Sochy. A ne tak ledajaké. Jejich návštěvu jsem tudíž nemohl vynechat. Čekaly tam na mě již dlouho, od počátku 16. století. Tenkrát pomáhaly dotvářet veřejné mínění ve městě. Lidé na ně přilepovali vzkazy politikům, vládcům i papeži. Sochy sloužily jako vývěsky, ale nelegální. Nápisy především satirického charakteru se tam objevovaly většinou v noci a samozřejmě bez podpisu jejich tvůrce. Dnes se jim říká „mluvící sochy“, ale mě přivítaly mlčením. Neodpověděli ani na pozdrav, i když jsem je oslovil, mají totiž svá jména. Mlčely.
Má moudrá a rozumná žena nic nenamítala, když jsem jí sdělil, že při svých toulkách Římem bych měl navštívit také jednu zajímavou dámu. Neprotestovala, jelikož věděla, že kněžka Madama Lucrezia není pro muže nebezpečná.
Na okraji slavného Benátského náměstí se nachází náměstíčko s názvem Piazza di San Marco, kde by měl stát palác spojený se jménem Lucrezia d’Alagno. Podle ní socha stojící v rohu náměstí získala patrně své jméno.