Winter Run Ostrava 2026 aneb zvláštní forma "intervalového" tréninku.

   Na tento závod bych snad ani nešel, jednak startovné není nejmenší a přece jen 4 km není až tak zajímavá vzdálenost pro někoho, kdo není sprinter. Pár lidí jej ovšem připomenulo a asi to hlavní co mě nalákalo byl vzhled medaile [1]. Ještě lákavější byla možnost získání dvou medailí během jednoho závodu. Bylo možné se přihlásit na dvě trasy zároveň. Nejzajímavější na tom všem ovšem je to, že mezi starty obou závodů je rozpětí pouhé jedné hodiny. To se na první pohled může jevit jako obrovská časová rezerva, kdy „není co řešit“. Teprve, když se toto člověk pokusí zaběhnout, tak pozná, že to zdaleka nemusí být až tak snadné. „Pár“ závodů už mám za sebou, ale tyto vzdálenosti určitě nejsou pro mě úplně běžné. Bylo by velice odvážné tvrdit, že mám nacvičené to pravé ořechové tempo. Ani vzdálenost 8 km, ani 4 km nemá má hlava „v oku“. Kdyby někdo řekl, že se po rovině poběží 2 km, deset nebo patnáct, tak by již rozhodování s počátečním rozběhnutím a jak mám dlouho tuto rychlost držet, případně kdy si budu již moci dovolit zrychlit, by pro mě asi byla mnohem schůdnější. Tyto „mezivzdálenosti“ jsou problém.

   Pohled na medaile byl ale „uhrančivý“ a sběratel je prostě chce mít ve sbírce. A to i v tom případě, kdy je už dnes všechny ve vitrínkách nevystavuji, ale leží schovány v taškách nebo jinde ve skříních. Tašky by už pomalu bylo možné použít místo lehčích činek. Zatím jsem pořád ve stavu „shromažďovatele nepotřebných tretek“. Stále je pro mě medaile, i když se jedná o účastnické, tedy takové, které dostane každý, kdo se doplazí do cíle, určitou vzpomínkou na závod. Další častou úchylkou běžců a nejen jich, je shromažďování startovních čísel. Ano, právě u nich se dá říct, že i ony samy pamatují onen závod. Nezapomenutelně vypadají ty, které si prožily například vytrvalejší déšť nebo sníh.

   Na start nepřicházím ani nejodpočatější ani nejvytrénovanější. Na druhou stranu jsem úplně v klidu, nemíním řešit žádný čas, protože absolutně nevím v jaké formě (spíš neformě) jsem. Před startem rozum říká postav se na konec a nespěchej. V nejhorším budeš prostě předbíhat a užívat si „skalpů“ předběhnutých. O okruzích v Komenského sadech v centru Ostravy si myslím, že v nich mám po pár maratonech jasno a že by mě neměly až tak překvapit. Před startem potkávám nemalé množství známých postaviček z mnoha jiných závodů. Je krásně vidět jak ty „krátké“ vzdálenosti dokážou nalákat mnohem více lidí, kteří se na start postaví. Je sychravé, mírně deštivé studené počasí. Nejhorší je čekat na start, pak se člověk velice rychle zahřeje a dokonce mu může být často až hodně teplo. Při závodu je tedy lepší si na sebe brát spíš méně než více. Každé deko navíc může znamenat sekundy ve výsledném času. I tak vidím některé běžce (spíš běžkyně), které se tahají s vestami a láhvemi na vodu. Přitom by musel být obrovský hic, aby nestačila občerstvovačka například až na deset kilometrů. Pro mě třeba při standardním letním večeru není až tak nezvládnutelné, jak někdo krásně napsal „na velblouda“ – bez vody, uběhnout třeba kolem těch patnácti kilometrů. Netvrdím, že potom do sebe člověk nevlije „hektolitry“ vody. Ale během běhu se to dá vydržet. Nebudu ale tvrdit, že je to zdravější, než rozumně pít v průběhu celého běhu, ještě dřív než přijde žízeň. V závodu je taková občerstvovačka na pouhé 4 km jen ztrátou času. A to mluvím o teplých letních dnech. Ne chladu jako bylo nyní v únoru.

