konce.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Jídlo a pití lze zakoupit v místě, je zde i cukrárna a bylo otevřeno. S ubytováním v této době také nebude problém. Navíc je v Prášilech chata KČT.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Jezero je krásné, ale na Šumavě poslední dobou dochází na mnoha místech k nesmyslné devastaci přírody. Těží se jako o závod a vše se svádí na kůrovce. K tomu je samozřejmě nutné zajistit cesty pro odvoz a ty se stavějí rozšiřováním současných cest. Nikdo se nepozastaví nad ničením chráněných druhů rostlin a jejich počty jdou zcela jistě do tisíců. Sám jsem posbíral kolen cesty několik desítek rozježděných dřípatek, ale co s nimi. Sice dostaly šanci dále od cesty, ale jejich osud se zřejmě již naplnil. Bohužel i to patří k turistice. Nejsem žádný chovatel, ale tak velká zvířata jako jsou bizoni do malé ohrady nepatří. Stačí je chvíli pozorovat a závěr je jednoznačný – týrání zvířat, jinak to nelze nazvat.
Ostatní informace
Cesta k jezeru je malý výlet na dopoledne. Je to něco kolem 10 km, mapa, kde jezero lze najít, se jmenuje Šumava – Železnorudsko a má číslo 64. Neznám současné ceny parkování, raději využíváme autobus nebo vlak, ale jistě to pod 50,- Kč nebude. Vstupné se zatím u jezera neplatí, ale kdo ví, vydělat se dá na všem.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut