Vodní hrad Švihov

Vodní hrad Švihov

Když jsme za mrazivého lednového jitra vystupovali z auta v liduprázdném městečku Švihov, nic nenasvědčovalo tomu, že by nás tu mělo čekat něco překvapivého. Přivítalo nás lehkým sněhovým popraškem posypané, jinovatkou ojíněné a sluncem ozářené náměstí tichého a romantického městečka. Tiché ráno jakoby ještě zdůrazňovalo jeho starobylost. Jen naše kroky rušily velebné ticho vládnoucí tomuto romantickému místu v Podhůří Šumavy.

Ale kvůli městečku jsme sem dnes nepřijeli. Náš cíl leží o pár desítek metrů dále, hned za posledními domky. Ještě obejít poslední roh a najednou tu stojí přímo před námi pyšný, majestátní a své výjimečnosti si vědomý – Vodní hrad Švihov. K seznámení s ním, k pochopení geniality našich předků a výjimečnosti této fortifikační stavby, nestačí jen zaplatit vstupné a absolvovat prohlídku objektu, byť s odborným výkladem. Nestačí prohlédnout interiéry, ale je třeba si projít i okolí hradu. Shlédnout tuto stavbu ze všech možných úhlů, z různých vzdáleností, pochopit důvody, které tehdejší stavitele přiměly zbudovat právě zde, na břehu řeky Úhlavy, vodní hrad.

Byli to páni z Rýzmberka, jenž nechali vybudovat na svou dobu revoluční stavbu. Je hned několik věcí kterými Švihov i dnešního návštěvníka překvapí. Na první pohled je patrný systém hned dvou vodních příkopů, majících za úkol chránit hrad před nepřáteli. Revoluční není ani tak myšlenka využít vodních příkopů coby přirozené překážky, jako spíše to, že obránci hradu v zájmu obrany mohli dokonce zatopit i vnitrní nádvoří, které se však dalo pomocí výpustí během krátké doby vody zase zbavit. Pro rychlejší napouštění vodních příkopů v případě ohrožení sloužily kromě nedaleké říčky Úhlavy, i tři nedaleké rybníky.

Zkostnatělost rozhodně nebyla vlastností, která by se majitelům hradu dala vyčítat. Velmi vzdělaný a zároveň ctižádostivý Půta Švihovský z Rýzmberka, tu jako představitel jednoho z nejmocnějších šlechtických rodů v Čechách nechal vybudovat stavbu, o které se mluví jako o posledním skutečném hradu na našem území. Staviteli Benediktovi Rejtovi z Pístova umožnil vtisknout hradu vedle prvků gotiky i rysy teprve nastupující renesance. Muž, který díky spojení majetku švihovské a rábské rodové větve disponoval značným majetkem, se však dokončení svého životního díla nedočkal. O to se postarali až v roce 1530 jeho synové – Jindřich a Václav. Jak už to tak bývá, touha ohromit sebou většinou přináší finanční problémy. Stalo se tomu tak i v tomto případě! Zadlužení Rýzmberkové byli nuceni začít své panství postupně rozprodávat, a tak se Švihov dostal v roce 1548 do rukou Herolta Kavky z Říčan a Štěkně. Koupit si takový objekt, však zřejmě nebyla vůbec levná záležitost, neboť i tito majitelé byli brzo nuceni sídlo prodat, a to se v roce 1598 dostalo do vlastnictví rodu Černínů z Chudenic, kteří zde vydrželi až do roku 1945. I oni si však během několika staletí užili své. Nejdříve tu díky již zmiňovanému systému vodních příkopů přestáli těžké období „třicetileté války“, kdy hrad delší dobu neúspěšně obléhala švédská vojska. Na pokraj své existence dostal Švihov až za vlády Ferdinanda III, jenž jej považovat za sídlo protihabsburské opozice, a proto vydal příkaz k jeho demolici. K tomu však naštěstí nikdy úplně nedošlo. Přesto bylo toto panské sídlo degradováno v 17. století na pouhou panskou sýpku, což se v pozdějších letech významně podepsalo na jeho stavu.

Paradoxně právě znárodnění dekretem prezidenta E. Beneše č. 12/45 znamenalo záchranu pro tento unikátní objekt. Černínové do zchátralého sídla, které od 50. let minulého století prochází dlouhodobou rekonstrukcí, nehodlali investovat a tak Švihov může posloužit jako jeden z mála případů, kdy se konfiskace ukázala být šťastným řešením. Díky tomu zde dodnes stojí při bývalé obchodní stezce z Bavor do Plzně připomínka hradního stavitelství na přelomu 14. a 15. století. V roce 2002 byl objekt prohlášen za národní kulturní památku a veškeré snažení teď míří k obnovení vnějších hradeb, poničených za vlády Ferdinanda III.

Dnes hradní expozice slouží k seznámení se životem v období renesance. V obou obytných palácích najdete ukázky nábytku, gobelínů, cínového a olověného nádobí, keramiky, zbraní a brnění. Pozornost si zasluhuje i pětipatrová vstupní věž a hradní kaple s gotickými plastikami a nástěnnými malbami ze 16. století. Za 70,- kč vstupného se tu od května do září můžete v době od 9.00 do 16.00 resp. 17.00 seznámit i s hradní zbrojnicí, kuchyní, „fraucimorem“ nebo velký sálem s dřevěným renesančním kazetovým stropem, dovezeným sem z dobrovického zámku.

Souhrou šťastných náhod i díky pečlivým rukám restaurátorů dodnes stojí vskutku pozoruhodná ukázka vědění našich předků. Nechte se i Vy okouzlit jeho půvabem, stejně tak jako filmaři, kteří zde v roce 1973 natočili většinu exteriérů k nezapomenutelné pohádce Tři oříšky pro Popelku.