   Pro dřistání s lidmi se na start dostávám tak akorát a hledám si své místo podle toho jak odhaduji své možnosti. Mám malé štěstí v tom, že mi ujel autobus a tak jsem si pár prvních rozehřívacích a testovacích kilometrů uběhl už nějakou tu hodinu před startem. Naštěstí se na ostravskou radnici pro startovní číslo dostávám včas. Ono to vypadá lehce a že předstartovní drobnosti až tolik času nezaberou, ale opak je pravdou. Jen vyladění pozice startovního čísla a „řemene“ ledvinky není hned. Dalším časem navíc, i když už dneska většina organizátorů integruje čip do startovního čísla nebo jako lehce obepnutelnou krabičku se suchým zipem kolem kotníku jedné nohy, tak zde zvolili variantu o něco časově náročnější a to proplantávání pásku s čipem do tkaniček bot. Nemyslím si, že je to dobré řešení ani z pohledu případného ukopnutí druhou nohou nebo terénní překážkou v lese při trailových bězích. Zde by se naštěstí mělo jednat o běh lehkým terénem pro silniční boty. Ty si pochopitelně beru i já, nečekám jakýkoliv problém.

   Na startu se chci zařadit někde do poslední třetiny až čtvrtiny pole. Když se podívám na proporce některých, tak si říkám, že se radši posunu blíž k rychlejším časům. Nakonec jsem odhadem možná i před polovinou pole, tak jsem zvědav. Představa takového výkonu je, mírně řečeno, horně drzá. Už se odpočítává start. Vybíhám v klidu, protože vím, že boty již ne nejnovější na mírně popršených hladkých kachličkách moc dobře nedrží. To si za chvíli ověřuji, občas mírně odskakují. Musím si vybírat bezpečnější stopu, přesněji, po jakém povrchu je bezpečné běžet. Nevím jak rychle bych měl běžet, držím si své umírněné tempo. Na to, že jsem se drze postavil dopředu, mám ještě drzejší představy, protože po prvních pár stech metrech se mi zdá, že se všichni hrozně loudají. U maratonu by to nebylo nic neobvyklého a nenechal bych se svést na scestí. Zkouším zrychlit. Jde to dobře a ani se nijak výrazněji nezadýchávám. Po chvíli to beru jako „otestováno“ a unáším se mámivým pocitem, když krásně ostatní předbíhám. Jsem na začátku a zapomínám, že tuto vzdálenost nemám ani v nejmenším naběhánu.

   Držím se názoru mnohem zkušenějších i rychlejších, že „na takto krátké vzdálenosti je třeba NASADIT už od začátku“. Všechno vypadá dobře a tak pocitově zrychluji na tempo mnohem větší než jakým dobíhám z práce na autobus, což je něco přes dva kilometry u vzdálenější zastávky (Těšínská, Opava) a něco přes kilometr u té bližší (Nákladní, Opava). Pochopitelně, že se mi teď běží lehčeji – nemám na sobě batoh a nejsem unavený z práce. To, že je to mnohem rychlejší než by mělo, si poprvé začínám uvědomovat na bahnitých úsecích, kde musím uklidnit a srovnat svůj krok, abych se nevymázl. Později do těchto úseků nabíhám pomaleji a spousta lidí toho využívá a předbíhá mě. Myslím si, že jistější bude běžet po trávě a ne středem bahnité cestičky. To, že je lepší běžet právě po cestičce zjišťuji až na druhém závodu na 8 km. Nyní ale běžím „jen“ 4 km. V hlavě mám to, že se jedná o „NIC“ vzdálenost. Musím se dostat zhruba do poloviny až poslední třetiny okruhu, který zdaleka nemám tak zautomatizovaný na „zátěž“, jak jsem si myslel a tělo mi hlásí, že už nemusí být ochotno dodávat takovou dávku energie po zbytek trasy, která se nyní začíná jevit jako poněkud delší než by mi bylo milé. Znám se natolik, že vím, že protestovat již není moc dobré a že budu musel přijmout kompromis.

