Želenice - obec mezi čtyřmi vrchy

Jistě se někdo z Vás bude divit, proč jsem si zrovna vyhlédla obec Želenice k její prohlídce. Ale pozor, tato obec se nachází u města Most! Je ještě jiná obec Želenice, která je poblíž města Slaného…, ale o té psát nechci.

Tato obec, byť malá, v počtu cca 500 obyvatel, existuje již okolo 700 let. Ze všech jejích stran ji obepínají vrchy - Bořeň od Bíliny, přímo u ní se nachází vrch Želenický, kde se těžil, nebo ještě těží lom, (ale je tam mrtvo) dále pak vrch Zlatník, pod kterým leží malá česká víska České Zlatníky a nad vsí, na druhé straně, se klene sice nižší, ale za to podlouhlý Kaňkovský vrch.

Obec je tak sevřena mezi čtyři zajímavé vrchy. Navíc jí ještě protéká kdysi meandrující řeka Bílina, která nyní protéká regulovaným korytem. Zkrátka dvěma slovy – kouzelné místečko!

Dokladem jsou také různé archeologické nálezy z keltské doby. Tyto nálezy jsou převážně uloženy v Regionálním muzeu v Teplicích a v Okresním muzeu v Mostě. Nechci Vás tady poučovat o dávném životě ve zdejší lokalitě, to si můžete přečíst v odborné literatuře, ale chci jen krátce přiblížit život zdejších lidí v dávné minulosti.

Že tu kdysi žilo keltské etnikum, je dokázáno kostrovými nálezy, o čemž publikoval muzejní spolek Bílina na začátku 30 let. Také nálezy z pravěkého období svědčí o dlouhodobé kultivaci půdy v okolí řeky Bíliny.

Se jménem Želenice se setkáváme okolo 13. století, kdy se zmiňuje August Sedláček o vladyckém statku a panství, které přináleží k hradu v Mostě.

Uprostřed obce na návsi stojí kostel sv. Václava, jenž ale není původní. Stával zde jiný kostel, menší.

Také zde stávala kdysi tvrz v blízkosti řeky Bíliny, k níž náležel poplužní dvůr s přiléhající vsí. Vlastnili ji tehdy okolo 14. století Petr a Čáslav z Týnce. Dnes po ní není ani památky, neboť na jejím místě byly postaveny byty pro dělníky.

V 15. století Želenice byly v držení pánů ze Stupic.

Obce Želenic se dotklo i husitské období a po husitských bitvách tu nedošlo k žádným vlastnickým změnám. Teprve až r. 1495 dostal darem část želenického zboží Těma z Koldic, který vlastnil již více majetku. Když umřel, zůstaly po něm dluhy. Želenice poté koupili bratři z Kolovrat.

Zkrátka jak to bývá i u jiných majetků, měnili se po čase majitelé, až je zase v 17. století získal rod Kaplířů ze Sulevic. Bylo by to sáhodlouhé vypravování, kdo kdy Želenice vlastnil a tak to zkrátím…

Po třicetileté válce nastaly změny v životním stylu a uvolnily se společenské vztahy. Válečnými útrapami Želenice nebyly na rozdíl od jiných obcí tolik zasaženy. Ale morová epidemie se jim nevyhnula. Na mor zahynuly celé rodiny a spousta dalších lidí. Želeničtí občané prosili o pomoc sv. Rocha, který je ochráncem před morem a též mu slíbili v modlitbách, že mu postaví sochu uprostřed obce, což splnili. Skutečně po jejich prosbách se hrozba moru zastavila. Socha stála v obci do r. 1970, pak byla dána do kostela.

Protože se v nedalekém Oseku a Horním Jiřetíně postavily manufaktury na výrobu látek a punčoch, Želenic se toto nedotklo. Byl zde ale zřízen chov ovcí, aby se nemusela dovážet z ciziny drahá vlna na výrobu tohoto zboží.

V 18. století již obec Želenice zaznamenává ve svém středu kostel, faru, sochu sv. Rocha, hostinec a školu. Za návsí se rozkládal panský dvůr, jenž byl rozšířen o ovčín. Později byl zrušen hřbitov, který se rozkládal okolo kostela a byl přesunut na severní stranu obce. Takto zůstaly Želenice až do 19. století, kdy zde vznikla různá přestavba objektů.

Vystavěl se i nový kostel za patronace knížete Lobkovitze z Bíliny, který dodal stavební materiál a pracovníky. V r. 1993 prošly kostel i fara rozsáhlými rekonstrukcemi a byly zařazeny mezi státem chráněné památky.

Želenicím se nevyhnula těžba stavebního materiálu, jež byla prováděna na znělcovém vrchu nad obcí (Želenický vrch) – těžba fonolitu. Tímto materiálem je vyzděno mnoho dodnes želenických statků i jiných domů.

Tak jsem zhruba načrtla život od počátku vzniku této obce.

Dnes tu žije vesměs, jak jsem již výše podotkla necelých 500 obyvatel, a spadá pod město Most, od kterého je vzdálena 6 km. Obec tvoří velkou část zahrádkářské kolonie a pole a louky jsou využívány k pěstování hospodářských plodin.

Do obce jsem přijela vlakem z Teplic a hned zamířila k její návsi, která není daleko od vlakové zastávky. V dáli na svazích se popásalo velké stádo ovcí, a tak jsem si připadala v tom momentě jako na Slovensku, kde je to běžné…

Prohlédla jsem si obec, nafotila zajímavá místa, i když mě slunce vydatně svítilo do objektivu, ale nedalo se nic dělat. Také jsem se dala do hovoru s dvěma děvčaty, která mě ochotně odpovídala na mé dotazy ohledně obce. Pozůstatek panského dvora s krásnou bránou, okolo kterého jsem prošla, mě nenechal na pochybách, že se jedná o dvůr, který je zmiňován z historie. Hledala jsem památník na husitskou bitvu, který by v obci měl být, ale nenašla jsem jej. U kostela se nacházel památník obětem 2. světové války a o kousek dál mohyla s uzmutou plaketou. Tak nevím, zda to měl být on…Kostel byl uzavřen, zda se tu konají mše, nevím, nikde jsem informační leták nenašla. Naproti kostelu byla hospůdka s názvem „Černá Hora“, ale měli ještě zavřeno.

Jinak obec na mě udělala moc hezký dojem, byť není rozsáhlá, je malá, ale prolíná se tu architektonika stará s novou… Výhledy do okolí na všechny strany jsou úžasné! Ty čtyři vrchy, mezi kterými obec leží, jí dávají ten správný punc.

Jen jedno mi tu vadilo, a sice to, že přechod přes železniční koleje na druhou stranu zastávky k Teplicím jsem musela vystoupat po železných schodech, dmoucí se do dost závratné výšky, což narušuje vzhled této půvabné obce. Je to jako pěst na oko a neladí to s krajinou.