Řím podruhé a procházka vyhlídková i prohlídková (Vatikán, Sixtinská kaple, Santa Maria delle Grazie alle Fornaci, San Giovanni Battista dei Fiorentini, Andělský most, Andělský hrad)

Itálii a Vatikán. Je skoro nemožné při cestě do italské metropole nezavítat do nejmenšího nezávislého státu světa a centra římskokatolické církve. Vatikánský městský stát (Stato della Citta del Vaticano) má dnes okolo jednoho tisíce stálých obyvatel a neskutečné množství návštěvníků. Na malé ploše je hodně lidí, ale samozřejmě nejdůležitější ve Vatikánu je jenom jeden. Papež. Vládne neomezenou mocí a k tomu patrně potřebuje klid. Proto je větší část státu nepřístupná pro turisty.

A kdyby někdo nechtěl poslouchat, tak mu to vysvětlí Vatikánská armáda, což je švýcarská garda v nápadných barevných uniformách renesančního původu. Garda poprvé přišla do Říma na začátku 16. století a možná proto se často uvádí, že původní uniformy (kostýmy) navrhl Michelangelo. Ale pravda to asi nebude. Jisté je, že současná úprava uniformy pochází až z roku 1914. Navrhl ji velitel Jules Répond a snad se inspiroval Rafaelovými freskami. A dokonce jsem někde četl, že uniformy pro papežovu Švýcarskou gardu šije Oděvní družstvo Vývoj Třešť. Ale zatím jsem si to neověřoval.

Vatikán, to je především dobře známé náměstí sv. Petra (Piazza San Pietro), které je dílem nejvýznamnějšího představitele římského baroka, architekta Giana Lorenza Berniniho. Zajímavý elipsovitý tvar tohoto monumentálního prostoru představuje ramena římskokatolické církve, která by měla být otevřena pro každého. I pro bezdomovce, kteří na kolonádě přespávají a patrně čekají na požehnání nebo něco k jídlu či nějaký ten penízek. Především po ránu je jich tam více než turistů.

Velkou část náměstí ohraničuje půlkruhová kolonáda. Kde jsou však ty skutečné hranice mezi Itálií a Vatikánem, jsem nezjistil. Žádní celníci, žádné vyplňovaní formulářů. Prostě vstupte a zkuste třeba odhadnout nebo spočítat, kolik je tam těch dvacet metrů vysokých sloupů. V průvodci praví číslo 284.

A komu by to počítání nestačilo, může zvednout hlavu a podívat se na 140 soch svatých. Většina lidí se ale při vstupu na náměstí nejprve podívá na Baziliku svatého Petra, která byla ještě do nedávna tou největší na světě (nyní patří prvenství stavbě nacházející se na Pobřeží slonoviny).

Na náměstí jsou však i jiné zajímavosti. Například dominantní obelisk, který nechal dovézt císař Caligula. Jak se jim cestovalo s tímto „kamínkem“ vážícím přes tři sta tun, jsem se nedočetl. Ale asi to nebyl velký problém, jelikož obelisk byl původně umístněný v aréně, která se nacházela v prostoru dnešní baziliky. Na náměstí, na své současné místo, putoval v roce 1586 na přání papeže.

Své kouzlo mají také dvě kašny, z nichž ta, která stojí po boku obelisku, je dokonce nejstarším prvkem náměstí, druhá kašna je další práce architekta Berniniho, který zasáhl i do podoby Říma.

Přes den to k rozjímání ve Vatikánu skutečně není, ale návštěvu brzy ráno mohu určitě doporučit. Je to úplně jiné místo, jiný svět. Možná jedno z nejhezčích náměstí, které jsem kdy viděl.

Výtahem i pěšky po schodech. Bazilika svatého Petra, její kupole a vrchní terasa. Další úžasné místo, odkud se nabízí nádherné pohledy na město. Tam, seshora vidí člověk úplně jiný Řím, prostě pastva pro oči.

Vatikán. Na ploše necelého půl kilometru čtverečného se nacházejí církevní stavby, Vatikánská muzea, úřední budovy, banka, pošta, vězení, zahrady, a dokonce i kousek železnice. Ale většina lidí hledá při příchodu na náměstí tu „nejslavnější“ stavbu, Baziliku svatého Petra.

Vše začalo v roce 64 nebo možná o tři roky později, kdy zemřel mučednickou smrtí ukřižováním Šimon, zvaný Petr. Na místě, kde ho pohřbili, postavili nejprve malou kapli, ale ta brzy poutníkům nestačila. Císař Konstantin tedy nechal na tomto posvátném místě v roce 324 vybudovat baziliku, která sloužila až do poloviny 15. století, kdy se papež Mikuláš V. rozhodl místo opravy pro její přestavbu. Asi půl století to trvalo, než se skutečně začalo a na dokončení si také museli věřící počkat, až do roku 1629.

Projekt papežské baziliky vypracoval Donato Bramante a na stavbě se podílelo mnoho významných architektů, z nichž tam každý něco pozměnil podle svých představ a nebránil se i odbourat již hotové. Církev totiž chtěla, aby vznikla stavba, která nemá obdobu.

Basilica di San Pietro in Vaticano a Antonio da Sangallo, Lorenzo Bernini, Carlo Maderno, Domenico Fontana, Giacomo della Porta, Giuliano de Sangallo, Michelangelo Buonarroti a další. 

Stoupáme k bazilice po předsazených schodech a nekoukáme se před sebe, nýbrž na fasádu. Hodiny, zvon nebo balustráda se 13 sochami. Zajímavé, ale my hledáme mezi devíti okny a třemi balkony to nejdůležitější místo, lodžii, ze které každý rok papež uděluje své požehnání Urbi et Orbi.

Katedrála je přístupná zdarma a myslím, že není třeba se zaleknout fronty k bezpečnostní kontrole. Postupuje totiž celkem rychle. Další prověrka ohledně vhodného oblečení nás čeká u vstupu. Z podloubí máme teoreticky na výběr, kudy vstoupit do chrámu. Je tam totiž pět velkých dveří. Jedny z nich (Svaté dveře) se otevírají pouze jedenkrát za 25 let. Tyto asi pro nás dnes neotevřou. Dalšími vynášejí mrtvé papeže, tak tam bychom také neměli překážet. I zbývající dveře mají své názvy a význam, ale člověk si moc vybírat nemůže, jelikož proud návštěvníků je regulován a usměrňován.

Bazilika rozkládající se na ploše přes 15 tisíc metrů čtverečných má tvar řeckého kříže s ústřední velkou kupolí a čtyřmi menšími kupolemi nad postranními kaplemi. Po vstupu do hlavní lodě nás čeká příjemné překvapení, jelikož množství návštěvníků se na té ohromné ploše kostela rozptýlilo. Údajně by se dovnitř mělo vejít až 60 tisíc lidí. A tak se můžeme celkem v klidu rozhlížet (srovnávám-li to s Vatikánskými muzei). Postupně se procházíme a informace o tom, co vidíme, čerpáme z průvodce i z popisků na místě.

Popsat celý interiér Baziliky svatého Petra by zabralo mnoho stránek, a ještě více času, tak zkusím nastínit to, co nás zaujalo asi nejvíce. Hned napravo od vstupu, v boční lodi lze spatřit kapli, ve které je socha s názvem Pieta z roku 1492. Jedná se o zobrazení Panny Marie s tělem Krista na klíně po jeho snětí z kříže a autorem je slavný sochař, architekt a malíř Michelangelo Buonarroti. V současnosti je socha umístěna za ochranným sklem, jelikož ji v roce 1972 nějaký výtržník poškodil sekerou.

Pokračujeme okolo dalších pomníků či památníků papežů, králů a královen. Zajímavé jsou také oltáře a oltářní obrazy. Přímo pod nádhernou kupoli, jejímž tvůrcem je „pro změnu“ Michelangelo, nás nepustí, a tak si zblízka nemůžeme prohlédnout monumentální baldachýn, který stojí nad hrobem apoštola Petra.

Baldachýn bývá často látková nebo dřevěná stříška, ale ve zdejší bazilice se jedná o něco výjimečného. Téměř 30 metrů vysoké baldacchino vytvořil z tmavého bronzu mezi lety 1624 až 1633 Lorenzo Bernini, tedy ten samý umělec, který má na svědomí venkovní kolonádu. Na baldachýn potřeboval skoro tisíc tun bronzu.

V kryptě pod bazilikou se vedle místa odpočinku svatého Petra nachází více než sto hrobů papežů, katolických panovníků i dalších významných osobností. Pohřben je zde byl i jeden Čech – kardinál Beran, jelikož komunisté zakázali v roce 1969 jeho převoz do vlasti. Tudíž se ostatky kardinála vrátily do vlasti (kaple sv. Anežky České ve svatovítské katedrále) až v roce 2018.

My se ale dolů do podzemí nechystáme. Láká nás totiž opačný směr, nahoru. Ač to tak možná zvenku nevypadá, lze se dostat až do kupole baziliky. Nejprve platíme u pokladny 10 Eur, a poté nás veze výtah na střešní terasu, odkud jsou zajímavé pohledy na vlastní stavbu katedrály i na město.

Ale to jsme teprve v polovině cesty. Vstupujeme tedy dovnitř a chvíli se díváme z ochozu dolů do hlavní lodě. Hledíme do interiéru kostela, tam, kde jsme před chvílí byli. Když jsme nabaženi těchto pohledů, vydáváme se mezi vnější a vnitřní skořepinu kupole, kudy vede cesta nahoru, samozřejmě po schodech. Těch tam na nás čeká 330. Část zmíněné cesty do ochozu lucerny má nečekaně zešikmené stěny, až se člověk mírně potácí. Ale je to určitě zajímavý zážitek. Závěrečné úzké a příkré schodiště je dimenzováno spíše na 16. století než na dnešní turistickou sezónu. Myslím, že to není výlet pro každého. Kdo nemá rád stoupání po schodech nebo nemusí stísněný prostor, tak by si návštěvu měl rozmyslet. Chodba se zužuje, hádám, že brzo skončí. Ale najednou se objeví průchod na terasu a otevírá se nám nádherný pohled na město.

Odměna za výšlap je více než úžasná. Tam, seshora vidí člověk úplně jiný Řím, prostě pastva pro oči. Nespočet věží, kopulí i věžiček, různobarevné střechy, náměstí, široké i úzké ulice, kvetoucí parky, zahrady i pohoří v dáli.

Po sestupu zpět na střešní terasu si ještě chvíli užíváme výhledů na město i výzdobu katedrály. Nějak se nám nechce dolů a domů. Bazilika svatého Petra je určitě místo, kam se v případě návštěvy Říma zase rád podívám.

*

Každý tam chce. Sixtinská kaple je součástí prohlídky Vatikánských muzeí a jedná se o jedno z nejnavštěvovanějších míst nejenom ve Vatikánu. Když se člověk rozhodne pro návštěvu Sixtinské kaple, je více než vhodné si pořídit vstupenku na internetu. Někomu může vadit, že je „svázán“ přesným časem, ale pořád je to lepší než stát v šílené frontě. Já osobně jsem tak dlouhou frontu ještě neviděl. A jelikož vatikánští patrně nechtěli, aby se všichni nahrnuly do slavné kaple a poté odešli, vymysleli rafinovaně trasy, které do Sixtinské kaple vedou.

Což o to, v každé místnosti vidíme něco zajímavého, ale nějak si to nemůžeme vychutnat. Jsme tlačeni davem, který se zastaví v okamžiku, kdy se objeví nad hlavami praporek průvodce nějaké skupiny. A když jim dotyčný dopovídá zajímavosti, pohne se „stádo“ dál. Skoro až nechutné. A to se ve Vatikánských muzeích nachází jedna z největších uměleckých sbírek na světě včetně proslulých Raffaelových sálů. Takové skvosty by si při prohlížení zasloužily větší klid a pohodu.

Vím, že Papež musí vydělávat, ale jistou regulaci by to potřebovalo. Množství lidí, které se ve Vatikánských muzeích hemží, slévá a rozlévá, je myslím již nad hranicí únosnosti. Když už jsem navštívil Řím, tak jsem si říkal, musím tam, ale podruhé si to odpustím. Návštěva Sixtinské kaple mi tedy nakonec trochu vyzněla jako povinnost, aby člověk spatřil to, o čem se učil ve škole.

Určitě si člověk nemůže myslet, že shlédne všechno, co se nabízí ve Vatikánských muzeích. Na to by bylo potřeba několik dní. Tudíž se nemohu rozepisovat o všem, co jsem tady viděl. Možná bych se mohl zmínit o tom nejslavnějším místě, kde se shromažďují kardinálové při volbě papeže, ale o Sixtinské kapli toho bylo napsáno více než o jakékoliv jiné budově na světě. A také bych své povídání nemohl doprovodit fotografiemi, jelikož pořizovat snímky se tam nesmí.

Na klenbu v Sixtinské kapli o ploše 40 x 13 metrů jsme se dokázali dívat dlouho. Michelangelo, který se považoval více za sochaře než za malíře, na ní v letech 1508 až 1512 namaloval scény od stvoření světa, ze života Mojžíše a Ježíše, až k Noemovi.

Své kouzlo má také freska Poslední soud na zadní stěně kaple, na které pracoval Michelangelo sedm let (1536–1543). Postavy seskupené okolo Krista jsou rozděleny na spasené, vznášející se vzhůru a zatracené, klesající do pekla.

V Sixtinské kapli vzniklo úžasné, i když v té době mnohými nenáviděné dílo. Fresky totiž vyvolaly velké pozdvižení. Světcům chybí svatozář, andělé jsou bez křídel a mnohé postavy jsou téměř nahé.

