Austerlitz– links po moravsku
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Celodenní výlet • Na golf
Kam a jak jedeme?
Ještě před šesti lety nemělo Brno včetně širého okolí žádné osmnáctijamkové hřiště. S nárůstem golfového boomu se tahle mezera jevila stále bolavější. Až na přelomu tisíciletí se z počátečních nenápadných začátků začalo klubat hřiště ve Slavkově, sídlo Golf Clubu Austerlitz.
Hřiště je to velkorysé, člověk ho ze žádného místa nepřehlédne celé. Obvyklá koncepce, že devátá jamka vede zpátky ke klubovně a desítkou začíná druhé kolečko, tady neplatí: devátý green je nejvzdálenějším bodem hřiště a je to k němu opravdu kus. Klubovna
s restaurací shlíží shora na první tři jamky a vrací se k ní osmnáctka, všechny ostatní části hřiště jsou mimo dohled.
Za čím jedeme?
130 hrábí na dohled
O slavkovské jedničce jsem slyšel, že je to lehký pětipar, příležitost ke skórování atd. Nemyslím si, že by byla zas až tak jednoduchá.
Slavkovský manažer Radim Válka míní, že jednička je těžká právě proto, že si hráči myslí, že je lehká. To platí zejména pro dobré hráče – ti se na ní někdy snaží být na dvě rány na greenu, riskují odpal přes vodu a když nedostřelí… Pro běžného hráče tedy raději takto: na jedničce každý vytáhne driver, ale fairway mezi dvěma velkými jezery, kam pálíme z dosti velké výšky, není zas až tak široká, aby si v těch vodách leckdo nevykoupal míček. A je to první rána, obvyklý červík nejistoty – navíc vás většinou pozoruje víc lidí než potřebujete, odpaliště je přímo u klubovny. Adrenalinu ukápne víc než jinde – ať někdo řekne že ne! Každopádně je to impozantní odpal do rozlehlé golfové KRAJINY pod vámi, moc pěkné zahájení. Za jezery fairway zatočí doleva a je ještě celkem dlouhá – celá jamka má 455 metrů ze žlutých. Green je jen lehce tvarovaný, veliký.
Před greenem a kolem je několik bunkerů. Ty tvoří význačný rys hřiště. Jsou všude. Když se zeptáte, kolik jich je, dozvíte se, že „kolem 130“ – to je tak asi dvakrát víc než jinde. I na fairwayi dokážou být hluboké, ale ty nejhlubší bývají u greenů, mívají strmé travnaté břehy a písek jen dole. Pak jsou tu ještě prohlubně, kde je jen tráva – kdo se nevyzná, může se orientovat podle hrábí – když jsou vidět hrábě, je tam i písek.
Jamka pro radost
Druhá jamka má přijatelnou délku i profil, rovinka, levý dogleg. V dopadové zóně první rány jsou dva bunkery a za nimi kopečky s roughem či semiroughem – defenzivní taktika velí obejít tuhle zónu zprava po fairwayi ranaři přestřelí na fairway za kopečky. Green dává díky svému kouzelnému tvarování vyniknout vaší fantazii – málokterý pat můžete mířit přímo na jamku, většinou hrajete líp či hůř vykoumané obloučky. Třetí je pohoda – přes vodu, doprostřed širokánské fairwaye, a když se to podaří, tak druhá rána už není dlouhá. Green mírně proti ráně a příjemný. Ano, tohle je jamka, kde si člověk může udělat radost. Ti nejlepší se to snaží „nakouřit“ driverem až na green, ale to je nadrsno, přece jen 265 metrů a do kopce… Ale i na téhle lehké jamce vás může leccos nalapat – šlajsy chodí do autu vpravo, po obou stranách je cestou ke greenu řádka bunkerů, ten poslední vpravo opravdu hluboký. Na čtvrtý odpal to stoupá a vzhůru vede i celá čtyřka. Postupně se dostáváme ze spodního patra hřiště do horní části, tam zůstaneme až do dvanácté jamky. Ani tam není nějaká velká rovina, ale hlavní stoupák si odbudeme na čtyřce, pak jsou kopce snesitelnější.
Chceš si zahrát links?
