Sierra Nevada (Pradollano) - Veleta - Mulhacen a zpět v jednom dni

Tato rychlovka na Mulhacén vznikla vlastně náhodou, díky mé týdenní studijní cestě do Granady. Blízkost hor a příznivé roční období začátku září vytvořilo neopakovatelnou šanci na exotický výlet. Na vrchol jsem měl i s cestou z Granady a zpět však vyčleněn pouze jeden den. Analogii těchto parametrů trasy jsem na internetu vlastně nikde nenalezl. Jízdní řád autobusu z Granady a délka trasy však dávala tušit, že to nebude pohodová procházka. Do batohu jsem tedy zabalil běžecké boty.

První setkání s divokým andaluským sluncem na letišti Federico García Lorca v Granadě a cesta na hotel. Následující den byl dnem Mulhacénu. Snídani v podobě slaniny a vajec v baru jsem horečně zhltl, protože jediný autobus do Sierra Nevady odjížděl v 9 ráno a městské autobusy v Granadě nemají jízdní řád, pouze intervaly. Naštěstí se vše podařilo a já seděl v autobusu, který brzy začal šplhat po nekonečně zvlněné silničce do výšky 2100 m. n. m. Svrběly mě ruce při pohledu na cyklisty, kteří ten strašný kopec dávali v sedle, ale i já budu brzo tam v horách. Z teploměru mé motivace vytryskla rtuť. Autobus zastavil na náměstí horského střediska Pradollano s poněkud ošklivou architekturou.

Jediná možnost, jak to dát za jeden den byla lanovka, která měla v ten den poslední letní jízdu a která mi mohla ušetřit 750 výškových metrů po sjezdovce, což je stejně pouze dřina sjezdovkami zjizvenou krajinou. Prosím o prominutí. Za příjemných 5 eur jsem si tedy koupil zpáteční jízdenku a o půl jedenácté jsem vyskakoval ze sedačky pod horou Pico Veleta.

Sierra Nevada jsou v létě a na podzim pusté kamenité Hory, tolik odlišné od toho, co obvykle znám. Absence vegetace je vyvážena jedinečnými a okázalými výhledy a snadnou orientací. Zřejmě není tato trasa tím nejkrásnějším, co můžete v Sierra Nevadě vidět, ale elektrizující efekt hor se dostavuje i přesto. Na vrchol Pico Veleta (3 345 m n. m)  to je od lanovky ještě 300 výškových metrů, cesta se z asfaltové postupně mění v kamenitou, není kam zabloudit, je tudíž možné zkracovat cestu svahem. Na vrcholu Pico Veleta teprve zapínám sporttracker a bohužel není moc času na konverzaci s turisty a bikery, protože autobus z Pradollana odjíždí v 5 odpoledne a já tedy musím za šest hodin otočit 22 kilometrů. Převýšení a délka vyžaduje kombinovat chůzi a běh. Z Velety proto zkratkou sbíhám suťoviskový svah směrem, kde tuším stezku, která Veletu obkružuje z jihu a traverzuje směrem k Mulhacénu. Trochu mi to připomíná mé někdejší kratochvíle při sbíhání břidlicových svahů v mém kraji kolem Moravice.

Nic naplat, musí se běžet. Stezka k Mulhacénu víceméně stále mírně klesá a já kontroluji hodinky, jestli se neblíží chvíle, kdy se musím otočit. Mulhacén mě stále provokuje svou přítomností, je stále na dohled, jednou se zdá monumentální, pak zase malý, jednou blízko, pak zase daleko. Běžím. Na úpatí Hory stojím v dobrém čase. Odtud mě čeká 400 metrů stoupání. Výstup sutí se štípajícím potem v očích a aerobní krizí byl zkouškou motivace, nevím, zda se již ozývala výška. Na vrcholu skupinka asi 30 lidí, včetně dvou jednokolek pro imobilní horaly. Jednokolka měla odpružené kolo, kotoučovou brzdu a připomínala rikšu. Respekt k tomu, kdo to dostal nahoru, zcela jistě však jinou přístupovou cestou. Necelá půlhodina vyhrazená pro odpočinek na vrcholu, hltavě piji z camelbagu a prožívám proudící energii. Příliš brzy se však musím rozloučit, sbíhám svah Mulhacénu a stejnou cestou nazpět k Pradollanu. Cestou už vlastně skoro nikoho nepotkávám, jen pár cyklistů, ještě méně turistů a skupinku kamzíků. Být tu tak se stanem a spacákem! Modrá jezírka někde pode mnou přímo lákají smočit unavené nohy a ráno se u nich probudit a hřát ruce kávou z vařiče. No nic, běžím.

Teprve pod Veletou, která je od lanovky snadným výletem, potkávám skupinky lidí i s dětmi, kteří na mě zpoceného, zaprášeného a s obličejem zkřiveným neustálým přivíráním očí a bolestí nohou, koukají jako na zjevení. Z lanovky koukám na bikery, užívající si bikepark, ve který se v létě sjezdovka proměňuje. Pro krásnější trek je lépe možná naplánovat jinou trasu, od jihu, s autentickými horskými vesničkami a noclehem v bivaku. Já však měl pouze jeden den. Litr piva Alhambra z krámku na náměstí dole v Pradollanu do mě jen zasyčel a já byl horám prostě jen tak vděčný.