*

Než definitivně člověk opustí oblast Vatikánu, doporučuji si ho obejít zvenčí okolo hradeb. Také tady se nabízejí zajímavé pohledy. Já jsem kousek odtud navštívil jeden kostel, který se mi také (jako všechny v Římě) líbil. Jmenuje se Santa Maria delle Grazie alle Fornaci a stojí na malém náměstí Piazza di Santa Maria alle Fornaci. V interiéru se nachází důležitá ikona Panny Marie Milostivé od Gilles Haleta a díla různých umělců, včetně Avellina a Chiariho. Své kouzlo má též barokní zvonice přidaná v 50. letech a půdorys ve tvaru řeckého kříže s nedokončenou kupolí.

*

Pokračuji k řece Tibeře (Tevera), kterou přecházím po mostě Ponte Principe Amedeo Savoia Aosta. Kousek za ním mi padla do oka bazilika San Juan de los Florentinos (San Giovanni Battista dei Fiorentini), nacházející se na Via Giulia. Tento římský titulární kostel je významný chrám pro florentskou komunitu v Římě. Stavba kostela byla započala roku 1509 a definitivně dokončena až v letech 1734-1738. Postupně se na ní podílelo několik předních architektů jako Michelangelo, Borromini a Carlo Maderno, jejichž hrobky se nacházejí uvnitř.

Vyniká svou impozantní barokní apsidou, uměleckým muzeem a ukrývá díla italských barokních sochařů Giana Lorenza Berniniho a Antonia Raggiho. V zákristii visí malba zobrazující Jana Křtitele (autorem je buď Donatello nebo Michelangelo Buonarroti. Hlavní oltář je vyzdoben sousoším Křest Ježíše od Antonia Raggiho.

*

Opět se chystám přejít zmíněnou řeku na opačnou stranu, tentokrát ale po významném mostě. Přímo před vstupem do Andělského hradu se totiž nachází stejnojmenný most pro pěší. Ponte Sant´Angelo. Každý most v Římě má své kouzlo, ale tento lze určitě označit za jeden z nejkrásnějších mostů ve městě. Naštěstí je určen pouze pro pěší, a tak se po něm může člověk především po ránu v klidu procházet. Most byl vybudován roku 134 císařem Hadriánem a v době následující upravován. Kromě deseti soch andělů jsou v předmostí sochy sv. Petra a Pavla.

*

Mauzoleum, pevnost, vězení, úkryt papeže či muzeum. Andělský hrad, monumentální kruhová stavba na pravém břehu řeky Tibery toho za dobu své existence zažila dost. Cihlová stavba byla budována mezi lety 135 a 139 a původně sloužila jako mauzoleum císaře Hadriána. Během své existence byla několikrát pobořena, ale naštěstí vždy opravena či přebudována.

Andělský hrad (Castel Sant´Angelo) se nachází nedaleko Vatikánu, se kterým byl spojen chodbou. Tudy se uchyloval do úkrytu papež v době obléhání. Dnes je pevnost také obléhána, ale turisty. Ale v mimosezóně to není tak hrozné.

Uvnitř pevnosti je muzeum, kde lze spatřit zajímavé věci z různých období římské historie. Ale dle mého názoru se to nejzajímavější nachází až nahoře. Výhledy. To je to, proč jsme se tam vydali a nelitovali jsme fronty, ani vstupného.

*

Vatikán a Piazza San Pietro: Všechny cesty vedou do Říma a… - Poutní místo | Turistika.cz

Bazilika svatého Petra: Všechny cesty vedou do Říma a… - Chrám | Turistika.cz

Vyhlídka z kupole Baziliky svatého Petra: Všechny cesty vedou do Říma a… - Zajímavost | Turistika.cz

Sixtinská kaple: Všechny cesty vedou do Říma a… - Zajímavost | Turistika.cz

Kostel Santa Maria delle Grazie alle Fornaci: Všechny cesty vedou do Říma a… - Kostel | Turistika.cz

Bazilika San Giovanni Battista dei Fiorentini: Všechny cesty vedou do Říma a… - Chrám | Turistika.cz

Andělský most: Všechny cesty vedou do Říma a… - Most | Turistika.cz

Andělský hrad: Všechny cesty vedou do Říma a… - Zajímavost | Turistika.cz

Řím podruhé a procházka vyhlídková i prohlídková (Vatikán, Sixtinská kaple, Santa Maria delle Grazie alle Fornaci, San Giovanni Battista dei Fiorentini, Andělský most, Andělský hrad) na mapě