MUSÍM ZPOMALIT, POKUD NECHCI POTUPNĚ DOJÍT DO CÍLE CHŮZÍ…

MUSÍM SE TAKÉ POKUSIT UŠETŘIT SÍLY NA DRUHÝ, DVAKRÁT TAK DLOUHÝ ZÁVOD ZA PŮL HODINY…

TAKTÉŽ JSEM LIMITOVÁN ČASEM ZAVŘENÍ VÝDEJE ČÍSEL NA 8 km TRASU – TENTO ZÁVOD BY MĚ NEMĚL TRVAT DÉLE NEŽ 25 MINUT, ABYCH MĚL MOŽNOST SI JEŠTĚ VYBRAT ČÍSLO DO NÁSLEDUJÍCÍHO ZÁVODU.

   To mě nějak nenapadlo při výběru prvního „startovního balíčku“, protože čísla jsou pro 4km i 8km pro stejného závodníka různé! Tedy musím „trochu“ ubrat, ale ne zase moc, abych stihl zajít z cíle ještě do radnice pro nové číslo, nový čip, toto si přehodit, zbytek dát do úschovny, případně udělat ještě nějaké další drobnosti. Poslední část není o ničem extrémně krásném. Bojuji sám se sebou, s tím, abych neuklouzl a abych si ty poslední zbytky sil nerozložit tak, že by mě v cílové rovince čekala už jen chůze. Myšlenkami se už spíš než na zbytek trasy, kde bolí ruce i nohy, ruce možná ještě více, na odpočinek a bleskovou regeneraci pro druhý závod. Pro závod, který bude dvakrát tak dlouhý, ale mnohonásobně těžší, i když se bude jednat o další dvě úplně stejné kolečka (kromě cílové rovinky přes radnici).

   Před otočkou k radnici ještě pár lidí předbíhám, kterým ubývají síly o něco více než mě. Kdybych udržel tempo jako na začátku, tak by to bylo super, ale zde HLAVA udělala to nejlepší co uměla. Podat maximální výkon na vzdálenost, kterou má pro mnoho dní v pracovním týdnu naučenou skoro na metry. Zde ovšem byla menší zrada. Nejednalo se o dva kilometry a něco, ale o celé čtyři. Tempo jsem tak dokázal držet asi do těch tří, ale pak přišlo nevyhnutelné – stažení plynu (i plánů). Poslední kilometr byl hledáním sil a optima. Do cíle jsem doběhl, ale jen já sám vím, co vše jsem udělal špatně.

SNAD VZOROVĚJŠÍ PŘÍKLAD PŘEPÁLENÍ STARTU JSEM ASI NEZAŽIL.

   No co, netřeba fňukat nad rozlitým mlékem a po krátkém vydýchání a nalezení sebe samého hibaj na registraci pro číslo na 8 kilometrů. To naštěstí ještě stíhám. Dávám si medaili z předešlého běhu, číslo i čip do tašky a nasazuji nové na „dlouhou trať“. Udělám trochu rychlejší pohyb a hodně se mi zatočí hlava. To se mi příliš často nestává. POZOR, pozor, až budeš vstávat. To se mi naštěstí daří. Potkávám další známou běžkyni, která myslím byla skromnější a stačila ji jenom jedna vzdálenost. „Chlubím“ se ji svým „geniálním“ rozložením sil jako školáček a popisem situace na trati.

   Netrvá to dlouho a jsem na startu 8 kilometrů a zdá se mi, že jsem se v pauze ani nezastavil. Však také nezastavil. Vím, že teď už není na ptákoviny místo a že nezbývá než se s pokorou postavit na chvost, ničím se nenechat unést a běžet jako by to byl půlmaraton, na začátku nejlépe maraton. Svým sprinterským „výpadem“ jsem totiž ztratil většinu sil a energie do kol dalších. Regenerace všechna žádná. Jediné co nastalo, tak jsem se vydýchal a opět nabyl pokory k závodu. Vím, že budu muset „regenerovat“ i během několika, snad ne mnoha, následujících kilometrů s doufáním, že mi síly do konce vydrží.

KRÁSNÁ UKÁZKA, JAK MOHOU KRÁTKÉ TRATĚ BOLET.