Čtvrtou jamku považuji za těžkou. První rány průměrné délky chytávají dva bunkery v prudkém svahu, zabírající významné místo v dopadové zóně, tam padnout většinou stojí víc než jednu ránu navíc. Lépe nedostřelit – nebo ještě lépe přestřelit nad bunkery, tam už je sklon menší. Pak ještě kus a jsme na velice dlouhém, proti ráně skloněném greenu. Běda hrát nad vlajku, tady to jezdí dolů, že se nestačíte divit, puttovat s kopečka je malér. Ale na uklidněnou – někdy to navrtají na horní patro a tam to jde snadněji. Nad čtyřkou je můstek, který byste nerozeznali od toho slavného v S t. Andrews, a vstupujeme do pásma travin. O slavkovském hřišti koluje spousta pověstí, které mluví o hustém roughu, který sežere bezpočet míčů, dokonce se říká, že je to linksové hřiště. Ano, mívali to i v reklamě: „Chceš si zahrát links?“ Hřiště tak bylo koncipováno. V původní variantě byl heavy rough dokonce mezi odpališti a začátky fairwají – to vydrželo rok, pak ale musela správa hřiště jít do určitého kompromisu, slabší hráči s hřištěm až příliš bojovali a zdržovali hru sobě i ostatním. Ale heavy rough zůstal na mnoha místech a S lavkovu v udržení tohoto trendu pomohla i nedaleká Kaskáda, která jde stejným směrem. Hráči si postupně zvykli, že to není louka široko daleko a že musí používat hlavu.
Pětka je psaná jako nejtěžší jamka hřiště. Možná to platí podle čísel, která tady hráči dosahují, ale objektivních obtíží tady moc nenajdete. Zato šestka je, myslím, pro výsledek průměrného hráče horší: proklatě dlouhá, fairway užší než jinde, vlevo i vpravo rough – ten levý bývá hustý a vysoký, pravý ve svahu se dá, bývá řidší. Sem zanesou míček šlajsy, to je úder hraný poměrně často, proto v tom svahu bývá často živo. Při odpalu není vidět green, mířit se má na terč kdesi v dálce. Green veliký, víceméně rovný, krásný. Kupodivu má jamka až třináctý hendikep…
Skloněný green a za ním aut
Sedmička je taky zajímavá, je psaná jako třetí nejtěžší. Tentokrát souhlasím, je složitá a je tu dost pastiček. Opět levý dogleg, už asi pátý, v jeho ohbí je pořádný kopec a na jeho úpatí soustava bunkerů nadměrné hloubky a velikosti. Tuhle krajinku je líp nenavštívit – buď jdeme konzervativně zprava po fairwayi, tamtudy se dá povedenou druhou ranou dojít na green či do jeho blízkosti, střelci to berou přes ten kopec, to ale chce dost přesnou dlouhou ránu – vlevo výš jsou bunkery a jeden obzvlášť vypečený je za tím kopcem na fairwayi. Na odpalu devítky si můžete vybrat, jestli hrát přes rozsáhlou biozónu, ta je přestřelitelná, ale nečisté síly, které se kolem ní shlukují, dokážou svázat ruce – a už hrajete třetí ránu z dropzóny. Běžný hráč osud nepokouší, fairway stoupající vpravo od biozóny je vcelku příjemně široká, jen si tím zase z přímé cesty k jamce uděláme dogleg pozoruhodné délky. Mezi levou a pravou fairwayí velké bunkerové pole ukryté za kopečky. Veliký skloněný green, hned za ním aut… těžká jamka.
Angličan Slavkov chválí
A jsme v půlce. Tady se hřiště dotýká málo frekventovaná silnice, od ní je to k devátému greenu pár metrů, toho se dá využít při Dopravě občerstvení do poloviny hřiště při turnajích. Jsme úplně nejvýš, je vidět hodně daleko, směrem na západ na Brno a jižně od něj. Ale hřiště je na natolik nerovném terénu, že ani odtud není vidět na víc než dvě tři sousední jamky. Tady jste sami, sami s parťáky, sami s golfem.
Desítka je pětipar s kopce, tady to každý solí driverem a fairway není nejširší, hledává se vlevo i vpravo… jinak bezvadná jamka. Ta další je na můj vkus o dost delší, než abych si ji pochvaloval. Zas levý dogleg, 400 metrů, v dopadové zóně těsně před ohybem se to zúží a ještě tam býval bunker, ten prý už pro letošek odstranili, ale i tak jich tam několik zbylo.
Green pěkně skloněný proti ráně, opět se na něm hrávají ty obloučky. Kolem něj bunkery, už o nich raději moc nemluvím, byla by to pořád stejná písnička. Asi hlavně kvůli té délce je psaná jako druhá nejtěžší. Když navštíví Slavkov Angličani, pochvalují si charakter hřiště, ale mají pocit, že je to pořád lehké. Oni jsou zvyklí na nepohodu, na vítr, který ohýbá praporky až k zemi, a tady je zpravidla proti Ostrovům počasí idylické. Naopak, když se do jejich končin podívá nějaký Čech, už pak nikdy nenadává, že Slavkov je těžký…
Mládí má zelenou
Stojíme na odpališti dvanácté jamky. Green tohoto tříparu je hluboko pod námi, nádherný pohled. Ještě níž klubovna s hotelem, dál už je Slavkov s dominantou kostela. Ale čeká adrenalinová rána. Tady se často chybuje, hráči berou kratší hole, než by měli, pak se do toho snaží hodně třísknout… hlavně pole vlevo od greenu bývá hojně navštěvováno. Třináctka nás vede ještě stále dolů, scházíme do spodního patra hřiště. Jamka lehká, příjemná, možná nejlehčí, jen kolem je zase rough. V plném létě je tady nádherně – fairwaye bývají střiženy na kostkovano, s nimi kontrastuje výrazná zlatavá barva kostřavy, která přes léto vypadá, jako by byla suchá, ale není – podobně jako zrající obilí – je krásná, ale dost těžko se z ní hraje, pokud vůbec svůj míč objevíte.
