Sochy. A ne tak ledajaké. Jejich návštěvu jsem tudíž nemohl vynechat. Čekaly tam na mě již dlouho, od počátku 16. století. Tenkrát pomáhaly dotvářet veřejné mínění ve městě. Lidé na ně přilepovali vzkazy politikům, vládcům i papeži. Sochy sloužily jako vývěsky, ale nelegální. Nápisy především satirického charakteru se tam objevovaly většinou v noci a samozřejmě bez podpisu jejich tvůrce. Dnes se jim říká „mluvící sochy“, ale mě přivítaly mlčením. Neodpověděli ani na pozdrav, i když jsem je oslovil, mají totiž svá jména. Mlčely.
Jednou ze zmíněných soch je Pasquino, který „bydlí“ poblíž slavného náměstí Piazza Navona. O názvu sochy i jejím původu se toho píše na internetu mnoho. Kdyby chtěl člověk zjistit pravdu, asi by musel navštívit místní muzeum nebo prověřené stránky.
Uvádí se, že socha pochází patrně až z 3. století a samozřejmě někoho zpodobňuje. Ale koho, to pouhým pohledem nelze zjistit, jelikož také Pasquino se nachází v celkem zuboženém stavu.