   Opět vybíhám a vím, že jediné co mě může od chůze zachránit, je rozvážné tempo. Snad se mi od vypálení „na cukry“, podaří přejít i na spotřebování něčeho na co asi v prvním kole ani nebyl moc čas. Něco o čem teoretici sportu tvrdí, že není možné. Uklidnit se a přejít více na tuky než ještě mnohem více omezené cukry. Možná je to to, co znají ULTRÁci a nezažívají maratonci. Ono „nalezení sil“ po krizi, která u maratonu většinou do cíle nepomine. Zde mám na přepnutí něco málo přes půl až tři čtvrtě hodiny po doběhu do cíle kratšího závodu, jestli je to vůbec možné. Dostávám se do něčeho, co je na běhu zajímavé. Další dobrodružství o kterém nevím jak skončí. Stejně jako u dálkových pochodů – každý je jiný, v každém se může počasí měnit nejrůzněji a možná ještě výrazněji i nálady a rozpoložení mysli a sil.

ABSOLUTNĚ SI NEJSEM JIST, JESTLI VZDÁLENOST UBĚHNU NEBO SE JEN BUDU MUSET NĚJAK DOPLAZIT DO CÍLE…

DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ SE ZAČÍNÁ ODEHRÁVAT. DOBRODRUŽSTVÍ O TOM, KDE SAHAJÍ MÉ AKTUÁLNÍ MOŽNOSTI. DOBRODRUŽSTVÍ O TOM, CO PRAVDY JE NA VĚCECH, KTERÉ SE ŘÍKAJÍ A JAK JE TO VE SKUTEČNOSTI.

NEZBÝVÁ NEŽ OPATRNĚ POKRAČOVAT DOPŘEDU.

O P A T R N Ě !!!

   Mám čas se poučit z chyby a svým způsobem opět meditovat v běhu. Uběhnu jedno další kolo, ale absolutně by mě nenapadlo jak zase mohou kolečka v Komenského sadech v Ostravě bolet. Nemám odvahu odhadovat jestli jsou tyto kroky těžší než v posledních kolech maratonu nebo ne. Ač by to tak nemělo být, tak v maratonu si v posledních kolech mohu na pár minut dovolit chodeckou vložku. U osmi kilometrů by tomu tak být rozhodně nemělo. Beru to jako školu pro ULTRA, které mě na podzim snad čeká (už jsem přihlášen). Školu jak šetřit s posledními zbytky sil a jak si příliš nerozhodit náladu a optimismus. Může přijít stopka, ale také nemusí. Už jsem pár tisícovek kilometrů pomalu naběhal, tak proč by nemohlo vyjít toto. Už mám jedno kolečko za sebou a čeká mě to poslední. I to se nakonec daří, ale pokud se mi zdálo v prvním závodě, že jsem ten nejrychlejší první úsek snad ani neprobíhal, tak zde cítím každý krok. Vidím jak nedozírné následky může mít „malé“ zrychlení oproti tomu na co je tělo a mysl zvyklá a kolik energie navíc může zbytečně zhltnout z velice omezených zásob člověka. Do cíle dobíhám a jsem spokojen, že jsem stále běžel. Dokonce v posledním, asi kilometru, se mi zdálo, že jsem začal i zrychlovat. Pokud první závod byl spíš učebnicový příklad školácké chyby, tak zde jsem si to napravil. Ne časem, ten byl výrazně horší než bych mohl mít, ale jako nevšední trénink velmi specifických „intervalů“ určitě více než užitečný.

   PRO MĚ JAKO KRÁSNÁ UKÁZKA TOHO, ŽE I „DIVNÉ“ VZDÁLENOSTI JE TŘEBA BĚHAT, ABY „VLEZLY“ DO HLAVY.

 

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://youtu.be/LxlygYrEgzA … vzhled medaile Winter Run OSTRAVA 2026.

[2] https://www.winter-run.cz/zavody/-265-ostrava.html … oficiální stránky závodu.

[3] https://moap.ostrava.cz/cs/o-moapu/aktualne/pozvanka-na-zavod-winter-run-ostrava-2026