Návštěva lombocké rybářské vesnice

21. února 2018

Před chvílí jsem přijela a už mi připadá, jako bych zase za chvíli měla odjet. Jet sem jen na měsíc byl špatný nápad. Vůbec se mi odsud nechce a připadá mi, že tady za žádnou cenu nemůžu stihnout všechno, co bych chtěla. Ještě ke všemu, když Míša onemocněla a naše plány se najednou přetočily vzhůru nohama. Plánujeme výlety a najednou mi přijde, že ani nemrknu a zase pojedu domů. Hodně času strávíme na cestách – jízdy do Kabulu, Kenaru, Mataramu (a další) jsou časově celkem náročné. Už se zase chystám do Sayang Ibu a přitom mi připadá, že ten týden ještě ani nemohl utéct. Čas tu běží úplně jinak rychle než doma. A já si to tu strašně moc užívám.

 

V sobotu jsme se s Lamunem, zdejším učitelem, který spolupracuje se zdejší druhou českou organizací, vydaly na výlet do rybářské vesnice v Bumbangku Beach nedaleko od Kuty. Po třech hodinách spánku jsme se v 7 hodin ráno horko těžko donutily vstát z postele, ale jakmile jsme projížděly nádhernou krajinou s rýžovými políčky, hned jsme měly lepší náladu.

Když jsme dorazili do rybářské vesnice, bylo to, jako bychom se opět ocitli v úplně odlišném světě. Ve světě, ve kterém se zastavil čas. Jsou tu jen chudé chatrče, kolem kterých žije spousta zvířat, po zemi se všude povalují odpadky.

Přivítal nás postarší pár – jeden z rybářů se svou ženou. Nikdo z místních lidí vesměs nikdy neopustil vesnici, takže zde místní lidé ani nepotřebují umět mluvit jinak než sasacky – jazykem svých předků. V tu chvíli jsme byly neskutečně vděčné za Lamuna, který nám vše ukázal a vysvětlil. Po krátkém posezení na terase jedné z chatrčí jsme se vydali na pláž, kde na nás čekala rybářská loď.

Pan rybář nám ukázal místní pobřeží a poskytl nám tak jiný (nádherný) pohled na Kutu. Po krátké projížďce kolem pobřeží jsme se vydali k „fish house“, neboli chovné sádce, ze které jsme si ulovili oběd. Holýma rukama. Bylo to velmi zajímavé. Míša nadšením moc nepřekypovala, když se snažila přejít po chodníčcích, které se na vlnách houpaly, ale obě jsme si to moc užily.

Zpět ve vesnici jsme předaly ryby rybářově ženě, která je vykuchala a připravila na oheň. Trošku mě bolelo u srdce, že se tu ryby grilují zaživa, ale je to jejich kultura, jejich tradice, my jsme byli jen hosté, a tudíž bylo zajímavé vidět, jak to tu chodí. Během přípravy našeho oběda se rodina věnovala vybíráním chaluh, které později suší, a krabů ze sítí. Ryby, chaluhy i kraby pak prodávají a z peněz si především kupují jídlo. Bylo nám řečeno, že tady peníze na nic jiného nepotřebují. Jídlo bylo vynikající – ryba, krabi, rýže, všechno. Za celý ten zážitek i s jídlem jsme zaplatily v přepočtu směšné peníze. Kdybyste někdy jeli na Lombok a chtěli si to zažít, zkontaktujte Lamuna Petiwunga, který bude nadšený a udělá vám z výletu nezapomenutelný zážitek. Po obědě jsme se opět vydali zpět do Kuty a užily si zbytek soboty doma, protože pršelo.

V neděli jsme načerpali nové síly a vydali se surfovat na pláž Selong Belanak, která je rájem pro začátečnické surfaře. Vydali jsme se před polednem, v tom největším vedru. Z kopců se nám rozprostřel nádherný výhled na pobřeží. Zdejší krajina se nejspíš nikdy neokouká.

Surfovali jsme asi 3 hodiny, bylo to náročné. Míša už byla potřetí, takže už věděla, co a jak má dělat, já jsem se ale občas plácala jako kapr na suchu. Několikrát se mi povedlo stoupnout si, ale měla jsem velké problémy s udržením balancu. Občas jsem do vln jela po hlavě, občas jsem se na ní ani nedostala. Ale bylo to skvělé. Put nám říkal „padle, padle, get up“, tak jsem alespoň tušila, co kdy mám dělat. Doufám, že to ještě někdy stihnu, protože je to rozhodně skvělý zážitek. Člověk by neřekl, jak je to náročné. Když jsme přijeli zpět do Kuty, všichni jsme byli zmožení a unavení. Důležité ale je dát šanci novým zážitkům a jít si za tím, co chceme. Pak to stojí za to.

Tak zase příště,

Tereza
terezatravels.wordpress.com