Jako byste hráli na ostrov. Klame i délka – vypadá to blíž, než to pak skutečně je. Tahle jamka je skutečně pověstná. Labilnější jedinci trpí při představě tohoto odpalu už několik jamek předem. A nemusí to být jen slabší hráči. Stačí si vzpomenout na minule zkaženou ránu a už se člověk veze. Vlevo od vody se dá hrát na kraj fairwaye, ale tam hraje málokdo, každý buší přímo na green a těch míčků, co už tady z vody slavkovští kluci vylovili, jsou tisíce. Sám jsem jim jich poskytl několik, než jsem přišel na obstojnou taktiku. Tu ale neprozradím…
Tečka není zadarmo
Poslední jamka. Z pohledu těch, co pasou po paru, velmi obtížná – v polovině délky zužují dva celkem velké rybníky jinak širokou fairway. Přímá cesta vede přes levý z nich, ale ten přestřelí jen málokdo. Běžný hráč dohraje k rybníkům, ale druhou ranou se pak nemá šanci dostat na green, ten je vysoko nad námi. Největší riskéři míří do úzké mezery mezi vodami, ale tam musíte být velmi přesní. Poslední várka bunkerů chrání green, který je všechno jiné, jen ne lehký: skloněný, úzký, všelijak tvarovaný. A to už je všechno… Ale není. Po hře můžete usednout na terase klubovny nebo uvnitř v restauraci, obojí je velmi příjemné. Členové, kteří mají ke hřišti srdeční vztah, se často uchylují o kousek níž ke drivingu do původní restaurace zvané Spike. Venku se dobře sedí pod velikou pergolou, uvnitř mluví tradice – na jednu ze zdí se podívejte pořádně, najdete hromadu podpisů vzácných návštěvníků hřiště. Odtud se po hře velice dobře pozoruje zapadající slunce… Tyhle těžké podmínky zřetelně svědčí mladým slavkovským hráčům, soustředěným do místního tréninkového centra mládeže. Proti minulým letům se loni pronikavě zlepšili a dosáhli na mistrovské medaile v obou kategoriích – mladší zlato, starší stříbro na mistrovskví ČR družstev v Darovanském Dvoře. Nepřiletělo to jen tak samo z nebe – pod vedením Jany Giacintové a španělského trenéra Navarry pracuje celý zapálený tým – loni bylo místní TCM vyhlášeno jako druhé nejlepší v rámci republiky.
Dobrý hráč, větší škody
Další jamka vede přes vodu, za ní blokují cestu ke greenu bunkery, pro ránu s doběhem je tady pramálo místa. Green sám velký, rovný. Patnáctka je dlouhý pětipar, ale bez větších starostí, snad zas jen skloněný green a s tím související obtížné puttování, s tím už jsme se tady setkali mnohokrát. Slavkovské greeny ale nebývají přehnaně rychlé, jsou osety směsí trav, která umožňuje maximální rychlost kolem 9 stop. S činností greenkeepera úzce souvicí i otázka chování hráčů na hřišti. Jako všude, i tady najdete na greenu nevypíchnuté důlky. „Dělají to bohužel hlavně dobří hráči,“ říká Radim Válka. „Ti zasahují green z výšky. Míč horšího hráče se na green většinou jen dokutálí a neuškodí. Obecně mám k chování zejména špičkových hráčů – midamatérů a podobně – výhrady. Na to, jak dlouho a často hrají, by mohli být líp vychovaní.“
Šestnáctka je pohodička s kopce, lehká, hezká. Ale sedmnáctka je pravá zkouška nervů. Třípar celý přes vodu, za ní asi pětimetrový porostlý břeh, green nad ním na vysoké palisádě, od které se to odráží zpátky do vody.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Najíst i ubytovat se můžete přímo v golfovém areálu
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Nejvíce nás zaujaly služby klubu, rozlehlé fairwaye a vůbec rozložení celého hřiště.
Hotel: 60 míst, Dvojlůžkový pokoj: 1400 Kč
Ostatní informace
Golf Club Austerlitz, Délka ze žlutých: 5894 SR 134 (těžké!) Architekt: Hans Erhardt Rekord hřiště 66 ran: (M. Nový 2008)
Kolik zaplatíte?
po a út
dopoledne: 600
po–čt: 990
pá: 1150
so, ne: 1390
Slavkov u Brna
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut